17. 11. 1989 mezi mytologií a nezájmem

Jiří Dolejš

Přestože se můžeme setkat s různými černobílými pohledy na konec minulého režimu, většina lidí chápe, že jeho rozpory vedly k jeho stagnaci a nakonec i k jeho vnitřnímu zhroucení. Chápe, že změny byly nutné, to, že přišly, hodnotí spíše pozitivně.

V předvečer 25. výročí 17. listopadu 1989 je obyvatelstvo na jedné straně ovlivňováno patosem mytologie tzv. sametové revoluce, na druhé straně se vytrácí zájem lidí o význam a odkaz oné události. Podle nedávného šetření asi 30 % mladé generace nemá ponětí, o čem státní svátek „Den boje za svobodu a demokracii“ má být. Většinou jsou jen rádi, že mají další den volna.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Pravda, střední a starší generace si ještě pamatují časy před rokem 1989 z vlastní zkušenosti, to je ale po letech zakryto novými starostmi. Extrémně ideologickému vidění možná konvenuje nabídka propagandistického klišé o minulosti jako slepé civilizační uličce a nebo naopak jediné reálné alternativě predátorskému kapitalismu. Objektivní zhodnocení této nové historické zkušenosti však do značné míry chybí. Jako by se tu neprotínaly reálné pokrokové a reakční tendence, nýbrž jsme se jen snažili dostat z jakési pasti dějin.

Na jedné straně je tu dnes silně podporovaný názor, že minulý režim byl jen jakousi dějinnou anomálií, obdobím totálního zmaru a devastace. Myšlenka na socialismus je v tomto rámci chápána jako zesměšňovaná utopie a totalitární barbarství v jednom. V podstatě tento pohled ztotožňuje pokrok a demokracii s kapitalismem. A vývoj po roce 1989 vidí jako nezbytný a jediný možný návrat do přirozeného řečiště dějin, které dosahují v neoliberálním konceptu svého vrcholu.

Podle nedávného šetření asi 30 % mladé generace nemá ponětí, o čem státní svátek „Den boje za svobodu a demokracii“ má být. Foto Mikuláš Křepelka, Mediafax

Na protilehlé straně je tu pohled lidí v podstatě z názorového ghetta, kteří chápou prohru minulého režimu jako důsledek změšťáčtění společnosti a zrady na ideálech v důsledku přehmatů a nekázně. A obhajují tvrdé represe potřebou obrany před nepřáteli zřízení. Nechápali a nechápou, že tu už v minulém systému byla potřeba progresivní změny minulého režimu a že nakonec měla mít podobu sociální revoluce. A to, co v posledku přišlo, mají jen za revanšistický antiúnor.

Toto černobílé vidění ale neodpovídá sociální zkušenosti většiny lidí. Možná proto tak silný nezájem o takto falešně vyprávěné příběhy. Přitom věcná střízlivost a historický nadhled by umožnil odpovědět na otázky, které s odstupem doby zaznívají stále častěji. Komu skutečně tehdejší změny nakonec pomohly? Nešlo spíš o ukradenou revoluci a nebo dokonce jen zákulisně sjednanou frašku při předávání moci vybraným elitám?

Většina lidí chápe, že rozpory minulého režimu vedly k jeho stagnaci a nakonec i k jeho vnitřnímu zhroucení. Chápe, že změny byly nutné, to, že přišly, hodnotí spíš pozitivně a ptají se jen, zda jsme nepromarnili příležitost ke změnám daleko progresivnějšího významu. Také už vidí, že následná transformace ale vedla k systému, který už začíná rovněž vykazovat znaky určitého selhání. A že si tuto transformaci pochvalují už jen její skuteční vítězové.

To, že předání moci proběhlo naštěstí poklidně a také zřejmě v jisté míře i připraveně (tzv. tranzice), ještě neznamená, že s tím spojený společenský zvrat nepřinesl kvalitativní změnu společnosti, která běžně provází sociální revoluce. Nešlo jen o výměnu elit v rámci nějakého politického spiknutí proti režimu. Změna režimu by znamenala jen proměnu určitého typu mocenských procesů. Ale zde vzniklo odlišné postavení velkých sociálních skupin.

Vznikl tedy celý odlišný společenský systém. O pouhé restauraci tzv. dickensovského kapitalismu však nelze také mluvit. Do stejné řeky skutečně nejde vstoupit a ani my jsme se nemohli prostě vrátit před únor 1948. Ne každá změna ale musí být přímým krokem vpřed.

Civilizace se nevyvíjí lineárně, tok času má své zákruty a větvení. A jako byly možné alternativy v roce 1989, tak je možné zvážit i dnes alternativy dalšího vývoje. Proto nemá cenu spoléhat na tlustou čáru za minulostí. Nezájem o pochopení odkazu roku 1989 nás může dovést k nové pasti dějin.

