Dvacet tezí k budoucnosti levice

Jiří Pehe

Redakce Deníku Referendum zveřejňuje text, který autor přednesl na středeční konferenci o budoucnosti levice ve střední Evropě.

1. Demokratická levice dneška je do značné míry obětí svého vlastního úspěchu v minulosti.

2. Její politika postupně nastavila kapitálu v rámci národních států účinné regulační rámce a vytvořila tak sociálně-tržní model. S pomocí konceptu sociálního státu, který uskutečňovala v mnoha případech ruku v ruce s křesťansko-sociálními stranami, pomohla vytvořit v západních zemích mohutné střední třídy. Právě přičiněním demokratické levice se podařilo po 2. světové válce v Evropě skloubit v relativně harmonický celek tři hesla Velké francouzské revoluce—svobodu, rovnost a bratrství (solidaritu)-- které se až do té doby projevovaly vzájemně občas antagonisticky nebo dokonce v podobě absolutizace jednoho z nich vítězily totalitní režimy.

3. Vytvořením mohutných středních tříd, jakož i v důsledku nástupu post-industriální společnosti, ovšem ztratila svoji tradiční politickou klientelu, dělnictvo.

4. Paradoxně, střední třídy, které levice pomohla stvořit, se ukázaly být ne příliš „vděčné“. Byly mnohem méně sociálně determinované k podpoře levice, navíc více inklinovaly k postmoderním životním filozofiím,v nichž hrál významnou roli individualismus v různých podobách a polohách. Příslušníci středních vrstev byli mnohem více náchylní věřit, že za své úspěchy a blahobyt vděčí svým výjimečným individuálním vlastnostem, než správně nastavenému sociálnímu systému. Jakmile se sociální stát a existence středních tříd staly samozřejmostí, stali se příslušníci středních tříd poměrně snadným terčem neoliberální ideologie.

5. Levice nebyla dostatečně schopná vysvětlovat, že základem politicko-ekonomické stability, která umožňovala nástup těchto nových tříd, je společenská solidarita, že „bezstarostný individualismus“ je do značné míry možný jen proto, že existují záchytné sociální sítě. Nebyla schopná najít nový jazyk, který by byl stejně účinný jako jazyk individualismu a de facto sobectví, jenž nabídla neoliberální pravice.

6. Jev, který ale zahnal demokratickou levici definitivně do defenzivy, je ekonomická globalizace. Produktivní rovnováhy mezi svobodou, rovností a solidaritou se totiž podařilo dosáhnout především zkrocením kapitalismu v rámci národních států. Jakkoliv kapitalismus byl od počátku náchylný k expanzi přes národní hranice, před nástupem skutečné globalizace, to jest zhruba do pádu bipolárního světa, byl svázán s národními státy podobně jako další produkty modernity z konce 18. a počátku 19. století, jako byla občanská společnost, politická demokracie, média nebo právní stát. Do nástupu globalizace bylo tedy tržní hospodářství možné účinně regulovat, ale jen v rámci jednotlivých národních států.

7. Globalizace vedla k novým nerovnostem, které se v rámci relativně dobře regulovaného kapitalismu v rámci národních států a s pomocí sociálního státu podařilo v mnoha zemích výrazně zmírnit. Jakmile se kapitál vymknul z národní kontroly, mohl nerovnosti i patologické jevy, jako je ničení životního prostředí, exportovat mimo hranice svých mateřských států. Jinými slovy, relativní rovnost a stabilita v rámci vyspělých států byly po pádu primárně západo-východního dělení bipolárního světa postupně ohrožovány rostoucí nerovností mezi Severem a Jihem.

8. Demokratická levice ovšem zůstala mentálně primárně uvězněná v rámci národních států Západu, jejichž tržní hospodářství v předešlém období tak skvěle zhumanizovala, a na rostoucí globální nerovnosti nedokázala reagovat tlakem na vývoz sociálních standardů mimo hranice západního světa.

