Před několika dny jsem se vrátil z exkurze v Kosovu, kde jsem byl se svými studenty. Jednalo se o návštěvu unikátních památníků balkánsko-byzantské malby ze XIV. století, které ve mně vyvolaly silné dojmy. Psát bych chtěl ale o tom, co na mě udělalo dojem ještě větší, o Kosovu samotném.

Za těch málo hodin, které jsme v Kosovu strávili, jsme stihli zaslechnout několik svědectví minoritních, a podle jejich vlastních slov, utiskovaných Srbů, a viděli jsme stopy po válce a také pomníky padlým hrdinům UÇK (Kosovské osvobozenecké armády). Ty posledně jmenované by jistě stály za ikonografickou analýzu: jedná se o obrazy, které jazykem Stalinova Ruska píší dějiny. Působivě nakonec vypadaly i všudypřítomné nápisy „Thank you Bill“ s fotkou usmívajícího se ex-prezidenta či jeho sochou v nadživotní velikosti... .

Nechtěl bych se ale pouštět do otázky legitimity řešení aktuální Kosovské situace, k čemuž mi schází kompetence. Rád bych popsal jednoduše to, co jsem viděl v okolí legendárního Kosova pole. Na velké úrodné planině, kde se psaly důležité kapitoly balkánských dějin — od založení Pečského patriarchátu, přes velké bitvy na Kosově poli, až po události konce devadesátých let dvacátého století — se dnes rozkládá skoro nekončící urbanizační aglomerát. Od Kosovské Mitrovice až po Prištinu se táhnou, podél silnic, tisíce nových domů. Naprostá většina je neomítnutá, nejméně polovina nedostavěná a neobydlená. Stavba těchto domů je evidentně přerušena několik let a již nyní začínají propadat zkáze. Ve většině aglomerací schází chodníky, veřejné osvětlení, i jakékoliv stopy po urbanistickém plánu. Celkový dojem působí neutěšeně až depresivně a není o mnoho jiný než ten, se kterým se můžeme setkat v rychle se urbanizujících regionech jižní polokoule.

Ovšem to, co je v Kosovu zarážející, je něco jiného. Nedostavěné domy nejsou chatrče, ale větší zděné domy nebo vilky. Silnicemi projíždí kromě polorozpadlých žigulíků spíše jen nová a luxusní auta. Sice schází obecní osvětlení, zato nemalé pozemky kolem dostavěných vil září vlastním světlem. Nejen, že se člověk setkává s chudobou, kterou očekává, ale kromě této do očí bijící chudoby jsou vidět už jen nesporné známky luxusu, který v okolních podmínkách působí naprosto nepatřičně. Mezi udusanou hlínou a mramorovou podlahou jaksi chybí dlážděný chodník. Situace je tedy zdánlivě paradoxní: urbanizmus hodný jihoamerických favelas skrývá bohatství a luxus.

Kdybych měl tuto realitu popsat, mluvil bych o „neoliberálním ráji“. Zdevastovaný stát de facto přestal existovat a byl nahrazen neviditelnou rukou trhu. Zároveň se „osvobozené“ Kosovo dostalo do zájmové sféry USA a Evropy, v tom nejhorším slova smyslu. Tato metamorfóza s sebou přinesla tři průvodní jevy tohoto systému: efektivní využívání evropských prostředků (česky prostě „tunelování“), korupci a praní špinavých peněz. Veřejný prostor se naopak smrskl v duchu kréda „každý za sebe“.

Do Kosova během posledního desetiletí tečou miliardy z Evropské unie a USA. I bez detailní znalosti situace si jde udělat relativně přesnou představu o tom, jak se s nimi hospodaří. Jak nás upozornili místní obyvatelé, některé silnice, aniž by byly poškozeny, se za poslední tři roky kompletně předělávaly třikrát. Rozestavěné domy svědčí o mafiánském využívání prostředků pro rozvoj regionu. Po získání prostředků na rekonstrukci devastované země se hojně stavělo, po několika prvních „kontrolách“ byly ale prostředky efektivně překloňeny jiným směrem. Ve výhodném dialogu mezi nadnárodními investory a lokálními „podnikateli“ nepřekáží, ku prospěchu trhu, přežitek dob minulých, stát. Takováto situace prospívá i jiným schopným podnikatelům, kteří potřebovali evidentně „pročistit“ úspěšné investice ve výdělečných, leč prozatím ještě ne všude dobře přijímaných sektorech, jako jsou prodej narkotik, či obchod s bílým masem. Mimochodem, díky významné benevolenci (tedy spíš absenci) místních orgánů se Kosovo stalo v posledních letech významným trhem pro tyto v ostatní Evropě (prozatím) nelegální praktiky.

Neutěšený obraz ve mně samozřejmě vyvolal nejednu černou myšlenku. Znovu zvednul hladinu moře mých pochybností o způsobu, kterým západ „civilizuje“ zbytek světa. V rámci kolektivní likvidace států na samotném západě pro mě ale Kosovská situace zněla též jako silné memento. V obrazech, se kterými jsem se setkal, bylo vidět to, co předpovídá Jan Keller, když mluví o mafiánské struktuře, která již brzy nahradí státy. Silní, bohatí a mocní (nejlépe vše dohromady) si budou vydržovat ty, kteří jsou pro ně užiteční. O obecné blaho ale již nebude dbát nikdo. Na ulicích zhasne veřejné osvětlení, chodníky se stanou neprůchodnými a vládnout bude zákon džungle. Jen v tvrzích těch nejsilnějších bude pro jejich nohsledy bezpečno.

Kosovské memento je ale o to aktuálnější, že stačí opravdu málo: podle svědků se proměna odehrála během pár let. Stačí zlikvidovat stát a svěřit se do rukou dobrých investorů, kteří po kosovském vzoru udělají z jakékoliv země džungli, nebo možná spíš poušť.