Znalostní ekonomika, zelená ekonomika nebo i pečující ekonomika?

Kateřina Svíčková

Takzvaná pečovatelská ekonomika, oceňující všechny druhy práce včetně péče o blízké, by mohla být alternativou vůči mechanismům neoliberální globalizace.

Jaký máte pocit při představě, že byste žili v ekonomice, v níž by byla hlavní prioritou a hodnotou péče, a to péče o lidi a péče o přírodu? Současný ekonomický systém ve většině západních zemí (kam v kontextu tohoto článku řadím i naše středoevropské ekonomiky) takový není. Tato vize tzv. pečující ekonomiky ale představuje jednu z nových alternativ, kam by naše společnosti mohly směřovat, v diskusi, jež dostala silný impuls diskreditací finanční ekonomiky a krizí, kterou v roce 2008 finanční kolaps spustil.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Hledání alternativ

Finanční krize zastihla západní ekonomiky v procesu postupného oslabování tradiční průmyslové ekonomiky — kdy dlouhodobě klesá podíl průmyslu na hrubém domácím produktu a počet lidí, které průmysl zaměstnává — a tento proces, zdá se, ještě urychlila. Dnes, ve světě outsourcingu a globálních výrobních řetězců, se jako nové cesty nejvíce skloňují znalostní ekonomika, případně nově i zelená ekonomika.

Není pochyb, že toto jsou směry, kterými se lze vydat. Ale je otázkou, nakolik ve špičkových oborech těchto ekonomik, i v oborech na ně navázaných, budou moci být zaměstnány široké vrstvy obyvatel. Ze statistik vyplývá, že v současných znalostně intenzivních sektorech průmyslu a služeb je zaměstnáno relativně málo pracovníků, kteří zato ale vykazují vysokou přidanou hodnotu a produktivitu práce.

V „pečující ekonomice“ s důrazem na přímý lidský kontakt je ale prostoru pro lidskou práci dostatek. Péče je v ní věnována dětem, starým lidem, lidem nemocným a postiženým, vzdělávajícícm se lidem, veřejnému prostoru ale i přírodě a životnímu prostředí. Hlavní sektory takové ekonomiky jsou tedy oblast vzdělávání, zdravotnictví, péče o životní prostředí či oblasti dobrovolného angažmá v organizacích občanské společnosti a vzájemné podpory.

Významnou roli ale v tomto konceptu hraje i to, co dnes není považováno za skutečně „produktivní“ a finančně odměňovanou práci, a to práce (vesměs žen) v domácnosti. Pečovatelská ekonomika tak dává prostor pro práci lidem na všech úrovních znalostí a kvalifikací, všech věkových kategorií a jak pro ženy, tak i pro muže.

Měříme a odměňujeme hodnotu práce správně?

Dnes ale je to sektor, který vesměs příliš nepřevyšuje hladinu průměrného příjmu či je v případě některých profesí i pod ní, nebo není finančně honorován vůbec. Podle údajů Informačního systému o průměrném výdělku tak například medián hrubého měsíčního příjmu ve třetím čtvrtletí roku 2012 v oblasti vzdělávání byl v České republice 23 257 Kč a v oblasti zdravotní a sociální péče 23 388 Kč. V obou případech se pohybovaly lehce pod celkovým průměrem, který pro všechny sektory v České republice obnášel 23 784 Kč.

Na Slovensku byl podle údajů Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny medián hrubé mzdy 690 eur (za druhé čtvrtletí 2012). Podrobný přehled o příjmech jednotlivých profesí, ač ne celých sektorů, se nachází na portálu Integrovaného systému typových pozicí. Podle něj například všeobecná zdravotní sestra v průměru (medián hrubé mzdy) brala 804 eur, ale platy se pohybovaly v rozmezí 568-1057 eur. U učitelek mateřské školy byly tyto údaje 614 eur, resp. 514-949 eur.

Jak v Česku tak na Slovensku jsou v rámci těchto sektorů samozřejmě velké rozdíly — mezi špičkovými zdravotními odborníky a odbornicemi a například všeobecnými sestrami, ošetřovateli a ošetřovatelkami nebo řadovými sociálními pracovníky a pracovnicemi. V oblasti vzdělávání jsou v obou zemích v těch nižších platových kategoriích například vychovatelky či vychovatelé v mateřských školách či pedagožky a pedagogové na prvních stupních základních škol, čili pracovníci, kteří mají zásadní vliv na rozvoj dětí. Není také žádným tajemstvím, že v těch hůře placených profesích pracují především ženy.

