Tupost sloganu, kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zrušily, se vyjeví, když si položíme naivní otázku, kdo by měl volby zrušit? Politická elita, která má absolutní moc dělat si, co chce? Jsou snad volby jen ideologickou zástěrkou mocných, kteří je mohou zrušit, kdykoli se jim zlíbí? Jsou snad volby jen nástroj na otupování lidí? Očividně to tak bohužel vypadá, když se většina, ať už vědomě či nevědomky, řídí tímto tupým sloganem. Je potřeba proto ukázat, že volby jsou něčím víc než nástrojem údajně všemocné elity.

Není právě krize dokladem, že volby jsou něčím víc než nástrojem v rukou mocných? Není krize náhodou stav, kdy elita ztrácí kontrolu nad stavem věcí a ztrácí schopnost vládnout? Co je politika úsporných opatření prosazovaná napříč EU, když ne výraz její zoufalé bezmoci? Jaké bezmoci, když ne bezmoci podívat se věc jinýma očima? Přesto jako by se snad volič chtěl své elitě pomstít a vykoupat ji v její bezmoci, když vidíme, že mu na volbách nesejde. Jako by jí nechtěl pomoc tím, že místo ni zvolí někoho jiného, kdo vnese do politiky jiný pohled na věc. Jako by si náruživě užíval, že může sledovat její bezmoc v přímém přenosu.

Volič se chová takto zákeřně, protože se více či méně vědomě řídí oním idiotickým sloganem, že volby jsou jen atrapou. A co nestane, když bude ještě chvíli tupě mínit, že volby jsou nadbytečné? Jeho mínění se stane skutkem: volby se stanou nadbytečnými a promění v atrapu. (Viz změna volebního systému v Maďarsku, kde voliči tak dlouho mínili, že volby jsou nástrojem elity, až se tímto nástrojem vskutku staly — nástrojem strany Fidesz). Voliči tedy nedochází, že to, jak o světě uvažuje, jak svět poznává a jak k němu přistupuje, má reálný dopad.

Nedochází mu, že svět je materializací jeho myšlení. Není divu, že se chová nezodpovědně a jako by mu na světě, v němž žije, nezáleželo. Vždyť míní, že může mínit, jak se mu zachce. Nedochází mu však, že v kaleidoskopu svých nahodilých mínění se neustále opakuje tentýž motiv: je jedno, jak je svět poznáván, protože svět je daný a v principu nezměnitelný. Tento motiv je výrazem lenosti myslet — lenosti poznat, že tento motiv sám je tou nejjednodušší myšlenkou známou jako vulgární materialismus.

Zároveň též výraz lenosti jednat eticky a přijmout zodpovědnost za své jednání, například přijmout zodpovědnost za své volební rozhodnutí. Být zodpovědný znamená nebýt líný přemýšlet a poznat kritérium, podle kterého mám volit, a tím pádem přispět svým rozhodnutím ke změně stavu věcí. Být líný znamená lámat si místo toho hlavu vytvářením bizarních konspiračních teorií, které mají odůvodnit, že myšlení je bezdůvodné a že promýšlení, koho volit, je ztrátou času, protože volby prý beztak nic nezmění. Lenoch si dobrovolně zakazuje myslet, aby rádoby racionálně odůvodnil pokleslost svého ducha.

Volič svou leností poznat, koho má volit, nedostává povinnosti, ke které je jako občan demokratického státu, ve kterém se konají svobodné volby, zavázán. Jako idiot uvězněný ve své bezprostřednosti, který nemá smysl pro celek, míní, že (národní) stát, Evropská unie a jiné nadosobní instituce jsou tu kvůli němu, aby ukájely jeho soukromé manýry a malicherné zájmy. A když se tak neděje, hledá jako otrok svých tužeb někoho jiného, kdo by je uspokojil.

