Leszek Kołakowski publikoval v roce 1956 úvahu s názvem „Co ještě žije a co je mrtvé z myšlenky socialismu?“ Dnes, třicet let po smrti Jana Patočky, prvního mluvčího Charty 77, se můžeme ptát podobně: Co ještě žije a co je mrtvé z odkazu Charty 77, či obecněji, z odkazu středoevropského disentu?

Pro české publikum je možná zajímavé, že otázky dotýkající se odkazu Charty rozhodně nejsou výhradně domácí záležitostí, nýbrž mají svůj význam pro mnoho lidí v Evropě i mimo ni, kteří se snaží pochopit pozadí změn z roku 1989 a obecněji problém znovuobjevení demokracie v postkomunistické střední Evropě. Názory v Praze a názory v zahraničí se však mnohdy rozcházejí.

V Praze jsme prošli, zhruba řečeno, třemi fázemi ve způsobu recepce zkušenosti Charty 77. Bezprostředně po „sametové revoluci“ to byla oslava někdejších disidentů, pak nastala jejich rychlá marginalizace a ústup z politického života doprovázený tvrzením o údajné irelevantnosti myšlenek disentu v období přechodu k demokratické společnosti a tržnímu hospodářství, kdy vše přehlušilo dělení Československa, návrat stranické politiky a privatizace hospodářství (a zájmů). „NGOismus“ a „humanrightismus“ se staly nadávkami.

Nyní stojíme na počátku třetí fáze, kdy se Charta 77 vrací do veřejného povědomí a zdá se, že v souvislosti s jejím 30. výročím vzniká možnost střízlivě zhodnotit její odkaz. Malý zájem o Chartu 77 v českém prostředí po roce 1989 a někdy dokonce i jisté pohrdání vůči ní budilo často údiv zahraničních pozorovatelů. Ti si ke svému překvapení povšimli, jaký problém mají české politické elity, media a zřejmě i většina veřejnosti se dvěma velkými — a samozřejmě velmi odlišnými — „demokratickými hnutími“ v poválečné české společnosti: s Pražským jarem 1968 a hnutím za lidská práva Charta 77.

Po pravdě řečeno v západním pohledu na věc se často setkáváme s právě opačným pojetím než v českých zemích: se silným, byť poněkud zjednodušujícím příběhem Charty 77, v němž založení hnutí za lidská práva je předehrou k demokratické revoluci v listopadu 1989. Osud Václava Havla, jenž se z disidenta stal prezidentem, pak je pojímán jako ztělesnění tohoto příběhu vzdoru s demokratickým happy-endem.

Tato verze příběhu Charty a její ztotožnění s postavou Václava Havla částečně vysvětluje její široký mezinárodní ohlas. Je zjevné, že je to příliš krásný příběh, než aby mohl být pravdivý. Bude tedy prospěšné využít příležitosti, kterou nabízí tato pražská konference, s odstupem třiceti let prozkoumat fakta a pokusit se překonat rozpor mezi zlehčováním a mytizací, jenž je implicitně přítomen ve dvou hlavních pojetích Charty 77.

↗

Ztotožnění příběhu Charty s postavou Václava Havla částečně vysvětluje její široký mezinárodní ohlas. Je zjevné, že je to příliš krásný příběh, než aby mohl být pravdivý. Foto Česká centra

První pojetí nahlíží Chartu jako morální ghetto statečných intelektuálů, kteří zůstali do značné míry izolovaní uvnitř společnosti atomizované pod vlivem strachu i svodů podřadné verze konzumní společnosti. Druhé vidí Chartu jako špičku ledovce, menšinu disidentů vyjadřující přání mlčící většiny.

Druhý pohled převládl bezprostředně po roce 1989. Se zrodem Občanského fóra byli Havel a jeho přátelé chartisté vrženi do středu dění vedoucího k obnově demokracie. To netrvalo dlouho a ústup disidentů z politického života přivedl opět do popředí první pojetí Charty coby morálního ghetta: nevýznamnost bývalých disidentů po roce 1992 se jevila jako logické vyústění jejich nevýznamnosti za Husákova režimu. Tento přístup se promítl také do nové interpretace událostí listopadu 1989.