Koncept pečovatelské ekonomiky tak také znovu otevírá otázku o tom, co je skutečně hodnotná práce a jak tuto hodnotu měřit a honorovat. A vzhledem k tomu, že značná část oblasti vzdělávání a zdravotnictví je stále veřejným sektorem (či veřejným sektorem silně dotovaná), který ale je čím dál více privatizován, otevírá otázku také o tom, nakolik je prospěšné tyto sektory podřídit tržnímu prostředí a mechanismům, především honbě za ziskem.

Zkušenosti například z Velké Británie a jejího zdravotního sektoru ale naznačují, že v oblastech pečující ekonomiky může být čistá motivace ziskem spíše špatný sluha (či pán). Logika diktátu okamžitých zisků, krátkodobých zájmů, simplistických výkonových ukazatelů a zvyšování efektivity oklešťováním nákladů, hlavně personálních, s logikou veřejné služby a péče často koliduje. Tyto problémy ale možná pramení především z toho, jak v současné době měříme a oceňujeme přidanou hodnotu a efektivitu, kdy není skutečně zohledněno společenské bohatství a přidaná hodnota.

Dilemata pečovatelské ekonomiky

Uskutečňování pečovatelské ekonomiky tak v sobě obsahuje řadu konfliktů a protikladů, popsaných dobře v již existující literatuře. Například v tržních systémech nezohledňujících společenskou přidanou hodnotu její sektory zaostávají co do tvorby tržně uznávané „hodnoty“. Lidem v nich pracujících, pokud by jejich plat byl čistě tržní, by tak hrozilo postupné a trvalé zaostávání reálných příjmů. Jsou tedy na místě otázky, nakolik je pečovatelská ekonomika kompatibilní s tržním prostředím jako taková i v kontextu jiných sektorů, v nichž tržní principy fungují dobře.

Druhým příkladem je pak etické dilema související s odměňováním této práce, jejím převáděním na peníze, a tedy pod jejich vliv. Lze vůbec penězi vyjádřit například péči rodičů o své děti či vlastní staré rodiče? Je to vůbec přijatelné? Na druhou stranu jsou dnes například právě tyto činnosti alespoň podporovány ze sociálního systému. Dává ale tato podpora a terminologie s ní spojená — mateřská dovolená, sociální dávky atd. — zadost hodnotě této činnosti? Nebo spíše dává najevo, že tato činnost je závislá na dobromyslnosti jiných, těch přidávajících skutečnou „hodnotu“?

Uskutečnění pečovatelské ekonomiky nemá povrchní a lehce zaveditelné řešení. Za pečovatelské ekonomiky je již dnes například označováno Švédsko, Norsko a Finsko. Avšak vize pečovatelské ekonomiky je ve skutečnosti a ve svých důsledcích mnohem radikálnější. Pokud by se našel společenský konsensus, že tuto vizi chceme realizovat, byly by třeba významné systémové změny, nejen implantování do existujícího režimu.

K těmto změnám patří výše zmíněné zohlednění společenského blahobytu a přidané hodnoty v ceně statků, služeb i lidské práce. To by změnilo i pohled na to, co je a v čem spočívá produktivita. Podle Riane Eisler, uznávané propagátorky tohoto konceptu, je další nutnou změnou nahrazení v současnosti ve společnosti převažující logiky dominance systémem partnerství. To podle ní obnáší praktikování skutečné demokracie na úrovni státu, ale i rodiny, a rovné partnerství mezi muži a ženami. Ne trh, ale společnost by pak měla mít větší roli v demokratickém rozhodování, co pro ni přináší hodnotu a jak to finančně odměňovat.

Na příkladu skandinávských zemí však dokládá, že hlavní překážky přechodu k pečovatelské ekonomice nejsou ekonomické, ale kulturní. Skandinávské země totiž začaly pečovatelskou ekonomiku realizovat v době, kdy byly mnohem chudší, než jsou dnes. I naše společnosti v České republice a na Slovensku, ve světovém srovnání bohaté, jsou tak již přinejmenším pro zvážení tohoto konceptu a diskusi o něm zralé.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.

