Jeden levicový aktivista nedávno psal z Francie, že tam demonstrovalo na dva miliony lidí proti Sarkozyho reformám. Ale Sarkozy neustoupí ani o krok a asociální reformy pojedou dál. Na místě je otázka, kolik lidí musí být v ulicích, aby to mělo politický dopad. Je potřeba ne milionů, ale desítek milionů, nebo úplně všech?

Na tom se ukazují meze každé politiky zdola. Dnešní politický systém je udělán tak, že na ulicích můžou být miliony, ale vlády se to nedotkne. Vždy lze prohlásit, že reprezentuje vůli voličů, musí být odpovědná a dělat nepopulární kroky. Proč by se měla rozhodovat pod tlakem ulice? Demonstrující zastupují pouze sami sebe a nenesou politickou odpovědnost. Václav Klaus to jednou shrnul tak, že vláda vznikla na základě svobodných voleb a nebude naslouchat nějakým lidem bez politického mandátu. Ať si založí vlastní stranu a jdou do voleb.

Tento postoj bychom neměli jen tak přejít. Odráží se v něm téma parlamentní demokracie versus občanská společnost. Jediná možnost, jak začlenit hlas občanské společnosti do politického systému, je v tom, že tu jsou zákony jako zákon o referendu, které jasně určí, kdy musejí politici a státní správa zohlednit mínění občanské společnosti (určitý počet hlasů na petici potřebných k vyhlášení referenda).

Na to se kdysi pokoušela upozornit iniciativa Jsme občané! Nejde jenom o probuzení občanů z letargie. Běží i o to, jak změnit či upravit zákony tak, aby masová angažovanost měla reálný politický dopad. Na něco podobného poukazovalo hnutí Ne základnám, když požadovalo vyhlášení referenda o stavbě americké základny. Narazilo na to, že k vyhlášení referenda je zapotřebí tolika podpisů, že je prakticky neproveditelné.

Bez těchto mechanismů vycházejí protesty občanské společnosti naprázdno, nepočítáme-li masová hnutí šedesátých let, např. Afroamerické hnutí za lidská práva Martina Luthera Kinga. I ta však uspěla jen částečně. Kolik lidí by muselo vyjít na ulici nebo podepsat nějakou petici, aby se něco prosadilo? Pokud nenastane opravdu mimořádná situace, jaká byla v šedesátých letech nebo v roce 1917 v Rusku, na ulicích bude vždycky méně lidí, než kolik je potřeba.

Pak zbývá nasazení nátlakových prostředků, jichž má občanská společnost vždycky málo. Ani odbory, které v rukou třímají reálnou hrozbu zájmům kapitálu, stávku, toho mnoho nepořídí. Vidíme to na dnešním Řecku. I když odbory vyhlašují jednu stávku za druhou, vládu to neodvrátí od asociální politiky. Proto i kdyby se česká veřejnost aktivizovala jako nikdy dříve, a na demonstracích byly ne stovky, ale tisíce a desetitisíce jako jinde, nic podstatného se tím nemění.

Nepíšu tady samozřejmě proti aktivizaci veřejnosti, které je u nás zapotřebí jako soli. Občanská pasivita v postkomunistických zemích je následek toho, že většina lidí ještě nepochopila kapitalismus a liberální demokracii. Nevědomky se spoléhá na to, že tu je nějaká vyšší moc, která nedopustí, aby bylo zle (mytická neviditelná ruka trhu, nebo zvyklosti země: „přece není možné, aby se něco takového dělo i u nás"). Kapitalismus se vyznačuje tím, že je v něm možné úplně všechno. Může nastat odbourání i těch nejzákladnějších jistot jako je garantovaný důchod nebo dostupná lékařská péče.

V liberálním kapitalismu to funguje tak, že každá třída, vrstva, skupina nebo jednotlivec má nakonec to, co je schopen si obhájit nebo vybojovat. Hegel takto pojímá občanskou společnost. Je to společnost jednotlivců nebo skupin, které bojují za své zájmy a střetávají se s ostatními. Veřejnost se v postkomunistických zemích aktivizuje asi až tehdy, když se lidé zbaví víry ve vyšší moc a začnou se chovat jako prvky Hegelovy občanské společnosti.

Co potom vyvodit z toho, že každé hnutí a aktivita je dnes odsouzena hrát roli jakési bezvýznamné politické figurky a nemá šanci prolomit zeď, jíž se obehnala parlamentní politika? Nic jiného než to, že působit je třeba nejen mimo tyto zdi, ale také v nich samotných. Jinými slovy, naším dlouhodobým úkolem je vytvořit levicovou stranu, která uvnitř parlamentní politiky bude reprezentovat levicová, lidskoprávní a ekologická hnutí zdola. Vynořila by se parlamentní síla, která bude prosazovat změny zákonů a celého politického a ekonomického systému tak, aby se hnutí zdola mohla rozvíjet a nevyšuměla do ztracena.