Hnutí zdola jako past

Michael Hauser

Hovoří-li se o iniciativách, které svým působením ovlivní společenské dění, vytváří to mylný dojem, že budou-li se lidé občansky organizovat, mohou snadno něco změnit.

Jeden levicový aktivista nedávno psal z Francie, že tam demonstrovalo na dva miliony lidí proti Sarkozyho reformám. Ale Sarkozy neustoupí ani o krok a asociální reformy pojedou dál. Na místě je otázka, kolik lidí musí být v ulicích, aby to mělo politický dopad. Je potřeba ne milionů, ale desítek milionů, nebo úplně všech?

Na tom se ukazují meze každé politiky zdola. Dnešní politický systém je udělán tak, že na ulicích můžou být miliony, ale vlády se to nedotkne. Vždy lze prohlásit, že reprezentuje vůli voličů, musí být odpovědná a dělat nepopulární kroky. Proč by se měla rozhodovat pod tlakem ulice? Demonstrující zastupují pouze sami sebe a nenesou politickou odpovědnost. Václav Klaus to jednou shrnul tak, že vláda vznikla na základě svobodných voleb a nebude naslouchat nějakým lidem bez politického mandátu. Ať si založí vlastní stranu a jdou do voleb.

Tento postoj bychom neměli jen tak přejít. Odráží se v něm téma parlamentní demokracie versus občanská společnost. Jediná možnost, jak začlenit hlas občanské společnosti do politického systému, je v tom, že tu jsou zákony jako zákon o referendu, které jasně určí, kdy musejí politici a státní správa zohlednit mínění občanské společnosti (určitý počet hlasů na petici potřebných k vyhlášení referenda).

Na to se kdysi pokoušela upozornit iniciativa Jsme občané! Nejde jenom o probuzení občanů z letargie. Běží i o to, jak změnit či upravit zákony tak, aby masová angažovanost měla reálný politický dopad. Na něco podobného poukazovalo hnutí Ne základnám, když požadovalo vyhlášení referenda o stavbě americké základny. Narazilo na to, že k vyhlášení referenda je zapotřebí tolika podpisů, že je prakticky neproveditelné.

Bez těchto mechanismů vycházejí protesty občanské společnosti naprázdno, nepočítáme-li masová hnutí šedesátých let, např. Afroamerické hnutí za lidská práva Martina Luthera Kinga. I ta však uspěla jen částečně. Kolik lidí by muselo vyjít na ulici nebo podepsat nějakou petici, aby se něco prosadilo? Pokud nenastane opravdu mimořádná situace, jaká byla v šedesátých letech nebo v roce 1917 v Rusku, na ulicích bude vždycky méně lidí, než kolik je potřeba.

Pak zbývá nasazení nátlakových prostředků, jichž má občanská společnost vždycky málo. Ani odbory, které v rukou třímají reálnou hrozbu zájmům kapitálu, stávku, toho mnoho nepořídí. Vidíme to na dnešním Řecku. I když odbory vyhlašují jednu stávku za druhou, vládu to neodvrátí od asociální politiky. Proto i kdyby se česká veřejnost aktivizovala jako nikdy dříve, a na demonstracích byly ne stovky, ale tisíce a desetitisíce jako jinde, nic podstatného se tím nemění.

Nepíšu tady samozřejmě proti aktivizaci veřejnosti, které je u nás zapotřebí jako soli. Občanská pasivita v postkomunistických zemích je následek toho, že většina lidí ještě nepochopila kapitalismus a liberální demokracii. Nevědomky se spoléhá na to, že tu je nějaká vyšší moc, která nedopustí, aby bylo zle (mytická neviditelná ruka trhu, nebo zvyklosti země: „přece není možné, aby se něco takového dělo i u nás"). Kapitalismus se vyznačuje tím, že je v něm možné úplně všechno. Může nastat odbourání i těch nejzákladnějších jistot jako je garantovaný důchod nebo dostupná lékařská péče.

