Václav Havel v proměnách osmdesátých let: z pozorovatele hybatelem

Zveřejňujeme druhý, prostřední, díl vzpomínkového cyklu Petra Pospíchala, Havlova souputníka z Charty 77.

Pospichal

Petr Pospíchal

16.10.2016 08:40

Havel_kuron

Václav Havel s Jackem Kuroňem na česko-polských hranicích, 80. léta. Foto VONS

Po propuštění Václava Havla ze zdravotních důvodů z vězení v březnu 1983 zbývalo do listopadu 1989 více než šest a půl roku. Z nich Havel strávil ve vězení ještě čtyři měsíce počátkem roku 1989. Jaký byl Václav Havel na svobodě? Jak se odrážel na jeho činnosti a svobodě několikaletý předchozí pobyt ve vězení?

Rozumět Václavu Havlovi jako člověku je důležité, protože se za četnými úvahami o jeho politických úspěších a chybách poněkud ztrácí jeho povaha, jeho osobnostní vývoj a jeho dobová osobní situace. Havel politik je však jen jednou z životních rolí Václava Havla, navíc rolí, k níž nesměřoval cíleně, zákonitě nebo promyšleně.

Jeho životním tématem byla zodpovědnost člověka ke světu a ke společnosti. Své životní téma vyjadřoval prostředky, s nimiž uměl zacházet, v situacích a dějinných okamžicích a etapách, které mu k tomu dávaly příležitost.

Po svém vlastním propuštění z vězení, před jehož branami mne ostatně Václav s několika dalšími lidmi očekával, jsem míval dost příležitostí zblízka jej pozorovat a komunikovat s ním. Nebývalo to příliš často, ale zato převážně bez přítomnosti většího počtu dalších lidí, leckdy jsem s ním strávil dost inspirujícího času na Hrádečku jen ve dvou. Moje postřehy tedy snad nejsou nahodilé, i když Havel jako člověk s bohatým vnitřním i společenským životem byl natolik košatý, že se vymyká snadnému popisu.

Pořádkumilovný spiklenec
Vyzařovalo z něj jakési spiklenectví. Někdy humorné a hravé, jindy ale velice vážné. Nezbytná konspirace disidentského prostředí osmdesátých let jeho přirozené spiklenectví ještě zvýrazňovala. Spiklenectvím se také daly nazvat společné vzpomínky na vězení a vědomí, že nikdo jiný, kdo takovou situaci nezažil, nemůže některých věcem rozumět.

Hned zpočátku podzimu 1983 jsem si všiml vlastností, které ve vězení zůstávaly ve stínu. Byl značně pořádkumilovný. Všechny věci kolem něj musely být pěkně srovnané. Je ale možné, že to zčásti byl také důsledek vězení, jakási postvězeňská neuróza. Knihy nebo písemnosti na stole často urovnával tak, aby jejich hrana šla souběžně s hranou stolu.

Potřeba pořádku ve věcech ale souvisela s jeho způsobem uvažování – byl systematický až puntičkářský. Byl také zvyklý dělat si pečlivé plány. Na Hrádečku na nástěnce v kuchyni měl vždycky plán údržbových prací na daný rok.

Byl ukázněný, dobře si plánoval čas i během dne - čtení knih, psaní dopisů, tvůrčí práci. Na Hrádečku tomu napomáhal i fakt, že tam nebyl telefon a bylo tam jen nepatrné množství návštěv. V Praze jich naopak míval přespříliš, ovšem právě proto odjížděl pracovat i odpočívat na Hrádeček. Tam jej pak vyrušovaly náhodné návštěvy, jistě i moje. Uměl si ale říct, kolik času může člověku věnovat a své pracovní plány si narušit nenechal.

Měl stále dost agendy k vyřizování, ale dokázal si k ní také najít odstup. Uměl brilantně vystihnout smysl sdělení i v širokých souvislostech, proto také býval autorem různých prohlášení, otevřených dopisů, deklarací, petic, které v širokém prostředí Charty 77 patřily k základním prvkům sebeidentifikace různých názorových skupin. O autorství takových textů býval často žádán.

Byl to ale hlavně skvělý stratég, jeho schopnost promyslet další postup, odhadnout vývoj, hovořit o tom s vhodnými lidmi, najít správnou míru odporu, která seskupí co nejširší názorové spektrum, to byly schopnosti, v nichž se rodil pozdější Havel politik.

