Při své první návštěvě v Bruselu oznámil premiér Sobotka, že Česká republika přistoupí k fiskálnímu paktu. Navazuji na polemiku Tiburona s Janou Maláčovou a zopakuji důvody, proč je principiálně správné, že ČR k této mezivládní dohodě přistoupí.

Situace v Evropě

K fiskálnímu paktu se v březnu 2012 přihlásilo v tehdejší EU celkem dvacet pět členských států. Výjimku tvořily ČR a Velká Británie. Fiskální pakt z oné pětadvacítky doposud neratifikovala pouze Belgie, kde proces dobíhá v posledním z devíti jejích parlamentů.

Zásadní informací však je, že obsah fiskálního paktu je povinný pouze pro osmnáct členských států eurozóny. Kromě nich se k jeho plnému obsahu dobrovolně přihlásily Dánsko a Rumunsko. Bulharsko se zavázalo k hlavě III týkající se rozpočtového paktu. Zbylé Švédsko, Polsko, Litva a Maďarsko se zavázaly k proklamativní hlavě V, která se týká správy eurozóny a popisuje, kdo se bude s kým a kde scházet.

Fiskální pakt pro ČR zatím bez následků

Tiburon uvádí, že obsah fiskálního paktu systematicky produkuje masivní lidské utrpení a podhoubí fašismu a že s takovými důsledky levice nemůže nikdy souhlasit. Má jistě pravdu. Kromě toho plošné škrty a fiskální brzdy nejenže nepomáhají hospodářskému rozvoji, ale naopak jej brzdí. Díky zkušenostem z posledních let se jedná o mainstreamové přesvědčení.