    Diskuse
    March 26, 2013 v 8.39
    No konečně
    Ano, nějak takhle si představuji fungování volného trhu zbaveného většiny regulací. Díky za za článek. Taky díky za obrácení pozornosti směrem k určování hodnot věcí (a služeb).
    Osobně považuji právě tuhle oblast za momentálně nejvíce problematickou.
    March 27, 2013 v 4.28
    Autorka se, podle mne, věnuje tématům vskutku zásadním – ÚSTR je proti tomu banalita

    Je stále méně možností zaměstnání (placené práce?), ale narůstá potřeba práce v oblasti pečovatelské ekonomiky (dosud většinou neplacené?)

    Může být řešením bezpodmínečný základní příjem, který umožní věnovat se užitečné (prospěšné) práci, aniž by byla zaměstnáním?

    Jak jinak lze nyní, bez systémové změny, pečovatelskou ekonomiku rozvíjet?

    Fakt nevím …

    March 27, 2013 v 6.50
    A můžu se optat
    Co byste měl proti tomu, aby se prostě všechno účtovalo? Osobně mi ta myšlenka připadá celkem zajímavá... Koneckonců nemuselo by se to přepočítávat na peníze, možná by stačily body... :-)http://www.lupa.cz/clanky/kdo-si-hraje-neutece-co-je-gamifikace-a-jak-muze-pokracovat-valka-o-nasi-pozornost/
    March 27, 2013 v 10.10
    David Lobpreis
    pozor na utopismus - zbavit ekonomiku regulací nás nedovede k altruismu. Společnost není homogenní - žijeme v realitě oligopoilu. A člověk sám není a nikdy nebude apriorně dobrý ani zlý.
    Tudíž kromě limitů ekonomického výkonu (mít na to) je třeba myslet na adekvátní společenské regulativy, aby se věci vydaly požadovaným směrem (jedno jeslti k zelené či pečovatelské ekonomice).
    Ukázkou je selhání katedrově liberálního konceptu prosazování ekologických cílů spoléháním na pouhé zelené preference spotřebitelů. Bez zásahu do struktur moci a bez efektivních regulací to prostě nefunguje.

    P.S. abstraktní rovný sociální příjem na hlavu (něco jako demogrant) se snadno smrksne na demotivační a zneužívanou chudinskou dávku. Připomíná to rovný důchod prosazovaný kdysi V. Tlustým. nebo nápady nahradit sociální dávky poukázkami.
    March 27, 2013 v 10.34
    Utopismus
    No ano, přiznávám, že to je moje velmi slabá stránka. Asi to vyplývá z toho, že jsem si zvykl, že často na tvrzení kolegů, rodičů či prarodičů, že "něco nejde, protože to takhle nikdy nešlo" demonstruji, že třeba s nejnovějším telefonem to jde.
    Ale naprosto chápu, že lidská povaha není telefon.
    Jen mne prostě zajímá, co se změní, když k člověku, (který se ostatně taky asi mírně vyvíjí) přidáme ten telefon (a pár dalších služeb z "cloudu).
    Ale námitku chápu, pracoval jsem dost dlouho na vysokých školách, abych si byl vědom rozdílu mezi vizí, plánem a jeho realizací.
    JH
    March 27, 2013 v 13.51
    Murphyho zákony
    praví, pane Lobpreisi, že z takového experimentu zaručeně povstane rasa mutantních androhumanoidů která bez milosti zotročí zbytek lidstva skrze jeho již existující závislost na mobilních zařízeních. Já bych si s tím nehrál.

    Stesky o nedoceňování péče (z něhož se zpravidla nakonec vyklube finanční ocenění) zde na DR zaznívají často. Článek paní Svíčkové patří k té lepší půlce, protože si všímá toho, že péče (zejména o děti) není tak docela "prací pro stát (společnost)". Na klasickém trhu práce platí určitá pravidla, která nejsou snadno oddělitelná - zaměstnavatel vám platí, protože má z vaší práce užitek, má právo vám říkat, jak to máte dělat, vy máte právo odejít, on má právo vás vyměnit. Tak to ale u péče o děti (a v menší míře o jiné členy rodiny) nefunguje.
    March 27, 2013 v 14.37
    Murphyho zakony
    Víte pane Hájku, já se managementu celkem věnuji, takže bych si s Murphyho zákony nelámal hlavu víc než je nutné.