    Diskuse
    OB
    November 13, 2014 v 18.11
    kajakáři
    sedíce v kajaku plujeme řekou, "tok má své zákruty a větvení", před námi jez, kajaky do sebe naráží v urputné snaze vydat se tokem zpět, někteří padají do jezu, válec nesemele každého...jedou pak dál...každý je ve svém kajaku sám...na břehu pár prasat volá: "Žijete si jako prasata v žitě!"
    a co tedy, pane autor?
    November 14, 2014 v 10.5
    je to na nás, vždy máme volbu
    Nevím jestli jsem vám porozuměl ale pokud nechcete s tím svým kajakem putovat zpět k pramenům mizícím v zemi ale plout vpřed tak máte vždy možnosti.
    I slalomáři vědí že objet branku sice lze s využitím vratiproudu, ale cíl je ve předu. A diváci na břehu vám v tom nepomohou. To je na vaší volbě a na to jak zvládáte své pádlo..
    JP
    November 14, 2014 v 13.27
    Mezi mytologií a nezájmem...
    Název textu v podstatě už sám o sobě dokonale postihuje celé jádro věci.

    Co vlastně počít, jakým způsobem se postavit k revoluci, která byla zároveň kontrarevolucí, k osvobození, které zároveň přineslo atomizaci společnosti do navzájem lhostejných individuí?

    Občansko- respektive liberálně-demokratická revoluce má vždycky jeden zásadní, neodstranitelný deficit, co se týče její schopnosti vlastního sebeoslavování, totiž že přináší takový způsob svobody, který lidem sděluje, že to jediné co je hodno skutečného zájmu je vlastní osobní materiální prospěch. Když tedy tato revoluce chce slavit své vlastní vítězství, svůj vlastní revoluční počin, pak se tím dostává do přímého rozporu se svou vlastní podstatou: chce totiž oslavit a vyzdvihnout svůj i d e a l i s m u s, ale za podmínek všeobecného m a t e r i a l i s m u, který ona sama přinesla.

    Výsledek je tedy takový, jak jiný být nemůže: vztah převážné většiny populace k této revoluci a jejím oslavám je lhostejný nebo přinejmenším velice vlažný; takže její slavnostní akty k jejímu výročí se pak čím dál tím více podobají těm ze svrženého, "totalitního" režimu: umělé spektákly s vycizelovanými projevy profesionálních politiků, kteří celebrování takovýchto oslav mají prostě v popisu práce, a při daných příležitostech ze sebe umně ždímají státnická gesta.

    Tato "velká revoluce svobody" se už dávno ztratila sama v sobě, denně zakopává o svou vlastní realitu; a tak se není možno divit tomu, že její sebeoslavy budou povětšině jenom trapným pokusem z hlubin depozitáře vytáhnout a oprášit její staré ideály.
    November 14, 2014 v 22.28
    z minulosti k budoucnosti
    Ano a odpověď na tyhle otazníky je dle mne jednoduchá a složitá zároveň. Listopadem to neskončilo a jestli tehdy zůstaly alternativy vůči washingtonskému konsensu (v ČR v klausovském provedení) v podstatě ležet, tak tentokrát by stálo za to je dokázat zvednout. A to společně, mezinárodně a jak v rovině politické tak i ekonomické.
    Má levice konečně na to až přijde čas ?
    JP
    November 15, 2014 v 14.23
    Nadešel čas?
    Jestli levice "má na to" vytvořit nějakou reálnou alternativu ke kapitalismu? - Aktuálně, v tomto momentu, docela určitě ne. Levice se sice za tu dobu už dokázala do jisté míry vzpamatovat z té naprosté porážky celého "tábora míru a socialismu", a neposledně v důsledku posledních krizí kapitalismu už nyní zase má odvahu podrobit tento systém zásadní kritice; ale nějaká opravdu životaschopná alternativa tu stále ještě není k mání.

    Ten původní marxistický projekt vytvoření všestranně harmonické společnosti aktem převzetí produkčních prostředků do rukou sjednoceného dělnictva - tento projekt historicky propadl, a bylo by iluzí se ho snažit v té původní, ideální podobě obnovit.