Důsledkem toho je jev, kterému se v politické vědě říká rozpad stranického systému. Když však jeho prázdné tužby nasyceny nejsou, má si volič místo toho uvědomit, že tak tomu být ani nemá, a místo toho má dostát své povinnost poznat, koho má volit, a najít jiné kritérium, podle kterého se rozhoduje, než je kritérium vlastních tužeb a zájmů.

Avšak člověku se příčí pochopit, že svět tu není vůli němu, ale on kvůli světu. Národní stát tu není proto, aby hájil jeho zájmy, stejně tak jako Evropská unie tu není proto, aby hájila zájmy národních států. Celek tu není od toho, aby sloužil svým částem. Část tu však též není od toho, aby z donucení vykonávala zájmy celku, nýbrž je tu od toho, aby v celku našla svou podstatu a aby si uvědomila, že bez fungujícího celku není ničím.

Ovšem celek přestává fungovat, jakmile na něm jeho části parazitují a sají z něj jako pijavice. Celek se zákonitě začne drolit, pokud v něm jeho momenty nepoznávají svou bytnost, která jim jakožto momentům celku dává objektivitu. Celek a jeho moment se vzájemně podmiňují, vyžadují a zprostředkovávají, tj. jeden bez druhého není ničím.

Avšak voliči při svém volební rozhodování podle všeho nezohledňují tuto provázanost celku a jeho momentů. Hermeticky zapouzdřeni sami do sebe a do své identity a ignorujíce to, co je obecné, lapí se voliči do téže pasti, do které kdysi spadla paní Thatcherová.

Ta se sesula do víru nesmiřitelných rozporů nikoli tím, že upřednostnila individuum na úkor společnosti (jak často tvrdí podle pravičáka levičák), nýbrž tím, že obojí postavila proti sobě. Tak tomu je proto, že jednotlivec a společnost se vzájemně podmiňují a že jednotlivec má svou objektivitu a skutečnost teprve ve společnosti (zaštiťované státem), čili v něčem obecném, co stojí nad jeho zvláštní individuální identitou a co ji jakožto individuální uznává a zprostředkovává.

Ačkoli Thatcherová nic jako celek a společnost nebrala na vědomí a les pro ni není ničím víc než sumou stromů, neznamená to, že by celek následkem toho přestal existovat. Les a celek trvá dál, nehledě na to, zda si jeho existenci připouštíme nebo ne. Absence vědomí celku, která jako noční můra tíží mysl voličů, se však odráží na tom, jak celek vypadá. Les taktéž vypadá podle toho, když v něm stromy nemají svou bytnost, nýbrž pouze svůj součet. Stejně tak monokulturně vypadá i společnost, když jednotlivcům chybí vědomí celku a když pro stromy nevidí les.

Je tomu tak proto, že bez vědomí celku chybí jednotlivcům poznání sebe sama a nevědí, co je jejich bytností. Ačkoli tedy se vší upřímností paní Thatcherová a její gang konaly vše ve jménu jednotlivce, ve skutečnosti čili objektivně vzato konaly pravý opak toho, co mínily, že konají, neboť konaly na úkor společnosti, na úkor celku, ve kterém má jednotlivec svůj pravý důvod, jenž půdou, na níž vyrůstá jeho svoboda. Je to totiž výhradně vědomí celku, co tvoří půdu, na níž se jednotlivec může plně rozvinout a dojít ke svému uskutečnění.

Celek, který je v sázce v těchto volbách, je Evropská unie, respektive její podoba, protože EU bude existovat i nadále bez ohledu na výsledky těchto voleb, ale otázka zní, jak bude vypadat. Zda vyhrají politické sily, které budou vědomě čili svobodně konat patřičné politické kroky v jejím zájmu jakožto zájmu celku, nebo vyhrají síly, které budou prodávat svůj zájem jako zájem Evropy, anebo síly, které nic jako zájem Evropy ani neberou na vědomí.

