Jeden z filmů promítaných na letošním ročníku festivalu Jeden svět umožnil poznat blíže člověka, který sehrál důležitou roli ve „Válce lží“, totiž americko-britském útoku na Irák v roce 2003 s hlavním zdůvodněním v podobě hrozby zbraní hromadného ničení, jimiž údajně disponoval režim Saddáma Husajna.

Mladý německý režisér Matthias Bittner (film Válka lží je jeho absolventský celovečerní snímek) si dokázal získat důvěru muže, známého dlouho pouze jako informátor Curveball („Křivák“), jehož skutečné jméno však je Rafid Ahmed Alwan al-Janabi.

Několik měsíců, po něž se režisér snažil získat důvěru a nic nenatáčel, se vyplatilo. Rafid Ahmed Alwan v Bittnerově snímku vypovídá otevřeně a nevyhýbá se ani otázkám směřujícím skutečně na tělo, jako třeba, zda cítí vinu za to, co svými vylhanými výpověďmi pomohl rozpoutat.

Inženýr, který nebyl

Iráčan, narozený v roce 1968, byl zdánlivě jedním z mnoha, kteří v době Husajnovy diktatury hledali útočiště v zahraničí. V roce 1999 přistál s turistickým vízem v Mnichově a požádal o politický azyl v Německu. Ve filmu o tom řekl, že jeho skutečným cílem bylo dostat se do Londýna, kde působila vlivná irácká emigrace. Po získání azylu v Německu se nicméně jeho plán zásadně změnil.

V průběhu azylového řízení si Rafid Ahmed Alwan vytvořil novou identitu, stal se pro německé úředníky a agenty tajné služby BND, kteří se o něj záhy začali zajímat, expertem na výrobu chemických zbraní, který je zasvěcen do těch nejnebezpečnějších a nejtajnějších plánů iráckého režimu.

↗

Informacemi a schématy mobilních zařízení sloužících k výrobě chemických zbraní, které domnělý irácký specialista nakreslil z hlavy na ubytovně pro uprchlíky, se oháněli přední západní politici. Foto repro Válka lží

Ve skutečnosti sice na bagdádské univerzitě chemické inženýrství studoval, ale s nevalnými výsledky, a zaměstnán pak byl v televizní společnosti vlastněné jedním ze Saddámových synů Udajem. S vývojem zbraní hromadného ničení neměl společného vůbec nic, kromě své fantazie.

Informacemi a schématy mobilních zařízení sloužících k výrobě chemických zbraní, které domnělý irácký specialista nakreslil z hlavy na ubytovně pro uprchlíky, se nicméně oháněli přední západní politici, zejména tehdejší americký ministr zahraničí Colin Powell, který jimi v řeči v OSN 5. února 2003 zdůvodňoval nutnost vojenského zákroku proti Iráku.

Skutečná identita informátora známého jako Curveball vyšla najevo v roce 2007, kdy ji odhalil pořad televize CBS 60 Minutes. Velký zájem o jeho osobu a příběh ale ani poté nenastal. Jak uvedl Matthias Bittner na debatě po pražské projekci jeho filmu, dokonce ani média v Německu, kde Rafid Ahmed Alwan al-Janabi žije, se o něj (s výjimkou listu Die Zeit) takřka nezajímají.

Ve spárech Malého bratra

Režisér Bittner „Křivákovi“ opakovaně kladl otázku, zda se cítí vinen za to, co jeho lži pomohly rozpoutat. Ten nejprve svou vinu odmítá uznat a představuje se jako oběť. Ani ne tak iráckého režimu, vůči němuž se ovšem nadále vymezuje a tvrdí, že by býval pro pád diktátora Husajna udělal cokoli.

Tím, na koho se pokouší svalit vinu, je německá tajná služba, v jejíž „péči“ se ocitl poté, co začal se svým smyšleným příběhem inženýra-experta na zbraně hromadného ničení. Několikrát opakuje, jak byl ve srovnání s „těmi lidmi“ bezbranný, vydaný jim zcela do rukou.

A příběh, který Bittnerův film odhaluje, skutečně ukazuje nevybíravé metody, které pracovníci BND na Rafida nasazení používali. Když se mu podařilo získat práci, zasáhli, aby jí ho zbavili a dostali pod tlak. Když se za ním měla přistěhovat manželka, která byla právě těhotná, najednou se na ni povolení k pobytu již nevztahovalo.

Režisér filmu přirovnal německou tajnou službu k Malému bratrovi bratra Velkého, jímž je podle něj pochopitelně americká CIA. Mezi oběma skutečně v této věci bylo celou dobu propojení, takže „informace“ bezpečně proudily k těm, kdo je potřebovali. Či objednali.

Zajímavé nicméně je, že zástupci německé tajné služby BND byli šokováni tím, jak prezident Bush a ministr Powell použili neověřené a podezřelé informace jako odůvodnění k vyhlášení války.

Křiváci a tvrďáci

Ke konci filmu Rafid Ahmed Alwan al-Janabi již svou vinu za statisíce mrtvých irácké války a neutuchající a stupňující se násilí a chaos až do dnešních dní nepopírá. Chtěl změnu násilného režimu a svržení diktátora, ale nechtěl nekontrolovatelnou spirálu násilí.

Ti, kdo jeho výpovědí ochotně využili, se od něj, když bylo po všem a lži vyšly najevo, o to ochotněji distancovali jako od lháře. I tyto tváře západních politiků Bittnerův film ukazuje. A je na divákovi, koho bude v této historii považovat za skutečného křiváka.

Z pohledu dnešních dní je důležitá zejména jedna okolnost. To, že výpovědi „Křiváka“ mohly vůbec být využity tak, jak byly, bylo dáno atmosférou, v níž se o vyvolání irácké války rozhodovalo. Strach, který po 11. září ovládl nejen americkou, ale vlastně celou západní společnost, s sebou přinesl mimořádnou šanci po politické „tvrďáky“ typu George W. Bushe a D. Rumsfelda, a ti ji dokázali využít.

Dnešní situace po nástupu Islámského státu a pařížských útocích je v mnohém obdobná. Poptávka po tvrďácích, kteří se nebudou ohlížet na nepodstatné maličkosti, zdá se sílí. A že stále jsou i jiné cíle, potvrdil ve filmu Válka lží i jeho hlavní hrdina. Německá rozvědka se ho totiž pokoušela navést i na „syrskou stopu“. „Křivák“ ovšem o syrském programu zbraní hromadného ničení údajně odmítl cokoli sdělovat. Neměl s ním žádné osobní účty, a tak mu na tom nijak nezáleželo.

Film Válka lží je především osobním portrétem člověka, který se vyrovnává s následky svých činů a hledá správný postoj k nim. V tomto je poselství filmu zcela univerzální. Přináší ale také znepokojivou otázku, zda budoucí političtí tvrďáci nebudou ochotni využít ještě záludnějších lží různých křiváků, a hlavně jestli k tomu bude západní veřejnost stále tak citlivá jako byla v době irácké války, či to bude akceptovat jako správné či dokonce nutné jednání.