17. 11. 1989 mezi mytologií a nezájmem
Jiří DolejšPřestože se můžeme setkat s různými černobílými pohledy na konec minulého režimu, většina lidí chápe, že jeho rozpory vedly k jeho stagnaci a nakonec i k jeho vnitřnímu zhroucení. Chápe, že změny byly nutné, to, že přišly, hodnotí spíše pozitivně.
V předvečer 25. výročí 17. listopadu 1989 je obyvatelstvo na jedné straně ovlivňováno patosem mytologie tzv. sametové revoluce, na druhé straně se vytrácí zájem lidí o význam a odkaz oné události. Podle nedávného šetření asi 30 % mladé generace nemá ponětí, o čem státní svátek „Den boje za svobodu a demokracii“ má být. Většinou jsou jen rádi, že mají další den volna.
Pravda, střední a starší generace si ještě pamatují časy před rokem 1989 z vlastní zkušenosti, to je ale po letech zakryto novými starostmi. Extrémně ideologickému vidění možná konvenuje nabídka propagandistického klišé o minulosti jako slepé civilizační uličce a nebo naopak jediné reálné alternativě predátorskému kapitalismu. Objektivní zhodnocení této nové historické zkušenosti však do značné míry chybí. Jako by se tu neprotínaly reálné pokrokové a reakční tendence, nýbrž jsme se jen snažili dostat z jakési pasti dějin.
Na jedné straně je tu dnes silně podporovaný názor, že minulý režim byl jen jakousi dějinnou anomálií, obdobím totálního zmaru a devastace. Myšlenka na socialismus je v tomto rámci chápána jako zesměšňovaná utopie a totalitární barbarství v jednom. V podstatě tento pohled ztotožňuje pokrok a demokracii s kapitalismem. A vývoj po roce 1989 vidí jako nezbytný a jediný možný návrat do přirozeného řečiště dějin, které dosahují v neoliberálním konceptu svého vrcholu.
Na protilehlé straně je tu pohled lidí v podstatě z názorového ghetta, kteří chápou prohru minulého režimu jako důsledek změšťáčtění společnosti a zrady na ideálech v důsledku přehmatů a nekázně. A obhajují tvrdé represe potřebou obrany před nepřáteli zřízení. Nechápali a nechápou, že tu už v minulém systému byla potřeba progresivní změny minulého režimu a že nakonec měla mít podobu sociální revoluce. A to, co v posledku přišlo, mají jen za revanšistický antiúnor.
Toto černobílé vidění ale neodpovídá sociální zkušenosti většiny lidí. Možná proto tak silný nezájem o takto falešně vyprávěné příběhy. Přitom věcná střízlivost a historický nadhled by umožnil odpovědět na otázky, které s odstupem doby zaznívají stále častěji. Komu skutečně tehdejší změny nakonec pomohly? Nešlo spíš o ukradenou revoluci a nebo dokonce jen zákulisně sjednanou frašku při předávání moci vybraným elitám?
Většina lidí chápe, že rozpory minulého režimu vedly k jeho stagnaci a nakonec i k jeho vnitřnímu zhroucení. Chápe, že změny byly nutné, to, že přišly, hodnotí spíš pozitivně a ptají se jen, zda jsme nepromarnili příležitost ke změnám daleko progresivnějšího významu. Také už vidí, že následná transformace ale vedla k systému, který už začíná rovněž vykazovat znaky určitého selhání. A že si tuto transformaci pochvalují už jen její skuteční vítězové.
To, že předání moci proběhlo naštěstí poklidně a také zřejmě v jisté míře i připraveně (tzv. tranzice), ještě neznamená, že s tím spojený společenský zvrat nepřinesl kvalitativní změnu společnosti, která běžně provází sociální revoluce. Nešlo jen o výměnu elit v rámci nějakého politického spiknutí proti režimu. Změna režimu by znamenala jen proměnu určitého typu mocenských procesů. Ale zde vzniklo odlišné postavení velkých sociálních skupin.
