Osmačtyřicet hodin v Kosovu aneb liberální sen

Ivan Foletti

Současné Kosovo by se dalo popsat jako „neoliberální ráj“. Zdevastovaný stát de facto přestal existovat a byl nahrazen neviditelnou rukou trhu.

Před několika dny jsem se vrátil z exkurze v Kosovu, kde jsem byl se svými studenty. Jednalo se o návštěvu unikátních památníků balkánsko-byzantské malby ze XIV. století, které ve mně vyvolaly silné dojmy. Psát bych chtěl ale o tom, co na mě udělalo dojem ještě větší, o Kosovu samotném.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Za těch málo hodin, které jsme v Kosovu strávili, jsme stihli zaslechnout několik svědectví minoritních, a podle jejich vlastních slov, utiskovaných Srbů, a viděli jsme stopy po válce a také pomníky padlým hrdinům UÇK (Kosovské osvobozenecké armády). Ty posledně jmenované by jistě stály za ikonografickou analýzu: jedná se o obrazy, které jazykem Stalinova Ruska píší dějiny. Působivě nakonec vypadaly i všudypřítomné nápisy „Thank you Bill“ s fotkou usmívajícího se ex-prezidenta či jeho sochou v nadživotní velikosti... .

Nechtěl bych se ale pouštět do otázky legitimity řešení aktuální Kosovské situace, k čemuž mi schází kompetence. Rád bych popsal jednoduše to, co jsem viděl v okolí legendárního Kosova pole. Na velké úrodné planině, kde se psaly důležité kapitoly balkánských dějin — od založení Pečského patriarchátu, přes velké bitvy na Kosově poli, až po události konce devadesátých let dvacátého století — se dnes rozkládá skoro nekončící urbanizační aglomerát. Od Kosovské Mitrovice až po Prištinu se táhnou, podél silnic, tisíce nových domů. Naprostá většina je neomítnutá, nejméně polovina nedostavěná a neobydlená. Stavba těchto domů je evidentně přerušena několik let a již nyní začínají propadat zkáze. Ve většině aglomerací schází chodníky, veřejné osvětlení, i jakékoliv stopy po urbanistickém plánu. Celkový dojem působí neutěšeně až depresivně a není o mnoho jiný než ten, se kterým se můžeme setkat v rychle se urbanizujících regionech jižní polokoule.

Ovšem to, co je v Kosovu zarážející, je něco jiného. Nedostavěné domy nejsou chatrče, ale větší zděné domy nebo vilky. Silnicemi projíždí kromě polorozpadlých žigulíků spíše jen nová a luxusní auta. Sice schází obecní osvětlení, zato nemalé pozemky kolem dostavěných vil září vlastním světlem. Nejen, že se člověk setkává s chudobou, kterou očekává, ale kromě této do očí bijící chudoby jsou vidět už jen nesporné známky luxusu, který v okolních podmínkách působí naprosto nepatřičně. Mezi udusanou hlínou a mramorovou podlahou jaksi chybí dlážděný chodník. Situace je tedy zdánlivě paradoxní: urbanizmus hodný jihoamerických favelas skrývá bohatství a luxus.

Kdybych měl tuto realitu popsat, mluvil bych o „neoliberálním ráji“. Zdevastovaný stát de facto přestal existovat a byl nahrazen neviditelnou rukou trhu. Zároveň se „osvobozené“ Kosovo dostalo do zájmové sféry USA a Evropy, v tom nejhorším slova smyslu. Tato metamorfóza s sebou přinesla tři průvodní jevy tohoto systému: efektivní využívání evropských prostředků (česky prostě „tunelování“), korupci a praní špinavých peněz. Veřejný prostor se naopak smrskl v duchu kréda „každý za sebe“.

Do Kosova během posledního desetiletí tečou miliardy z Evropské unie a USA. I bez detailní znalosti situace si jde udělat relativně přesnou představu o tom, jak se s nimi hospodaří. Jak nás upozornili místní obyvatelé, některé silnice, aniž by byly poškozeny, se za poslední tři roky kompletně předělávaly třikrát. Rozestavěné domy svědčí o mafiánském využívání prostředků pro rozvoj regionu. Po získání prostředků na rekonstrukci devastované země se hojně stavělo, po několika prvních „kontrolách“ byly ale prostředky efektivně překloňeny jiným směrem. Ve výhodném dialogu mezi nadnárodními investory a lokálními „podnikateli“ nepřekáží, ku prospěchu trhu, přežitek dob minulých, stát. Takováto situace prospívá i jiným schopným podnikatelům, kteří potřebovali evidentně „pročistit“ úspěšné investice ve výdělečných, leč prozatím ještě ne všude dobře přijímaných sektorech, jako jsou prodej narkotik, či obchod s bílým masem. Mimochodem, díky významné benevolenci (tedy spíš absenci) místních orgánů se Kosovo stalo v posledních letech významným trhem pro tyto v ostatní Evropě (prozatím) nelegální praktiky.

