S Havlem na rtech jde vždy o dobro

Jan Gruber

Přestože je Václav Havel tři roky mrtvý, píše a mluví se o něm mnohem více, než když byl ještě naživu.

Jednomu by se mohlo zdát, že Václav Havel stále bloumá po Praze, vysedává ve Slavii a píše divadelní hry. Zájem o jeho osobu neupadá a článků, které o něm tak či onak hovoří, každým dnem přibývá. Havlem se argumentuje. Havlem se diskuse utíná. Havlem se šermuje. Havla je všude plno.

Umřel, a přesto žije. Jeho popularita narůstá. Všichni i ti, kdo ho často nemohli vystát, se jím zaštiťují. V záhrobí se zřejmě — alespoň podle Lidových novin — stal pravičákem, jehož prapor v bitvě s „bazénkovým“ Zdeňkem musí pozvednout katolický kněz Tomáš Halík. Havel je nejmocnější zaklínadlo posledních dnů. A každý, kdo si jako správný hipster ohrne kalhoty a ukáže kárované ponožky, může Havlem být.

Václav Havel byl jistě statečný muž. Přesto je třeba kritizovat jeho podporu války v Iráku nebo umístění amerického radaru v Brdech. Zkrátka i Havel byl jenom člověk, který činil špatná rozhodnutí, a jeho idealizování nemůže přinést nic dobrého. Foto ateo.cz

V Americe, na Kubě i v Bělorusku jsou znepokojení, co jen to Češi s Havlem dělají. Jak se mu zpronevěřují a zapomínají na jeho odkaz. Historik Adrian Portmann s vážnou tváří říká, že je třeba Havla idealizovat a nemluvit o jeho slabých stránkách, neboť vzory jsou zkrátka potřeba. Monika Pajerová doufá, že kdyby Havel stále žil, tak by se nic nestalo s Petruškou Šustrovou, která by zůstala „normálním slušným člověkem“.

Havel se hraje na divadle. O Havlovi se točí dokumenty a reportáže. O Havlovi se píšou dobré i špatné knihy. Praha přejmenovala Ruzyni a vzniklo Letiště Václava Havla. Brno nechtělo zůstat pozadu, tak si pořídilo alespoň uličku. Celou ulici Václava Havla mají i v Kadani a v Roztokách. Bořek Šípek vymyslel dvě židle, stůl a strom. A po celém světě dnes raší lavičky Václava Havla, které mají přispět „k vedení skutečného dialogu a přemýšlení v duchu ideálů a životních postojů“ bývalého českého prezidenta.

Přestože Havel již několik let nemůže ovlivňovat veřejné dění, stále tak — jaksi — činí. Ze záhrobí podporuje Daniela Kroupu při kandidatuře do Evropského parlamentu. „Daniel Kroupa je můj dávný přítel, znám ho po léta jako myslitele i politika, vím, že je to statečný Evropan a že se v evropských institucích dávno angažuje,“ píše na jeho volební plakát.

Před historicky první přímou prezidentskou volbou shlíží z billboardu v nadživotní velikosti na Pražany. Oblečen v tričku s Karlem Schwarzenbergem bojuje za zvolení svého bývalého kancléře.

Ale nezapojuje se jen do volebních kampaní. Nadále vstupuje do tuzemské politiky jako nezpochybnitelná morální autorita s receptem na pravdu. Společně s Dalajlámou shlíží z domu Martina Bursíka ve Sněmovní ulici na poslankyně a poslance spěchající do práce a připomíná jim, že Češi Tibet podporují. Poletuje z úst do úst.

A mohli bychom pokračovat dál a dál. Vypočítávat Havlovy posmrtné úspěchy, vybojované bitvy nebo kauzy, do nichž se v posledních třech letech zapojil. Avšak Havel posledních let má pramálo společného s Havlem skutečným.

Jeho obdivovatelé, následovníci a nohlsedi z Havla vybírají namátkově. Tu a tam vezmou větu či dvě a hned mají důkaz pro svůj postoj či pravdu. Havel je jakýmsi Leninem dnešních dní. Autoritou, která dává váhu jakýmkoliv myšlenkám. S Havlem na rtech jde prostě vždy o dobro.

Černobílé vidění světa je neblahým dědictvím bývalého českého prezidenta. I díky jeho veřejnému působení se podařilo zasít do společenské debaty představu o věčném střetu dobra se zlem, pravdy a lásky se lží a nenávistí. Právě ona často kritizovaná neschopnost konsensu je jedním z jeho odkazů české společnosti. Neboť politika redukovaná na střet čistoty a špíny nemůže dojít ke kompromisu.

Havel byl jistě statečný muž a pro mnohé postoje a činy si jej lze vážit. Ale jeho obraz je ověšen všemožnými cingrlátky, pozlátky, ale i spoustou odpadků, které takřka znemožňují pod vším nánosem vidět skutečného historického aktéra s četnými slabostmi a přednostmi. Havel dnes více než co jiného připomíná vánoční stromeček, na který si každý pověsí, co má rád, a doufá, že pod ním nalezne dárky.

Levice se často pře, zda nechat Havla napospas pravici, nebo s ním nadále pracovat. Možná je však na čase Havla odmítnout stejně, jako on kdysi odmítnul socialismus jako prázdný pojem, který nadužíváním prakticky ztratil význam. Protože odstrojovat vánoční stromeček je pěkná dřina a málokdo vyvázne se zdravou kůží.

    Diskuse
    PL
    December 21, 2014 v 2.32
    opakování o opakování
    je matkou modrosti a tatíčkem propagandy.
    Račte si sami zatřídit podle podle svých nepochybně bohulibých aktuálních potřeb.. O nichž nepochybuji, tedy nejsem, jak ostatně sami ne/vidíte.
    PM
    December 21, 2014 v 10.07
    A proto pane Litschmanne opět o nemoudrosti té naší a muže dvou velkých talentů
    Muže talentu umělce, tedy muže který prvotně usiluje o svobodné nezávislé uvažování - o nezávislost na ideologii - na moci.
    A muže talentu politika, tedy muže který prvotně usiluje o prosazení ideologie a moc seskupení, které zastupuje.
    Oba postoje jsou legitimní, ale zároveň nesmiřitelné.
    A opomenutí následků této nesmiřitelnosti - jejich nemoudrá ignorace, ba zneužití musí traumatizovat a nechat tápat.
    I mnohé doposud moudré........bych coby potrefený dodal.
    PL
    December 21, 2014 v 12.58
    Starý algoritmus pro obeznámení se s dálným povrchem koule
    Už mě to nebavilo, pane Petrásku, je to furt dokola, a přitom máme s autorem tolik v umění i v politice živých, jež možno tepat bez berliček starců pod drnem. Ačkoliv nemáme v dědictví mnoha algoritmů pro měření míry živosti osobností (ty si zprivatizovaly jen paní mateřské učitelky pro účely klasifikace dětí, nejen dětí Saši Uhlové, bohužel) algo-rytmů pro pochyby jsme podědili vcelku dosti, např.: https://www.youtube.com/watch?v=eruYOW7uq-Q