K napsání tohoto článku mě přivedla diskuze, která se nově rozvinula pod starším příspěvkem Táni Fischerové Čím a proč nás krmí. Chci se v něm zastavit u otázky povahy peněz a upozornit na některé aspekty, které nejsou ekonomickým středním proudem příliš reflektovány.

V ekonomii bývají přisuzovány penězům tři základní funkce: prostředek směny, zúčtovací jednotka a uchovatel hodnot. Existuje názor, že první a poslední funkce jsou ve vzájemném rozporu. To znamená, že pokud peníze plní dobře funkci „úložiště bohatství“, neplní již tak dobře funkci prostředku směny a naopak. Pokusím se vzápětí tuto skutečnost ilustrovat poněkud neobvyklým způsobem.

Liberální ekonomie nás učí, že směna je způsob, jak zvýšit užitek na straně všech zúčastněných. Ze směny má prospěch každý. Na toto téma existují dokonce hry, které mají pomoci žákům střední školy pochopit, že díky obchodu se stávají lidé šťastnější.

Když jsem se zabýval tématikou peněz, napadl mě námět na jednu hru, kterou jsem posléze rovněž otestoval v praxi. Jde o hru na směnu, kde každý účastník vyrábí jiný druh potravin (ryby, med, sýr, okurky apod.) a pak s nimi prostřednictvím peněz obchoduje. Při spotřebě se mu započítává užitek z každé „spotřebované“ jednotky potravin, ať už vlastní nebo cizí výroby, ovšem s tím dodatkem, že za první spotřebovanou jednotku má 5 bodů, za další 4, pak 3, a od páté už vždy jen 1 bod. Cílem je nasbírat co nejvíce bodů, čehož lze dosáhnout co nejpestřejším „jídelníčkem“. Ve druhé fázi hry instruujete tajně dva hráče, aby nesbírali body, ale místo toho se snažili získat pro sebe co nejvíce peněz.

Je zřejmé, že usilovat o získání maximálního užitku z nákupu a usilovat o získání maximálního množství peněz, představuje v rámci tohoto systému dvě různé hry. Řečeno herní terminologií: první hra je hrou s nenulovým součtem, zatímco druhá hra je hra s nulovým součtem, neboť získá-li peníze jeden, nemůže je získat nikdo jiný. Ti, co se snaží získat peníze, je vlastně berou z oběhu ostatním hráčům a tím způsobují váznutí směny.

Když jsme hru zkoušeli v praxi, bylo zajímavé sledovat, jak ve druhém kole šly nejprve všechny ceny ve srovnání s předchozí hrou nahoru, což způsobili hráči, kteří usilovali o peníze, přičemž ostatní se trendu s jistým zpožděním podřídili. Když začala váznout směna, byli to zase „peněz chtiví“ hráči, kteří chápali, oč jde, a postupně snižovali ceny, aby odčerpali ještě alespoň menší částky z oběhu. Ostatní na to opět se zpožděním zareagovali.

Zajímavé je, že teze o zásadní odlišnosti mezi směnou pro uspokojení potřeb a úsilím o hromadění peněz se objevuje už u Aristotela. Ten rozlišoval mezi ekonomikou a chrematistikou, přičemž ekonomika je podle něj hospodářské úsilí směřující k zajištění potřeb člověka, zatímco chrematistika, která usiluje o hromadění peněz (Aristoteles sem řadil např. lichvu), je zvrhlým protějškem ekonomiky. Snažil se také objasnit, v čem tkví podstata rozdílu mezi oběma přístupy. Podle Aristotela v každé činnosti lze rozlišit cíle a prostředky, např. v lékařství jsou léky prostředkem k léčení nemoci a nikdo nebude hromadit léků více, než kolik jich potřebuje k léčení, v chrematistice se však cíle a prostředky shodují.

Spor o to, jestli jsou peníze zbožím, či nikoliv, považuji vcelku za zbytečný. Už tvrzení učebnic ekonomie, že peníze jsou zvláštním druhem zboží, v sobě obsahuje nejednoznačnost. Důležité je, co z takového tvrzení má vyplývat, a o jaké definice peněz a zboží se opíráme. Myslím si však, že věta o penězích jako o zvláštním druhu zboží celou problematiku spíše zatemňuje.