Vznikl tedy celý odlišný společenský systém. O pouhé restauraci tzv. dickensovského kapitalismu však nelze také mluvit. Do stejné řeky skutečně nejde vstoupit a ani my jsme se nemohli prostě vrátit před únor 1948. Ne každá změna ale musí být přímým krokem vpřed.
Civilizace se nevyvíjí lineárně, tok času má své zákruty a větvení. A jako byly možné alternativy v roce 1989, tak je možné zvážit i dnes alternativy dalšího vývoje. Proto nemá cenu spoléhat na tlustou čáru za minulostí. Nezájem o pochopení odkazu roku 1989 nás může dovést k nové pasti dějin.
a co tedy, pane autor?
I slalomáři vědí že objet branku sice lze s využitím vratiproudu, ale cíl je ve předu. A diváci na břehu vám v tom nepomohou. To je na vaší volbě a na to jak zvládáte své pádlo..
Co vlastně počít, jakým způsobem se postavit k revoluci, která byla zároveň kontrarevolucí, k osvobození, které zároveň přineslo atomizaci společnosti do navzájem lhostejných individuí?
Občansko- respektive liberálně-demokratická revoluce má vždycky jeden zásadní, neodstranitelný deficit, co se týče její schopnosti vlastního sebeoslavování, totiž že přináší takový způsob svobody, který lidem sděluje, že to jediné co je hodno skutečného zájmu je vlastní osobní materiální prospěch. Když tedy tato revoluce chce slavit své vlastní vítězství, svůj vlastní revoluční počin, pak se tím dostává do přímého rozporu se svou vlastní podstatou: chce totiž oslavit a vyzdvihnout svůj i d e a l i s m u s, ale za podmínek všeobecného m a t e r i a l i s m u, který ona sama přinesla.
Výsledek je tedy takový, jak jiný být nemůže: vztah převážné většiny populace k této revoluci a jejím oslavám je lhostejný nebo přinejmenším velice vlažný; takže její slavnostní akty k jejímu výročí se pak čím dál tím více podobají těm ze svrženého, "totalitního" režimu: umělé spektákly s vycizelovanými projevy profesionálních politiků, kteří celebrování takovýchto oslav mají prostě v popisu práce, a při daných příležitostech ze sebe umně ždímají státnická gesta.
Tato "velká revoluce svobody" se už dávno ztratila sama v sobě, denně zakopává o svou vlastní realitu; a tak se není možno divit tomu, že její sebeoslavy budou povětšině jenom trapným pokusem z hlubin depozitáře vytáhnout a oprášit její staré ideály.
Má levice konečně na to až přijde čas ?
Ten původní marxistický projekt vytvoření všestranně harmonické společnosti aktem převzetí produkčních prostředků do rukou sjednoceného dělnictva - tento projekt historicky propadl, a bylo by iluzí se ho snažit v té původní, ideální podobě obnovit.
Na troskách těchto iluzí je nutno rehabilitovat původní ideály - ovšem na mnohem realističtější základně. Ale je sotva možno spatřit někoho, kdo by se o takovýto obnovený projekt vůbec závažně pokoušel.
"Život si vždycky cestičku najde..."
Jenomže co je to vlastně život? Může se evoluce spokojit s tím, že jejím vrcholem budou dinosauři? Nebo že jejím vrcholem bude koloběh kapitálu, zboží a pracovní síly? Takové, která nemá žádný jiný smysl než se přizpůsobovat tomu koloběhu?
Anebo evoluce způsobí změnu kvantity v kvalitu a postará se o to, aby se našli lidé, kteří najdou způsob?
Jestli zrovna teď existuje vhodný moment k vymyšlení alternativy ke kapitalismu - možná že ano, ale to ještě zdaleka neznamená, že ta alternativa (jakožto reálně funkční model) je už k mání.
Existuje totiž určitá vědecká teorie, že každý živočišný druh má svou určitou linii či spíše úsečku svého vývoje - napřed se rozvíjí a modifikuje, ale pak už dosáhl konce svých možností a dalšího vývoje není schopen. A podle této teorie lidstvo už konce této úsečky dosáhlo, a dalšího podstatného evolučního vývoje už schopno není.
