V zápalu předvolebního boje před volbami do Evropského parlamentu se rozhořel spor o nominaci na budoucího zástupce z České republiky v Evropské komisi. Tento spor je posilován faktem, že dle předvolebních průzkumů i všeobecného očekávání bude vítězem letošních eurovoleb jedna ze stran vládní koalice. Oba subjekty tedy mají šanci skrze vládní přítomnost ovlivnit nominaci a prosadit tak svého kandidáta.

Na tomto sporu je však pozoruhodné především to, že se jednotlivé strany ani nesnaží své nominace zdůvodnit jinak než skrze poukazování na osobnostní kvality jednotlivých zmiňovaných adeptů. Politická kritéria výběru jsou v těchto návrzích zcela opomíjena a už vůbec nezaznívá úvaha, jaká je vlastně role člena Evropské komise, na jakém principu tento vrcholný orgán EU funguje a jaká hlediska by tudíž měla být ve hře i při personálním obsazování jednotlivých míst v něm.

Volby druhého řádu a úřednická exekutiva

Volby do Evropského parlamentu se tradičně nejen v ČR netěší příliš velkému zájmu voličů. Vzhledem k nízké volební účasti a omezeným dopadům jejich výsledků na vnitrostátní politické procesy jsou nahlíženy jako tzv. volby druhého řádu. Tato skutečnost znamená, že výstup evropských voleb má minimální dosah i směrem k funkcionálním a vývojovým charakteristikám příslušných národních stranických systémů.

Jednoduše řečeno, v evropských volbách může teoreticky výrazně bodovat i ten politický subjekt, kterého na úrovni členského státu nutno považovat za stranicko-systémového outsidera. S tím je též spojena skutečnost, že výsledek voleb není v principu nijak zásadní nejen pro předpoklady dalšího vývoje domácí politiky, ale též i pro vládu, v jejíž kompetenci je nominovat zástupce příslušného členského státu do exekutivního orgánu EU, Evropské komise.

Kdybychom ve stručnosti nahlédli na dosavadní desetiletou praxi obsazování českého křesla v Evropské komisi, zjistili bychom, že ani v jednom případě nebyly výsledky voleb do EP co do stranické příslušnosti kandidáta respektovány.

V roce 2004 byl do první Barossovy komise vládou zvolen bývalý premiér Vladimír Špidla, který paradoxně opustil premiérské křeslo a post předsedy své strany poté, co ČSSD v evropských volbách dosáhla na svůj nejhorší volební výsledek od roku 1992 a s osmi procenty hlasů obsadila pouze dva mandáty v Evropském parlamentu.

Roku 2009 se pak sněmovní politické strany nebyly schopny neformálně shodnout na jednom kompromisním kandidátovi, a tak úřednická vláda Jana Fischera vyslala do Bruselu svého nestranického ministra pro evropské záležitosti Štefana Füleho. Nejsilnější stranou v evropských volbách v ČR byla přitom v obou případech ODS.

Vidíme tedy, že výsledky voleb do Evropského parlamentu nejsou pro národní vládu při nominaci příslušného eurokomisaře nijak zásadní. V případě, že jsou v danou chvíli u moci jiné politické strany, než jsou vítězové evropských voleb (což se vzhledem k „mid-term“ charakteru voleb do EP ve vztahu k funkčním obdobím národních parlamentů stává celkem často), rozhoduje příslušná vláda o své nominaci na výsledku voleb zcela nezávisle.

Podobná praxe má ale za následek ideovou heterogenitu Evropské komise, v jejíchž řadách zasedají fakticky zástupci jednotlivých vlád členských států. Podobná praxe je však v zásadním rozporu s principiálním požadavkem na supranacionální charakter činnosti Evropské komise. Komise připravuje a předkládá návrhy právních předpisů v rámci primárního práva EU, které následně schvaluje Evropská Rada a Evropský parlament.

