„Měla jsem pocit bezmoci, nevěděla jsem, co dělat. Nejhorší to bylo ale pro děti. Celou dobu jim do hlav vtloukáte, že když se budou dobře učit a jejich rodiče budou spolupracovat se školou, společnost je přijme a bude je respektovat. Tvrdili jsme jim, že vzdělání je klíč. Oni se učili, byli nejlepší, a stejně jsou podle řidiče autobusu lůza a neměli by existovat,“ líčí smutně mladá žena, sociální pracovnice Jana, situaci, kterou zažila, když doprovázela skupinu dětí na výlet, který dostaly odměnou za dobré výsledky ve škole.

Sedíme spolu v temné, navzdory obecnému zákazu zakouřené kavárně nedaleko centra severomoravského městečka. Jana mi vypráví své nedávné zkušenosti s hate crime neboli zločinem z nenávisti.

„Zločin z nenávisti má mnoho definic, jedno mají však společné. Nenávist či předsudky jsou rozhodující charakteristikou tohoto typu násilí. Pachatelé nenávistného násilí si svou oběť vybírají kvůli její údajné či skutečné skupinové příslušnosti, k níž zaujímají předsudečný postoj. Cílem nenávistného útoku je pak vyslat zprávu, že napadený do společnosti nepatří a členové skupiny si zasluhují podřadné postavení,“ píší Klára Kalibová, Václav Walach a Benjamin Petruželka v knize Islamofobie po česku.

Žena ze zápletky v autobuse se ve skutečnosti nejmenuje Jana. Svou identitu zveřejnit nechce. Když spolu hovoříme, často se jí lesknou oči — nikoliv z cigaretového kouře —, občas uhne pohledem, mluví plynule. Z jejího hlasu lze ale vyčíst hlavně hluboké zklamání.

Když se lidem děje nespravedlnost, mají se ozvat

Jana pracuje na základní škole, kde se věnuje dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí. Organizuje projekty, které mají tyto děti motivovat k učení, spolupracuje s rodiči. V jednom z takových projektů jelo pět dětí za odměnu za nejlepší výsledky na výlet. Doprovázeli je rodiče, několik učitelů a Jana.

Cestou zpátky domů nabral jejich vlak zpoždění, k tomu přibyla výluka na trati a náhradní autobusová doprava. Na autobusové zastávce čekaly na cestující dva plné autobusy. Průvodčí chtěla Janinu asi patnáctičlennou skupinu rozdělit. Jana trvala na tom, že pojedou dohromady.

„Měla jsem za skupinu zodpovědnost, byla jsem jejich vedoucí,“ vysvětluje. Dopravce tedy vypravil třetí autobus. „Stejně stále dojížděly další vlaky a přibývali další lidé, kteří by se do dvou autobusů nevešli. Nervozita nicméně stoupala a řidiči začali být naštvaní,“ vypráví.

K tomu všemu jeden z členů skupiny potřeboval kvůli akutním žaludečním problémům na toaletu. Jana poprosila řidiče, zda by mohl zastavit na nejbližší benzínce.

„Řidič se ale naštval a začal nadávat. Po chvíli už jen bez zastavení křičel, že chceme všechno v České republice zadarmo, že na nás všichni musí doplácet, že bychom se měli vystěhovat do své země. Klidným hlasem jsem se snažila znovu vysvětlit, že ačkoliv chápu, že se to zrovna moc nehodí, ten člověk opravdu potřebuje na toaletu,“ přibližuje situaci Jana.

Řidič nepřestával být agresivní a dále nadával. Jany se zastala pouze paní, která cestovala s dětmi z Německa. „Řekla, že takové chování nikde neviděla, načež jí řidič řekl, že má opustit Českou republiku se mnou,“ pokračuje Jana.

Řidič nakonec zastavil u benzínky. „Byl už opravdu agresivní. Řekl mi, že mi rozbije mou černou držku,“ dodává. Padaly i další nepřístojné komentáře jako: „Všechny by vás měli vyhladit, lůzo.“

Jana se rozhodla situaci řešit. S kolegy se obrátila na občanskou organizaci poskytující pomoc obětem trestných činů. „Ze začátku jsem to nechtěla řešit právní cestou. Chtěla jsem pouze, aby se nám řidič omluvil. České dráhy se vyjádřily tak, že s řidičem nemají nic společného, a řidič událost nekomentoval. Rozhodli jsme se proto podat trestní oznámení,“ uzavírá své vyprávění s tím, že když se lidem děje nespravedlnost, není jiná cesta než se tomu postavit a ozvat se.

Kde najít pomoc

V České republice působí několik organizaci, které řeší zločiny z nenávisti a pomáhají jejich obětem. Nejznámější z nich je In Iustitia, která působí od roku 2009 a má pobočky v Praze a v Brně.

Organizace se zaměřuje na monitoring zločinů z nenávistí, analyzuje je a vydává zprávy. Má také vzdělávací programy například pro policii, sociální pracovníky, veřejnou správu nebo pro vyučující na školách. Samozřejmě také poskytuje asistenci obětem zločinů z nenávisti, svědkům nebo lidem ohroženým násilím. Zajišťuje sociální poradenství, pomáhá řešit psychický stav napadených a dopady a následky spojené s útokem, jako jsou například změna zaměstnaní nebo místa bydliště.

„Snažíme se také sami vyhledávat lidi, kteří se stali obětí zločinu z nenávisti. Oběti totiž často o svých zkušenostech z různých důvodů nerady mluví a nehlásí útoky,“ vysvětluje analytik organizace Václav Walach. In Iustitia proto spolupracuje i s jinými institucemi, ať jsou to jiné občanské organizace, policie nebo třeba Židovská obec v Praze.

In Iustitia pracuje také s cizinci, LGBTQ komunitou, ale také se sociálními pracovníky a pracovnicemi či s lidmi s menšinovými politickými názory, vůči nimž se tu v poslední době také množí útoky. „Bohužel to souvisí se současnou atmosférou ve společnosti. Podle mého názoru se zhoršila brutalita násilí vůči cizincům. Lidé ztrácejí zábrany, zhoršení přišlo samozřejmě s migrační krizí. Je to rozdíl oproti dobám, kdy nás kontaktovali hlavně Romové,“ líčí sociální pracovnice In Iustitia Kateřina Baňacká.