Jak v podstatě řekl prezident Václav Klaus u příležitosti 15. výročí Listopadu, starý režim neporazili někdejší disidenti, nýbrž spíše oni legendární zelináři, které proslavil Václav Havel svým „Otevřeným dopisem Gustávu Husákovi“, obyčejní Češi s krátkou pracovní dobou a dlouhým sezením u piva, mlčící většina, jež pomocí lhostejnosti a šlendriánu proměnila starý režim v prázdnou skořápku, a tak připravila jeho pád. Tato antiheroická verze událostí roku 1989 možná našla silnou odezvu doma, nikoliv však v zahraničí.

Třináctileté prezidentství Václava Havla částečně skrylo úpadek politického významu bývalých disidentů. Nevědomost je požehnáním. A také má leccos do činění s tím, jak byl od 70. let vnímán na západě význam Charty 77 a středoevropského disentu vůbec.

Charta a zrození evropského veřejného prostoru

Mezinárodní rozměr Charty 77 je dán její vlastní podstatou. Chartu lze považovat za novou odpověď na politiku represí, která následovala po rozdrcení Pražského jara, a také za plod Helsinských dohod z roku 1975, jež vytvořily nový rámec pro vztahy Východ-Západ v Evropě.

Mezi principy, k nimž se tehdy formálně přihlásily evropské vlády, bylo „respektování lidských práv a základních svobod, včetně svobody názoru, svědomí a vyznání“. Jinými slovy, lidská práva se stala nedílnou součástí vztahů Východ-Západ, což představuje zásadní rozchod s Brežněvovou a Kissingerovou koncepcí zmírňování mezinárodního napětí, na níž byla dohoda z r. 1975 postavena.

Tato koncepce, známá jako Sonnenfeldova doktrína (podle Kissingerova hlavního poradce) a kritiky záhy přejmenovaná na doktrínu „Brezfeldovu“, vycházela z toho, že stabilita vztahů mezi Východem a Západem závisí na stabilitě vztahů uvnitř obou bloků. Sovětské a americké archívy potvrzují, že toto byl nevyslovený předpoklad na obou stranách, a můžeme tedy tvrdit, že formální ustanovení ve věci lidských práv zde ve skutečnosti nebyla proto, aby byla naplňována.

Na druhé straně však Helsinky téměř zákonitě otevřely možnost monitorovat stav lidských práv na pravidelných kontrolních konferencích, na základě čehož sdružení občanů, jako byla Charta 77, získaly legální možnost brát své vlády za slovo a stavět se proti porušování lidských práv. Zároveň se otevřela možnost pro diplomatické vměšování se do vnitřních záležitostí všech signatářských států.

Charta 77 a další podobné výbory, které této možnosti využily, tak přispěly k narušení diplomatické rutiny ve vztazích mezi Východem a Západem. Helsinské protokoly se staly stále účinnějším faktorem ve vztazích mezi státy a ve vztazích mezi státem a veřejným míněním, což pomalu, ale jistě narušovalo status quo, v jehož zájmu byly protokoly původně uzavřeny. Právě v tomto smyslu Helsinský proces zůstane klasickou případovou studií nezamýšlených důsledků.

Lze říci, že ze všech sdružení na obranu lidských práv vynořivších se v sovětském bloku na konci 70. let (počínaje KORem v r. 1976 v Polsku, až po Helsinský výbor v Sovětském svazu) právě Charta využila „helsinský efekt“ nejúčinněji a výrazně přispěla k jeho transformaci. Charta se výslovně odvolávala na mezinárodní závazky ve věci lidských práv, k nimž se přihlásila tehdejší československá vláda, a proti nim stavěla potlačování základních svobod v zemi.

Charta využila mezinárodní faktor k posílení svého velmi omezeného domácího vlivu. Možnost vyrovnávat relativní slabost doma obrácením se k mezinárodnímu společenství byla podmíněna existencí institucionálního rámce, který Charta a její příznivci naplnili novým obsahem, jejž v době podpisu helsinských dohod v roce 1975 nikdo nepředvídal.

Prvním z nich byl tzv. „třetí koš“ a jeho ustanovení ohledně lidských práv dotýkající se „volného pohybu osob a idejí“. Kontrolní konference v Bělehradě roku 1977, Madridu roku 1980 a nakonec ve Vídni ve druhé polovině 80. let odhalily představitelům komunistického bloku neočekávaný význam formulací textu, který podepsali v Helsinkách. Konference také vládám ukázaly roli rodícího se veřejného mínění a nestátních subjektů v evropské mezivládní diplomacii.

