Zápas o Václava Havla ještě neskončil

Petr Uhl

Petr Uhl patřil spolu s Václavem Havlem ke spoluzakladatelům Charty 77 i Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, spolu je i na léta uvěznili. Při výročí Havlových narozenin vzpomíná Uhl na Havla jako na levicového intelektuála.

Podobně jako Václav Klaus jsem považoval Václava Havla za levicového intelektuála. Klaus v tom vždy spatřoval zásadní Havlův nedostatek, a já naopak jeho celoživotní přednost. Na svém soudu o Václavu Havlovi jako člověku usilujícím o svobodu člověka a o jeho práva a také o demokracii ve společnosti nemám co měnit ani pět let po jeho smrti, a to přes kult Václava Havla, jenž tu vytváří část české pravice a na němž parazituje mnoho lidí, kteří si Havla přisvojují, včetně některých kněží římskokatolické církve.

Poctivě však musím říct, že v zásadním pohledu na Havla jako na levicového intelektuála, který české společnosti velmi prospěl, mě nyní posilují nechutné útoky jiné části české pravice (a domnělé levice) na „pravdoláskaře".

Jistě i já posuzuju každého člověka podle hodnot, jež vyznává a o něž případně i usiluje. Před závorkou mého celkového hodnocení člověka bývá však mé zvážení jeho statečností, jejímž opakem je zbabělost, ustrašenost a dnes tolik oceňovaný pragmatizmus. Odvaha je totiž nezbytnou podmínkou života, pokud má mít smysl, proto, že se za jiné lidi či za jiného člověka „vydává“, řečeno s evangeliem.

A Václav Havel mi ukázal, že dokázal vždy (nebo téměř vždy) zmobilizovat všechny své duchovní a fyzické síly a v zápase za demokratický právní stát pokračovat.

Havel byl velmi statečný člověk

Nejaktivnější lidé v Chartě 77 se v letech 1978 a 1979 soustředili ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Za dvanáct let prošlo tímto výborem jako jeho členové dvaačtyřicet osob a jen deset z nich se nechalo vyštvat do ciziny.

Osudy členů VONS, motivace jejich jednání a jejich hodnotová orientace by dnes mohly sloužit jako příklad pro školní dítka i při občanské výchově dorostenců i dospělců. V případě asi deseti členů hrálo jistě roli jejich náboženské přesvědčení. V osmi případech to byly nepochybně ideály, jež je před mnoha lety, často už po válce, přivedly do KSČ. Zhruba sedm členů navazovalo na své aktivity ve studentském hnutí let 1968 až 1969.

Václav Havel patřil k těm ostatním členům VONS, nebyl věřícím (jeho úvahy o úběžnících a nadpřirozenu měly k víře a k náboženství daleko), neprožil okouzlení komunizmem a neúčastnil se studentského emancipačního hnutí. Několikrát za těch třináct let společného zápasu jsem prožil velkou radost nad jeho postoji.

Nejvíce to bylo při zakládání Charty 77 koncem roku 1976 a o půldruhého roku později při přípravách na založení VONS. Pro mne osobně, vzhledem k mému internacionalistickému založení, byla významná i jeho aktivní podpora styků Charty s polským Výborem na obranu dělníků (KOR) a později i nezávislým a samosprávným odborovým svazem Solidarność, kdy Havel, člověk automobilový a sedavý, obětavě lozil po horách.

Podporoval ale i všechny další zahraniční styky, a také spolupráci se zárodky nových občanských iniciativ, nebyl elitář, nebyl konzervativní. Politicky vystihl Havla asi nejlépe Martin Jirous, když v Magorových labutích písních přihlásil sebe i Václava Havla k odkazu Jaroslava Haška, tedy anarchokomunisty. Hašek mi svými názory a postoji vždy připomínal mého tatínka, o třináct let mladšího, než byl Hašek. Václav Havel opravdu nebyl maloměšťák, a svou vnitřní svobodu omezoval pouze ohleduplností vůči druhým.

Chybami se člověk učí

Sporů jsem měl s Václavem Havlem hodně, ale jen jednou jsem měl silnější pocit, že se nezachoval správně. Bylo to koncem května 1977, když ho Státní bezpečnost propustila z vazby, kde byl čtyři měsíce jako obviněný z „poškozování zájmů republiky v cizině". Na svobodu ho pustili krátce poté, kdy prohlásil — a StB to s velkou slávou i zveřejnila v bláhové naději, že Charta 77 tím snad zanikla — že se vzdává svého pověření mluvčího Charty.

