Jaký máte pocit při představě, že byste žili v ekonomice, v níž by byla hlavní prioritou a hodnotou péče, a to péče o lidi a péče o přírodu? Současný ekonomický systém ve většině západních zemí (kam v kontextu tohoto článku řadím i naše středoevropské ekonomiky) takový není. Tato vize tzv. pečující ekonomiky ale představuje jednu z nových alternativ, kam by naše společnosti mohly směřovat, v diskusi, jež dostala silný impuls diskreditací finanční ekonomiky a krizí, kterou v roce 2008 finanční kolaps spustil.

Hledání alternativ

Finanční krize zastihla západní ekonomiky v procesu postupného oslabování tradiční průmyslové ekonomiky — kdy dlouhodobě klesá podíl průmyslu na hrubém domácím produktu a počet lidí, které průmysl zaměstnává — a tento proces, zdá se, ještě urychlila. Dnes, ve světě outsourcingu a globálních výrobních řetězců, se jako nové cesty nejvíce skloňují znalostní ekonomika, případně nově i zelená ekonomika.

Není pochyb, že toto jsou směry, kterými se lze vydat. Ale je otázkou, nakolik ve špičkových oborech těchto ekonomik, i v oborech na ně navázaných, budou moci být zaměstnány široké vrstvy obyvatel. Ze statistik vyplývá, že v současných znalostně intenzivních sektorech průmyslu a služeb je zaměstnáno relativně málo pracovníků, kteří zato ale vykazují vysokou přidanou hodnotu a produktivitu práce.

V „pečující ekonomice“ s důrazem na přímý lidský kontakt je ale prostoru pro lidskou práci dostatek. Péče je v ní věnována dětem, starým lidem, lidem nemocným a postiženým, vzdělávajícícm se lidem, veřejnému prostoru ale i přírodě a životnímu prostředí. Hlavní sektory takové ekonomiky jsou tedy oblast vzdělávání, zdravotnictví, péče o životní prostředí či oblasti dobrovolného angažmá v organizacích občanské společnosti a vzájemné podpory.

Významnou roli ale v tomto konceptu hraje i to, co dnes není považováno za skutečně „produktivní“ a finančně odměňovanou práci, a to práce (vesměs žen) v domácnosti. Pečovatelská ekonomika tak dává prostor pro práci lidem na všech úrovních znalostí a kvalifikací, všech věkových kategorií a jak pro ženy, tak i pro muže.

Měříme a odměňujeme hodnotu práce správně?

Dnes ale je to sektor, který vesměs příliš nepřevyšuje hladinu průměrného příjmu či je v případě některých profesí i pod ní, nebo není finančně honorován vůbec. Podle údajů Informačního systému o průměrném výdělku tak například medián hrubého měsíčního příjmu ve třetím čtvrtletí roku 2012 v oblasti vzdělávání byl v České republice 23 257 Kč a v oblasti zdravotní a sociální péče 23 388 Kč. V obou případech se pohybovaly lehce pod celkovým průměrem, který pro všechny sektory v České republice obnášel 23 784 Kč.

Na Slovensku byl podle údajů Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny medián hrubé mzdy 690 eur (za druhé čtvrtletí 2012). Podrobný přehled o příjmech jednotlivých profesí, ač ne celých sektorů, se nachází na portálu Integrovaného systému typových pozicí. Podle něj například všeobecná zdravotní sestra v průměru (medián hrubé mzdy) brala 804 eur, ale platy se pohybovaly v rozmezí 568-1057 eur. U učitelek mateřské školy byly tyto údaje 614 eur, resp. 514-949 eur.

Jak v Česku tak na Slovensku jsou v rámci těchto sektorů samozřejmě velké rozdíly — mezi špičkovými zdravotními odborníky a odbornicemi a například všeobecnými sestrami, ošetřovateli a ošetřovatelkami nebo řadovými sociálními pracovníky a pracovnicemi. V oblasti vzdělávání jsou v obou zemích v těch nižších platových kategoriích například vychovatelky či vychovatelé v mateřských školách či pedagožky a pedagogové na prvních stupních základních škol, čili pracovníci, kteří mají zásadní vliv na rozvoj dětí. Není také žádným tajemstvím, že v těch hůře placených profesích pracují především ženy.