Zpochybnění statutu quo rozdělené Evropy ze strany lidských práv bylo umožněno souběhem několika faktorů:

• Disidenti změnili pojetí zmírňování mezinárodního napětí tak, že jej učinili závislým na zmírňování napětí mezi státem a společností.
• Západoevropská diplomacie postupně objevila možnosti, jež dával „třetí koš“ a následné konference. Západoevropské vlády začaly mezi sebou systematicky konzultovat, jaká by měla být pozice lidských práv v sovětském bloku, což můžeme v retrospektivě považovat za první krok tomu,o čem se dnes hovoří jako o „společné evropské zahraniční politice“.
• Americká diplomacie za prezidenta Cartera opustila přístup svých republikánských předchůdců a lidská práva učinila jádrem své nové zahraničně politické koncepce. Projev Jimmyho Cartera na universitě Notre Dame z roku 1978 („Musíme se zbavit nadměrného strachu z komunismu“) byl asi nejzřetelnější formulací nové doktríny a naznačoval, že lidská práva nemají být pouhým taktickým manévrem v rámci Studené války, ale měla by platit stejně i pro americké spojence. Neohrabaná realizace této politiky v Íránu i jinde vyvolala v USA a dalších zemích tvrdou kritiku, avšak v evropském kontextu bezpochyby tato politika posílila moment helsinského „třetího koše“.
• Charta 77 také navázala kontakty s dalšími středoevropskými disidenty, z nichž nejvýznamnější byly vztahy s polským KORem, Výborem na obranu dělníků, včetně slavného setkání Václava Havla s Adamem Michnikem a Jackem Kuroňem na česko-polských hranicích v srpnu 1978, jež bylo prvním z řady dalších podobných setkání během osmdesátých let. Zde se utvářely osobní a politické vztahy, které se ukázaly být jako rozhodující pro přípravu půdy pro spolupráci v rámci Visegrádské skupiny v devadesátých letech.

V Paříži vznikl Mezinárodní výbor na podporu Charty 77 v čele s básníkem Pierrem Emanuelem, jehož členy byli například Yves Montand a Simone Signoretová, Arthur Miller, Tom Stoppard či Stephen Spender. Přítel Pierra Emanuela Pavel Tigrid byl velmi aktivní v zákulisí, což nám připomíná důležitou a často přehlíženou roli exulantů v helsinském procesu. Jiří Pelikán, vydavatel Listů a poslanec Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu, účinně působil na veřejné mínění nalevo od středu, které bylo tradičně nakloněno myšlence zmírňování mezinárodního napětí a lidských práv (byť často zůstávalo slepé k jejich porušování v zemích „reálného socialismu“).

Exulanti byli prostředníky, kteří se velmi zasloužili o šíření informací o zemích svého původu, a podporu získanou na Západě dokázali přenést k disidentům ve střední Evropě. V Paříži vydávali tři hlavní středoevropské exilové časopisy (české Svědectví, polská Kultura a maďarské Magyar Füzetek) a dařilo se jim neoficiálně je šířit ve svých zemích. A konečně neméně důležitým prostředkem, jak dodávat informace obyčejným občanům ve střední Evropě o stavu lidských práv a o postojích západní Evropy k této otázce, byly západní rozhlasové stanice jako Hlas Ameriky a BBC.

Postupně se vytvořila volná nadnárodní síť sympatizantů. Svým způsobem se v ní zrcadlila rozmanitost Charty, neboť ji tvořili lidé různého politického smýšlení, od levice a pacifistů až po konzervativní „studenoválečníky“. Každý po svém přispíval k podpoře disidentů skrze západní sdělovací prostředky a veřejné mínění.

Sympatizanti na Západě vyvíjeli nátlak na své vlády, jejichž diplomacie pomáhala, jakkoliv nedostatečně, poskytovat jistou ochranu bojovníkům za lidská práva ve střední Evropě. Co započalo v Chartě 77, vyvrcholilo po roce 1981 potlačením Solidarity v Polsku. Tak se komunistická propaganda stala na Západě nepřijatelnou a mezi mladými lidmi v Paříži, Londýně či Římě bylo na čas v módě nosit odznáček Solidarności.

Tento proces považuji za počátek vzniku celoevropského veřejného prostoru. Jistě, podobné okamžiky se vyskytly již dříve. Nejvýznamnějším od konce druhé světové války byl rok 1968, který v různých částech Evropy přinesl paralelně velké naděje na změnu, jež se však ukázaly být nedorozuměním. V Paříži, Berlíně, Varšavě či Praze (nemluvě o Berkeley nebo Ciudad de México) probíhaly zároveň studentské revolty, jejichž společným jmenovatelem se zdála být vzpoura proti domácímu politickému řádu, jež otřásla základy evropské patové situace.

