Volební programy KSČM a ČSSD jsou si nadstandardně blízké (u parlamentních voleb ze šedesáti až osmdesáti procent, v krajských volbách ještě více). KSČM je dnes přitom legitimní součást demokratického politického systému. Libovat si v její pohodlné izolaci, to jen blokuje levicovou většinu. Krokem vpřed je společná, otevřená a věcně vedená debata nad programovými otázkami pro levici. Pro takovou debatu je v dnešní atmosféře radikalizace postojů veřejnosti příznivá atmosféra.

Praktické uplatnění průniku střednědobých programů KSČM a ČSSD odstraňuje balvan na cestě k vládě levice. Součinnost levice, kterou v poměrném volebním systému tvoří více subjektů, umožňuje kombinované oslovení voličů. Synergie pak může mít celkový větší účinek, než by odpovídalo sumě účinků získaných izolovaně. A proto vytahuje pravicová propaganda rudé strašidlo, kterým se snaží vnutit dojem, že kdo spolupracuje s KSČM, je pomahačem zla.

Samozřejmě tu je jak programový průnik, tak rozdíly. Zřetelnější odlišnosti mezi KSČM a ČSSD se dají nalézt zejména v dlouhodobé programové orientaci. Pro KSČM je sociální stát nezbytný postupový střednědobý cíl, nikoliv vrcholná meta. Nebojí se mluvit o socializující či socialistické strategické perspektivě.

Podstatné je ovšem to, že KSČM jednoznačně programově odmítá řešení extremisticky antisystémová. Nejde jí o uzurpování moci a rozbíjení státu, jde jí o právo na demokratický podíl na veřejné správě. S tím nemůže být v rozporu fakt, že KSČM při tom hájí potřebu demokratické systémové alternativy, protože nepovažuje současný režim za vrchol dějin...

Často jsou zdůrazňované rozdíly v zahraniční politice. Při podrobnějším pohledu ale nemusí jít o hluboký příkop a rozdíly mohou i vzájemně obohacovat. A z dlouhodobého hlediska je legitimní ptát se po alternativě bezpečnostního systému.

Ani KSČM nechce bezpečnostní vakuum a plně respektuje mezinárodní právo. Ale kritika mnohdy agresivního fungování NATO přeci nemůže být tabu. Jestřábí politika preventivních úderů, humanitárního bombardování a vojenská dobrodružství na cizím území nepochybně trápí i voliče ČSSD. Internacionální odpor vůči zvůli globálního kapitálu, úsilí o mír a boj proti terorismu je pak to, co může levici různého ražení spojovat.

Dělící hluboký příkop nenalezneme ani v otázce evropské dimenze levicové politiky. KSČM je jednoznačně pro evropskou integraci. Byla kritická k přípravě vstupu ČR do EU, ale respektuje výsledek referenda z roku 2003. Současná krize v EU a chronický deficit demokracie v evropském rozhodování ukazuje, že s evropskou integrací není vše v pořádku.

Levice potřebuje pozitivní návrhy, jak zlepšit společná evropská pravidla, osobně myslím třeba i perspektivně federální. To není v rozporu s českým zájmem, ten je ale třeba vymezit konkrétněji. Rozhodně odmítáme nacionálně extrémní řešení, konzervativně národovecké přístupy jsou dnes už v podstatě anachronismem; ale národní identita a národní zájem v rámci sdílené suverenity v EU je úkol, který zatím levice dostatečně nezvládá.

Osou levicového souznění jsou především sociálně-ekonomické hodnoty jako solidarita, sociální práva, regulovaný trh a veřejné přerozdělování. Nuance mohou být v tom, jak sociální stát nejen hájit, ale také inovovat. Praktický problém vyvstává při hledání cesty ke konkrétnímu spojení sociálního státu a strategie trvale udržitelného života. KSČM dlouhodobě mluví o „rudozeleném“ programu, ale shoda na praktickém řešení se nehledá snadno. Podobnou zkušenost má koneckonců i ČSSD.

Přínosy sociálního státu se musí opírat o výkon ekonomiky. Levice nemůže být nepřítelem konkurenceschopnosti a tržních nástrojů. Růstový model pro ČR nepochybně musí být postaven nejen na aktivní podpoře růstu jako takového, ale na kvalitě růstu spojené s investicemi do člověka. KSČM opakovaně připomíná potřebu vybudovat systém strategického řízení. Jsou zde ale i náměty, které by mohly vést k transformaci systému, jako např. větší využití participativní ekonomie nebo otázka postupné socializace vlastnictví.

