„Měla jsem pocit bezmoci, nevěděla jsem, co dělat. Nejhorší to bylo ale pro děti. Celou dobu jim do hlav vtloukáte, že když se budou dobře učit a jejich rodiče budou spolupracovat se školou, společnost je přijme a bude je respektovat. Tvrdili jsme jim, že vzdělání je klíč. Oni se učili, byli nejlepší, a stejně jsou podle řidiče autobusu lůza a neměli by existovat,“ líčí smutně mladá žena, sociální pracovnice Jana, situaci, kterou zažila, když doprovázela skupinu dětí na výlet, který dostaly odměnou za dobré výsledky ve škole.

Sedíme spolu v temné, navzdory obecnému zákazu zakouřené kavárně nedaleko centra severomoravského městečka. Jana mi vypráví své nedávné zkušenosti s hate crime neboli zločinem z nenávisti.

„Zločin z nenávisti má mnoho definic, jedno mají však společné. Nenávist či předsudky jsou rozhodující charakteristikou tohoto typu násilí. Pachatelé nenávistného násilí si svou oběť vybírají kvůli její údajné či skutečné skupinové příslušnosti, k níž zaujímají předsudečný postoj. Cílem nenávistného útoku je pak vyslat zprávu, že napadený do společnosti nepatří a členové skupiny si zasluhují podřadné postavení,“ píší Klára Kalibová, Václav Walach a Benjamin Petruželka v knize Islamofobie po česku.

Žena ze zápletky v autobuse se ve skutečnosti nejmenuje Jana. Svou identitu zveřejnit nechce. Když spolu hovoříme, často se jí lesknou oči — nikoliv z cigaretového kouře —, občas uhne pohledem, mluví plynule. Z jejího hlasu lze ale vyčíst hlavně hluboké zklamání.

Když se lidem děje nespravedlnost, mají se ozvat

Jana pracuje na základní škole, kde se věnuje dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí. Organizuje projekty, které mají tyto děti motivovat k učení, spolupracuje s rodiči. V jednom z takových projektů jelo pět dětí za odměnu za nejlepší výsledky na výlet. Doprovázeli je rodiče, několik učitelů a Jana.

Cestou zpátky domů nabral jejich vlak zpoždění, k tomu přibyla výluka na trati a náhradní autobusová doprava. Na autobusové zastávce čekaly na cestující dva plné autobusy. Průvodčí chtěla Janinu asi patnáctičlennou skupinu rozdělit. Jana trvala na tom, že pojedou dohromady.

„Měla jsem za skupinu zodpovědnost, byla jsem jejich vedoucí,“ vysvětluje. Dopravce tedy vypravil třetí autobus. „Stejně stále dojížděly další vlaky a přibývali další lidé, kteří by se do dvou autobusů nevešli. Nervozita nicméně stoupala a řidiči začali být naštvaní,“ vypráví.

K tomu všemu jeden z členů skupiny potřeboval kvůli akutním žaludečním problémům na toaletu. Jana poprosila řidiče, zda by mohl zastavit na nejbližší benzínce.

„Řidič se ale naštval a začal nadávat. Po chvíli už jen bez zastavení křičel, že chceme všechno v České republice zadarmo, že na nás všichni musí doplácet, že bychom se měli vystěhovat do své země. Klidným hlasem jsem se snažila znovu vysvětlit, že ačkoliv chápu, že se to zrovna moc nehodí, ten člověk opravdu potřebuje na toaletu,“ přibližuje situaci Jana.

Řidič nepřestával být agresivní a dále nadával. Jany se zastala pouze paní, která cestovala s dětmi z Německa. „Řekla, že takové chování nikde neviděla, načež jí řidič řekl, že má opustit Českou republiku se mnou,“ pokračuje Jana.

Řidič nakonec zastavil u benzínky. „Byl už opravdu agresivní. Řekl mi, že mi rozbije mou černou držku,“ dodává. Padaly i další nepřístojné komentáře jako: „Všechny by vás měli vyhladit, lůzo.“

Jana se rozhodla situaci řešit. S kolegy se obrátila na občanskou organizaci poskytující pomoc obětem trestných činů. „Ze začátku jsem to nechtěla řešit právní cestou. Chtěla jsem pouze, aby se nám řidič omluvil. České dráhy se vyjádřily tak, že s řidičem nemají nic společného, a řidič událost nekomentoval. Rozhodli jsme se proto podat trestní oznámení,“ uzavírá své vyprávění s tím, že když se lidem děje nespravedlnost, není jiná cesta než se tomu postavit a ozvat se.

Kde najít pomoc

V České republice působí několik organizaci, které řeší zločiny z nenávisti a pomáhají jejich obětem. Nejznámější z nich je In Iustitia, která působí od roku 2009 a má pobočky v Praze a v Brně.