    Na troskách těchto iluzí je nutno rehabilitovat původní ideály - ovšem na mnohem realističtější základně. Ale je sotva možno spatřit někoho, kdo by se o takovýto obnovený projekt vůbec závažně pokoušel.
    November 15, 2014 v 15.37
    Však ten čas nadejde.
    Vzpomínám si na větu z jednoho filmu (tuším, že to byl Jurský park):
    "Život si vždycky cestičku najde..."
    Jenomže co je to vlastně život? Může se evoluce spokojit s tím, že jejím vrcholem budou dinosauři? Nebo že jejím vrcholem bude koloběh kapitálu, zboží a pracovní síly? Takové, která nemá žádný jiný smysl než se přizpůsobovat tomu koloběhu?
    Anebo evoluce způsobí změnu kvantity v kvalitu a postará se o to, aby se našli lidé, kteří najdou způsob?
    VK
    November 16, 2014 v 10.4
    Neexistuje vhodnější moment k pokusům vymyslet alternativu ke kapitalismu, než doba kdy kapitálový mechanismus narazil na vlastní mez, projevující se zejm. chronicky trvalou hospodářskou krizí. Že stále vězíte v minulém režimu - na Josefa Poláčka - ztotožňuje veškeré další pokusy o systémovou alternativu s nějakým druhem předání vlastnictví produkčních prostředků do rukou dělnictva, je čistě výš problém.
    JP
    November 16, 2014 v 11.36
    Jaká alternativa?
    Pane Klusáčku, s tou výtkou ztotožňování systémové změny s převzetím vlastnictví výrobních prostředků dělnictvem byste se měl daleko spíše obrátit na ortodoxně marxistickou frakci kolem p. Hellera, tam by byla umístěna daleko případněji.

    Jestli zrovna teď existuje vhodný moment k vymyšlení alternativy ke kapitalismu - možná že ano, ale to ještě zdaleka neznamená, že ta alternativa (jakožto reálně funkční model) je už k mání.
    JP
    November 16, 2014 v 11.49
    S čím se spokojí evoluce?
    Paní Hájková, s tou evolucí je to tak trochu problém, že my bohužel nemáme žádnou záruku pro to, že ta evoluce půjde (sama) někam dál. Že se prostě nezastaví.

    Existuje totiž určitá vědecká teorie, že každý živočišný druh má svou určitou linii či spíše úsečku svého vývoje - napřed se rozvíjí a modifikuje, ale pak už dosáhl konce svých možností a dalšího vývoje není schopen. A podle této teorie lidstvo už konce této úsečky dosáhlo, a dalšího podstatného evolučního vývoje už schopno není.

    Takže v každém případě asi není možno spoléhat jenom na samočinnost evoluce; a jestli se nám na současném světě a současném člověku leccos nelíbí, pak nám zřejmě nezbude nic jiného, nežli sami nalézt nějakou tu cestičku dál.

    Já osobně bych věc viděl tak, že svým způsobem se skutečně nacházíme někde na konci dosavadní evoluce lidstva - totiž jeho vývoje sociálního a duchovního respektive intelektuálního.

    Zdá se totiž, že lidstvo ve svém dosavadním vývoji už skutečně prošlo veškerými možnými d í l č í m i formami své společenské a politické existence - a stejně tak si tyto své partikulární, omezené formy svého bytí teoreticky odůvodnilo stejně tak d í l č í m i, partikulárně platnými teoriemi a ideologiemi.

    Jednodušeji řečeno: všechno, co vytváří bohatství lidské existence a lidského ducha, tu už bylo; jenomže dosud to bylo neustále jenom "ode zdi ke zdi", jedna jednostranná ideologie střídala druhou, jedna omezená forma společenského a státního uspořádání střídala jinou, protichůdnou.

    A teď se staví ta otázka - a to právě z hlediska evoluce - jestli teď už přece jenom pro lidstvo nenastal čas, přehoupnout se přes všechna tato jenom dílčí řešení, dílčí modely a partikularistické ideologie, a pokusit se konečně o první skutečně komplexní pojetí své vlastní existence.

    Z tohoto hlediska by ta perioda ideové dezorientovanosti ve které se právě pohybujeme mít svůj pozitivní moment: mohlo by to být právě znamením toho, že všechny ty dosavadní modely se už vyčerpaly, a že je nutno nějakého opravdu kvalitativně nového přístupu.
    PM
    November 16, 2014 v 17.31
    Thomas Piketty a jeho model
    Ve svém poslední díle "Kapitál ve 21. století" útočí na ekonomický establishment a jeho ideologii. Ten se nejpozději od krize 2008 vyznačuje oslabováním moci demokratických instancí a zbožněním tržních mechanismů, jejichž zmítání, je bráno jako boží vůle.
    Tomu všemu hodlá čelit daňovou politikou, a to i za dnešní situace, kdy peněžní elita je vždy připravena stáhnout své kozy a husy z ledu, zatím co politická elita hlasitě naříká nad prázdnou státní pokladnou a privatizuje/rozprodává poslední komunální hasičskou zbrojnici na s.r.o.
    Pane Poláčku, souhlasím, že je nutno nějakého opravdu kvalitativně nového přístupu.........jinak to vše neskončí někde vlevo či vpravo, ale v ruce neodolného charismatického vítěze za každou cenu.
    + Další komentáře