S oblibou politických stran a jejich reprezentantů to v české polistopadové historii nikdy nebyla žádná sláva, situace přesto dál houstne. Ještě před časem jsme v naší rozpolcené společnosti řešili ostrou polaritu ČSSD-ODS. Nyní už můžeme hovořit o jiných pólech: politicích a těch ostatních. Divit se tomu přitom nelze. Všimněme si například, jak málo znamená podzimní verdikt voličů pro osud Nečasova kabinetu. Ten se nebortí zásluhou občanů, nýbrž kvůli umanutosti několika málo vzbouřenců uvnitř poslaneckého klubu nejsilnější koaliční strany.

Roztrpčení občané se ve volbách do krajských zastupitelstev a v prvním kole voleb do Senátu prakticky rozdělili na dvě skupiny: na většinu, co k volbám nešla a zůstala doma, a na menšinu těch, co přišli a zhusta volili KSČM. Mohlo být přitom i hůře — kdyby po vzoru Šluknovska ve větší míře sáhli po kandidátní listině Dělnické strany sociální spravedlnosti.

Pár čísel na dokreslení: ODS za čtyři roky přišla zhruba o 350 000 hlasů, ČSSD o 400 000, naopak KSČM získala 100 000 hlasů a KDU-ČSL 70 000 hlasů.

Není těžké odhadnout, proč zůstali doma voliči stran vládní koalice. Taková ODS nezužitkovala ani třetinu svého voličského potenciálu. TOP 09 zase může zapomenout na sen stát se lídrem zdejší pravice: bude ráda, když pronikne do příští Sněmovny.