Asi dva dny po jeho propuštění z Ruzyně jsme seděli zhruba hodinu v kavárně Hlavovka na náměstí Míru na Vinohradech. Havel měl ze svého prohlášení trauma, považoval to sám za selhání. Měl jsem Havla už tehdy hodně rád, a nebylo mi zatěžko ho utěšit slovy, že při druhém uvěznění se reaguje už lépe. Chybami se člověk učí. Václava Havla jsem tehdy musel uklidňovat pověření mluvčím Charty 77 není žádná řehole, a každý má právo toho kdykoliv nechat.

Nepříjemné pro Chartu 77 bylo, že další její mluvčí, Jan Patočka, už v březnu zemřel, a třetí mluvčí Jiří Hájek, nám důvěrně říkal, že sám to už dlouho nevydrží; později dal aktivnímu jádru Charty termín - nejdéle do konce kalendářního roku. Budoucnost Charty 77 byla už tím ohrožena. Přemýšleli jsme tehdy ve Hlavovce, jak z toho ven, tedy z hlediska Charty i Václava Havla.

Havel byl svobodný člověk, i když byl vězněn, píše Petr Uhl. Foto Michal Uhl 

Havel se již tehdy zabýval myšlenkou, že by se mluvčím stal znovu. U vědomí křehkosti naší situace jsme tehdy ve Hlavovce začali přemýšlet o plánu dotázat se dostupných signatářů základního prohlášení Charty — a bylo jich tehdy asi šest set, a další přibývali —, zda souhlasí s tím, aby mluvčí byli opět tři a po roce se vždy ve svých funkcích střídali, i když o nových mluvčích se z technických a bezpečnostních důvodů nemohlo hlasovat.

Tento mechanizmus základní prohlášení totiž neupravovalo a kvůli legitimitě tohoto nového postupu bylo třeba se chartistů na to dotázat. Zjišťování názoru chartistů jsem se ujal já a začátkem září jsme měli výsledky, většina chartistů byla pro doplnění počtu mluvčích na tři a pro jejich obměňování po roce.

Příležitost odčinit své pochybení se vzdáním se funkce mluvčího Charty do rukou StB se Havlovi naskytla v listopadu 1978, kdy se ze závažných zdravotních důvodů musela vzdát funkce mluvčí Marta Kubišová. Havel se místo ní na tři měsíce „mluvčovaní“ ujal. Učinil tak v situaci, kdy mu za to hrozilo nové uvěznění. Byl totiž už i členem nově působícího VONS.

To se naštěstí stalo až koncem května 1979. Když byl toho roku ve vazbě, navštívili ho tam dva pánové, kteří mu doporučili, aby přijal nabídku na angažmá dramaturga v divadle na newyorské Broadwayi, která předtím přišla k rukám jeho ženy Olgy. Prý by mu umožnili odjet. Havel věděl, že ho tu jinak čekají léta kriminálu, ale přesto nabídku odmítl.

Jen u hlavního líčení řekl soudu a všem přítomným, že skutečnost, že před soudem stojí, je „tak trochu“ projevem jeho svobodné vůle. Ano, Havel byl svobodný člověk, i když byl vězněn.

Spolupráce s Havlem

Havel nebyl žádný přitakávač, pečlivě ale každého poslouchal a jeho názory a návrhy posuzoval. Byl spíše důvěřivý, a zlí jazykové říkali, že hodně záleží na tom, kdo k němu přijde se svým postojem poslední. Nepočítám-li své pasivní sledování polemiky z konce šedesátých let, v níž se Václav Havel přel s Milanem Kunderou o „českém údělu", zažil jsem osobně vlastně jen dvě velké polemiky, v nichž Havel vystupoval jako strana sporu či výrazný diskutér.

První se týkala Poznámek o statečnosti, textu Ludvíka Vaculíka, tedy vlastně různého pojetí strategie protirežimního odporu. V ní jsem stál na straně Havla proti Ludvíku Vaculíkovi, prostě proto, Havel v polemice s ním dobře obhájil naše společné angažmá ve VONS a srozumitelně vysvětlil, že jeho členové nejsou raplové či kamikadze a vždy zvažují rizika svého jednání. Vysvětlení bylo potřebné, zdálo se mi, že se celá československá společnost propadá do bázlivosti; do strachu a pasivity.

Druhá diskuse byla v letech 1979 a později. Původně se týkala toho, zda Charta 77 má vydat jako svůj dokument text o poválečném vyhnání Němců. Pro vícero důvodů se tak nestalo, ale zato se rozpoutala polemika, jíž se na obou stranách vyhraněných postojů účastnily desítky aktivistů Charty 77, a další desítky se snažily zaujmout nějaké stanovisko k otázkám, zda vyhnání bylo v souladu s právem, nebo to bylo bezpráví, zda to byla politika státu, či jednání českých obyvatel, na kolik bylo cílem vyhánění Němců obohacení se jejich majetkem a také, zda odhlédnuto od práva, bylo mravné a prospělo československé společnosti v následujících a pozdějších letech.