Podobně jako v rámci dohledu na dodržování unijních norem a realizaci jednotlivých politik EU by tedy Evropská komise měla v této činnosti nejen sledovat zájem Evropského společenství bez ohledu na partikulární hlediska členských států, ale především dosahovat ideové a názorové konformity s jediným přímo voleným legislativním orgánem EU v podobě Evropského parlamentu, který Komisi jako celek schvaluje. Evropská komise tedy i dle stávající institucionální úpravy není úřednický technokratický orgán, ale je politicky odpovědná Evropskému parlamentu.

Demokratický deficit a způsob jeho oslabení

Nejen mezi politology, ale stále častěji i mezi představiteli politických stran se hovoří o tzv. demokratickém deficitu EU. Ten je spatřován vedle kombinace legislativních a exekutivních hledisek při obsazení a definici činnosti Rady EU především ve skutečnosti, že složení Evropské komise neodpovídá výsledkům voleb do Evropského parlamentu a v tomto přímo voleném legislativním sboru pak nevzniká ideově propojená většina, která by Komisi ustavila jako svou exekutivu.

Úplné odstranění tohoto nedostatku by znamenalo procedurální redefinici ustavování Komise především směrem k výše zmíněnému nominačnímu mechanismu. Podobná změna by vyžadovala další revizi smluvního základu EU, což je procedura navýsost komplikovaná a navíc rychlost změn v zakládací smlouvě byla v minulosti kritizována jako příklad odcizování rozhodovacích procesů a jednání unijních elit od reálného života občanů členských států.

Obejít tuto procedurální bariéru však lze postupem, který by byl zcela konformní se stávajícím institucionálním uspořádáním, ale přitom by zohledňoval nepsané principy „demokratické accountability“ v podobě takového obsazení Komise, které by respektovalo výsledky voleb do EP.

V souladu s výše uvedeným principem supranacionality to však znamená zohledňovat výsledky eurovoleb nikoliv na národní, nýbrž na celounijní úrovni. Nejde tedy o nic jednoduššího, než aby příslušné vlády členských států zohlednily poměr sil mezi jednotlivými frakcemi v Evropském parlamentu a dle jeho nastavení nominovaly zástupce nejsilnější frakce v EP.

Podobná „jednobarevná“ Evropská komise by sice nedisponovala samostatnou většinou v EP, jelikož pravděpodobnost potenciální nezbytnosti „koaličního“ rozhodování mezi jednotlivými frakcemi vzhledem k poměru sil je vysoce pravděpodobná, minimálně dočasně by však vedla ke snížení demokratického deficitu v tom směru, že členové Evropské komise by reprezentovali vůli nejvíce občanů členských států EU.

Efektivita rozhodování komise jako kolektivního orgánu by se pak zvýšila i s ohledem na ideový soulad jejího předsedy (jenž bude už tentokrát vybrán coby zástupce nejsilnější frakce v EP) a ostatních eurokomisařů.

Česká republika jako průkopník

Co výše popsané skutečnosti znamenají pro Českou republiku? Především to, že v letošním roce máme jedinečnou šanci pojmout tato hlediska coby možný model rozhodnutí o budoucím eurokomisaři za ČR na úrovni vlády. Koaliční vládu v současné době vytvářejí tři politické strany, které shodou okolností reprezentují tři doposud nejsilnější frakce v Evropském parlamentu.

Kdybychom předpokládali, že jedna z nich bude s pravděpodobností hraničící s jistotou také nejsilnější frakcí v EP po nadcházejících volbách, může se kritérium nominace budoucího českého eurokomisaře zjednodušit do této logiky: vládní strana, která bude po volbách reprezentovat nejsilnější frakci, navrhne kandidáta a ostatní vládní strany tuto nominaci budou respektovat. Vláda pak tohoto adepta zvolí coby českého zástupce v Evropské komisi.

Česká republika je tradičně nahlížena v bruselských institucích jako jedna z „nejeuroskeptičtějších“ zemí v EU. Častým výrazem „euroskepse“ je nejen u nás i poukazování na demokratický deficit EU. Naše vláda má nyní jedinečnou šanci jít příkladem v tom, jak se dá bez hlubokých institucionálních zásahů tento demokratický deficit oslabovat. Nezbývá než této příležitosti využít!