Na můj článek polemizující s principy multikulturalismu reagoval zvláštním článkem Jan Pokorný a další lidé v diskuzi. Bohužel není v mých silách odpovědět na všechny námitky a podněty, které byly vzneseny. Přesto bych rád odpověděl tím způsobem, že svůj postoj zformuluji tak, abych se vyslovil alespoň k připomínkám, které považuji za nejzávažnější. Ponechám stranou většinu míst, kde si mí oponenti představili pod mými slovy něco jiného, než jsem měl na mysli já.

Ústřední teze, kterou se snažím hájit, je ta, že multikulturalismus je možná krásná utopie, která v praxi nemůže fungovat. Zbytek textu budiž chápán jako komentář k této tezi. Důsledek, který z ní plyne, je ten, že evropské země jsou oprávněny zvážit a stanovit, kolik imigrantů jsou schopny a ochotny do svých společností absorbovat. Možná to nezní pěkně, ale uzavřené hranice jsou koneckonců lepší než vyhánění lidí. (Zároveň by však měly západní země respektovat právo ostatních států chránit své hranice před západním zbožím a expandujícími korporacemi.)

Pokud stoupenec multikulturalismu prohlásí, že si je vědom nutnosti imigrační politiky a existence hranic, pak se asi v zásadní věci shodneme a můžeme diskutovat o míře. Hermeticky uzavřené hranice opravdu nehájím. Obávám se však, že z pozic multikulturalismu je velice těžké zdůvodnit představu, že by měly být vzhledem k přistěhovalectví stanoveny vůbec nějaké meze.

Je pravda, že multikulturalismus má řadu různých významů. Proto upřesňuji, že se vymezuji zejména proti liberálnímu multikulturalismu, z něhož vyplývají nejzávažnější politické důsledky. Právě tento typ multikulturalismu označuji za radikální utopický koncept. Komunitární multikulturalismus naproti tomu nepovažuji ani za příliš nebezpečný, ani ho nevnímám jako zvlášť významný příspěvek pro řešení problémů moderní společnosti.

Zároveň soudím, že je důležité rozlišit mezi multikulturalismem a obyčejnou národnostní tolerancí. Národnostní tolerance vůči usedlým menšinám se ve slušné společnosti rozumí sama sebou. (Mimochodem: má-li mít autochtonní menšina právo na ochranu svého kulturního prostoru, pak by ji asi měla mít i většina.) Multikulturalismus však zčásti implicitně a zčásti explicitně požaduje stejnou toleranci pro nově příchozí, tj. výsady a práva, které vyplývají z členství ve společnosti, resp. občanství, se snaží nekriticky přenášet i na nečleny. Jedním z ideálů liberálního multikulturalismu je pak úplné zrušení diference mezi většinou a menšinou.

Kulturní rozmanitost

Častým argumentem multikulturalistů je tvrzení, že kulturní rozmanitost je celospolečensky přínosná a zdravá. Pokud má jít o argument v diskuzi platný, musíme předpokládat existenci ještě druhé zamlčené premisy. Ta zní: To, co je zdravé v určitém množství, je také zdravé v libovolném množství. Tento nevyřčený předpoklad si ovšem sotva může činit nárok na obecnou platnost.

Podle mého mínění se věci mají tak, že schopnost multikulturalismu být fungující společenskou teorií a praxí je nepřímo úměrná množství přistěhovalců. Multikulturalismus ve smyslu benevolence vůči přistěhovalcům a odmítání asimilační politiky může výborně fungovat v relativně homogenní společnosti, kde lidé z odlišných kultur představují nepatrný zlomek populace.

Odůvodněně lze předpokládat snazší integraci lidí z blízkých kultur, proto bychom snad mohli uvedenou tezi formulovat také obecněji: Funkčnost multikulturalismu je nepřímo úměrná kulturní diverzitě společnosti.

Zajímavým problémem v tomto kontextu je existence ghett. Pavel Barša se vymezuje proti komunitárnímu multikulturalismu, resp. proti principu, podle nějž má být každá kulturní skupina uznána jako oddělená a rovná, slovy: „pro mě tohle není multikulturalismus, ale ghettoizace“.