Ve všech těch tématech byl kritikem a odpůrcem vyhnání právě Václav Havel a já jsem mu stál spolu s dalšími chartisty po boku. Po létech jsem zjistil, že v době našeho uvěznění vznikly dva nebo tři sborníky z příspěvků do této polemiky.

Mrzelo mě proto, že Václav Havel začátkem devadesátých let, poté, co jako prezident republiky vyjádřil nad vyhnáním německého obyvatelstva lítost (média uváděla, že omluvu), své stanovisko do značné míry změnil.

Měl jsem často i jiný názor než Václav Havel. Vzpomínám si, jak po návratu z vězení jsem mu vyčítal, že v nějakém textu použil výrazu „ujeté feministky".

Diskutovalo nás o tom více chartistů, a možná, že jsme se těmi diskusemi všichni trochu k emancipačnímu feminizmu přiblížili. Diskriminace různých skupin lidí byla častým tématem chartistických hovorů, stejně jako antisemitizmus, anticiganizmus, konzumerství či paternalizmus. Vybavuju si přitom postoje Václava Havla. Ano, byl to levicový intelektuál. Diskutovalo se ovšem i po listopadu 1989.

Koncem roku 1989 jsem spolu s Václavem Bendou (oba za VONS), s Dagmar Burešovou a s Otakarem Motejlem radil Václavu Havlovi, jak má být formulovaná amnestie. Shodovali jsme se v tom, že nespravedlivé poměry politické nepříznivě ovlivnily délku trestu (a vězeňské podmínky) každého vězně, nejen vězňů svědomí.

Proto byla amnestie tak rozsáhlá, i když samozřejmě nešlo o generální pardon. S pozdějším častým udílením milostí jsem ale už nesouhlasil, dokonce jsem se stal po zkušenostech s nimi zásadním odpůrcem udílení milosti, a mimo revoluční zvrat i odpůrcem amnestie. Také jsem oceňoval Havlův odpor k lustrování a k lustračnímu zákonu. Sympatické byly i jeho pochybnosti o privatizaci, zvláště kuponové, a jeho zesměšňování „neviditelné ruky trhu“, tedy jeho odpor k neregulované tržní ekonomice.

Můj poslední spor s Václavem Havlem

Když začátkem října 1990 diskutovalo pár lidí v bytě Václava Havla na nábřeží o tom, koho podporovat na nastávajícím sněmu Občanského fóra při volbě jeho předsedy, řekl Václav Havel, že tam budeme asi muset „dát" Klause. Jedině to prý může pravici v OF zastavit a paralyzovat ji. „Zošialel si, Vašek? Veď Klaus — to je fašista," reagovala na to jedna přítomná Havlova příbuzná.

Ne všechny politické kroky se ovšem dají vysvětlovat obavami, a nikdo jsme tam nechápali Havlův záměr pustit do funkce předsedy OF Klause jako výraz nějakých nepřiměřených obav, i když jsme s ním třeba nesouhlasili. Já jsem v tom nesouhlasil s Václavem Havlem rozhodně. S Klausem bylo možno prohrát, ale nemělo se mu ustupovat, říkal jsem.

Byl to člověk jiného ražení, než byl slušný a taktní Havel. Od té doby mezi nimi panovalo napětí, které museli zvládat i jako prezident republiky a předseda české vlády. Dlouhá léta byl pak Klaus pro Havla skutečné trauma. Pro Klause bylo naopak vymezování se vůči Havlovi zdrojem jeho exhibicionizmu, který však nebyl tak hulvátský jako dnes Zemanův.

Klaus založil většinu svých demagogických kampaní na postojích Václava Havla, které prostě odmítal. Multikulturalitu představoval jako multikulturalizmus, občanskou společnost zesměšňoval výrazem en-džíou-izmus, ochranu životního prostředí včetně celosvětových snah o snížení globálního oteplování vydával za levicový enviromentalizmus a integrační úsilí v Evropské unii označoval za „eurohujerství“ a „vlezdobruselizmus“.

Zřídka měl i „nehavlovská“ témata, „pracoval“ například se záměnou homosexuality za homosexualizmus, který rovněž vynalezl. Dodatečně si uvědomuju, že spor o postoj k Václavu Klausovi z podzimu 1990 byl asi můj poslední spor s ním.