Standardní liberální vysvětlení, že peníze jsou ze své podstaty komoditou vybranou trhem za účelem směny a že reálnými penězi je zlato, zdaleka není ekonomy všeobecně akceptováno. Odmítá je například J. A. Schumpeter, podle něhož je taková interpretace chybná. Chyba spočívá v tom, že se zaměňuje historický původ peněz, který skutečně spočívá v tom, že se v mnoha případech stalo některé zboží nástrojem směny, s podstatou peněz, která je zcela nezávislá na komoditě. Podstatou peněz není nic jiného než účetní zápis v bance; jedná se o pouhý symbol.

Názor o komoditní povaze peněz ovšem souvisí i s hlubším nepochopením liberálů pro jejich roli v ekonomice. Kritikové vytýkají liberálům, že popisují v podstatě beztřídní tzv. kooperativní ekonomiku, která funguje způsobem, jež se podobá ekonomice založené na výměnném obchodu. Peníze jsou v takto popsaném systému pouhým mazivem oběhu.

Tento postoj nachází své vyjádření v teorému o neutralitě peněz, který se udržuje houževnatě při životě, přestože je v jasném rozporu s empirickými daty. Zjednodušeně řečeno: neutralita peněz znamená, že peníze neovlivní to, zda se určitá transakce uskuteční či nikoliv, výkyvy v množství peněz tak podle liberálů nemohou ovlivnit ani zaměstnanost, ani hospodářský růst, což platí v dlouhodobém i krátkodobém horizontu.

S takto vyhraněnou pozicí se lze dosud setkat u řady ekonomů. Friedrich Hayek byl poněkud umírněnější, neboť vyslovil neutralitu peněz pouze jako požadavek, kterého je údajně možné dosáhnout, pokud bude množství peněz v ekonomice konstantní. Hayek také tvrdil, že peníze kryté zlatem jsou nejlepším ze všech špatných peněžních systému, kdy je státu svěřen monopol nad penězi.

Liberální ekonomie si ve svém odmítání všeho státního ani „nevšimla“, že peníze už ve skutečnosti nevytváří stát, ale že vznikají v soukromých obchodních bankách jako úvěr. Chvíle, kdy obchodní banka poskytuje úvěr, to je okamžik, kdy v systému vzniknou peníze. Centrální banka pouze poskytuje hotovost a provádí dohled nad bankovním sektorem. Hotovost ovšem ve vyspělých zemích představuje v současné době méně než tši procenta peněžní zásoby, zbytek peněz tvoří pouze číselné položky zapsané na účtech bank.

Řekl-li jsem, že liberální ekonomie si něčeho takového nevšimla, nemínil jsem tím, že by o existenci účetních peněz nevěděla, dívá se však na celý proces z jiného konce. Podle liberálů je to centrální banka, kdo tvoří peníze, zatímco obchodní banky je poskytováním úvěru pouze rozmnožují, což je umožněno tím, že banky nemusí držet v hotovosti sto procent toho, co mají na vkladech. Proces, kterým se tak děje, je označován jako multiplikační efekt. Řada liberálů chápe multiplikační efekt jako svého druhu podvod, zároveň je nespokojena s tím, že peníze nejsou kryty zlatem a doporučuje návrat ke zlatému standardu.

Problém je, že liberální ekonomický model je vybudován tak, jako by jejich přání bylo realitou. Liberálové konstruují svoji ekonomii, jako by peníze byly totožné se zlatem. Projevuje se to např. v tezi o tzv. crowding out effectu neboli efektu vytlačování, kdy údajně stát, který investuje na úvěr, aby oživil ekonomiku, vytlačuje ke škodě všech lidí efektivnější soukromé investice, protože peníze, které použije stát, už nemůže použít soukromý sektor. Vzhledem k tomu, že peníze na úvěr vzniknou kdekoliv a kdykoliv je někdo ochoten přijmout aktuální úrokovou sazbu bank, je tato teze nesmyslná.

Fungování peněžního systému není veřejností příliš reflektováno. Lze se samozřejmě ptát po legitimitě takového systému, kdy tvorba peněz, kterými lze kontrolovat proces směny a tím zprostředkovaně celou ekonomiku, je v rukou soukromých institucí. Tuto otázku však ponechám záměrně stranou.

