Ani boom informačních technologií nedokázal změnit některé mechanismy lidské osobnosti vlastní. Bubliny, do kterých se všichni uzavíráme, jsou sociální, kulturní ale právě i informační: „Rádi bychom divákům nabídli příležitost z této bubliny vystoupit. Například i projeveným zájmem o dokumenty, které reflektují aktuální události ve světě. Diskuse po filmech nabízí příležitost získat představu o daném tématu. Festival chce letošním tématem narušit předsudky, pohodlné nevědomí a fámy šířené českou společností,“ vysvětluje koordinátorka festivalu Jeden svět Kateřina Petrášová jeho letošní téma, kterým je práskání bublin.

O tomto záměru se mohli návštěvníci festivalu přesvědčit už při zahajovacím snímku v kině Scala. Ten totiž české publikum s jednou z jeho největších současných „bublin“ úspěšně konfrontoval.

„Ve stanu v Mogadišu jsou právě oslavováni nově promovaní lékaři. Všude jsou dobře oblečení lidé a na jevišti stojí mladí absolventi, rovněž ve slavnostních šatech. Dole pod nimi, v první řadě, je fotografuje mladý muž. Nikdo z přítomných neví, že tento mladý novinář je ve skutečnosti Abdí Rahman z Dánska. Ani to, že se během několika sekund vyhodí do povětří a s sebou vezme i několik mladých lékařů…“

Loňský debut Nasíba Faraha a Soerena Steena Jaspersena s názvem „Bojovníci ze severu“ pojednává o závažném problému muslimské komunity žijící druhou a třetí generaci na severu Evropy. 

↗

Snímek ukazuje severní Evropu jako podivuhodnou laboratoř druhých a třetích generací imigrantů z muslimských zemí. Foto repro Bojovníci ze severu

Ve snímku se setkáváme se dvěma ústředními postavami. Abúkar je otec dvaadvacetiletého Muhammada, který před půlrokem odjel do Somálska, aby se připojil k militantní islamistické skupině Al-Šabáb. Anonymním vypravěčem příběhu je pak Muhammadův přítel, který se jako jediný ze čtyřčlenné skupiny rozhodl nevyslyšet lákavé volání somálského dobrodružství.

Muhammadův otec Abúkar je spořádaný občan kodaňského předměstí. Jeho život se před časem vinou nekompromisního soukolí vnějších okolností smrsknul do úzkého světa práce uklízeče v zábavním parku a zoufalého pátrání po stopách svého syna.

Mladý Muhammad zmizel ve svém rodném Somálsku, zemi dekády zmítané občanskými válkami. Podle všech zdrojů se stejně jako několik dalších dánských mladíků muslimského vyznání přidal k teroristické skupině Al-Šabáb, která má na svědomí třeba útok na vládní hotel v Mogadišu nebo masakr v obchodním domě v Nairobi.

Vyšší smysl je někde jinde

Snímek ukazuje severní Evropu jako podivuhodnou laboratoř druhých a třetích generací imigrantů z muslimských zemí. Po incidentech, jež následovaly po tragédii Charlie Hebdo, se pozornost Evropy obrátila k zemím, jako je Dánsko, Norsko, Anglie nebo Belgie. Co vede mladé muslimy k tomu, že opustí „nejblahobytnější světadíl“ a vydají se odevzdat své životy do jedné z nejchudších zemí planety?

Ve výpovědích aktérů se často opakují slova jako „vykořenění“ či „hledání vyššího smyslu“. Muhammadovi dva podobně staří kamarádi Hassan a Abdí, zbývající dva členové dánské party, která se už v Dánsku spojila s rekruty Al-Šabábu, už svůj „vyšší smysl“ naplnili: v Somálsku se stali sebevražednými atentátníky a odevzdali své tělo na oltář přesahující domněnky.

Autentické záběry momentů inkriminovaných atentátů jsou úzkostným pojítkem mezi strnulým divákem, zainteresovaným vypravěčem a reálným masakrem několika desítek civilistů.

Moderovaná diskuse s Josefem Krausem z katedry Bezpečnostních a strategických studií splnila účel, který do ní organizátoři festivalu vložili; alespoň v tom smyslu, že nabídla některé odpovědi na otázky, které divákům naskakovaly bezprostředně po závěrečných titulkách: jak, kde a za jakých okolností probíhá samotné rekrutování bojovníků, jak se vyvíjí evropská imigrační politika, v jaké kondici jsou teroristické organizace jako Al-Šabáb nebo Islámský stát, kdo je podporuje a proč…

„Asimilace“ kým? „Integrace“ kam?

Budoucí debaty se však budou muset týkat těch problémů, které se vyřešit nedaří. Kraus použil mimo jiné výraz „selhání asimilační politiky“. Samo o sobě zní takové heslo strašidelně. Podobná interpretace problému v sobě však ukrývá i rozpor: opravdu můžeme celý problém oddebatovat poukazem na politiku „asimilace“ a „integrace“, když máme zároveň před očima zástupce bezproblémové první generace imigrantů? Nemělo by to být podle asimilační logiky obráceně?

Postava otce Abúkara je skoro až idealistickou verzí takto Západem „asimilovaného“ muslima. Nepředstavuje nic, s čím by se jeho místní islamofobní vrstevníci nemohli ztotožnit. Svou starostlivostí a pracovitostí naopak většinu z nich dost možná předčí. Pokud může snímek přeci jen něco ukázat zmatené a vyděšené části českého publika, pak že islám je v tom nevinně.

Rovina subjektivního prožitku somálských mladíků zůstává i přes vypravěčovu upřímnou výpověď poněkud zahalena. Jak lze navíc mluvit o tom, že se „nám“ nepodařilo někoho něco „naučit“, když jednou z ústředních hodnot západního liberalismu je individuální volba životní biografie a absolutní svoboda projevu a vyznání?

Debata se dál ubírala v rovině „krize evropských hodnot“ a „nevážení“ si kulturního podloží ze strany evropské majority. Co znamená „být Francouz“? Individuální svoboda a extrapolace liberalismu neznamená univerzální hodnotu, nýbrž v posledním důsledku odpovědnost vůči kapitalismu, a tedy inherentní odevzdanost jeho mechanismům. Příčinou vykořenění jsou právě tyto mechanismy. Je to nikoli začarovaný kruh, nýbrž imanentní proud, dvě strany téže rotující mince.

V diskusi se rovněž opakovala otázka „jak lépe integrovat“ ve vztahu k „evropskému stylu života“. Problém je v tom, že sama Evropa hledá univerzální hodnoty pouze v liberálních imperativech. Co jiného je „evropský styl života“ než individuální hledání smyslu života? V čem se potom somálští mladíci zachovali „neevropsky“?

Kdo by měl muslimy systematicky integrovat, pokud je naším jediným univerzalismem trh? Měl by to snad být ten stát, jehož zásahy tento vševědoucí trh akorát „deformují“? A co je pak to něco, do čeho bychom chtěli imigranty integrovat? Nestojí náhodou západní společnost na nejvyšším ideálu svobodné volby osobní biografie? Nezachovali se i tady mladí vyvrhelové evropsky, západně?

Otázek je mnoho. Musíme je však klást s ohledem na hodnoty demokracie, míru, pochopení a solidarity. Pokud je budeme klást ve jménech jiných, ve jménech konfliktu, strachu, opovržení a hněvu, spadneme se ztracenými mladíky po šikmé ploše i my. A tam někde dole, v pekle budoucnosti tvarované všeobecnou nenávistí, se my sami a s námi i všichni ti vykořenění muslimové staneme pouze dvěma stranami téže mince.