S oblibou politických stran a jejich reprezentantů to v české polistopadové historii nikdy nebyla žádná sláva, situace přesto dál houstne. Ještě před časem jsme v naší rozpolcené společnosti řešili ostrou polaritu ČSSD-ODS. Nyní už můžeme hovořit o jiných pólech: politicích a těch ostatních. Divit se tomu přitom nelze. Všimněme si například, jak málo znamená podzimní verdikt voličů pro osud Nečasova kabinetu. Ten se nebortí zásluhou občanů, nýbrž kvůli umanutosti několika málo vzbouřenců uvnitř poslaneckého klubu nejsilnější koaliční strany.

Roztrpčení občané se ve volbách do krajských zastupitelstev a v prvním kole voleb do Senátu prakticky rozdělili na dvě skupiny: na většinu, co k volbám nešla a zůstala doma, a na menšinu těch, co přišli a zhusta volili KSČM. Mohlo být přitom i hůře — kdyby po vzoru Šluknovska ve větší míře sáhli po kandidátní listině Dělnické strany sociální spravedlnosti.

Pár čísel na dokreslení: ODS za čtyři roky přišla zhruba o 350 000 hlasů, ČSSD o 400 000, naopak KSČM získala 100 000 hlasů a KDU-ČSL 70 000 hlasů.

Není těžké odhadnout, proč zůstali doma voliči stran vládní koalice. Taková ODS nezužitkovala ani třetinu svého voličského potenciálu. TOP 09 zase může zapomenout na sen stát se lídrem zdejší pravice: bude ráda, když pronikne do příští Sněmovny.

Poměrně laxní - zvlášť ve srovnání s volbami 2008 - ale zůstali také sympatizanti ČSSD. Ta si své postavení ve většině krajů udržela jen zásluhou přibližně třetiny fanoušků z celkového okruhu lidí připouštějících, že by ji mohli volit. Ve druhém kole voleb do Senátu jí pak pomohlo, že je pořád z tuzemských partají nejpřijatelnější a v personalizovaných senátních soubojích „tělo na tělo“ na sebe dokáže nabalit i voliče středu, případně voliče programově hlasující proti KSČM (sociální demokraté se s komunisty střetli hned v deseti obvodech).

Jenže tam, kde sociální demokraté stáli proti nezávislým či kandidátům malých stran, pohořeli. Hlubší analýza by měla zkoumat proč. Připadá ČSSD lidem příliš měkká a nevýrazná, nebo snad moc ostrá, halasná a nesmiřitelná? Může se přitom také stát, že jedněm absentérům vadilo jedno a druhým druhé.

Pravicové partaje už mohou do svého veřejného konání hodit vidle. Ne tak ale levice. Právě na ní teď leží úkol obnovit zájem veřejnosti o politiku a hledat cesty k nastolení důvěry mezi občany a politiky. Řada námětů už v minulých měsících zazněla, od otevřených primárek a odstranění hranice pro udělování preferenčních hlasů u různých typů voleb poměrným systémem, přes transparentní financování a hospodaření, až po podporu politických nadací a ideového rozměru politiky. Důležitá je také kontinuální spolupráce s výhonky občanské společnosti — sdruženími zabývajícími se bojem s korupcí, hájením občanských práv, rozvojem kultury, ochranou přírody…

Sociální demokracii navíc čeká usilovná práce na upevňování své identity, kterou by měl umět vysvětlit každý zastupitel, ba každý člen ČSSD. Potom ztratí smysl i mediálně tolik atraktivní „bohumínské usnesení“, sloužící od roku 1995 jako berlička, zástěrka, zástupné téma…

Komunisté by zase měli zauvažovat, co zlepšit, aby z druhých volebních kol neodcházeli s pláčem. K čemu je být první na pásce, když se pak ostatní stejně spojí proti vám? Symbolem pokusu o krůček vpřed může být evropská vlajka, kterou šlo o volebním víkendu zahlédnout za funkcionáři KSČM. Výmluvné také je, že předseda strany Vojtěch Filip neprodleně po úspěšných krajských volbách začal hovořit o „nové odpovědnosti“ KSČM.