Když mi v červnu 1992 skončil poslanecký mandát ve Federálním shromáždění a byl jsem v září téhož roku odvolán (po dohodě Klause a Mečiara) z funkce generálního ředitele již zanikající Československé tiskové kanceláře, stýkal jsem se s Václavem Havlem už jen příležitostně.

Přestal jsem ho vyhledávat, on se však ke mně vždy choval přátelsky, i když jsem ho občas kritizoval ve svých článcích v deníku Právo.

Humanitární bombardování

Postupně jsme se ale odcizovali tou měrou, jakou on se přikláněl k obhajobě zájmů USA, které do listopadu 1989 stejně jako já považoval za výraz zájmů amerického vojensko-průmyslového komplexu, i když on by na rozdíl ode mne tohoto termínu asi nepoužil.

Ještě na jaře 1990 horoval Havel pro současné rozpuštění obou vojenských paktů, tedy nejen Varšavské smlouvy, ale i NATO. Takový byl rovněž léta postoj Charty 77 a chartistické Pražské výzvy z roku 1985, na jejíž redakci se rozhodujícím způsobem Havel podílel. V létě 1990 ale začal NATO podporovat, a v tom jsem já ho následovat nemohl.

Prezidentská funkce měla na Václava Havla neblahý vliv, stejně jako čest a sláva, které mu vzdávali v USA. Částečně to byla jeho reakce na pokles jeho obliby v Československu, a pak i v České republice.

Souhlas Václav Havla se zahraniční politikou USA v mých očích vyvrcholil za „humanitárního“ bombardování Jugoslávie. Havel je tak sice přímo nenazval, ale mluvil o humanitárních cílech této vojenské operace. Byl jsem jejím zásadním odpůrcem. Stejně tak mě v roce 2003 mrzelo, že v únoru 2003, jen několik dnů před koncem svého prezidentského mandátu, Václav podepsal spolu s předsedy několika vlád dopis podporující tuto invazi, jež pak začala v březnu.

Učinil tak přesto, že pár týdnů předtím, před dvacítkou svých hostů ve vile Amálka (kam jsme byli s mojí ženou také zváni) vyjádřil pochybnosti o legitimitě případného vojenského zásahu v Iráku.

V létě, už po skončení Havlova prezidentského mandátu, byl pak v Praze Adam Michnik. Seděli jsme, Michnik, Havel a já v kavárně hotelu Šroubek na Václavském náměstí a více než hodinu jsme si povídali. Chvíli jsme probírali i invazi v Iráku. Postoje jsme vyjádřili různé. Havel tvrdil, že Američani a Britové udělali chybu, když invazi maskovali obavami z neexistujících zbraní hromadného ničení. Měli přece otevřeně světu říci, že to musejí udělat, protože Saddám Husajn je krvavý diktátor, své bratrance prý nechával zaživa rozpouštět v kyselině sírové.

Naopak Michnik tvrdil, že z hlediska Charty OSN bylo dobře, že se invaze aspoň takto zdůvodňovala, když už to nebyla vojenská akce Rady bezpečnosti, jak měla být, a to přesto, že se zdůvodnění nyní ukazuje jako nepravdivé. Já jsem byl ale proti invazi.

Tento rozhovor byl asi náš nejdelší rozhovor v posledních deseti letech Havlova života. Moje žena byla pak na oslavě jeho pětasedmdesátých narozenin, a když viděla, že Václava Havla opravdu mrzí, že se omlouvám a že jsem za ním na oslavu nepřišel, zdůraznila mu, že jsem ho mailem pozval na své narozeniny, sedmdesáté, oslavované o tři dny později.

V minulosti jsme to několikrát slavili spolu, rozdíl věku byl pět let bez tří dnů. A on na Vinohrady na mou oslavu přišel, viditelně už nemocný, zdržel se asi hodinu. Setkal se tam s několika přáteli včetně mého tchána Jaroslava Šabaty a našich dětí a i vnoučat. Tchán i děti ho měli rádi. To bylo naposledy, kdy jsem s ním mluvil.

Dluh vůči Václavu Havlovi

Bylo to už za Havlova života, ale ještě více po jeho smrti, kdy se jeho pověsti a odkazu zmocnili lidé, jimž se Havel jako levicový liberál, stříhnutý zelenými, enviromentálními přístupy k životu, a jako agnostik moc nehodil do politického krámu. Jeho obraz proto přikrášlují. Jenže Václav Havel byl trochu jiný.

Dnes trpí jeho odkaz tím, že až na řídké výjimky dosud nevznikly žádné odborné historické studie o časopisu Tvář, kde působil, o Chartě 77, o VONS, o československém kulturním undergroundu, jehož byl významnou postavou, o Polsko-československé solidaritě nebo o postojích chartistů k vyhnání Němců, k trestu smrti, k rozdělení Evropy do vojenských a politických bloků.