Organizace se zaměřuje na monitoring zločinů z nenávistí, analyzuje je a vydává zprávy. Má také vzdělávací programy například pro policii, sociální pracovníky, veřejnou správu nebo pro vyučující na školách. Samozřejmě také poskytuje asistenci obětem zločinů z nenávisti, svědkům nebo lidem ohroženým násilím. Zajišťuje sociální poradenství, pomáhá řešit psychický stav napadených a dopady a následky spojené s útokem, jako jsou například změna zaměstnaní nebo místa bydliště.

„Snažíme se také sami vyhledávat lidi, kteří se stali obětí zločinu z nenávisti. Oběti totiž často o svých zkušenostech z různých důvodů nerady mluví a nehlásí útoky,“ vysvětluje analytik organizace Václav Walach. In Iustitia proto spolupracuje i s jinými institucemi, ať jsou to jiné občanské organizace, policie nebo třeba Židovská obec v Praze.

In Iustitia pracuje také s cizinci, LGBTQ komunitou, ale také se sociálními pracovníky a pracovnicemi či s lidmi s menšinovými politickými názory, vůči nimž se tu v poslední době také množí útoky. „Bohužel to souvisí se současnou atmosférou ve společnosti. Podle mého názoru se zhoršila brutalita násilí vůči cizincům. Lidé ztrácejí zábrany, zhoršení přišlo samozřejmě s migrační krizí. Je to rozdíl oproti dobám, kdy nás kontaktovali hlavně Romové,“ líčí sociální pracovnice In Iustitia Kateřina Baňacká.

„Pokud jde o pachatele, ve většině případů to nejsou sympatizanti extremistických skupin, ale naopak běžní lidé, jejichž názory jsou extremistické. V některých případech jsou to dokonce sousedé nebo kolegové z práce,“ upřesňuje situaci výzkumník organizace Benjamin Petruželka.

Jen minulý rok poskytla In Iustitia pomoc zhruba čtyřem stovkám lidí. Počet incidentů však v posledních letech narůstá. V roce 2014 organizace evidovala 80 případů, v roce 2016 už 175. Obětí bylo v roce 2014 96, v roce 2015 149 a v roce 2016 už 194. „Jeden incident může mít více obětí,“ vysvětluje Václav Walach. „Vyšší čísla nemusí nutně znamenat, že útoků je více, ale pouze to, že lidi sebrali více odvahy o nich mluvit. Může to být ale i tím, že se rozjela šikana na sociálních sítích,“ doplňuje Baňacká.

I kyberšikana je zločin

Mnoho lidí si myslí, že na internetu zákony neplatí, šíří nenávistné zprávy a šikanují ostatní v domnění, že je chrání svoboda slova, která se však na šíření nenávisti či výhrůžky pochopitelně nevztahuje. To se stalo Kateřině. Své strašné zkušenosti popisuje dnes už klidným hlasem. Přeje si však také zůstat v anonymitě.

Kateřina pracuje v organizaci, která pomáhá uprchlíkům a migrantům. Vyhrůžky a nadávky, které ji zaplavily, zpočátku nesouvisely s její prací. Její kamarádka z jiné organizace hledala bydlení pro svého klienta, který v České republice nějakou dobu žil, pracoval, mluvil česky, ale měl problém najít bydlení. „Věděla jsem, že mezi mými kamarády jsou takoví, kteří by byli ochotni pomoct, sdílela jsem proto její inzerát na Facebooku,“ vypráví Kateřina.

Příspěvku si však všimli a převzali jej lidé z — dnes již zrušené — rasistické a nenávistné skupiny Islám v České republice nechceme (IVČRN). „Inzerát sdíleli s komentářem, že jsem pašeračka migrantů a zrádkyně a ať mi tedy lidé dají najevo, co si o mně myslí,“ popisuje Kateřina, jak proběhlo vybídnutí k její hromadné kyberšikaně.

Katčina schránka se okamžitě zaplnila hromadou nenávistných zpráv a výhrůžek. V jedné z nich například stálo: „Já bych si strašně přál, aby vás někdo znásilnil, rozřezal a hodil do popelnice. Měla byste jít do plynu…“ Internetoví útočníci velice rychle zjistili Katčinu totožnost a zveřejnili adresu jejího zaměstnavatele.

„Celý týden zveřejňovali všechno, co o mně a organizaci, kde jsem působila, zjistili. Prostudovali můj život. Takhle vždycky někoho veřejně lynčovali a pak si vyhlédli jinou oběť,“ popisuje Kateřina.

Nenávistnými osobními zprávy na Facebooku to neskončilo. Internetoví štváči si zjistili i Katčino telefonní číslo a neustále na něj volali. „Nejčastěji to zkoušeli mezi druhou a čtvrtou ranní. Vypínala jsem na noc telefon, ráno po zapnutí jsem objevila dvacet zmeškaných hovorů. Pokud jsem telefon zvedla, chtěli většinou diskutovat. Ptali se, proč sem ‚tahám‘ migranty, přestože jsem s cizinci pracovala pouze v zahraničí,“ líčí svůj příběh.