Můj názor je ten, že reálná ghettoizace je logickým důsledkem představy, že nesmíme činit překážky imigraci a zároveň nesmíme usilovat o asimilaci přistěhovalců. Ke vzniku ghett bude při masové imigraci docházet vcelku samovolně bez ohledu na to, zda vůbec a jaký typ multikulturalismu budeme vyznávat. Naopak rozbití ghett vyžaduje cosi nepřirozeného — úsilí a násilí vůči určitým návykům a sklonům homo sapiens.

Je snad multikulturně-liberální zakazovat imigrantům, aby se stěhovali do lokalit, kde žijí jejich příbuzní, a starousedlíkům zase zakazovat, aby se z těchto lokalit odstěhovali ve chvíli, kdy tam nechtějí žít? Toto by bylo liberálně správné omezení svobody, zatímco požadavek na asimilaci je nesprávným omezením svobody?

Multikulturalismus a národ

Příznačným rysem multikulturalismu je, že se v něm téměř nikdy nehovoří o národech. Pro liberální multikulturalismus je národ redukován na jednu z mnoha etnických identit, pro komunitární multikulturalismus je národ jen jednou z mnoha komunit, které mají v rámci státu stejná práva.

Abychom mohli takto vůbec uvažovat, je třeba si všechny etnické či kulturní identity určitým způsobem „zestejnit“. Hlásit se k českému národu je vlastně totéž jako hlásit k islámské ummě, což je zase ve své podstatě totéž jako být Hanákem nebo Záhorákem. Jen s takovým myšlením lze vytvářet námitky typu: Vždyť ani naše společnost není monokulturní, je tu třeba rozdíl mezi městem a venkovem.

Problém je v tom, že ne všechny sociální skupiny si činí nárok na stejnou míru loajality. Existuje však také primární politická loajalita, která umožňuje chápat ostatní příslušníky skupiny jako našince a členy jedné politické obce, v jejímž rámci platí nejen zákony, ale i určitá morální pravidla. V Evropě je touto primární politickou loajalitou národ, resp. národní stát.

(Multikulturalisté mají tendenci přehlížet, že evropský stát, který je zdrojem loajality, je stát národní a nikoliv libovolný.) Jsou však i jiné možnosti. Například pro řadu muslimů představuje primární politickou loajalitu společenství věřících, pro jiné lidi třeba jejich kmenové společenství. Člověk sice může být v otázce primární politické loajality rozpolcen, může svůj názor v průběhu života změnit, ale v určitých politických situacích si musí vybrat buď jedno, nebo druhé.

Lidi sdružené primární politickou loajalitu můžeme charakterizovat jako společnost morálky či společnost zákona. (Záměrně nechci rozvíjet otázku, zda je v tomto kontextu vhodnější mluvit o společnosti, nebo o společenství.) Principem a podmínkou existence takovéto společnosti je sdílená představa morálky, která může najít své vyjádření v psaném zákoně, ale která není s psaným zákonem totožná.

Středověké říše mohly být tzv. multikulturní, protože to ve skutečnosti žádné společnosti nebyly, byl to konglomerát rozličných kulturních entit udržovaných pohromadě vojenskou silou a osobními závazky panství a poddanství. Neplatila zde stejná morální pravidla pro všechny, ani stejné zákony pro každého.

Je třeba doplnit, že každá společnost morálky je zároveň společností násilí. Platí to v tom smyslu, že podmínkou existence společnosti (či společenství) je konsenzus ohledně legitimity násilí. Tento konsenzus se může v průběhu času měnit a vyvíjet, ale kulturní společenství, která ho nesdílejí, nemohou tvořit jednu společnost.

Nemůže například fungovat společnost, kde část lidí trvá na principu státního monopolu na násilí a jiná považuje za právoplatnou instituci krevní mstu. Nelze se také rozcházet v otázce, je-li zdrojem legitimity násilí státní zákon, nebo posvátný text.