V liberálním kapitalismu to funguje tak, že každá třída, vrstva, skupina nebo jednotlivec má nakonec to, co je schopen si obhájit nebo vybojovat. Hegel takto pojímá občanskou společnost. Je to společnost jednotlivců nebo skupin, které bojují za své zájmy a střetávají se s ostatními. Veřejnost se v postkomunistických zemích aktivizuje asi až tehdy, když se lidé zbaví víry ve vyšší moc a začnou se chovat jako prvky Hegelovy občanské společnosti.

Co potom vyvodit z toho, že každé hnutí a aktivita je dnes odsouzena hrát roli jakési bezvýznamné politické figurky a nemá šanci prolomit zeď, jíž se obehnala parlamentní politika? Nic jiného než to, že působit je třeba nejen mimo tyto zdi, ale také v nich samotných. Jinými slovy, naším dlouhodobým úkolem je vytvořit levicovou stranu, která uvnitř parlamentní politiky bude reprezentovat levicová, lidskoprávní a ekologická hnutí zdola. Vynořila by se parlamentní síla, která bude prosazovat změny zákonů a celého politického a ekonomického systému tak, aby se hnutí zdola mohla rozvíjet a nevyšuměla do ztracena.

    Diskuse
    July 2, 2010 v 7.28
    K tomu bych s dovolením jen přiložil dílčí zkušenost. Včera večer, možná v době, kdy autor článek psal či odesílal, se sešli kriticky naladění lidé z několika občanských iniciativ s nekonečnou nejen pluralitou, ale i zjevnou diversitou východisek, vizí, programů, zájmů a metod práce, snad se společnou chutí něco dělat, ale se skepsí ohledně možností něčeho dosáhnout: "nejsme spasiteli světa", "nemám se reformovat svět". Nakonec se vše velmi rozpačitě točilo kolem pouhé koordinace činnosti stávajících iniciativ a informačního servisu pro stávající občanské iniciativy (na základě "odborných" skupin).

    Mně bylo zřejmé to, co za mne a dnes i pro mne formuloval autor tohoto článku. Vše řeší jen politické strany, buď existující, pokud se některá probere a přinese skutečnou alternativu a ne jen pozlacení okovů diktatury kapitálu. Nebo, pro mne a za mne, nová strana. Jen, jak ji vydupat ze země?
    SH
    July 2, 2010 v 18.01
    Analyzujme šedesátá léta
    Mimořádná situace v Rusku roku 1917, to byla souhra dějů, které se tak lehce neopakují. Ale co ta šedesátá léta? Nestojí za pokus analýzovat je a zjistit tak skutečné důvody tehdejší revolty? A následně hledat podobné prvky v dnešní situaci?!
    MN
    July 2, 2010 v 23.19
    Za vším hledej - média?
    Bohužel musím s autorem souhlasit, že ani půl milionu lidí na Letné asi nic nezmění, jak tomu bylo např. v roce 1989. Rozdíl je mimo jiné v tom, že tehdejší mocným nešlo zdaleko o tolik, jako jde dnes, kdy jsou v sázce obrovské majetky, leckdy nabyté dost podivným způsobem. Tak snadno jako v roce 1989 dnešní vládnoucí garnitura moc nikomu neodevzdá. A nějaké levicové hnutí zdola je dobře hlídáno našimi hlídacími psy demokracie - dnes prakticky
    výhradně pravicovými novináři (určitě v těch nejmasovějších médiích). Pokud vím, na naší scéně po roce 1989 operují pouze dvě velké strany, které se hlási k levici. KSČM média vyřadila zcela ze hry, u ČSSD byli zatím mediálními kampaněmi odstřeleni všichni její předsedové. Na tomto poli je vliv financí těžko překonatelný. Určitou naději představuje budoucí internetová televize, nicméně nastupuje velice vlažně (proč asi?). Zatím internet ovládli hlavně provokatéři na Facebooku, a obávám se, že ani budoucnost nebude jednoduchá. Považuji za chybu, že společnost úplně rezignovala na veřejnoprávní vysílání, které je zcela tendenční a nepřipouští svobodnou diskuzi. Takže všichni z vlastních kapes podporujeme práci téměř výhradně pravicových novinářů, keří možná přímo nelžou, ale spoustu toho zatajují. Období před letošními volbami je toho příkladem.
    July 3, 2010 v 0.04
    Jen několik poznámek:

    Mělo by jít o kombinaci tlaku zdola i shora. Není-li zatím politický subjekt, který by hájil zájmy občanských aktivit, pak z nich ale může vzejít. Aktivity zdola by s tím měly počítat. Pak se nemohou stát pastí.