Názory jiných respektoval a do svého myšlenkového obzoru začleňoval ne proto, že by sám žádný názor neměl, nýbrž proto, že věděl, že hodnota širší názorové platformy je větší, než hodnota vlastního prosazeného názoru. A Charta 77 byla prostředím vysoké míry shody na základních principech právního státu a lidských práv, tedy na univerzálních hodnotách, nezávislých na jakékoliv konjunktuře.

Vím, že se teď odchyluji od vlastního zadání, ale co je o Chartě 77, je i o Havlovi. Právě schopnost mluvit téměř s každým a umocňovat tak to, co je společné, a to i za cenu skromnějšího prosazování vlastního silného názoru byla jedna ze základních hodnot Charty 77. Tato otevřenost, ochota a schopnost patřila k duchu Charty 77, a tolerantní, myšlenkově otevřený a vizionářský Václav Havel s tímto duchem zcela souzněl, ba byl jedním z jeho hlavních inspirátorů.

Charta 77 nebyla pro velké radikály. Někdy byl radikalismus jen jiným jménem pro alibismus. Byli lidé, kteří říkali: podepsal bych Chartu, ale nechci být podepsán pod stejným dokumentem jako Pavel Kohout, komunisté z šedesátého osmého nebo ještě někdo jiný. Myslím, že pokud jde o toleranci a schopnost porozumět východiskům a ideálům jiných lidí, byla Charta 77 mimořádně silnou inspirací s dosahem na celý život. U mnohých to často vyžadovalo překročit vlastní stín. Václav v sobě takové stíny neměl, nemusel tedy nic překračovat.

Ostýchavá autorita
Ale zpět k Havlovým vlastnostem: O lidech mluvíval vždy vlídně. Jestliže o někom nemohl vlídně smýšlet, komentoval jej spíše sarkasticky, jistěže někdy i trochu jedovatě. Neurážel nepřítomné, jistěže tedy ani přítomné. Bývalo vždy velmi povzbuzující slyšet ho rozmlouvat s lidmi a o lidech mluvit. Zloba, zášť, nenávist, to všechno bylo Václavovi zcela cizí.

Nebyla to získaná sociální dovednost, nýbrž projev hloubi duše. Skutky odsuzovat uměl, a to i hodně ostře. Jenže také uměl rozumět lidem a věděl, že v mnoha podstatných věcech měl v životě štěstí. A ty věci, v nichž štěstí snad neměl, jej posilovaly zkušenostně i duchovně. V tom byla část jeho velikosti, protože z těch, s nimiž hovořil, si zpravidla zjednal své spojence. V tomto ohledu šťastná povaha, ale také velká vůle a schopnost porozumět lidem a tomu, co považují za podstatné. A také lidem věřit. Dávat jim druhou šanci.

Byl cílevědomý? Ano, ale jeho cíle nebývaly tak konkrétní, aby cílevědomost přerůstala v ambicióznost. S jistotou věděl, co neudělá, čeho se nedopustí, kudy nepůjde. Před sebou viděl spíše směr než konkrétní cíle. Tedy v tom obecnějším smyslu, nad konkrétními úkoly býval důsledný a spolehlivý.

Byl ambiciózní? Jednoduše řečeno, nebyl. Jeho autorita byla velmi přirozená, protože měl velký dar vyjádřit uspořádané myšlenky přímo a přesně, když ostatní si je v sobě teprve formulovali. Byla v tom podstatná vnitřní podoba jeho pořádkumilovnosti. Měl totiž pořádek v myšlenkách i ve svém nitru. Proto se také stával přirozeným mluvčím spontánních situací, aniž by musel hřímavě přesvědčovat, zákulisně si sjednávat podporu či intrikařit.

Myslím, že to platilo pro celý Havlův život, včetně šedesátých let, které znám jen z vyprávění, od něj i od jiných. Ostatně nevzpomínám si, že bych na jakékoliv schůzce či poradě zažil, že by Václav Havel zvýšil hlas, aby se prosadil, aby přesvědčil, nebo aby někoho překřiknul.

Ne vždy se mu samozřejmě dařilo prosadit svůj plán. Zkušenost dramatika ho ale dobře vedla. Vždycky měl, anebo rychle promyslel plán B, kompromisnější, promyšlený s ohledem na už proběhlou část debaty či na nově vyvstalé okolnosti.