Neutěšený obraz ve mně samozřejmě vyvolal nejednu černou myšlenku. Znovu zvednul hladinu moře mých pochybností o způsobu, kterým západ „civilizuje“ zbytek světa. V rámci kolektivní likvidace států na samotném západě pro mě ale Kosovská situace zněla též jako silné memento. V obrazech, se kterými jsem se setkal, bylo vidět to, co předpovídá Jan Keller, když mluví o mafiánské struktuře, která již brzy nahradí státy. Silní, bohatí a mocní (nejlépe vše dohromady) si budou vydržovat ty, kteří jsou pro ně užiteční. O obecné blaho ale již nebude dbát nikdo. Na ulicích zhasne veřejné osvětlení, chodníky se stanou neprůchodnými a vládnout bude zákon džungle. Jen v tvrzích těch nejsilnějších bude pro jejich nohsledy bezpečno.

Kosovské memento je ale o to aktuálnější, že stačí opravdu málo: podle svědků se proměna odehrála během pár let. Stačí zlikvidovat stát a svěřit se do rukou dobrých investorů, kteří po kosovském vzoru udělají z jakékoliv země džungli, nebo možná spíš poušť.

    Diskuse
    November 12, 2012 v 8.36
    O Kosovu by se mělo mluvit.
    Ano, teprve teď se nám odkrývá celý kontext tzv. humanitární intervence, v níž šlo v prvé řadě nikoli o ochranu občanů před srbskou agresí, ale o snahu ekonomicky kolonizovat region. Docela trefně o tom píše politolog Andrej Grubačić či občanské hnutí Vetevendosje!
    Podobné pocity jsem zažíval, když jsem koncem 90. let projížděl Ukrainou směrem do Ruska. Na venkově a v odlehlejších regionech panovalo bezvládí. Vzpomínám si, jak jsem celou noc projížděl aglomerací Donbas. Obrovské potemnělé čtvrti, kde se záblesky světla objevovaly jen v případě, že někdo špatně dotáhl nepropustné závěsy, střídaly bizardní místa s architekturou pro středoevropana značně nestravitelnou. To vše prokládané továrnami a sto metrů vysokými hořícími haldami... (Ostravsko je proti tomu skutečně nádherné místo pro život.)
    MH
    November 12, 2012 v 9.49
    Situace na Kosovu není nová, tento region i v bývalé Jugoslavii byl nejchudší. Za Socializmu se mluvilo o tom, že bohaté Slovinsko odvede denně milion dolarů do Kosova, což byla jedna z motivací pro samostatnost Slovinska. Co je dnes, po intervenci NATO, nového je, jsou dvě věci: 1) že neexistuje system apartheidu, kde 90% občanů Kosova albánského původu nemohlo zastávat na Kosovu žádné významnější posty v státních institucích nebo (státních) podnicích. Proto pomníky a názvy ulic podle Billa Clintona. 2) Kosovu byla navrácena samospráva, kterou zrušil S. Miloševič, uprostřed svého celobalkánského běsnění. Kosovo bude potřebovat minimálně několik desítek let, aby se hospodářský vzpamatovalo. I proto jsou poznámky o "kolonizaci" extrémně chudého státu nesmyslné - víc než Kosovo, hospodářský "kolonizovat" se vyplatí snad kterýkoli jiný stát.
    November 12, 2012 v 11.50
    Evropa, humanismus - a vstup kosovských Albánců do rodiny evropských národů
    Podobné pocity (abych opakoval výraz Aleše Morbicera) jsem zažíval, když jsem projížděl se zemí srovnaná liduprázdná města v severozápadní Bosně. Tuđmanovi generálové měli vskutku morbidní smysl pro humor, když to nazvali operací „Bouře“. (Kdo seje vítr, sklízí bouři…) A hádejte, který stát tu slavnou „osvobozeneckou“ armádu vyzbrojil? Můžete třikrát.

    To, že v Kosovu už neexistuje „systém apartheidu“ jak nám tu připomíná Mirza Hađič, je opravdu povznášející. Jakož i ty pomníky a názvy ulic.
    Já zase viděl, při vjezdu do města Vinkovci ve Slavonii hned za mostem ulici Hanse-Dietricha-Genschera, ze které se odbočilo doprava na hlavní třídu, která nesla název Evropská. Ta je poměrně dlouhá. Na konci tohoto poměrně dlouhého maloměstského bulváru jste narazili na červenobíle pruhovanou závoru a ve vzdálenosti asi 200 metrů patroloval ruský voják. No, Evropa jak vyšitá.