Podobné zkušenosti má ale více Katčiných kolegů. Sympatizanti rasistické organizace Islám v ČR nechceme jim vyhrožovali zabitím a zveřejňovali adresy jejich bydliště. Jedna žena kvůli tomu opustila na rok Českou republiku, nevěděla, zda má brát výhrůžky doslovně, bála se vycházet na ulici.

V rámci bezpečnostních opatření odstranila Kateřina cedulku se jménem ze dveří doma i v práci. Změnila bydliště a ani kamarádi neznali její novou adresu. Stáhla se z veřejného vystupování.

„Přesto všechno hlavě neporučíte. Měla jsem hrůzu chodit ven sama. Čekala jsem, že za každým rohem na mě někdo vyskočí. Doteď když vcházím do bytu, dívám se, jestli mě někdo nesleduje. Můžete si stokrát opakovat, že jsou to pouze komentáře na Facebooku. Ale přesto zanechají ránu na duši. A hlavně nikdy nevíte, kdy někomu přeskočí v hlavě a přejde od slov k činům,“ dodává.

Ztratila jsem důvěru v policii

Kateřina se obrátila na In Iustitia a s jejich pomocí podala trestní oznámení. Státní zastupitelství potom poslalo policii trestní oznámení s konkrétními pokyny. „Už tehdy bylo vidět, že státní zástupce i vyšetřující policista věc neberou zcela vážně prostě proto, že se to týkalo migrace. To, co mi lidi psali, patrně dokonce konvenovalo jejich vlastním názorům a celé vyšetřování se neslo v takovémto duchu,“ popisuje své zkušenosti.

„Ještě než mě vyzval k podání vysvětlení, začal nám policista vyprávět, co včera četl o migrantech na Parlamentních listech. Od začátku mi dávali najevo, že se nemám čemu divit, když mi lidé nadávají a vyhrožují. Podsouvali mi, že jsem ‚vítač‘ a prosazuji migraci do Evropy. Evidentně si ani nepřečetli spis, protože mi tvrdili, že jsem se hádala s lidmi na Facebooku, tím jsem je vyprovokovala, a teď si stěžuju. Přičemž nic takového se nestalo a ze spisu to jasně vyplývá,“ vypráví.

Policista Kateřině rovněž vysvětloval, že máme svobodu slova a lidé mohou říkat, co chtějí. „Kontrovala jsem, že vyhrožování není svoboda slova. Nicméně celá tato zkušenost ve mně podlomila důvěru v policii. Po výslechu jsem měla pocit, že si musím pomoct sama. Že pokud se mi něco stane, uslyším, že jsem si to způsobila sama a nikdo mi nepomůže,“ říká.

Její případ skončil neúspěšně. Podle policie nebyl spáchán ani přestupek.

Když zklame instituce

Obětí násilí z nenávisti se stala také advokátka Radka Korbelová Dohnalová, zastupující dívku, která musela odejít ze školy kvůli tomu, že se nechtěla vzdát muslimského šátku. Facebooková stránka Naštvané matky sdílela fotku advokátky s popiskem, že podporuje islámský fundamentalismus a prosazuje islamismus v České republice. „K mé fotce napsali: dobře si prohlédněte tuto tvář,“ popisuje advokátka.

I advokátce začaly záhy chodit výhrůžné a sprosté e-maily, vulgární telefonáty do práce. „Na pracovní e-mail mi přišla zpráva s fotkami mrtvé znásilněné dívky a u toho bylo napsáno, že se pisatel těší, až dopadnu stejně,“ popisuje Radka Korbelová Dohnalová.

Obrátila se tedy na advokátní komoru s žádostí o podporu. „V první chvíli to vůbec nechtěli řešit. Chtěli, abych podnět stáhla. Měla jsem to podle nich řešit jinými běžnými prostředky: občanskoprávními, případně trestněprávními. Tvrdili mi, že musím snést advokátní nepohodu,“ popisuje advokátka.

„Já jsem zvyklá snést advokátní nepohodu, tohle však podle mě bylo hodně za hranou. Reakce komory mě srazila mnohem více než vyhrůžky a nadávky samotné. Připomnělo mi to postoj advokátní komory ve čtyřicátých letech. K čemu pak máme svobodný výkon advokacie, když bych se pomalu měla bát přijít do soudní síně?“ říká dnes s odstupem Radka Korbelová Dohnalová.

Situace se obrátila, když se za ni postavilo několik kolegů, kteří stejně jako ona měli za to, že její situace rozhodně vybočuje z normy, a vyzývali komoru, aby se k případu vyjádřila a postavila se za advokátku. Česká advokátní komora pak vydala veřejné prohlášení.