Nejen ve studiu jeho činnosti jako prezidenta republiky, ale i ve znalosti působení Havla v Chartě 77 a v jeho veřejném vystupování let předchozích je klíč k lepšímu pochopení této zřejmě nejvýraznější postavy poválečných československých a českých dějin.

    Diskuse
    October 5, 2016 v 21.50
    mezi Skyllou a Charybdou
    Není vůbec snadné najít jistotu v tom, že názor, který jsme si o někom velmi známém za dlouhé roky vytvořili, odpovídá alespoň v hlavních parametrech realitě.

    Co vlastně na někom obdivujeme? Že tam, kde druzí holdují alkoholu je střídmý a věnuje se studiu a práci? Nebo spíše, že dokáže být bohém, nezkazí žádnou zábavu a je dobrým a vyhledávaným bavičem?

    Jedna z otázek např. je, zda by byl Václav Havel raný, tedy autor skvělého eseje (netuší někdo proč je vlastně esej v češtině maskulinum i femininum?) Moc bezmocných tak oblíbený "disidentský" společník, kdyby mu čouhala sláma z bot a na pivo si musel půjčovat. Dnes jen těžko dokážeme rozlišit, nakolik kritické hlasy vůči Havlovi, které mu například vyčítají, že on a jádro Charty až příliš šustili penězi ze Západu, přitom se zavřeným spoluvěznům potřebné pomoci (tedy třeba aspoň tehdy nedostatkového ovoce) příliš nedostávalo...

    To nevím, stejně jako netuším, zda se Havlovy hry na Západě (mj. právě i za ně dostával údajně peníze) hrály zcela spontánně, jaksi samy od sebe, nebo zda i toto nebyla cesta "zahraniční rozvojové pomoci", tedy podpora disidentů ze Západu a USA v rámci tehdejší studené války v plném proudu. Tedy těch disidentů, kterým se u nás ten komunistický režim sice rozvrátit ani za těch 12 předlouhých let od Charty77 nepodařilo, zato se jim podařilo kompletně převzít v zemi moc, jakmile tato spadla na zem. A Havlovi osobně dokonce tu nejvyšší na 2+5+5 let, což už překonáno beze změny zákonů nikdy nebude.

    Z mého pohledu mohu jen zopakovat, že Havlovi "a jeho partě" se bezezbytku podařilo na dlouhých 30 let napojit ČR na zájem geopolitiky Západu, zejména USA – nikoliv vytvořit a hájit zájem náš, náš vlastní. Dokladem je propastné ekonomické zaostávání, kdy z ČR je bezvýznamná montovna s cenou práce na úrovni ještě nedávno rozvojové a zcela zaostalé Číny, přičemž Praha s injekcí 120 mld. ročně jen z oblasti turismu prosperitu celé země nespasí.

    Jméno Václava Havla nám budiž výstrahou, že nemusí jít jen a pouze o megakult moci, jako jsme viděli u Stalina, že i zdánlivě "skromný" člověk může ovlivnit osudy milionů na dlouhá desetiletí – pokud se tento jeden člověk příliš zahledí jedním směrem, viz ona známá fotografie V. Havla s přivřenýma očima, kdy se blaženě usmívá v momentální přízni světové velmoci číslo 1, prezidenta USA, Bushe... To není vymyšlená fotografie, to je ve zkratce osud jednoho muže a jeho cesta do nejvyšších pater světové politiky.

    * * *

    O Václava Havla už nejde. Jde o to, aby ČR konečna našla své místo, mezi zeměmi, mezi které svou geografickou polohou i historií vždy patřila: Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rakousko, ale třeba i Slovinsko, Chorvatsko, nebo Rumunsko či Bulharsko nebo i pobalstské země. Není nic potupného vidět své partnery v těchto zemích – to by ovšem zde nesměla být Praha a její často tak pyšné oči upřené na ten "bohatý a vyspělý" Západ.

    Rakousko je neutrální země, není členem NATO. Zde hledejme, zde najděme sílu jasně říct (spolu se Svatoplukem Karáskem) ďáblovi NE.Zde je cesta, zde je možnost jak lze najít sama sebe. Poklonkováním a zbožšťováním Západu, kterému nás naučil tak dokonale právě V. Havel, na další vývojový stupeň jako stát nepostoupíme. Zkoušky z dospělosti jsou stále před námi.
    JV
    October 6, 2016 v 7.51
    Moc pěkný článek o Václavu Havlovi
    Děkuji panu Uhlovi za moc pěkný článek o Václavu Havlovi. Václav Havel byl nepochybně člověk statečný, jehož činy i názory nebyly motivovány osobním prospěchem. Byl člověkem, který dokázal naslouchat, který se nepovyšoval a nikým nepohrdal.