Takže v každém případě asi není možno spoléhat jenom na samočinnost evoluce; a jestli se nám na současném světě a současném člověku leccos nelíbí, pak nám zřejmě nezbude nic jiného, nežli sami nalézt nějakou tu cestičku dál.
Já osobně bych věc viděl tak, že svým způsobem se skutečně nacházíme někde na konci dosavadní evoluce lidstva - totiž jeho vývoje sociálního a duchovního respektive intelektuálního.
Zdá se totiž, že lidstvo ve svém dosavadním vývoji už skutečně prošlo veškerými možnými d í l č í m i formami své společenské a politické existence - a stejně tak si tyto své partikulární, omezené formy svého bytí teoreticky odůvodnilo stejně tak d í l č í m i, partikulárně platnými teoriemi a ideologiemi.
Jednodušeji řečeno: všechno, co vytváří bohatství lidské existence a lidského ducha, tu už bylo; jenomže dosud to bylo neustále jenom "ode zdi ke zdi", jedna jednostranná ideologie střídala druhou, jedna omezená forma společenského a státního uspořádání střídala jinou, protichůdnou.
A teď se staví ta otázka - a to právě z hlediska evoluce - jestli teď už přece jenom pro lidstvo nenastal čas, přehoupnout se přes všechna tato jenom dílčí řešení, dílčí modely a partikularistické ideologie, a pokusit se konečně o první skutečně komplexní pojetí své vlastní existence.
Z tohoto hlediska by ta perioda ideové dezorientovanosti ve které se právě pohybujeme mít svůj pozitivní moment: mohlo by to být právě znamením toho, že všechny ty dosavadní modely se už vyčerpaly, a že je nutno nějakého opravdu kvalitativně nového přístupu.
Tomu všemu hodlá čelit daňovou politikou, a to i za dnešní situace, kdy peněžní elita je vždy připravena stáhnout své kozy a husy z ledu, zatím co politická elita hlasitě naříká nad prázdnou státní pokladnou a privatizuje/rozprodává poslední komunální hasičskou zbrojnici na s.r.o.
Pane Poláčku, souhlasím, že je nutno nějakého opravdu kvalitativně nového přístupu.........jinak to vše neskončí někde vlevo či vpravo, ale v ruce neodolného charismatického vítěze za každou cenu.
Spor o jeho "expertizy" na téma punkové kapely totiž zafungovaly jako zástupný a současně výbušný problém. Opět promrhaná šance.
Doufám že ti co se do toho sporu zapojili (jedno na které straně) si uvědomí, že téma skutečných problémů a kvalitních alternativ je důležitější než co se včera předvádělo v pražských ulicích
Roku 1989 už byly všechny tyto cesty beznadějně uzavřené - dvěma desetiletími husákovského marasmu bylo všechno co nějak souvisí s komunismem či socialismem většině společnosti natolik zhnusené, že veškeré pokusy o obnovení reformního komunismu byly předem odsouzeny ke ztroskotání. Navíc, jeho dřívější - a do let přišlí - představitelé sami už ztratili veškerý svůj dřívější akční impuls, a leckteří svým chováním za dob normalizace ztratili veškerý svůj dřívější morální kredit.
Takže, jestliže se současné výročí Listopadu nestalo a nestane impulsem pro celospolečenské (či alespoň v rámci levice) hledání alternativ ke kapitalismu, pak to asi sotva bude vinou názorových střetů na osobu současného prezidenta, nýbrž daleko spíše tím, že ten listopadový převrat sám žádný takový impuls poskytnout nemůže.
Takže nezbývá, nežli počkat si na příští kulaté výročí Pražského jara; anebo ale, ignorovat výročí, a ty cesty k systémové změně hledat už teď.