    Občanská pasivita v postkomunistických zemích není dána pouze tím, že většina lidí ještě nepochopila kapitalismus a liberální demokracii. Je dána i (možná zejména) tím, že socialismus jako alternativa byl zkompromitován. Nejen komunisty před listopadem, ale i (možná zejména) jeho naprostou negací po listopadu. A na tom má podíl, bohužel, i nekomunistická levice.

    Není proč objevovat objevené. Inspirativní je například Nový evolucionismus Adama Michnika. Ale pouze inspirativní, protože mnohé je dnes jinak. Jak mezinárodní situace, tak situace domácí. Dnešní mocní vládu na ulici nenechají …

    Občanské aktivity, a tlak zdola vůbec, se musí internacionalizovat. Sami v Čechách nezměníme nic …
    July 3, 2010 v 7.22
    Kde narazily "nezákladny"?
    Odpusťte nepochopení nebo šťourání. Autor píše, že "Na něco podobného poukazovalo hnutí Ne základnám, když požadovalo vyhlášení referenda o stavbě americké základny. Narazilo na to, že k vyhlášení referenda je zapotřebí tolika podpisů, že je prakticky neproveditelné." Pokud vím, v ČR nemáme zákonnou úpravu, která by stanovila, kolik podpisů je potřeba k vyhlášení referenda. Neexistuje obecný "prováděcí zákon" k příslušné úpravě v ústavě (což autor správě připomíná hned v předchozím odstavci), takže, zjednodušeně řečeno, o každém jednotlivém (celostátním) referendu musí být vydán samostatný zákon. U přípravy a schvalování zákonů obecně ale neexistuje institut nějaké "občanské iniciativy". Petici požadující referendum o základně USA podepsalo - podle údajů hnutí- impozantních 170 000 lidí (nevím, kolik z nich je občanů ČR), ale pořád je to jen petice, která sice musí být projednána (příslušným adresátem), ale nikoho k ničemu nezavazuje. - Aktuálně přinesly sdělovací prostředky zprávu o tom, že se vznikající koalice shodla na, ehm, trochu krkolomné (takřka protivné vůči "přímé" demokracii) konstrukci. Požadavek na referendum by muselo podpořit nejméně 250 000 občanů ČR resp. voličů, což by vládu zavázalo zpracovat návrh příslušného ústavního zákona. Ten by parlament musel schválit ústavní (tj. třípětinovou) většinou, aby pak bylo referendum vyhlášené.
    SH
    July 3, 2010 v 8.49
    Konat
    Být mladým levičákem, tak po přečtení tohoto textu skočím z Nuselského mostu. Jenže. Budoucnost se nikdy nevytvoří sama a teprve až dozraje čas. Je nutné se stavět na odpor i zdánlivě nezměnitelnému, pokud s tím nesouhlasíme. Je jedno jak, ono se nakonec vždycky z některé zdánlivé maličkosti může strhnout nekonečná lavina. Vždycky to tak bylo. Nikdo neví, ze které, ale je nutné se angažovat. A na druhé straně, je potřebné mít i tu teorii, o které pan Hauser psal v předposledním textu. Ale tu podle mne nemusí zvládat „masy“. Stačí, když budou připraveni jednotlivci. Klasicky to ukázal listopad 1989. Disidenti se angažovali, trpěli, a po převratu, který začal vlastně malicherností, jim klausiáni sebrali otěže, protože byli připraveni. Budoucí vývoj lidstva je oproti dosavadní historii složitější v tom, že změny s vysokou pravděpodobností nepůjde dosáhnout v jednotlivých státech. Musí asi proběhnout v nejvlivnější, většinové a tedy rozhodující části světa.