    V době po ukončení jeho prezidentského období jsem často přemýšlel nad tím, v čem tkvěly nedostatky Václava Havla, co důležité mu chybělo, s čím se míjel. Dnes už to vím: Bůh, spoléhání se na Pána Boha.

    Ke konci roku 2011, shodou okolností pouhé tři dny před skonem Václava Havla, jsem z jakéhosi vnitřního nutkání napsal takovou esej o Václavu Havlovi. Je dlouhá asi 5 stránek A4. Při každém výročí smrti Václava Havla si ji znovu čtu a každý rok zjišťuji, že bych z ní nevyškrtl ani slovo.

    Kdyby někdo z našich laskavých čtenářů měl o ni zájem, velice rád mu ji zašlu E-mailem nebo i poštou. Má adresa je: vyletal@vyletal.cz

    S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal
    October 6, 2016 v 9.00
    Já o Vaši esej k Václavu Havlovi zájem mám. pane Vyleťale!
    Také proto, že jsem se v průběhu roku 1992 zachoval vůči němu nestatečně, a své dosavadní úsilí o místo Václava Havla v demokratickém právním státě jsem vlastně vzdal.
    JN
    October 6, 2016 v 9.04
    Posuzování lidských kvalit
    podle toho, zda je daný člověk zaměřený levicově nebo pravicově, zda je spíše nábožensky založený, nebo zda je ateista - prostě a jednoduše: posuzování lidí podle toho, zda mají co nejvíce shodné názory a postoje s těmi mými, to bych, s dovolením, považoval za hloupé.

    Domnívám se, že si mohu velmi vážit člověka, se kterým se v názorech neshodnu, nemohu si však vážit člověka, který protože se se mnou neshodne, bude mě považovat za lidsky méněcenného.
    October 6, 2016 v 9.14
    Panu Vyleťalovi
    Já mám o vaši esej také zájem. Zajímá mě zejména, jak se u něj podle vás projevovalo to, že nespoléhal na Boha.
    October 6, 2016 v 10.01
    Podle toho, jak kdo mluví o Havlovi,
    se pozná, jaký je to člověk.

    Rovný, čestný a velkorysý jako Petr Uhl, nebo třeba také pokřivený, malicherný či závistivý. Se souhlasem a nesouhlasem s jeho činy to souvisí dost málo. Proti Havlovi se dá namítat zleva i zprava, ale jak se vyrovnat s tím, že skoro všechny své současníky přečníval? Každý to nezvládne, u Klause to mělo až tragikomické rozměry.
    JN
    October 6, 2016 v 11.05
    Já, pane Kubičko, vzpomínám na prezidentování Václava Havla velmi rád,
    neboť to byla doba veselá a optimistická, plná nadějí v budoucnost. Uvědomuji si také, že nejspíše udělal velké chyby (například jeho postoj k zahájení invaze do Iráku), které si ale v té době možná nebylo snadné uvědomit. Celkově jeho působení hodnotím spíše :-) velmi kladně, ovšem nedělám to proto, abych se mohl považovat za dobrého člověka :-)

    Pokud si z Václava Havla uděláme "etalon" a podle něj a podle vztahu k němu budeme posuzovat ostatní lidi, tak ho prostě zkarikujeme. Myslím, že si to chudák nezaslouží.

    Máte pravdu, že to tak často může být (anebo nemusí – ti, co něm mluví pěkně, jsou občas také pěkní "zlojedi"), ale k tomu, abych poznal, že s někým není něco v pořádku, nepotřebuji nutně slyšet jeho názor na Havla.

    Ostatně, považuji za správný ten názor, který říká, že máme hodnotit spíše činy a že soudit druhého člověka jako osobu nám nepřísluší.
    JN
    October 6, 2016 v 15.08
    Křesťané vlastně takový "etalon" mají
    a podle vztahu k němu posuzují pravdivost své víry. Dá se říci, že si vlastně vytvořili takový posmrtný kult osobnosti.

