Jsem vždy ostražitý, když Česká republika skončí v něčem první na pásce. Například když se někdo usnese, že má v Miroslavu Kalouskovi nejlepšího ministra financí — a je jedno, zda v Evropě, či na celém světě.

Otřepal jsem se i v roce 2008, kdy Bertelsmannova nadace vyhlásila ČR za nejúspěšnější transformační stát světa — v oblasti demokracie i tržního hospodářství. Hlavou mi tenkrát proletěla Klausova ekonomická reforma, útěk ekonomů před právníky, opoziční smlouva i Topolánkovo válcovací vládnutí.

Dnes jsme o šest let dál. Procházíme krizí ekonomickou i politickou. Nejvážnější je deficit důvěry v ústavní instituce a politické strany. Čtyřiadvacet let po listopadu 1989 se nám chystá vládnout apolitické (?!) hnutí ANO, které jeho zakladatel představuje jako nové Občanské fórum.

Také je složené z různých — leckdy těžko sourodých - lidí, různých proudů, které spojuje touha měnit věci k lepšímu. Schválně si počkejme, jestli se jako OF po roce a čtvrt v Parlamentu také rozloží.