    Naopak se musím se přiznat, že jako čtenář A. Huxleyho, jsem rád, že i my, kdo jsme neprošli žádnou speciální genetickou úpravou můžeme patřit mezi ty alfa-andro humanoidy :-).
    Koneckonců, ona i obyčejná kalkulačka ve správných rukou ve správnou chvíli zmůže hodně.

    K té gamifikaci... asi jsem to tady už někdy postoval, a to video je sice trochu nahypované, ale ta základní myšlenka tam je rozvedená celkem dobře.
    http://www.youtube.com/watch?v=DLwskDkDPUE

    A abych odpověděl i panu Dolejšímu... nemůžu si pomoct, ale osobně nemám rád "šedou" ekonomiku. A domnívám se, že spousta služeb o kterých se tu bavíme se právě úspěšně přesouvá z veřejné sféry do "šedé" ekonomiky, kdy z důvodů daňových úspor probíhá čím dál více barterových obchodů (sousedské výpomoci, různé druhy rodinných klanů, atd).
    Takže já osobně bych skutečně uvítal, aby se transparentně účtovalo i v domácnostech.
    Doufám, že tento můj názor tady prezentuju celkem konzistentně. Ostatně proto se taky považuju za anarchosyndikalistu.

    Paušály jsou cesta do pekel a hlavně nejsou potřeba, když máte ten telefon.
    March 27, 2013 v 15.2
    D. Lobpreis
    1) eugenický exkurs - Huxleyho jsem vždy bral jako varovnou distopii, ale to neznamená že jsem totálně proti tomu fušovat občas matce přírodě do jejího hájemství (viz GMO) - chce to ale VELKOU opatrnost, aby nám místo X-mana Volverina nevyšel nějaký zmetek
    2) samotná existence pravidel vždy vede k tomu že vzniká šedá nebo dokonce černá zóna, proto je boj o jejich efektivní nastavení v podstatě nekonečný závod mezi regulátory a pružností.regulovaných. . .
    3) extenze regulací nevede k transparentnosti - asi je třeba bavit o parametrech onoho "proplácení" práce v rodině, aby se neudělalo víc škody než užitku. A tím vzniká spor mezi adresností na specifické podmínky a paušálností přístupu. Paušál zjednodušuje, ale nesmí prodražovat.
    March 27, 2013 v 15.34
    Pane Dolejši
    Skutečně se Vás nechci dotknout,
    Vašich komentářů si v této souvislosti vážím právě proto, že přicházejí od člena strany, která má dějinou zkušenost s neplánovanými důsledky plánovaného dobra.
    Obecně vzato doufám, že postupem času se globalizované společnosti podaří vybrat "best practices" různých názorových proudů a směrů a snad se nám i podaří minimalizovat ty negativní dopady (zejména ty se kterými již máme nějakou zkušenost z minulosti).
    Co se týče té extenze regulace.. Myslím, že v rodinách tyhle věci a dohody už celkem fungují (i když chápu příklady toho, jak to může drhnout, které jinde uváděl pan Hájek).
    Já ale naopak doufám, že právě odstranění regulace povede ke snižování rozdílů v oceňování stejných! služeb (nebo produktů) zajišťovaných různými ekonomickými jednotkami (rodinou, obcí, státem, firmou) a to dále povede ke zpřehlednění a druhak (a to hlavně) k mnohem větší efektivitě.
    March 28, 2013 v 13.50
    a není to katedrová scholastika ?
    nejsem vztahovačný a určitě se mne nedotýký věcná výměna názorů. Já prostě jen nevěřím na to, že lze v dnešním světovém hospodářském systému dosáhnout neexstujícího ideálu laissez faire. Nejsou pro takovou víru žádné důvody.
    Globální ekonomika tvořená subjekty na úrovni živnostníčků či komunit - z toho si např. dělal legraci už i Marx v kritice proudhonovského syndikalismu v jeho Filosofii bídy. Pokud vytvoříte nějaký lokální ekonomický mikrokosmos, není to celé aplikovatelné na nadřazené systémy.
    Tohle tvrdí i Strana svobodných jako jakýsi klon klausismu. Svobodný a volný trh ale není totéž a nějaká regulace byla a bude - jde o to jak efektivní.Klaus tvrdí že příčiny krize jsou v přemíře regulace, jeho kritice mluví o nedostatku regulace. Realita je mezi tím.
    + Další komentáře