    Dovolím si ještě anekdotu, kterou možná někdo bude považovat za rasistickou a tedy za něco „absolutně nepřijatelného“. Jedná se ale o popis něčeho, co se mnohokrát odehrálo:
    Když v Itálii dříve mladíci na skútrech kradli ženám kabelky, buď jim je vytrhli – nebo se to nepovedlo, a jeli dál. Když totéž začali dělat Albánci, ženu vláčeli za sebou desítky metrů po dlažbě nebo asfaltu – a semtam některou, které se to nelíbilo, trošku bodli nožem.

    To bylo ale samozřejmě ještě za starých časů. Dnes určitě cítí vděčnost a drží se zpátky. Aspoň doufám.
    November 12, 2012 v 11.51
    Kosovo je příkladem toho, jak se neoliberalismus velmi míjí s demokracií. Stát, který vznikl jen proto, aby byly rozmetány snahy o nějaké socialismy nějakých Miloševičů, kde byli podporování "naši" darebáci, kteří byli předtím na seznamech teroristů, může dopadnout jen špatně. Stejně jako dopadly a dopadnout instalované vlády v zemích, kde se pod hesly instalace demokracie, nebo obrany západních hodnot, či přímo USA, provádí neoliberální kontrarevoluce. Jenže to, co je pro místní obyvatele katastrofou, je pro někoho zlatým dolem. Pane Hadžiči, s mnoha vašimi názory pod různými články souhlasím. Jakmile se zde ale objeví článek o Kosovu, jste jeho až fanatickým obhájcem. Přitom jsem si jistý, že nemáte s mafiány, kteří si jej uzurpovali, absolutně nic společného. A víte moc dobře, že pokud tam budou vládnout, tak se v Kosovu pro obyčejné lidi nic nezmění. Ani po období desítek let. Přecházím dnes fabulace o aparteidu, diskuse by se zatočila nesprávným směrem.
    MH
    November 12, 2012 v 11.54
    Ano pane Kopecký, je to rasistická "anekdota". Dnes už, díky samostatnosti Kosova, naštěstí si s panem poslancem Foldynou můžete dosyta podobné anekdoty vyprávět po večerech, aniž by to pro občany Kosovo představovalo nějaké zásadní nebezpečí.
    November 12, 2012 v 11.58
    Pane Hadžiči
    které občany Kosova máte, prosím pěkně, konkrétně na mysli?
    MP
    November 12, 2012 v 12.23
    Janu Kopeckému
    Obávám se, že ta anekdota trochu zavádí. Kosovo je zubožená země a podle všech dostupných informací to není záležitost, která by se datovala od humanitárního bombardování Srbska. Mirza Hadžič zvolil metaforu apartheidu, to může být přepjaté, určitě lze mluvit o národnostním útlaku a nejméně v druhé polovině devadesátých let státem trpěném teroru.
    Bída, ponížení,strach a nezbytnost přidat se k solidárním strukturám (čti gangům), když stát selhal -- škola života, po které mi nějak přijde nefér, chtít od albánských imigrantů, aby pochopili jemné nuance cti, které dodržuje italský mladík olupující bezmocnou ženu.

    A tohle už není k té Kopeckého anekdotě:
    Je to samozřejmě jen můj předsudek, ale nemám rád obraz krvelačných kosovských Albánců s beznadějně zločineckou mentalitou. Pořád za tou plakátovou malůvkou vidím jiný obraz, který má ten plakát zakrýt: obraz malé zničené země, které jsme my, Evropané nedokázali pomoct a namísto toho tam udržujeme svojí nerozhodností dlouhodobý stav beznaděje.
    Luděk Ševčík psal o "o mafiánech, kteří si kosovo uzurpovali"; pochybuji, že je to zcela případný popis situace, ale kdyby byl, není to náhodnou odpovědnost protektorátní moci, že to ty mafie mohly udělat? A netvrďme, že tam není protektorátní moc.

    p.s. Byl jsem v létě v Bosně. Nerad, bál jsem se, co uvidím v místech, na která mám z mládí krásné vzpomínky. Neviděl jsem representativní část země a mluvil jsem málo s místními, ale odvezl jsem možná naivní pocit, že ta země zase žije, sice s děsivými obtížemi transformační chudoby, ale s odhodláním žít.



    November 12, 2012 v 13.35
    Když "zůstává rozum stát", je snad radno spoléhat na sentimenty?
    Nešlo mi pochopitelně o nějaké vztekle provokativní prolamování tabu diktovaných politickou korektností či jiným bludem.

    Nejenže souhlasím, že ten příběh zavádí, ale řekl bych dokonce, že více než jen „trochu“. (Navíc zůstává v pozadí skutečnost, že se jedná především o příběhy italských žen.)