Avšak pod povrchem společné utopické generační vzpoury se také skrývalo nedorozumění: osmašedesátníci na Západě se posmívali „buržoazním svobodám“ a právním normám, kterých se jejich kolegové na Východě domáhali. Radikálové na Západě se obraceli ke „třetímu světu“ a proti hrozbě amerického imperialismu, zatímco jejich sousedé na Východě se hlásili ke svému „evropanství“

ohrožovanému imperialismem sovětským.

Po deseti letech se politická a intelektuální mapa Evropy změnila. Radikální osmašedesátníci na Západě odhodili marxismus a socialistické utopie a stali se z nich liberálové vystupující proti totalitarismu, jejichž zájmy a postoje se v mnohém přiblížily disidentům. Právě v tomto kontextu se mohl odehrávat nový nevládní dialog mezi střední (a východní) a západní Evropou, v němž Charta 77 a český disent hrály důležitou roli.

To umožnily především specifické rysy Charty a také schopnost vůdčích postav českého disentu formulovat krizi komunismu ve své zemi v širších univerzálních kategoriích, což dalo lidem mimo komunistický blok možnost identifikovat se s jejich věcí způsobem přesahujícím obyčejný lidský soucit s nespravedlivě stíhanými.

Charta 77 se definovala jako „volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských práv a lidských práv v naší zemi i ve světě“.

Toto přihlášení se ke kultuře pluralismu, rozmanitosti a tolerance bylo hlavním důvodem, proč Charta byla tak přitažlivá v zahraničí. Charta představovala pokus obnovit v podmínkách diktatury — byť jen v omezeném měřítku — nezávislé veřejné mínění. S tím, jak závisela na souhře domácích a mezinárodních hráčů, stala se Charta součástí nově vznikajícího celoevropského veřejného mínění, jemuž ležel na srdci osud demokratické politiky a snaha překonat rozdělení Evropy.

Mimo výše zmíněný helsinský proces je zde však ještě jeden důvod, proč české hnutí na obranu lidských práv mělo takový vliv na Západě, a ten souvisí s politickou filosofií v jeho podtextu. Lze ji shrnout do tří bodů:

1. Především se týká etiky zodpovědnosti a krize moderní civilizace. Přednost etiky před politikou znamená zavržení zásady účel světí prostředky. Patočkovy filosofické názory upoutaly širší pozornost v zahraničí teprve, když se stal mluvčím Charty a, podobně jako Sokrates, byl hotov zemřít pro pravdu. Jeho poselstvím bylo, že „péče o duši se neomezuje na moji vlastní duši, ale patří také duši Polis“. Pojem zodpovědnosti dává skutečný smysl právům, a tím pádem také obraně lidských práv, jež zároveň zahrnují povinnosti. Spoluzodpovědnost za osud práv a osud světa, v němž žijeme.

Chceme-li pochopit, proč byl vliv Jana Patočky a Václava Havla coby otců zakladatelů Charty v západním intelektuálním prostředí tak hluboký a trvalý, je třeba překročit hranice konkrétní politické situace a obdivu ke statečným mužům a vážně se zabývat myšlenkami, které hlásali. Je samozřejmě zcela na místě připomínat si, že smrt Jana Patočky byla důsledkem dlouhého policejního výslechu. Ale to by nás nemělo zbavovat povinnosti číst jeho dílo. Nalezneme v něm totiž nejen dobovou kritiku komunismu, ale také hluboký vhled do krize moderní západní civilizace, či jak on říkal „nadcivilizace“. Tuto myšlenku nalezneme i v jádru Havlových prací.

V Politice a svědomí (1984) Havel tento problém formuluje takto: „…totalitní systémy jsou něčím daleko varovnějším, než si je ochoten přiznat západní racionalismus. Jsou skutečně především vypouklým zrcadlem jeho zákonitých důsledků. Groteskně zveličeným obrazem jeho vlastního hlubinného směřování. Extrémním výhonkem jeho vlastního vývoje a varovným produktem jeho expanze; hluboce poučnou informací o jeho vlastní krizi. Nejsou to tedy pouzí nebezpeční sousedé a tím méně předvoj nějakého pokroku. Bohužel právě naopak: jsou předvojem globální krize této civilizace (původně evropské, pak euroamerické a posléze planetární).“ (In V. Havel, Do různých stran, 1983-1989, Čs. středisko nezávislé literatury 1989, s. 42.)