Koncept pečovatelské ekonomiky tak také znovu otevírá otázku o tom, co je skutečně hodnotná práce a jak tuto hodnotu měřit a honorovat. A vzhledem k tomu, že značná část oblasti vzdělávání a zdravotnictví je stále veřejným sektorem (či veřejným sektorem silně dotovaná), který ale je čím dál více privatizován, otevírá otázku také o tom, nakolik je prospěšné tyto sektory podřídit tržnímu prostředí a mechanismům, především honbě za ziskem.

Zkušenosti například z Velké Británie a jejího zdravotního sektoru ale naznačují, že v oblastech pečující ekonomiky může být čistá motivace ziskem spíše špatný sluha (či pán). Logika diktátu okamžitých zisků, krátkodobých zájmů, simplistických výkonových ukazatelů a zvyšování efektivity oklešťováním nákladů, hlavně personálních, s logikou veřejné služby a péče často koliduje. Tyto problémy ale možná pramení především z toho, jak v současné době měříme a oceňujeme přidanou hodnotu a efektivitu, kdy není skutečně zohledněno společenské bohatství a přidaná hodnota.

Dilemata pečovatelské ekonomiky

Uskutečňování pečovatelské ekonomiky tak v sobě obsahuje řadu konfliktů a protikladů, popsaných dobře v již existující literatuře. Například v tržních systémech nezohledňujících společenskou přidanou hodnotu její sektory zaostávají co do tvorby tržně uznávané „hodnoty“. Lidem v nich pracujících, pokud by jejich plat byl čistě tržní, by tak hrozilo postupné a trvalé zaostávání reálných příjmů. Jsou tedy na místě otázky, nakolik je pečovatelská ekonomika kompatibilní s tržním prostředím jako taková i v kontextu jiných sektorů, v nichž tržní principy fungují dobře.

Druhým příkladem je pak etické dilema související s odměňováním této práce, jejím převáděním na peníze, a tedy pod jejich vliv. Lze vůbec penězi vyjádřit například péči rodičů o své děti či vlastní staré rodiče? Je to vůbec přijatelné? Na druhou stranu jsou dnes například právě tyto činnosti alespoň podporovány ze sociálního systému. Dává ale tato podpora a terminologie s ní spojená — mateřská dovolená, sociální dávky atd. — zadost hodnotě této činnosti? Nebo spíše dává najevo, že tato činnost je závislá na dobromyslnosti jiných, těch přidávajících skutečnou „hodnotu“?

Uskutečnění pečovatelské ekonomiky nemá povrchní a lehce zaveditelné řešení. Za pečovatelské ekonomiky je již dnes například označováno Švédsko, Norsko a Finsko. Avšak vize pečovatelské ekonomiky je ve skutečnosti a ve svých důsledcích mnohem radikálnější. Pokud by se našel společenský konsensus, že tuto vizi chceme realizovat, byly by třeba významné systémové změny, nejen implantování do existujícího režimu.

K těmto změnám patří výše zmíněné zohlednění společenského blahobytu a přidané hodnoty v ceně statků, služeb i lidské práce. To by změnilo i pohled na to, co je a v čem spočívá produktivita. Podle Riane Eisler, uznávané propagátorky tohoto konceptu, je další nutnou změnou nahrazení v současnosti ve společnosti převažující logiky dominance systémem partnerství. To podle ní obnáší praktikování skutečné demokracie na úrovni státu, ale i rodiny, a rovné partnerství mezi muži a ženami. Ne trh, ale společnost by pak měla mít větší roli v demokratickém rozhodování, co pro ni přináší hodnotu a jak to finančně odměňovat.

Na příkladu skandinávských zemí však dokládá, že hlavní překážky přechodu k pečovatelské ekonomice nejsou ekonomické, ale kulturní. Skandinávské země totiž začaly pečovatelskou ekonomiku realizovat v době, kdy byly mnohem chudší, než jsou dnes. I naše společnosti v České republice a na Slovensku, ve světovém srovnání bohaté, jsou tak již přinejmenším pro zvážení tohoto konceptu a diskusi o něm zralé.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.