K napsání tohoto článku mě přivedla diskuze, která se nově rozvinula pod starším příspěvkem Táni Fischerové Čím a proč nás krmí. Chci se v něm zastavit u otázky povahy peněz a upozornit na některé aspekty, které nejsou ekonomickým středním proudem příliš reflektovány.

V ekonomii bývají přisuzovány penězům tři základní funkce: prostředek směny, zúčtovací jednotka a uchovatel hodnot. Existuje názor, že první a poslední funkce jsou ve vzájemném rozporu. To znamená, že pokud peníze plní dobře funkci „úložiště bohatství“, neplní již tak dobře funkci prostředku směny a naopak. Pokusím se vzápětí tuto skutečnost ilustrovat poněkud neobvyklým způsobem.

Liberální ekonomie nás učí, že směna je způsob, jak zvýšit užitek na straně všech zúčastněných. Ze směny má prospěch každý. Na toto téma existují dokonce hry, které mají pomoci žákům střední školy pochopit, že díky obchodu se stávají lidé šťastnější.

Když jsem se zabýval tématikou peněz, napadl mě námět na jednu hru, kterou jsem posléze rovněž otestoval v praxi. Jde o hru na směnu, kde každý účastník vyrábí jiný druh potravin (ryby, med, sýr, okurky apod.) a pak s nimi prostřednictvím peněz obchoduje. Při spotřebě se mu započítává užitek z každé „spotřebované“ jednotky potravin, ať už vlastní nebo cizí výroby, ovšem s tím dodatkem, že za první spotřebovanou jednotku má 5 bodů, za další 4, pak 3, a od páté už vždy jen 1 bod. Cílem je nasbírat co nejvíce bodů, čehož lze dosáhnout co nejpestřejším „jídelníčkem“. Ve druhé fázi hry instruujete tajně dva hráče, aby nesbírali body, ale místo toho se snažili získat pro sebe co nejvíce peněz.

Je zřejmé, že usilovat o získání maximálního užitku z nákupu a usilovat o získání maximálního množství peněz, představuje v rámci tohoto systému dvě různé hry. Řečeno herní terminologií: první hra je hrou s nenulovým součtem, zatímco druhá hra je hra s nulovým součtem, neboť získá-li peníze jeden, nemůže je získat nikdo jiný. Ti, co se snaží získat peníze, je vlastně berou z oběhu ostatním hráčům a tím způsobují váznutí směny.

Když jsme hru zkoušeli v praxi, bylo zajímavé sledovat, jak ve druhém kole šly nejprve všechny ceny ve srovnání s předchozí hrou nahoru, což způsobili hráči, kteří usilovali o peníze, přičemž ostatní se trendu s jistým zpožděním podřídili. Když začala váznout směna, byli to zase „peněz chtiví“ hráči, kteří chápali, oč jde, a postupně snižovali ceny, aby odčerpali ještě alespoň menší částky z oběhu. Ostatní na to opět se zpožděním zareagovali.

Zajímavé je, že teze o zásadní odlišnosti mezi směnou pro uspokojení potřeb a úsilím o hromadění peněz se objevuje už u Aristotela. Ten rozlišoval mezi ekonomikou a chrematistikou, přičemž ekonomika je podle něj hospodářské úsilí směřující k zajištění potřeb člověka, zatímco chrematistika, která usiluje o hromadění peněz (Aristoteles sem řadil např. lichvu), je zvrhlým protějškem ekonomiky. Snažil se také objasnit, v čem tkví podstata rozdílu mezi oběma přístupy. Podle Aristotela v každé činnosti lze rozlišit cíle a prostředky, např. v lékařství jsou léky prostředkem k léčení nemoci a nikdo nebude hromadit léků více, než kolik jich potřebuje k léčení, v chrematistice se však cíle a prostředky shodují.