9. Globalizace sice nastartovala raketový ekonomický růst v některých zemích za hranicemi Západu, ale většinou s pomocí primitivního kapitalismu, který existoval na Západě před nástupem vymožeností prosazených demokratickou levicí. Tento rychlý růst byl pak neoliberály úspěšně používán k tlaku na omezení sociálního státu ve vyspělých zemích, protože ten prý činí západní země méně konkurenceschopnými, navíc je nutí žít na dluh.

10. Demokratická levice, zejména v Evropě, dovolila, aby byly vyspělé země, opírající se o sociální státy, byly s pomocí neoliberálních doktrín volného obchodu donuceny soutěžit v globálním měřítku s tímto levným, primitivním kapitalismem. Tím, že netrvaly na tom, že i noví ekonomičtí „tygři“ mimo Evropu musí přijímat určité sociální a ekologické standardy, pokud chtějí exportovat do vyspělých zemí, pomohly pro sebe stvořit konkurenční nevýhody, které je teď ničí.

11. Demokratická levice pak navíc nebyla schopna téměř vůbec zformulovat účinnou obranu proti ještě závažnějšímu jevu spojenému s globalizací, kterým je postupné oslabování států jako takových, zejména s pomocí privatizace důležitých státních funkcí do rukou kapitálu, často nadnárodního.

12. Je tedy zřejmé, že demokratická levice se může obrodit pouze v případě, že bude svůj program globalizovat, a to přinejmenším stejně efektivně, jako to učinili neoliberálové, kteří se v podobě Washingtonského konsensu stali ideologickými ochránci neviditelné ruky trhu a volného obchodu v globálním měřítku.

13. Globalizovat program demokratické levice lze jen spoluprací levicových stran na koordinovaném prosazování globální regulace trhů a finančního kapitálu, a na postupném globálním prosazování sociálních vymožeností, které učinily ze Západu po 2. světové válce oázu politické a ekonomické stability. Je též úkolem levice, aby společně našla způsoby jak bojovat proti jevům , které v éře globalizace sociální stát ničí a přispívají k masivním dluhům, jako je například masový odliv peněz do daňových rájů.

14. Jinými slovy: demokratická levice si nesmí nechat vnutit neoliberální diskurz, v němž humanizace kapitalismu skrze sociální stát, regulaci a lidská práva byla jen jakousi neufinacovatelnou utopií z konce 20. století. „Zdroje jsou“, je možné tvrdit, ale nekontrolovatelně odtékají do daňových rájů, jakož i do stále větších zisků i bohatství těch nejbohatších, dosahovaných na úkor dolních „devadesáti procent.“

15. Demokratická levice má v podobě solidárního socio-ekonomického modelu, který dlouhodobě prosazuje, v rukou jednu z největších vymožeností v historii lidstva, ale dokáže ji uchránit před úpadkem, a tedy i před úpadkem sebe sama, jedině tehdy, dokáže-li tento svůj model prosazovat nadnárodně. Koordinovaný postup v rámci Evropské unie je logickým prvním krokem.

16. Lze přitom polemizovat s názory, že demokratická levice potřebuje jakousi zcela radikální modernizaci. Musí samozřejmě inovovat sociální systémy, zpružňovat je, jakož se i  přizpůsobovat novým trendům ve vědě, vzdělávání, komunikačních technologiích a mezilidských vztazích. Příklady skandinávských zemí ale ukazují, že i moderní levice může trvat na vyzkoušených modelech společenské solidarity, opírajících se o vysoké míry zdanění a přerozdělování, a přitom být schopná pracovat s relativně nízkými mírami zadlužení i čelit například ekonomické krizi lépe než země praktikující liberální modely.

17. Jisté ovšem je, že pokud zůstanou tyto úspěšné sociálně-demokratické modely omezeny jen na území relativně malých států, nakonec v souboji s globálními trhy i ony podlehnou.

18. Na závěr je třeba se zmínit o specificích postkomunistických společností. Demokratická levice je i zde pod tlakem, aby se takzvaně modernizovala, ale je třeba vzít v potaz, že v těchto zemích ještě ani nevznikly solidní střední třídy. Začaly se demokratizovat, jak ekonomicky, tak politicky, v prostředí výrazné nadvlády trhů nad politikou, takže se nestačil například ani vytvořit skutečný veřejný prostor a silné občanské společnosti.