„Případ jsem vzala, abych pomohla někomu, kdo rozhodně není žádný extremista či fundamentalista, klientka sama měla s fundamentalisty velmi špatné zkušenosti. Především ale ctím právo každého, i cizince, předložit svou věc k rozhodnutí soudu, což považuji za základ právního státu, který se může hodit každému z nás,“ vysvětluje.

„Myslím, že v mém případě nakonec média hrála i pozitivní roli. Mimo výhrůžných jsem dostala i mnoho podpůrných e-mailů a zpráv od známých i zcela neznámých lidí. Velmi oceňuji, že Česká advokátní komora nakonec zafungovala, jak má. Dokud instituce fungují, máme ještě šanci,“ říká advokátka.

České soudy jsou aktivní

Nový kurz fenoménu vyhrožování na internetu dává několik soudních rozsudků. Zdá se, že soudy začaly konat. Možná se v justici začalo i díky případu advokátky Korbelové Dohnalové prosazovat přesvědčení, že bez trestněprávní cesty narůstající výskyt zločinů z nenávisti nezvládneme.

Nejsledovanější kauzou posledních měsíců je patrně případ teplických prvňáků. Za nenávistný komentář k fotce dětí na Facebooku soud potrestal šestadvacetiletou ženu podmínkou na rok a půl a pokutou ve výši dvaceti tisíc korun. Rozhodnutí je pravomocné. 

Za urážky Židů a Romů na facebookovém profilu zpěváka Radka Bangy v souvislosti s jeho postojem ke kapele Ortel si autor komentářů, dvacetiletý muž z Kladenska, odpracuje sto hodin veřejně prospěšných prací, rozhodl soud loni v srpnu. „Odpracuji si ho. Nikdy už nic podobného nenapíšu,“ uvedl pro iRozhlas.cz. 

Ve stejné kauze byl prostějovským soudem v lednu letošního roku potrestán také dvaatřicetiletý muž. Bangovi hrozil plynovou komorou. Soud ho odsoudil za čtyři trestné činy a udělil mu podmíněný trest osmnáct měsíců se zkušební dobou dva a půl roku. 

Odvolací soud také potvrdil antisemitovi Adamovi B. Bartošovi dvouletý podmíněný trest s tříletou zkušební dobou. Bartoš je souzen za vydávání protižidovských knih, článků a komentářů a za protižidovské, protiimigrantské a protiislámské projevy. Tímto se podle soudů předseda Národní demokracie dopustil popírání a schvalování genocidy, podněcování nenávisti a hanobení národa. Rozsudek je pravomocný. Bartoš ale plánuje dovolání k Nejvyššímu soudu.

Kulturista Filip Grznár, který veřejně pochválil zastřelení mladého Roma v Chomutově, dostal od soudu trestním příkazem pokutu patnáct tisíc korun. Grznár pokutu odmítl zaplatit a podal odpor.

Soud ve stejné kauze za schvalování trestného činu a podněcování k nenávisti vůči skupině osob pokutoval dalších šest lidí. Rozdal jim tři podmíněné tresty v rozmezí tří až šesti měsíců s odkladem na zkušební dobu jednoho roku a tři peněžité tresty ve výši deset tisíc korun. 

Poprvé v České republice také padl rozsudek v souvislosti z nenávistnými útoky na ochránce lidských práv. V srpnu loňského roku In Iustitia zveřejnila analytickou zprávu, která se věnovala nenávisti na sociálních sítích. V reakci na to začala dostávat zprávy typu: „Zde pak zveřejním jeho jméno a fotku a nakonec ho zastřelím, přejedu autem a hodím to do septiku.“

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl, že pachatel musí zaplatit peněžitý trest ve výši třiceti tisíc korun. Rozhodnutí není pravomocné a dá se očekávat, že obžalovaný podá odvolání. Přesto jde o přelomový rozsudek. 

Smyslem útoku z nenávisti je zastrašit a předvést svou domnělou nadřazenost. Zlá a nenávistná slova či kyberšikana ubližují. Napadení lidé se cítí ohrožení, stahují se z veřejného prostoru, zakrývají svou identitu, cítí se méněcenní, trpí jejich důstojnost.

Mezi nejzávažnější následky násilí z nenávistí patří různá psychická onemocnění, ale také sebeobviňování a sebenenávist. U obětí se prohlubuje nedůvěra v ostatní, ve společnost a v instituce. Předcházet násilí z nenávisti je výzvou pro celou demokratickou společnost, která ctí univerzalitu lidských práv. Demokratická společnost se musí umět o ochranu práv všech svých členů postarat. Přehlížení nenávisti k menšinám se vždy nakonec vymstilo úplně všem.