Když intelektuálové na západě — či dejme tomu studenti v Paříži, Amsterodamu nebo na Harvadu - debatovali a stále debatují s velkým zaujetím o Havlově „Moci bezmocných“, nečiní tak proto, že by se chtěli dovídat detaily o záludnosti Husákovy tajné policie, nýbrž proto, že zde objevují cosi o sobě samých, o své společnosti a o světě, v němž žijeme.

2. Druhý a možná nejdůležitější rys politického odkazu disentu se týká jazyka práv a občanské společnosti coby základních součástí demokratické polis. Středoevropský disent pomohl přeměnit ideologické utopie konce šedesátých let v postsocialistický liberální étos let osmdesátých.

Liberálové na pravici kladli důraz spíše na vládu zákona, liberálové na levici vyzvedali demokratický rozměr občanské společnosti. Není pochyb o tom, že právě disidenti přispěli ke znovuobjevení politického liberalismu v západní Evropě (nikoliv liberalismu ekonomického, což se v Praze v 90. letech často zaměňovalo).

3. Třetí významný aspekt vlivu Charty 77 na Západě je její účast v 80. letech v diskusích o tom, jak překonat rozdělení Evropy. Českým (ale také polským a maďarským) disidentům se od konce 70. let podařilo vrátit střední Evropu na mapu Evropy. Evropa není jen „společný trh“, je založena na kultuře a hodnotách, na nichž střední Evropa lpěla tím více, čím více zde tyto hodnoty byly ohrožovány. Kunderova Střední Evropa jako „unesený Západ“, myšlenka, že hranice civilizací nevymezují tanky, stejně jako Havlova „moc bezmocných“ se staly nepostradatelnými průvodci intelektuálních a politických debat o Evropě. Znovuobjevení střední Evropy jako prostoru odlišného od sovětského Východu, k němuž došlo skrze nezávislou kulturu a disidentská hnutí, posílilo delegitimizaci rozdělení Evropy.

Toto představuje intelektuální kontext pro intenzivní politický dialog mezi disidenty Charty a západním mírovým hnutím během tak zvané „raketové krize“ na počátku 80. let, kdy se v západní Evropě začaly rozmisťovat americké střely s plochou dráhou letu v reakci na rozmístění sovětských raket SS 20. Součástí tohoto dialogu byla živá výměna názorů mezi Václavem Rackem (Miroslav Bednář) a britským historikem E. P. Thompsonem či odpověď Václava Havla západnímu mírovému hnutí nazvaná „Anatomie jedné zdrženlivosti“ (1985).

Přesto většina účastníků na obou stranách debaty sdílela totéž východisko, že existuje podstatná vazba mezi řádem v mezinárodních vztazích a řádem, jenž panuje ve vztazích mezi státem a společností; když v prosinci 1981 generál Jaruzelski vyhlásil uvnitř země výjimečný stav, zvyšovalo to také nebezpečí mezinárodní konfrontace. Byla zde však zásadní neshoda ve věci falešné symetrie mezi politickými režimy, a tudíž také mezi disidenty na Východě a mírovými aktivisty na Západě. Ti na Západě požívali relativní svobodu ve věci šíření svých názorů a působení na vojenskou politiky svých vlád, což na Východě prostě neexistovalo. Slovy Françoise Mitteranda: „Rakety jsou na Východě a pacifisté na Západě“.

Bezpochyby nejvýznamnějším vyjádřením z okruhu Charty k evropské patové situaci byla „Pražská výzva“ z roku 1985, která vybízela k souběžnému rozpuštění NATO i Varšavského paktu. Disidenti porušili tabu, které se tehdy nikdo v západní Evropě neodvážil překročit: neměli námitky proti znovusjednocení Německa jako nezbytné podmínce pro mírové a demokratické sjednocení Evropy.

Etický a filozofický základ disentu, znovuobjevení liberálních hodnot a překonání rozdělení Evropy tvoří tři prvky, každý zjevně jinak důležitý, jež v sedmdesátých letech tvořily podstatu pozoruhodného evropského dialogu přes železnou oponu. To vysvětluje, proč se disentu dostalo vzhledem k jeho malé početnosti tak neúměrného ohlasu a proč „sametová revoluce“ roku 1989 na Západě tolik zaujala.

Text příspěvku na konferenci Charter 77: from the Assertion of Human Rights to a Democratic Revolution, 1977—1989, kterou 21. - 23. března 2007 v Praze pořádal Ústav pro soudobé dějiny, přeložila OLGA LOMOVÁ.