    Ovšem netrvají na tom, že by podle vztahu k této osobnosti posuzovali i všechny ostatní lidi, kteří k ní dobrý nebo žádný vztah nemají.
    October 6, 2016 v 18.22
    Pane Nusharte
    i kritizovat nebo nenávidět se dá s noblesou, nebo z krysí perspektivy. To jsem měl na mysli tím "jak mluví o Havlovi", ne to že by byly povinné sympatie. Lhostejnost je možná jen u lidí zcela bez zájmu o veřejné dění.
    JN
    October 7, 2016 v 0.10
    Děkuji za vysvětlení, pane Kubičko.
    Už chápu, jak jste to myslel.
    IH
    October 7, 2016 v 19.07
    Chápání prezidenta Havla
    Z osobní zkušenosti Petra Uhla vzešlý medailon k nedožitým 80. narozeninám Václava Havla je ve své (pro autora typické) nepatetičnosti velmi působivým sdělením. Téměř se vším mohu souhlasit: ty Havlovy činy, jež Petr Uhl vidí kriticky, je možno takto nahlížet. Stálo by však podle mne za to dokonce i problematické aspekty Havlova rozhodování znovu zvažovat.

    Ano, je zřejmé, že Václava Havla prezidentování poznamenalo. Ostatně na toto téma by se o československých a českých prezidentech dala napsat celá kniha. Také je pravda, že člověka neustále odsuzovaného a podezřívaného, navíc se sklonem zpytovat sám sebe, nemohlo exkluzivní přijímání v USA a vůbec na Západě neovlivnit. (Kdo však bránil jiným zemím, které se ucházely o přízeň střední Evropy, postupovat podobně jako USA?)

    Přístup, běžně používaný už v případě prezidenta Masaryka, předpokládá, že i čestný člověk ztratí v nejvyšší funkci mnoho ze svých dosavadních předností. Vztahuje se to na řadu jeho dispozic, originalitou počínaje a zásadovostí třeba konče. Ne že by tomu tak nebývalo, ale zvážili jsme dostatečně i možnost, že člověk v nové a zodpovědné funkci správně přejímá cosi vlastního úřadu, do něhož tak náhle něco ne vždy zde udržitelného vnesl. Na jednu stranu přichází větší sebevědomí a pocit důležitosti, na druhou stranu pocit pokory a poznání láce dosavadní suverénnosti. My, kteří podobnou zkušenost máme jen v malém, nedoceňujeme roli učení se, vliv privilegovaných informací a rozmlouvání se svého druhu mezinárodní elitou. Také nelze nedbat faktu, že „politika je uměním možného“.

    Václav Havel změnil názor na rozpuštění NATO. Taková změna přesvědčení může mít různé důvody, jak uvedeno výše, prezident mohl původní představu shledat jako politicky nerealistickou, neúnosnou, zájmu státu neodpovídající, či jako až fanfaronskou, destruktivní nebo co do dopadu až příliš nepředvídatelnou a nebezpečnou. Nebo prostě jako defétismus. Nevynucené zbavení se struktur, jež znamenaly nemalé výkony v minulosti, bývá na pováženou! Na začátku 90. let přestal Kreml vládnout nejen východní a střední Evropě, ale záhy i polovině obyvatel zanikajícího SSSR. Sebeempatičtější přístup i nejpředvídavější politika nemohly dost dobře přijít s reakcí, že také dosah moci Washingtonu by se měl adekvátně umenšit. V Polsku, Československu a dalších zemích nebyla ochota k pokračování „okupačního paktu“ a v Moskvě mohly být rádi za důstojné neosočující vypořádání s Varšavskou smlouvou. Naproti tomu nebylo třeba jakkoliv zpochybňovat spolupráci třeba Francie s Německem a obou zemí s USA, a to ani vojenskou a institucionalizovanou. (Podobně jako nebylo možné zpochybňovat další „panování Washingtonu“ nad všemi 50 státy.)

    „Humanitární bombardování“ (velmi běžný výraz V. Bělohradského) uvádí Petr Uhl do náležitých mezí. Stávalo se Václavu Havlovi, zvláště zpočátku, byť jsme to mnozí tak tehdy třeba neviděli, že se uřekl. Inkriminovaná formulace byla přitom vlastně docela pravdivá. Deklarované cíle bombardování byly opravdu nebývalé, a situace v rozpadlé Jugoslávii jej činila těžko vyhnutelným. Je velmi pravděpodobné, že nálety zahubily podstatně méně životů než by bylo ztraceno v pokračujících místních válkách, kdyby k zásahu nedošlo.

    Aniž bych chtěl rozebírat dnešní vývoj, dovolím si konstatování, že Václav Havel měl, žel, ve své nedůvěře ohledně demokratizace Ruska i některých dalších zemí pravdu. Nebylo to tedy jen neuznání doma a snaha „dotáhnout“ svou disidentskou kauzu, co jej orientovalo tímto směrem. Vzhledem ke svému umění naslouchat (často privilegovaným informacím) a vzledem ke své přemýšlivosti viděl dále za roh než jiní. I v tom je jeho velikost.