Dnes jsme v situaci, že se ČSSD musí bezmála omlouvat jak za spolupráci s komunisty, tak za snahu utrhnout něco z jejich voličů. Kdybychom zde měli akceptovanou (a akceptovatelnou) KSČM, mohla by se sociální demokracie více soustředit na vykrývání prostoru nalevo od ODS a TOP 09. Do té doby ale nemůže být lehce rozkročena do středu, nýbrž většinu úsilí soustředit na voliče nalevo, aby jejich hlasy neskončily v komunistickém ghettu. Jenže tento stav věcí není dlouhodobě udržitelný. ČSSD a KSČM by se měly snažit o rozbití skleněné zdi a zbytek politického spektra a občanské společnosti by jim v tom ve vlastním zájmu — a v zájmu politické stability — neměl bránit.

Jakkoli etablované strany jako celek slábnou, konkurence se jim dosud nenarodila. Už teď se dá předpokládat, že Paroubkův LEV 21, Babišovo ANO 2012, Zemanova SPOZ, natožpak platforma LIDEM Karoliny Peake se jí nestanou. Máme zde jen několik tradičně úspěšných regionálních uskupení (na Liberecku, Ústecku) či koalic (na Královéhradecku, Pardubicku), opřených o místní osobnosti a solidní lokální pověst.

V horní parlamentní komoře zase zasedne několik nezávislých senátorů (jak vážených individualit, tak i laciných populistů), ti však jen doplní a zpestří její převažující oranžové zbarvení. Jako ideální kombinace se ukazuje osobnost ve značkovém stranickém dresu. Leč takových není nazbyt. Vida, další námět pro partaje, tentokrát týkající se jejich personální politiky! Ostatně o tom, že osobnost se solidní pověstí dokáže ovlivnit i volby v poměrném systému, svědčí výsledek ODS na Pospíšilově Plzeňsku.

Zajímavým testem může být nadcházející první přímá volba prezidenta republiky. Právě v ní velké strany mohou provést první pokus o zvrácení pro ně nepříznivého trendu a prezentovat se prostřednictvím svých kandidátů coby věrohodné, dynamické a ideově čitelné. Některým to půjde hůř (předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg se v posledních letech ukázal být politikem sice osobně čestným, nicméně měkkým, cynickým a převážně — s prominutím — žvanícím), některým třeba taky vůbec (čím může upoutat občanský demokrat z provařeného Liberecka Přemysl Sobotka?).

Ovšem takový Jiří Dienstbier v dresu ČSSD může na jedné straně těžit z pověsti čitelného a nelavírujícího levicového politika, na druhou stranu jeho osobní pověst mu získává spojence i v politickém středu (otevřeně jej podporuje například čerstvá senátorka Eliška Wagnerová). Jenže ne každý sociální demokrat si toho všímá, některým to navíc možná - proč asi? — vadí.

Jak si kdo ustele, tak si lehne. To platí i pro politické strany. Budiž pro ně varováním, jak přesně dokázali voliči ohodnotit například Alexandra Vondru, Tomáše Töpfera nebo Miloslava Vlčka. Pokud na porážku zareagují jako ČSSD na Ústecku, která se smutně proslavila koalicí s ODS, panoptikálními lídry či prapodivným hospodařením kraje a po volbách místo pokání předvedla hysterické kopání kolem sebe a urputnou snahu být u utváření nové krajské rady (tentokrát s komunisty a Severočechy), tak bůh s nimi.

Opačným přístupem pak může být spojení srozumitelné dlouhodobé vize (strategického výhledu pro Českou republiku) s reprezentanty, kteří disponují neposkvrněnou pověstí a nezbytným tahem na branku.