19. Nástup tržního hospodářství v těchto zemích sice většinu z nich ekonomicky pozvedl v absolutních číslech, ale zároveň vedl k jakési postkomunistické variantě pauperizace celých sociálních skupin a zároveň k bohatnutí jiných skupin, často s pomocí kriminálních metod nebo parazitování na státu. Demokratická levice v postkomunistických zemích musí tuto specifickou realitu reflektovat, pokud nechce v některých z těchto zemích odevzdat svoje voliče radikálnějším stranám.

20. Diskuse o tzv. modernizaci levice v našem regionu by tedy měly být založeny na pečlivých analýzách toho, zda a do jaké míry se modernizují postkomunistické společnosti. Jinými slovy, sociálně demokratické strany v post-komunistických zemích nemohu úplně mechanicky přejímat modernizační strategie levice v zemích vyspělejších, kde už existují silné střední třídy, více méně fungující právní stát a nezávislá občanská společnost.

Text byl pronesen na konferenci „Budoucnost levice ve střední Evropě“ pořádané 21. listopadu 2012 think-tankem CESTA Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii a nadací Friedrich-Ebert-Stiftung e.V., zastoupením v České republice.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

    Diskuse (12 příspěvků)
    RP
    Rudolf Převrátil, překladatel a publicista
    November 25, 2012 v 10.33
    Pozoruhodný text
    Je dobře, že jej Referendum zveřejnilo. Myslím, že vystoupení Jiřího Pehe patřilo na konferenci k nejdůležitějším. Na místě je ovšem bylo možné vnímat jen povšechně. Text nabízí mnoho podnětů k dalšímu přemýšlení. Domnívám se, že z něj vyplyne spíš podpora než vyvrácení mé teze o dilematu defenzivnosti, ze kterého zatím etablovaná evropská levice nemá východisko (viz má poznámka ke zprávě Jaroslava Bicana o konferenci).
    Martin Šimsa, filosof
    November 25, 2012 v 11.14
    občanská společnost a demokratická republika
    Myslím, že demokratická levice u nás by se měla především soustředit na budování občanské společnosti a demokratické republiky, což je v zásadě v souladu s Peheho tezemi. Neoliberalismus zde dominuje díky liberálnímu ekonomismu Václava Klause, demokracie je chápána jen jako jakýsi přívěšek volného trhu či volný trh pro soutěž politických stran. Demokratické levici u nás nechybí intelektuálové, ale chybí ji politikové s razancí a vlivem jako má Klaus - třeba ale vyrostou.
    MT
    Miroslav Tejkl
    November 25, 2012 v 12.56

    Jako vzor jsou skandinávské země jistě vhodné - jen nevím (a Pehe se tomu šikovně vyhnul), jestli i vysoké nepřímé daně (které postihují nejvíc chudé - respektive s ohledem na různě drahé druhy zboží kupovaného chudými a středními nejvíc postihuje celou společenskou většinu a extrémně málo postihuje ty nejbohatší, kde už ani rozdíl mezi druhy téhož zboží nesrovná daňové zatížení) naše levice vstřebá - model funguje jako celek, nelze vyjmout jako rozinky to, co se mi líbí a hodí ...

    Dánsko má největší míru rovnosti na celém světě (vyšší než Norsko i než Švédsko nebo stejnou se Švédskem) ...

    ... a největší DPH asi taky na celém světě (protože zcela chybí snížená sazba - vše je 25%) a flexicurity - propouštění z pracovního poměru bez udání důvodů ...