Už jen proto je 17. listopad občanský svátek, který si zaslouží úctu, jak ten z roku 1989, tak ten původní, pro který jsme tam tehdy před pětadvaceti lety "nesli květinu". A celebroval ho prezident České republiky, kterým je zrovna a do času doufejme nepříliš dlouhého Miloš Zeman. Pokud v tomto případě mohlo hrát roli osoba představitele státu, pak snad jen kdyby to byl člověk minulým režimem zkompromitovaný, normalizační stvůrka (tady mi nejde o příslušnost k tehdejší vládnoucí straně, ale každý své odporné stvůrky si vytváří každý režim, ten normalizační jich ovšem plodil až moc) -- tu by se snad slušelo vypískat.
Ale ti, kdo vypískali Zemana, odmítli zároveň elementární respekt k významu 17. listopadu. Jakoby zrovna Zeman vystupoval veřejně tak málokdy a nemohli si nechat na jindy to své zbabělé představení, kdy s vědomím beztrestnosti a anonymitiy hážou po komkoli vejci. Člověk, který tohle dělá, je sráč bez ohledu na případnou odpudivost oběti (i kdyby házel po vrahu dětí) -- a vím, že to slovo je na štíru s kodexem, ale ono nemá v tomto kontextu funkční synonymum.
To se u něj taky báli oplzlosti?
Tedy k tomu cui bono. Zeman musí být tím největším manipulátorem v dějinách ČR. Dokáže donutit Čr i ČT, aby v téměř hodinových intervalech 14 dní před jeho vystoupením na Albertově svolávaly demonstraci proti němu. Donutil své odpůrce přinést vejce a na jeho povel aby je začali po něm házet....
Teď už ale vážně. V internetových diskusích jsem zaznamenal názor, že vybičovaná hysterie proti Zemanovi je zkouškou. Zkouškou, zda by u nás nešla dělat politika tak, jako to dělají na Ukrajině. Demokratické volby, pokud nedopadnou tak, jak se to někomu hodí, se prostě nahradí Majdanem. Po Majdanu už by se národ tak bál, že by vyhráli iniciátoři, vždyť je to už vyzkoušené.
Možná je to přehnané. Faktem je, že podobné akce jsou příznakem fašizace společnosti.
Pokud se týká úcty vůči Zemanovi: ataky vůči jeho osobě byly vedeny velmi nechutně už v době prezidentských voleb. Po jeho vítězství se už dalo jen očekávat, že se s prohrou druhá strana nesmíří a jak píše Keller, bude jej kritizovat ať už cokoliv udělá, či neudělá. Otevřít, či pustit si jakákoliv mainstreamová média je stejné, jako otevřít ventil u plného fekálu. Takový útok na českého prezidenta tu byl naposledy v roce 38. Je zároveň faktem, že Kalousek a spol. přes něj útočí na vládu a leckteří levičáci jsou tuhle fintu neschopní pochopit, takže v boji proti němu proti MZ jdou sami proti sobě. Nic nového.
Na závěr něco na odlehčení. Na netu byl dotaz, proč tito "ochráni" demokracie takto agresívně nevystoupili vůči V.Klausovi, který amnestií naprosto zesměšnil a zdevastoval 25 let budování demokracie u nás. Protože pokud by někde měli protestovat, mělo to být právě tam. U mě vyhrála odpověď, že protestovat nestihli, protože právě díky amnestii tito protestující opouštěli věznice.
Červená karta ještě v sobě něco z espritu těch dní před 23 lety měla, plagiáty "Miloše do koše" ještě chápu, ale někde si to nezadalo s verbálním instrumentariem oněch hovorů z Lán (o házení předmětů i na Gaucka a kol nemluvě). Paradoxně tZeman může využít ve svůj prospěch. Já jen doufám že test zatím nevyšel a že ukázal že na písknutí rozeštvaní češi do ulic hrát podle scénáře nepůjdou. Ať již pod cedulí "Braňme prezidenta" nebo "Miloše do koše",
- v tom případě to není moc - ani málo.
Osvědčené utápění frustu v kultuře kopané je spojeno s příjemným povyražením.
A o to Pražanům vždy a jen jde.........nebo že bych se mýlil.
prostě kritizovat lze Havla, Klause, Zemana jako asi každého - jen by se nemělo místo věcných výhrad plivat, šířit zášť jako ventil frustrací atp. bez ambicí formulovat cestu jak dál