Zdá se, že Miloš Zeman tolik usiluje o přízeň putinovců a čínských komunistů, že kvůli tomu neváhá urážet lidi, kteří se nás zastali v dobách nejtěžších. Asi to neměl v úmyslu, ale část jeho prohlášení v dnes již celosvětově známých Hovorech z Lán z 2. listopadu se dotkla jak synů Natálie Gorbaněvské, tak jednoho z ruských disidentů Viktora Fajnberga.

Vadí jim především to, jakým způsobem Zeman hovořil o ruských politických vězních. Viktor Fajnberg se pak vedle dalšího ohradil i proti tvrzení prezidenta Zemana, který o něm prohlásil, že trpí obsesí, neboť ztotožňuje dnešní Rusko se Sovětským svazem.

(Gorbaněvští i Fajnberg to uvádějí ve svých otevřených dopisech, které byly jednak zveřejněny v jednom z českých médiích, jednak putují i po internetu. Oba texty uvádím pod článkem v nezkráceném znění.)

Paní Gorbaněvská a pan Fajnberg jsou dva ze skupinky statečných Rusů, kteří v srpnu 1968 na Rudém náměstí v Moskvě protestovali proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy (o které pochopitelně rozhodovalo vedení sovětských komunistů). A tuto troufalost také tvrdě zaplatili.

Pocity smutku

Josif a Jaroslav Gorbaněvští ve svém vyjádření napsali, že kontext, v němž prezident Zeman zmiňuje jejich matku Natálii Gorbaněvskou, nevyvolává nic jiného než pocity smutku.

„Jsme zarmouceni, že jméno naší zesnulé matky je součástí takové vulgární polemiky. Neméně smutné pocity vyvolává rovněž fakt, že pan Zeman posuzuje, kdo byl více a kdo méně výrazným účastníkem demonstrace na Rudém náměstí v roce 1968, aniž by znal (dobře či jen vzdáleně) všechny demonstranty.“

Bratři k tomu dodávají: „Pokud pan prezident vyznamenává Natálii Gorbaněvskou in memoriam (když k tomu ona už nemůže nic říct), mohl by zároveň ukázat, že není jen nástrojem vděčnosti českého národa, ale také že osobně pociťuje k této události jakýsi bezprostřední vztah. V takovém případě by výzva k osvobození ruských politických vězňů byla logickým důsledkem tohoto vyznamenání.“

Zeman přiděluje diagnózy

Zeman o Viktorovi Fajnbergovi mimo jiné řekl, že trpí jistou obsesí.

„Je až k slzám dojemné, jak se (Zeman) shoduje s diagnózou psychiatrů KGB z Institutu Serbského, kteří mi zjistili ,schizofrenii s paranoidním syndromem, projevující se odlišností politických názorů‛. Daná diagnóza vědecky zdůvodnila mou účast na demonstraci na Rudém náměstí dne 25. srpna 1968 proti invazi armády Sovětského svazu a jeho tehdejších satelitů do Československa.

Takovou odvahu ze strany prezidenta České republiky je třeba ocenit, neboť k ničemu podobnému by se neodhodlal žádný z politických činitelů demokratických zemí. Podle pana Zemana je moje patologická posedlost prokázána ,tím, že explicitně ztotožňuje Rusko Vladimíra Putina se Sovětským svazem Leonida Brežněva‛. Údajně jsem dal ,mezi tyto dva režimy rovnítko‛.“

Fajnberg to dále popírá: „Neztotožňuji totalitní režim Brežněvovy epochy s autoritářským postsovětským putinovským Ruskem. Pouze zdůrazňuji jejich vzájemnou osudovou a dědičnou podobnost: Krutost, zákeřnost, pokrytectví. ,Vášnivá‛ agresivita a touha ovládat cizí země. Bez vnějšího nepřítele a tendencí k rozšiřování není možné vystavět pyramidu národní jednoty, ozdobenou zbožštěným vůdcem.“

Rozdíly tu podle Fajnberga jsou: „Místo totalitního ,socialismu‛ primitivní kapitalismus, přeměněný na mafiánské soužití hrabivých, ale ochočených oligarchů a všudypřítomné ambiciózní tajné služby. Takový režim nemůže existovat bez korupce a dovedně cílených represí. Ano, rozdíly tu jsou. Namísto rozsáhlého gulagu ,drobné´

nájemné vraždy oponentů a hromadné, genocidní ,trestání‛ neposlušných národů.“

Putinova agrese