    Jiří Dolejš, poslanec
    November 25, 2012 v 14.20
    evropské zkušenosti reálně
    s tím Dánskem v podstatě souhlas.pane Tejkl - předevčírem jsem se odtamtud vrátil (proto jsem také nemohl být na zmiňované konferenci).
    Vize budoucosti jsou důležité. Jde ale také o realismus modernizačních či protikrizových opatření.
    Dánské dnešní recepty na krizi dráždí naši českou pravici, ale nevejdou se ani do apriorních schemat ideové levice. Ona v Dánsku tradičně vládne menšinová vláda a tak shání podporu tu v pravo, tu v levo - u nás nemyslitelné.
    Rozpočet Dánska na rok 2013 současná středolevá vláda vyjednala i s radikální levicí. Přesto jde o rozpočet škrtací (deficit má být na 1,9%) žádné fiskální uvolňování, navržena je dánská dluhová brzda. Růst se stimulje v soukromém sektoru nepřímo (např. odpisy) a ve výhledu do roku 2020 má být snížena korporátní daň.
    A nebyl přitom ani naplněn pořadavek vrátit dobu výplaty podpory v nezaměstnanosti, zůstává i tvrdá kontrola pracovní migrace. Ani Tobinova daň tu nemá podporu na evropské urovni (možná na globální). Dánové prostě pragmaticky vnímaj konkurenceschopnost Dánska v Evropě a Evropy ve světě.
    FJ
    František Jonáš, technik
    November 26, 2012 v 8.20
    Demokratická levice, co to je?Co je to vůbec demokracie v globalizovaném světě?
    Ve světě tzv. občanské demokracie se odehrává studená občanská válka mezi těmi, co vlastní a těmi co nevlastní. Ti co vlastní mají silnou oporu v zákonech , tedy státech s kvalitou zákonů odpovídající a přiměřené potřebám věšinou "vlastníků" za pomoci žoldáků z těch chudých, aby nebyli mezi chudšími. Někteří o tom ani nepřemýšlejí. Neoliberální a liberální přístupy vedou za pomoci globalizaci k řadě konfliktů , ve světě odchází hegemon, podobně jak končil Řím na přelomu před kristem a po kristovi a po 6.století po kristovi definitivně . Společensko-ekonomická formace otrokářská přecházela na feudální a pak často a velmi brzy v Anglii na buržoazní , nebo lépe kapitalistickou formaci . Aby toho chaosu vznikl pak ještě SSSR.Nový svět se vrátil renezančně k otroctví a pak si doma udělal válku severu proti jihu. Od té doby žádnou válku nezažil na domácí půdě. Otázka je zda v souboji po ztrátě a ztrácení sociálního státu může být forma levice demokratická, když proti ní stojí diktát zisku, diktát peněz , diktát medií . Poslední dvě světové války byly vyvolány tzv. finanční oligarchií a vedly a možná 1. válka k většímu přerozdělení světa než kdykoli jindy, snad jen srovnatelné s velkým Římem.Ona levice je nyní jako nějaká formace podobně jako pseudolevicové strany je pseudolevicí,ale přesto vzbuzuje u "demokratů" hrůzu, když si představí u vlády "lůzu", jak ji říká a nejhorší je, že sami mají znaky vládnutí lůzy, protože ONI hovoří o demokracii, ale disponují jen pseudodemokracií.U vádí to ve 20 bodech J.Pehe. Zejména bod 11, v bodě 12 svůj program GLOBALIZIVAT? V bodě 13, spolupracovat, často to nedokáží ani v národním měřítku. Bod 14 ..no to se může podařit jen radikální levici. No a bod 16 dělá z toho kvadraturu kruhu, neboť jak polemizovat s nedemokratickou levicí? Když už jen na toto hřiště vstoupí, je v mediích povážována za součást nedemokratické levice s výkřiky o nacismu a návrat k použití , jako příměrů.jednoho z největších zločinců, Hitlera...No a stálé anylýzi a třeba i pečlivé, když např. nadvláda kapitálu, a nerespektování ani špatných zákonů a neexistence ani stínů morálky na celostní politické scéně v postkomunistickych zemí je taková, jaké je. Třeba piliř systému exektoři, je to projevem právního a dekratického státu?,Umírání lidí po otravách metanolem, umírání bezdomovců v zimě(mrznou bez domova, který často ztratili díky exekutorům).....Může v tomto prostředí vznikat demokracie a demokratická levice, když se vytrácí svoboda . To není čas na analyzy a ani prostor, je otázka kdy a kdo by takové anylýzy dělal a proč?Někde, tedy v zemích bývalé 15 EU je sociální stát omezován a v tzv. poskomunistických zemí je destruován a často tyto země kolonizovány , aby ještě v zemích bývalé 15 a dalších ještě chvíli sanovali svým kdysi svým majetkem, co jim byl a je odnímán bankami a ztrátoe vlivu na hospodaření v té které tzv. poskomunistické zemi.