    Václav Havel byl nemálo ovlivněn svým původem z bohaté rodiny. Dlouhá léta se s ním vyrovnával. Snad také proto zažíval tolik pochybností, pocity vlastní nesamozřejmosti a nezaslouženosti svých úspěchů, také proto vynakládal tolik úsilí. Pociťoval by jistě jako „chucpe“, kdyby se zastával bohatých a prosazoval jejich zájmy. Zároveň však cítil své velké znevýhodnění pro roli zastávat se chudých. Materiální dostatek se mu jevil být něčím celkem samozřejmým, zároveň jako něco, co nezasluhuje nadměrnou pozornost. Největší slabinou Václava Havla je, že vzhledem k těmto i dalším okolnostem jeho odkaz téměř neobsahuje apel na sociální spravedlnost. Čímž trpíme dosud.
    October 8, 2016 v 11.05
    K reakci Ivo Horáka na „humanitární bombardování“:
    Je zajímavé, že s bombardováním Jugoslávie (trvalo dva a půl měsíce) souhlasily při jeho započetí dvě třetiny české populace, a při jeho skončení už jenom třetina. K tomuto rychlému odklonu od hromadného a veřejného schvalování zločinu ale nepřipěli Radko Doleček či Jaroslav Foldyna, nýbrž Jiří Dienstbier svými články v deníku Právo a Jan Kavan svou česko-řeckou iniciativou, která byla jedním z důvodů rozhodnutí Bílého domu přestat bombardovat. Česká válkychtivá (přinejmenším studenoválkychtivá) pravice to Kavanovi nikdy nezapomněla.

    Pan Horák se ale mýlí, v tu dobu se v Jugoslávii (tedy bývalé nebo ještě tehdy stávající) žádné války nevedly. Bombardováním se prý mělo dosáhnout toho, aby (zlí) Srbové už nevyháněli z Kosova (hodné) Albánce. A bylo nutno si pospíšit, protože tehdy v březnu 1999 prchalo z Kosova před terorem UÇK už více Srbů než Albánců, přičemž mnozí Albánci prchali také před UÇK, která je trestala za kolaboraci s jugoslávským „režimem“, například za to, že své děti posílali sice do školy s albánským vyučovacím jazykem, ale zřizované jugoslávskou federací.

    Jako expert OSN jsem navštěvoval na podzim 1998 „detenční/retenční zařízení“ (zřizovaná dávno před Chovancem) ve Velké Británii a v Rumunsku. Vím z reakcí tam zadržovaných „Kosovárů“ (Šiptarů, Albánců z Kosova), že velká většina z nich z Kosova nepocházela. Když jsem nějaký hlouček na detenčním dvoře pozdravil „Kako ste?“, rychle se rozprchli a se mno zůstal jeden, který byl skutečně Kosovan, protože byl se mnou schopen hovořit srbichorvatsky. Jinak to byli albánští mladí muži z Albánie, kteří na Západě hledali práci a existenci. A rumunští a britští věznitelé to věděli či tušili.

    Věta Iva Horáka „Je velmi pravděpodobné, že nálety zahubily podstatně méně životů než by bylo ztraceno v pokračujících místních válkách, kdyby k zásahu nedošlo“ mi proto docela vyrazila dech – lidská paměť je krátká, zejména když před těmi 16 lety byla masírována proamerickou propagandou, jíž plně podléhal i ten, kdo je předmětem těchto úvah – Václav Havel. Když jsem mu na statistikách HCR ukazoval, že žádný masový exodus Albánců z Kosova přece nenastal, opáčil, že oni se ti vyhnaní zase do Kosova vrátili…

    Ivo Horák také soudí, že „Václav Havel měl, žel, ve své nedůvěře ohledně demokratizace Ruska i některých dalších zemí pravdu“. Nu, neměl. Především proto, že vztah k něčemu by měl být ostatně založen na poznání a na analýze faktů, ne na důvěře či jiných pocitech. A byly to osobní pocity sympatií a antipatií ke Gorbačovovi, Jelcinovi a Putinovi (a také třeba k Sacharovovi nebo k Solženicynovi či Gorbaněvské), které určovaly Havlův vztah k Rusku. Gorbačova tedy celkem snášel, ale Jelcina měl přímo rád, jako celá západní pravice, do níž stále ještě nepatřil. Havel se nějak nenaučil rusky (a kromě kostrbaté angličtiny ani jiný jazyk), neměl ani hlubší vztah k ruské literatuře a umění. A to byla škoda.

    Člověk přece nemusí propagovat velmocenský rozměr ruské duše, aby souhlasil s tím, že v zájmu světové rovnováhy a prevence před dalšími zločiny Bílého domu a Pentagonu je možno tolerovat ruskou občanskou identitu i s tou velmocenskou zátěží.
    + Další komentáře