Nejhorší teroristický útok v novodobých dějinách Nového Zélandu se odehrál minulý pátek 15. března. Australan Brenton Tarrant vešel do dvou mešit ve městě Christchurch a střílel. V době, kdy v nedělil chirurgové ještě operovali oběti střelby, vzrostl potvrzený počet mrtvých na padesát.

Všechny teroristické útoky a vraždění nevinných jsou ohavnými činy bez lidskosti, a o to hůř, jsou-li oběti vybírány na základě jiné barvy pleti, etnické příslušnosti, sexuální orientace nebo náboženského přesvědčení. Jinými slovy, když se jedná o zločin z nenávisti.

Tyto útoky jsou navrženy tak, aby exhibovaly nejnebezpečnější a nejodpornější formu nenávisti, kterou lidstvo zná — tutéž, která způsobila holocaust či etnickou čistku v Srebrenici. Osmadvacetiletý stoupenec krajní pravice Brenton Tarrant vraždil z čisté nenávisti.

Než se vydal do mešit Al Noor a Linwood v centrální části města Christchurch, zveřejnil svůj manifest. Svůj čin také nahrával a vysílal v přímém přenosu.

Manifest je psán stylem internetového trolla, který chrlí nesmysly, aby vyvolal reakci a přitáhl pozornost. Tarrant se v něm označuje za „obyčejného bělocha, který pochází z dělnické třídy“. Svůj čin vysvětluje snahou pomstít se za „tisíce obětí zahraniční invaze muslimů“, které označuje za okupanty, jež chtějí zničit bílou rasu. Ve svém manifestu Tarrant vyjádřil sympatie k Andersi Breivikovi, norskému pravicovému teroristovi, který v roce 2011 zavraždil sedmasedmdesát mladých sociálních demokratů.

Tarrant také opakovaně odkazuje na Oswalda Mosleyho, zakladatele Britského svazu fašistů, politické strany z třicátých letech, která se snažila vrátit Anglii do stavu „autarchie“, tedy úplné finanční a kulturní nezávislosti na zbytku světa. Dále uvádí jako svůj vzor Dylanna Roofa, který ve svých dvaadvaceti letech v roce 2015 vešel do kostela Africké metodistické episkopální církve v americkém městě Charleston a začal střílet. Kromě místního pastora zavraždil i osm dalších věřících.

Podle americké organizace Soufan Center, která se zabývá globální bezpečností, má sedmdesát tři procent amerických vražd poslední dekády spojených s extremismem spojitost s extremismem pravicovým.

↗

Novozélandská premiérka Jacinda Ardernová dala jasně najevo, co je nejlepší reakcí na tak nebývalý projev nenávisti, a osobně konejšila truchlící pozůstalé. Repro DR

Když jsem vloni v rámci reportážně-analytického projektu Deníku Referendum Normalizace nenávisti jela do Německa a popisovala, jak pracuje tamní extrémní pravice, dostávala jsem od neznámých lidí zprávy, proč řeším extrémní pravici. Podle těchto anonymů sem chtěla ve skutečnosti zakrývat islamistický extremismus a „zavést řeč jinam“.

V posledních desetiletích bylo ve jménu islámu spácháno mnoho strašných krutostí. A to nejenom v Paříži a Orlandu, ale také — což se v evropských médiích tolik nevyjímá — v Kábulu, Herátu nebo Bagdádu. Obětmi islamistických extremistů jsou totiž povětšinou právě muslimové.

Když jako společnost čelíme islamistickému násilí, správně se zaměřujeme nejen na pachatele, ale také na jejich sítě a prostředí, které je přivedlo k zabíjení. Mnoho nedávných islamistických útočníků na Západě bylo „osamocenými vlky“, kteří byli radikalizováni z dálky takzvaným Islámským státem, al-Káidou nebo jinými teroristickými skupinami. Jiní byli rekrutováni extremisty v muslimských komunitách. Stejnou metodiku musíme uplatňovat i na pravicové teroristy a vykořenit ideologii, která je inspiruje.