    No a anylýza roků 1948-89? Stačilo jen nejsme jako ONI a co bylo ukradeno musí být vráceno. Na výsledky těchto dvou vět není třeba ani dělat anylýza, výsledky jsou , zejména praktické...Po schválení tzv. restitucí církví jsme defakto navázali na bitvu U Lipan, kterou jen podtrhla bitva Na Bílé hoře a navíc schváleno po půl noci, na 392 výročí Bitvy na Bíle hoře..Ale dá se teorrtizovat i o nesmrtrelnosti chrousta, stovky let...a možná by to přineslo výsledky...Třeba by chroust vyhynul..., pak by se zkoumalo proč?....
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    November 26, 2012 v 11.0
    K bodu 18. o specificích postkomunistických společností
    mám připomínku k soliditě střední třídy.
    Zmínil bych jeden z posledních dokladů o výrazném odklonu zdejších představ o realizaci demokratické společnosti v duchu liberalismu francouzské revoluce.
    Dokladem je přijetí režimu, který řeší následky destrukce sociálního kapitalismu převzetím tradic ruské společnosti. Západní způsob tak nahrazuje investicemi do církevních institucí, které tím současně a lstivě degraduje do role aktivního kolaboranta neoliberálního trhu.
    Jde o drsný doklad nesolidního zájmu zdejší střední třídy o demokratickou kulturu západní civilizace......řekl bych.......
    a mj. o doklad tradiční mocenské strategie samoděržavých.
    VK
    Vojtěch Klusáček
    November 26, 2012 v 22.4
    Ke konkurenceschopnosti
    No jo, jenže - konkurenceschopnost je postavena na hře s nulovým součtem. Problém - nezaměstnanost - pouze vyveze (do aktuálně méně konkurenceschopných zemí), nezmenší.

    Co si takové Dánsko počne s dluhovou brzdou - až ji v rámci snahy o konkurenceschopnost - uplatní všichni ostatní? Komu budou prodávat své výrobky a služby?

    Platí zcela obecně.
    VK
    Vojtěch Klusáček
    November 26, 2012 v 22.5
    A ještě. Je-li, dokonce i podle MMF fiskální multiplikátor převážně větší než 1, konkurenceschopnost dosažená snížením veřejných výdajů - povede ke zmenšení, nebo zvýšení celkové míry nezaměstnanosti?
    VK
    Vojtěch Klusáček
    November 26, 2012 v 22.13
    Dluhová brzda...

    ...aneb za plného vědomí a dobrým rozmyslem šlápnou na plyn a zamířit - rovnou do zdi.
    RP
    Rudolf Převrátil, překladatel a publicista
    November 27, 2012 v 4.28
    Srovnání se starým Římem je výmluvné
    Na analogii, kterou zmiňuje pan Jonáš, něco je. Tak daleko, jako Řím v pátém století, ještě asi nejsme, spíš v době, kdy žil Ježíš Nazaretský, za Caesara a Oktaviána Augusta nebo krátce potom. Republika se mění v císařství, chléb a hry pro římské plebejce, neustálé válčení, přijímání "barbarů" do vojska, groteskní výstřelky vládců, souběžně pozvolný rozpad systému. Dnešní katolická církev možná čeká na "Konstantinův okamžik", kdy bude povolána k záchraně státu. A u nás se možná těmito myšlenkami zabývá Václav Klaus. Přátelí se s preláty, nabádá je, aby se katolická cíárkev vzdala jakékoliv sociální doktríny, obklopuje se lidmi jistého typu. To jsou sice jen indicie a indicie nemusí být celá kauza, nicméně indicie velmi výmluvné.
    + Další komentáře