Blízkost je možná i v otázkách hledání vyšší kvality demokracie, v otázkách lepšího fungování státu a politického systému. Především je třeba respektovat parlamentní demokracii - nepotřebujeme v systému autoritativní prvky jako např. silné kompetence pro hlavu státu. Oproti návrhům na většinový volební systém podporujeme poměrnost, protože lépe odráží rozložení názorů ve společnosti.

Významným doplňkem je přímá demokracie, ta ovšem předpokládá péči o růst politické kompetence občanů. Komplex lidských práv je nedělitelný s tím, že xenofobie představuje bohužel znovu vážné riziko, a že sociální a ekologická práva procházejí aktivní emancipací. Otázkou zůstává, zda zdokonalit ústavní pořádek a přinést nový ústavní program. Problém dneška je spíše v nevymahatelnosti klíčových principů obsažených v Listině základních práv a svobod. V každém případě lze pozorovat varovný příklad regrese, např. v Maďarsku.

Spolupráce levice neznamená nějaký dvojpól ČSSD a KSČM. Levice už ze své podstaty musí být otevřená - občanské společnosti a občanským sdružením; ale i jiným politickým partnerům. V krajích to jsou různá regionálních uskupení, též malé strany jako SPOZ (Zlín, Pardubice), SDS (na kandidátce KSČM zvolený zástupce v Praze), ale i KDU-ČSL, u které zejména v regionální politice může nabýt zájem o sociální politiku vrchu nad latentní orientací jejího vedení na ODS a TOP 09.

Praktické součinnosti levice může pomoci posun za posledních desetilet. V roce 2002 nebyla přes součet 111 mandátů pro ČSSD a KSČM v Poslanecké sněmovně situace zralá. Prošli jsme ale světovou krizí v roce 2009 a zažíváme evropskou krizi v roce 2012. Zažili jsme šest let vlády pravice, která na tyto změny nedokázala reagovat. To změnilo výrazně atmosféru ve společnosti. A potřeba nalézt shodu na alternativních reformách vytvořila společenskou poptávku po spolupráci levice. KSČM za takové situace nemůže apriorně odmítat podíl na moci. To by se pak volič mohl zeptat, na co takovou stranu vůbec má.

Podstatnou změnou je sbližování mezi ČSSD a KSČM v regionech. Silná pozice KSČM v některých regionech přitom není novinkou. Už v roce 2000 dosáhla vítězství v Ústeckém kraji. Ale nakonec tam vládla ODS. Zkouškou byly krajské volby v roce 2008, po kterých vznikly dvě otevřené koalice ČSSD a KSČM (v Karlovarském kraji a v Moravskoslezském kraji). Už tehdy hovořily součty mandátů pro levicové koalice, ale tehdy ještě ČSSD sáhla spíš po menšinové vládě nebo po jiném spojenci.

Po čtyřech letech se voliči na Ostravsku a Karlovarsku od levice neodvrátili. A vstřícnost k oranžovo — červenému spojenectví narostla i jinde.. V roce 2012 proto vznikly otevřené koalice v 9 ze 14 krajů, v ústeckém došlo dokonce k dohodě na hejtmanovi za KSČM. Regionální politika, územní plány a koncepce regionálního rozvoje se tak stávají testem schopnosti české levice. Významné ve vztahu k centrální vládě je také to, že krajská zastupitelstva mají možnost legislativní iniciativy.

Tato situace je určitým testem a znamená pro KSČM novou odpovědnost. Kraje mají potenciál pro uskutečňování praktické levicové politiky. Regionální školství, regionální doprava, regionální zdravotnictví, sociální služby — to jsou vše věci pro každodenní život voličů vrcholně důležité. A ke krajskému vládnutí patří i citlivý úsek veřejných zakázek a regionálních operačních programů opřených o evropské zdroje. Oranžovo — červené koalice budou určitě pod drobnohledem. Nezbývá než ukázat pochybovačům jejich přínos v praxi.

Text čerpá z autorova vystoupení na semináři, který 10. listopadu 2012 uspořádal v Brně Klub společenských věd s Masarykovou demokratickou akademií.