Svoboda slova je ztracená, nemůžeme nadávat, jak chceme

„Víte, čeho se v dnešní době bojím? Začínající nesvobody,“ říkal mi starší pán na koncertu skupiny Ortel, který jsem vloni navštívila v rámci projektu Normalizace nenávisti. Tento muž si myslí, že se vrací marxistický režim v čele s Evropskou unií. Už dnes se prý bojí říct nahlas své názory. Když jsem se ho ptala, jaké názory nemůže říct nahlas, řekl mi, že nemůže vyslovit pravdu, protože by ho zavřeli. Naléhala jsem a chtěla jsem vědět, jakou pravdu má na mysli. Na to už neodpověděl. Utrousil, že sama vím jakou.

Takto formulovanou obavu jsem neslyšela poprvé. Vyslovili ji několikrát i studenti středních škol, které jsem navštěvovala v rámci debat, nebo veřejnost během různých diskuzí o migraci či krajní pravici. Podle jednoho takového diskutéra již dávno neplatí svoboda slova. Tvrdil mi, že není rasista, ale kdyby veřejně řekl, že Romové jsou podlidi, možná by skončil ve vězení. Když jsem se dotyčného ptala, kdo je tedy podle něho rasista, když ne on, odvětil: „Já jsem je neposlal do plynu, jenom bych je přestěhoval na nějaký ostrov nebo zpátky do Indie, tam mezi svýma se budou mít přece líp.“

Pojmy jako rasista, neonacista a fašista si tady definuje každý po svém. Terorista, který z čisté nenávistí zabije padesát nevinných lidí včetně dětí, v této vyhrocené logice „bránil svou zem a vlast“. Člověk, který jiným lidem říká podlidi, není rasista, ale pravdomluvný člověk, jehož svoboda mluvit nahlas je utlačovaná.

A právě tento pocit, že dnes již nemáme svobodu, sugerují novovlastenci, jako je Tomio Okamura, exposlanec za SPD Lubomír Volný či advokátka a kandidátka za Alternativu pro Českou republiku do Evropského parlamentu Klára Samková. Svými nekonečnými výlevy o cenzuře v mnoha lidech vyvolávají nejistotu a nedůvěru k světu či institucím. Za teroristické útoky páchané na muslimech mohou muslimové, za nenávist vůči muslimům mohou také muslimové. Naši samozvaní ochránci svobody projevu ve skutečnosti neříkají nic jiného než australský vrah Brenton Tarrant. I on chtěl „jen“ bránit svou zem a bílou rasu.

Tomio Okamura, předseda SPD a místopředseda Poslanecké sněmovny, v reakci na masakr v Christchurch na svém Facebooku napsal: „My chceme zabránit tomu, aby se teroristické útoky a násilí děly v naší zemi, proto požadujeme zákaz imigrace muslimů do naší země, zákaz propagace nenávistné islámské ideologie a zákaz islámského zahalování na veřejnosti. V tomto smyslu jsme již podali zákony do Sněmovny. Tím můžeme zabránit teroristickým útokům muslimů i těch, kteří na ně reagují.“

Klára Samková na svém profilu píše: „Ovšem se obávám nastane doba, kdy i středoevropané vezmou do ruky zbraně a nebudou se ohlížet na nic. A za lynč, který bude následovat, budou moci současné elity — naše i eurounijní.“

V jiném příspěvku dodává: „A někteří již přešli k lynči fyzickému. Předpokládám, že pro pražsko-bruselskou kavárnu to je důkazem, jací jsme všichni hajzlové, náckové a vrazi. Víte... možná, že jimi nakonec budeme... protože nás k tomu doženete...“

Jak daleko je od slov k činům?

Předcházet násilí z nenávisti je výzvou pro celou demokratickou společnost, jak v Evropě, tak jinde na světě. Demokratická společnost ze své definice umí ctít univerzalitu lidských práv. Demokratická společnost se musí umět o ochranu práv všech svých členů postarat. Přehlížení nenávisti k menšinám se vždy nakonec vymstilo úplně všem.