Vidíme, že v historii neexistoval pouze jediný typ peněžního systému. Dnešní systém se značně liší od toho, kdy byly peníze ještě raženy z drahých kovů či později kryty zlatem. V současné době existují i jiné systémy, které fungují na lokální úrovni jako tzv. doplňkové měny, tj. takové, které se používají vedle měny národní. Nejznámější z nich je systém LETS a systém nazývaný kolkované peníze, který byl na konci 19. století navržen Silvio Gesellem a o němž se zmiňovala Táňa Fischerová ve výše uvedeném článku.

Gesellovy peníze jsou založeny na tom principu, že jednotlivé bankovky ztrácí periodicky na své hodnotě, odtud pochází také název „kazící se“ peníze. V praxi to může vypadat např. tak, že na konci každého měsíce musí momentální držitel bankovky nalepit kolek v ceně jednoho procenta z nominální hodnoty bankovky, aby její platnost prodloužil.

Gesell byl přesvědčen o tom, že peníze, resp. kladná úroková míra z jejich půjčování, jsou příčinou hospodářských krizí v kapitalistickém systému. Navrženým opatřením chtěl udělat zadržování peněz nevýhodným a posílit tak jejich funkci coby prostředku směny. V němčině jsou proto tyto peníze dnes označovány také jako „das umlaufgesicherte Geld“, tj. peníze se zajištěným/pojištěným oběhem.

Názor, že současná konvenční měna je tzv. procyklická (tj. přispívá k hospodářskému cyklu — ke střídání konjunktury a recese), nezastával pouze Silvio Gesell. Dnes se k němu hlásí např. belgický ekonom Bernard Lietaer. Podle Lietaera došli ke stejnému závěru také Keynes a Friedman, každý z nich jinou cestou.

Kolkované peníze byly poprvé vyzkoušeny za Velké hospodářské krize ve 30. letech, kdy se objevily v Německu, Rakousku a USA. Všude ovšem byly centrálními institucemi zakázány. Znovu se začaly objevovat v Německu po roce 2000. Dnes existuje v Německu přes 20 fungujících doplňkových měn tohoto typu.

Liberálové tyto peníze odmítají. Bývají např. odsuzovány jako sociální inženýrství. Hayek označil Gesella za nedovzdělance se sklonem vyvolávat inflaci. Americký liberální ekonom Henry Hazlitt o něm opakovaně hovoří jako o pomatenci. Kolkované peníze Hazlitt odmítá, protože by prý musely být lidem vnuceny jedině silnou vládou proti jejich vůli. Tento argument je opravdu kuriózní, neboť ve 30. letech se na řadě míst lidé dobrovolně rozhodli tyto peníze používat a vlády jim je zakázali. Liberálové to však zřejmě skrze svou svobodomyslnost vidí jinak.

Namítá-li se, že takové peníze nikde nefungují, není to samozřejmě pravda. Fungují na lokální úrovni kontinuálně již zhruba deset let. Mimoto v lidských dějinách již existovaly peníze, které se Gesellovým „kazícím se“ penězům nápadně podobaly. Jednalo se o tzv. komoditní peníze, kdy se jako platidlo používala určitá plodina. Například ve starověkém Egyptě se platilo obilím, v předkolumbovské Americe zase kakaovými boby. Takové komoditní peníze bylo třeba včas utratit, jinak by došlo k jejich znehodnocení. Podle Lieteara v této skutečnosti spočívalo tajemství „pozoruhodné stability egyptského peněžního systému“. Nedokážu na základě svých znalostí posoudit, jestli má Lietaer pravdu, je to však jistě zajímavá hypotéza, která by stála za to, aby byla prověřena fundovaným historickým výzkumem.

Zdá se, že vliv peněžního systému na reálné hospodářství není dosud v hlavním proudu ekonomie plně doceněn. Nahlédnete-li do úvodu k některé z učebnic ekonomie, můžete se občas setkat s tvrzením, že peníze vlastně překvapivě nehrají v ekonomické vědě až tak důležitou roli. Nezbývá než dát ekonomům za pravdu, že to tedy skutečně překvapivé je.