Vím, že mnohé dnešní pochybovače by Havlova ambicióznost nejvíce zajímala ve vztahu k posledním týdnům roku 1989. Tehdejší časově krátkou, ale obsažnou změť událostí obsahující i otázku Havlovy ambicióznosti ponechám pro nějaký pozdější text.

Havel měl – v době, kterou popisuje tento text - nejraději hovor v přehledném prostředí lidí, jejichž počet se vešel do místnosti. Myslím, že velké tribuny a davy pod ní si v té době vlastně ani neuměl moc představit. Různá setkání související s Chartou 77, porady okolo dalších rodících se iniciativ, redakční porady, diskuse o divadle, o světě, politice, to všechno se po větší část osmdesátých let odehrávalo ve formátu bytovém.

S lidmi rád udržoval osobní vztah. I když ne ke každému je možné cítit sympatii, nebýval komisní a i věcná jednání uměl doprovodit nadhledem, vtipem a osobními motivy.

Jak vlastně Havlova vůdčí role šla dohromady s jeho plachostí a vlastně i ostýchavostí? Pocit vlastní nedostatečnosti míval, to ano. Bylo v tom hodně toho sokratovského vím, že nic nevím, proto se také hodně ptal. K nejlepším rysům jeho povahy patřila zvědavost. V intelektuálním smyslu se tomu říká žízeň po poznání, ale i se samotnou zvědavostí si lze vystačit.

Vnímavost, dobrý cit pro rozlišení toho, odkud které informace či signály přicházejí. V tom všem byl stále kus dramatika. Životní potřeba dovědět se, jak věci dopadnou. Potřeba předvídat pointu, ale také pochopit její hlubší logiku. A to jak u malých příběhů, tak i u těch velkých.

Odehrával se v něm svár mezi pozorovatelem a hybatelem. Být pozorovatelem mu bylo pohodlnější a vždycky se chtěl, třeba jen nakrátko, do takové pozice vracet. Být hybatelem cítil jako břemeno, ale pocit zodpovědnosti mu nedal jím nebýt.

Plachost byla přímo v jeho přírodní povaze. Díky ní si vytvořil svůj zvláštní osobní styl. Naléhavost, důslednost a cílevědomost jej vedly kupředu, zatímco plachost jej držela v odstupu. Neměl rád invazivní, dominantní typy lidí, pokud nedostal příležitost porozumět jejich nitru, pak je mnohem spíše akceptoval. Nad viditelnou částí povahy těch druhých totiž zpravidla vítězila zvědavost dozvědět se víc, porozumět, obohatit se. Stýkal se – stále jsme v osmdesátých letech – s velkým množstvím lidí, ale až na výjimky si mohl vybírat, s kým se bude stýkat.

Zatímco sedmdesátá léta nutně trávil – zejména do začátku Charty 77 a prvního uvěznění – spíše v úzkém kruhu přátel, obklopen represí, ignorancí a šedivostí vrcholného období normalizace, osmdesátá léta od propuštění z vězení až do listopadu 1989 mu přinášela stále se rozšiřující okruh lidí, kteří ho různým způsobem obklopovali, motivovali a posouvali. Proměna prostředí Charty 77 v líheň dalších, konkrétněji a cíleněji orientovaných občanských iniciativ, generační proměny, stále častější osobní mezinárodní kontakty, setkávání s diplomaty, sílící styky s lidmi z různých oblastí šedé zóny.

Čím dál častější byla také jeho setkání s oficiálně vystupujícími umělci, zejména z divadelního a filmového prostředí. Formovaly se spřízněné okruhy vědců, pro které jméno Václava Havla už nebylo ani tak spojeno s pocitem ohrožení, jako spíš s možností pokoušet se prosazovat i jiné myšlenky, než které tehdy byly veřejně přípustné.

To všechno postupně zvyšovalo tlak na Václava Havla, aby se z komorního, polosoukromého prostředí přesouval do prostředí veřejného. Začal proto také více sám sebe pozorovat. Nebýval si jist, zda se tam či onde dobře vyjádřil, měl dojem, že příliš hovoří, prostor leckdy začala dostávat jeho ostýchavost a tréma.

