Úsměv Věry Čáslavské

Poradce Václava Havla Petr Oslzlý vzpomíná na Věru Čáslavskou: Setkat se s ní na Hradě v noci těsně před dvanáctou nebylo nic neobvyklého. Ale vždy to bylo povzbudivé, Věra i přes všechnu únavu měla pro každého z nás úsměv a povzbuzení.

Ve shodě s většinou národa jsem na podzim roku 1968 sledoval povětšině noční či časně ranní přenosy z Olympijských her v Mexiku a byl uchvácen strhujícími výkony Věry Čáslavské. Ve shodě s tou částí národa, jejímiž životy v základu otřásla okupace a ztráta svobody, jsem však nebyl nadšen pouze jejími sportovními výkony, ale především jasným, i když pouze symbolickým protestem proti okupaci, který udělala před zraky světa oním jemným, avšak zcela čitelným sklopením hlavy při sovětské hymně a odvrácením pohledu od sovětské vlajky.

Věra Čáslavská se pro mne tehdy jako pro většinu z nás stala mýtem. Bylo tedy příznačné, že jsem se s ní poprvé osobně setkal v onom „čase zázraků“, tedy v listopadových dnech roku 1989, a příznačné také bylo, že mne to tehdy nepřekvapilo. To, že ji pak Václav Havel pozval na začátku ledna 1990 do týmu poradců, který si přivedl s sebou na Hrad, bylo již jaksi organické a až později jsem si byl schopen uvědomit, že jsme se s touto legendou mého mládí jaksi ze dne na den stali přáteli.

Věra byla v naší zpočátku malé a jen postupně se o další pomocníky rozrůstající skupině po Edě Kriseové druhou ženou. Vnesla mezi nás dynamiku a neutuchající optimismus. Všichni jsme tehdy pracovali s maximálním nasazením, ale to její mělo vrcholný sportovní charakter. V té době se lidé na Václava Havla obraceli s nejrůznějšími každodenními i nadčasovými, pochopitelnými i zcela absurdními podáními a žádostmi.

Každý z nás se ve svém poli působnosti snažil na většinu reagovat, ale přesto je musel selektovat, Věra Čáslavská se však zarputile snažila odpovídat i na ty nejbizarnější. Oblast jejího poradcovského působení byla sociální, tedy poněkud neohraničitelná, takže byla doslova zavalena dopisy a nejrůznějšími problémy, ale ona se – i když často na okraji sil a mimo hranice proveditelného – snažila do všech vcítit a na všechny odpovědět.

Ve vzpomínce na ni se mi až do konce mého času nejprve objeví její úsměvem zářící tvář a radostná jiskra v jejím pohledu, píše Petr Oslzlý. Foto Český olympijský výbor.

Setkat se s ní na chodbě Hradu v noci těsně před dvanáctou – naše pracovní doba byla tehdy nelimitovaná – nebylo nic neobvyklého. Ale vždy to bylo povzbudivé, protože Věra i přes všechnu únavu měla pro každého z nás úsměv a povzbuzení. Toto týmové cítění si také nesporně přinesla – přestože gymnastika je postavena na individuálních výkonech – ze sportu.

O to víc jsme v naší skupině prvních poradců Václava Havla, v níž se jako životní přátelé scházíme dodnes, prožívali spolu s ní – i když se v té době našich setkání nebyla schopna zúčastňovat – těžké rány, které ji v polovině devadesátých let postihly.

Věra, s níž se život, i když ji vynesl i na ty nejvyšší „světové vrcholy“, nemazlil, se však se svým neradostným osudem prala opět s největším možným nasazením. A když se do našeho kruhu opět vrátila, bylo fascinující zjišťovat, že ji přes to všechno, co prožila, neopustil její optimismus. S neutuchajícím zájmem se mne při každém setkání vyptávala na divadlo a rodinu a jen zdrženlivě a s ostychem byla ochotná mluvit o svých problémech.

Smrt Věry Čáslavské – jejímž přátelstvím jsem byl životně obdarován – mne hluboce zasáhla, ale ve vzpomínce na ni se mi až do konce mého času nejprve objeví její úsměvem zářící tvář a radostná jiskra v jejím pohledu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.