Zda vyhrají síly progresivní levice, nebo falešní Evropané, které potřebují Evropu jen proto, aby mohli nadále sledovat své ubohoučké privátní zájmy, anebo reakční cyniky, kteří se ani nenamáhají předstírat, že potřebují Evropu k naplňování svých zájmů, a proto by ji nejraději zrušili.

Síly reakce a falešných Evropanů (u nás např. Svobodní, ODS, cca KSČM na jedné a TOP 09, ANO, cca ČSSD na straně druhé) mají Evropu za dojnou krávu. Jediné, co oba tábory kosmeticky odlišuje, je pouze odpověď na to, zda dokáží své zájmy hájit bez EU nebo pouze v EU. Je sice faktem, že pro uspokojování národních zájmů projekt sjednocené Evropy vznikl.

Není překvapivé, že po válce došly národní státy k závěru, že své zájmy dokáží uspokojovat, jen pokud je budou vzájemně koordinovat. Jak Svobodní a Klaus na straně jedné, tak Karel Schwarzenberg na straně druhé, jak euroskeptici, tak proevropští, oba tábory jsou věrní otcům zakladatelům EU přinejmenším v jedné věci, že Evropa je tu od toho, aby sloužila národním zájmům.

Ale od toho tu Evropa není! Evropa není služka. Evropa je totiž něčím víc než tím, za co ji dnes mají jak reakční, tak rádoby proevropské politické proudy. To znamená, že je zároveň něčím víc, než za co ji měli její zakladatelé. Jako každý i jejich čin se později ukazuje, že jeho skutečným důvodem není důvod jeho vzniku. Důvodem vzniku sjednocené Evropy bylo uspokojování národní zájmů, ale nyní se ukazuje, že Evropa není tímto nástrojem, protože zájmy všech svých části neuspokojuje.

Nyní se tedy vyjevuje pravý důvod Evropy a tím důvodem je sledování vlastního zájmu jakožto účelu, který má smysl sám v sobě. Zájem Evropy je tedy odhlídnout od zájmů národních států a tento zájem Evropy musí národní státy pochopit jako svůj zájem: ve vlastním zájmu musí odhlédnout od vlastního zájmu.

Otázka, kdo bude zastávat zájem Evropy, je otázkou, koho volit ve volbách od EP. Odpověď je nasnadě, pokud se zeptáme, jaká země Evropy nyní musí Evropě splácet dluh za to, že ji zneužívala jako nástroje ke svým národním zájmům. Jakou svou zemi EU trestá za to, že si žila tzv. nad poměry, jaká země EU je v situaci, že ji EU již neslouží jako nástroj prosazování jejích zájmů a že tedy z hlediska jejích zájmů je vposledku jedno, zda setrvá v eurozóně nebo ji opustí, protože tak jako tak její ekonomika půjde ke dnu.

Touto zemí je Řecko a teď je otázkou, zda v této zemi existuje progresivní politická síla, která k EU zaujímá kladný vztah a přitom pokoutně nebude doufat, že po vykonání trestu ze strany EU ji bude moci opět instrumentálně zneužívat. Je jinými slovy v Řecku politická síla, která by trest pochopila nikoli jako mstu, ale jako trest čili něco oprávněného, z čeho si lze vzít ponaučení? Ale ponaučení z čeho? Z lenosti nebo z žití si nad poměry, jak se to běžně podává? Nikoli. To by totiž znamenalo chápat trest jako mstu.

Pokud trest má být pochopen jako oprávněný, musí být pochopen jako trest za instrumentální přístup k EU. Tou politickou silou v Řecku, která trest nebere jako mstu, je SYRIZA a její předseda Alexis Tsipras v těchto volbách kandiduje na předsedu Evropské komise. Je proto povinností každého Evropana volit ty, kteří podpoří v EP jeho kandidaturu. Kdo není Evropan, sama skutečnost mu ublíží natolik, až pozná, kým se má stát.