    Problém je v čase (to už nemluvím o Itálii, ale o Balkánu): lidé - ti, kteří prožili (dávno? nedávno?) a přežili všechno to, k čemu si divák někde doma v pohodlí přiřazuje nálepky jako teror, krvelačnost, běsnění, dobro, zlo, nenávist, smíření atd. do nekonečna - budou žít (jako my všichni) nanejvýš ještě pár desítek let. Na tom jak žijí, a budou smět či muset žít, se vším tím, co si už do smrti s sebou ponesou, co jim „nikdo neodpáře“, na tom nic moc nezmění ani naše verbální nebo materiální projevy solidarity, ba ani naše nerozhodnost – či naopak čísi rozhodnost (Havel, Clinton, Schwarzenberg, …)
    Ve skutečnosti jim můžeme být takříkajíc ukradeni. Je tomu ale v opačném gardu jinak? –
    Co je pro ně důležité?

    Jak správně připomíná Martin Profant - odhodlání žít. Ono jim taky koneckonců (podobně jako bezdomovcům v Praze, Washingtonu nebo Bombaji) nic moc jiného nezbývá. A bohužel nemohou ztratit už ani ty své okovy. Na to je asi doba (z hlediska délky jednoho lidského života) už příliš pokročilá. V+W říkali, že se „poměry konsolidují směrem k nule“.

    Celé tohle moje přemítání není samozřejmě pokusem o analýzu, jenom hledáním jakési empatie. Běda však, když i ta empatie začne být selektivní a mravokárná.

    Co ze bych ze slov Martina Profanta výslovně podepsal, jsou otázky kladené protektorátní moci. Ti albánští mafiáni totiž zase nejsou v zásadně odlišné situaci od mafiánů v Neapoli (kteří se spojili s těmi čínskými) nebo v Kalabrii etc. Těm bylo zle za Mussoliniho, o něco lépe po americké invazi ve 40. letech, ještě trochu lépe za Andreottiho … zkrátka i z jejich perspektivy se podmínky „podnikatelského prostředí“ v čase měnily.

    Čemu bych v jeho názoru naopak oponoval, je poukaz na porozumění „škole života“; přinejmenším bych jejich vzorce chování (ošklivé slovo, ale jiné mne momentálně nenapadá) nespojoval primárně se selháním státu, ale spíše s kulturně-historickým vývojem po staletích osmanského panství.

    Pokud se ovšem nerozhodneme vidět agresivní a loupeživý potenciál selektivně jen mezi „katolickými“ chorvaty (skloňme v zármutku hlavu při vzpomínce na intronizovaného kardinála Stepinace nebo františkány) nebo jen mezi „ortodoxními“ Srby (každý nechť si příklady doplní podle vlastního vkusu: četnici, komunisté, …), nebo zase jen mezi bosenskými či kosovskými moslemy, dojdeme k prosté otázce:
    - jak a kdo je vychoval?
    - jaké zásady jim vštípil (např. chodit ke zpovědi, křižovat se bůhvíkolika prsty, dodržovat zákony krevní msty, nastavit druhou tvář, …)?
    Nebo snad budeme v případě kdejakého českého zločince pořád přemítat, zda náhodou není handicapován svými etnickými kořeny?

    Je nesmírně těžké podat, byť jen fragmentárně, obraz jugoslávské skutečnosti posledních 20 let, zejména takový, z něhož by byl možný také nějaký realistický nebo aspoň věrohodný výhled do budoucna.

    To, že naděje umírá poslední, bohužel neplatí doslova. Neplatí mj. to pro ty, kdo sice fyzicky přežili, jejichž duše ale byla neodčinitelně zmrzačena. Což říkám jako skalní materialista.
    MP
    November 12, 2012 v 14.40
    Starý dobrý Hobbes
    kdysi po letech hnusné občanské války, ve které se obě strany chovaly o to krutěji, že to dělaly ve jménu náboženství,řekl něco ve smyslu: Přinuťte je žít v míru, ostatní přijde.
    Nevěřím na agresivní loupeživý potenciál kteréhokoli národa. A neomlouvám jednotlivce, sprostý lupič zůstane sprostým lupičem, ať už je to Čech, Albánec nebo Ital. Šlo mi o to, že lidé, které přinutí osud žít a vyrůstat v nelidských podmínkách budou sami častěji suroví a krutí. Jde o risiko, nikoliv kausalitu! Proto máme usilovat o zmírnění či odstranění těch podmínek, nikoliv omlouvat či pomlouvat ty, kdo v nich žijí.

    Těch neodčinitelně zmrzačených duší bývá nakonec méně, než by člověk čekal. Chabá útěcha, ale přece jen.
    + Další komentáře