Pokorný, pevný charakter
Nerad se poslouchal ze záznamu. Zněl sám sobě pak nepatřičně, vyhledával na sobě různé chyby. Vlastně si tím situačně nepřímo říkal o ujištění, že vystoupení bylo v pořádku a že řekl všechno podstatné, co bylo třeba říct, potřeboval zpětnou vazbu.

Hledal také adekvátní způsob projevu. Jednou, už ke konci osmdesátých let, když jsme byli na Hrádečku jen my dva, vyvolat hovor o správném stylu svých vstupů do vysílání zahraničních rozhlasových stanic. Snažil jsem se jej ujistit, že jeho dilema mezi lidovějším, obecným jazykem a striktně spisovným vyjádřením je zbytečné, samotné téma většinou člověku správný styl napoví. Kdyby se křečovitě snažil mluvit vážnou, knižní češtinou, byl by spíš směšný.

Výše jsem už zmínil pojem zodpovědnosti. Zrychlující se postupná proměna situace zvyšovala váhu a dosah jeho slov. Najednou začal být slyšet nejen ve svém okruhu přátel nebo ve své psané tvorbě, v níž jeho myšlenky s nemalým časovým zpožděním pronikaly dál. Běh událostí jej proměňoval v jeden ze zásadních hlasů tehdejšího světa.

Odezva jeho myšlenek byla rychlá, šířily se hlavně rozhlasovým vysíláním ze zahraničí a rozhovory se světovými médii. Jeho sebepochybnosti byly vlastně přirozené a správné. Nebyl žádným povahovým suverénem bez pochybností přesvědčeným o své dějinné roli.

Byl naopak skromným a pokorným mužem, který si nebyl jist, zda mu ostatní dobře rozumějí. Jen si vzpomeňte na jeho mírně váhavou dikci, na zkoumavé hledání slov, nejlépe zapadajících do hravých, ale přesných a dobře vypointovaných větných celků.

Václav Havel se koncem osmdesátých let, přesněji lze říci, že největšího posunu tento proces dosáhl v osmaosmdesátém, vlastně proměnil z plachého intelektuála v instituci. Jeho slova měla už váhu nejen před přáteli, ale vlastně už v rámci celého civilizačního okruhu. Agendy spojené s jeho aktivitami přibylo natolik, že se rozhodl najmout si osobního tajemníka.

Stal se jím hudební kritik a novinář Vladimír Hanzel, jehož úkolem bylo ulehčit Václavovi ve vyřizování různých záležitostí a umožnit mu tak soustředit se na strategické cíle. Tím nejvýznamnějším bylo propojovat četné společenské aktivity vznikající v různých, často do té doby spíše mlčenlivých kruzích české společnosti do jednoho proudu, který se připravoval na přicházející společenské změny.

Jakou budou takové změny mít povahu, netušil nikdo. Pozdější skutečnost značně překročila veškerá nadějeplná očekávání. Že je však nehybnost první poloviny osmdesátých let pryč, bylo však beze vší pochyby zřejmé.

Postupná proměna role Václava Havla v osmdesátých letech nebyla ani v nejmenším proměnou jeho charakteru. Ten byl pevně dán, připraven střetnout se v dějinných zápasech o hodnoty, jejichž prosazení se otevírala epochální šance.

Havel byl vlastně stále týž. Doma s Olgou, se svými nejbližšími, na Hrádečku či na schůzkách s přáteli. Zpevněný, životními zkouškami posílený charakter ho totiž naučil být sám sebou a spolehnout se na svoji přesnou intuici. Pocit zodpovědnosti ho nutil brát na sebe stále větší díl veřejné role a protože šlo o proces postupný, vnitřně jej přijal jako nutný důsledek své předchozí angažovanosti.

Naučil se v něm pohybovat, a to nejen jako intelektuál, ale i jako člověk, kterého neustále pronásledovala obava, zda výzvy, které bez optání přicházejí, dokáže zvládnout. Před velkými výzvami leckdo propadne pokušení velikášství.

Václav Havel, přesný analytik lidských povah a mezilidských situací, díky své hluboce vštípené pokoře odolal. Pomáhaly mu v tom jeho věčné pochybovačné otázky nad sebou samým. Kdo si neklade otázky o sobě samém, nemá právo dávat odpovědi jiným.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 16.Října 2016, 10:51:50

Ta poslední věta... Tak v té je opravdu velmi mnoho moudrosti a pravdy, byla by hodna i toho zmíněného Sokrata...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.