Hrdinové s trochou bázně a hany

Filip Outrata

Nejednoznačný, zároveň pozitivní i negativní reakce vzbuzující odkaz historické osobnosti je v každém případě lepší než uměle budovaný či přiživovaný kult.

Diskuse kolem posledních dílů Českého století Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka, především ohledně způsobu ztvárnění Václava Havla, poukázaly na trochu zvláštní přístup k zacházení s významnými postavami našich moderních dějin. Některým kritikům jakoby vadilo to, že Havlova postava byla podána nejen v zásadě pozitivně až obdivně, ale také lidsky.

Objevily se výtky, že „filmový Havel“ v podání Marka Daniela neměl charisma, kterým skutečný Havel překypoval. Jiní pamětníci tehdejšího dění naopak oponují s tím, že vylíčení událostí i dojem, jakým Václav Havel působil, odpovídají skutečnosti.

Celá diskuse, jejímž vrcholem zřejmě byla slova Moniky Pajerové pronesená na debatě Respektu o Listopadu 1989, ÚSTR a výkladu našich dějin, že České století „je zlo“, by si zasloužila samostatné zamyšlení. Může ale posloužit také jako vhodné uvedení do jiné, obecnější úvahy. Úvahy o tom, jaký vztah máme k hrdinům či příkladným postavám našich dějin, k čemu takové vzory vůbec potřebujeme a co si s nimi počít.

Hrdinové malých a velkých dějin

Na samotný úvod sestupme z roviny „velkých dějin“ do té bližší, malé, každodenní. Přirozenými vzory, hrdiny našich životů jsou ti nejbližší, ti, kdo náš život chránili a pomáhali rozvíjet a obohacovat. Rodiče, kteří bez ohledu na panující režim věnovali svým dětem lásku, čas a pozornost; učitelé, kteří bez ohledu na vládnoucí ideologii uměli vzbudit radost z poznání a schopnost údivu před velkými tajemstvími skrytými v maličkostech.

Vždy takoví byli, a vždy také bylo dost těch, kteří takové štěstí neměli a jejichž osobní malé dějiny jsou obydleny spíš postavami negativními, hrozivými či prázdně lhostejnými. Ale i ti kladní hrdinové, opěrné a orientační body našich životů, nejsou pouze bělostní a zářiví, mají své slabé stránky. A možná, čím je vztah s nimi silnější a jejich otisk v našich životech trvalejší, je i jejich podoba bohatší, vybarvená mnoha odstíny a vykreslená mnoha křížícími se liniemi.

Objevily se výtky, že „filmový Havel“ v podání Marka Daniela neměl charisma, kterým skutečný Havel překypoval. Foto repro ČT

Když zjistíme, že si vzorů našeho života můžeme vážit i přesto, že známe jejich slabé stránky, právě tehdy se náš vztah k nim stává živým a životaschopným. A stává se dospělým, poté, co překonal období nekritického obdivu i stejně nekritického odmítajícího vzdoru. Jak obdiv, tak vzdor přitom byly nutnými fázemi, bez nichž by zralý vztah nemohl vůbec vzniknout.

Se vzory a hrdiny „velkých“ dějin je tomu podobně, a přece trochu jinak. Oč méně jsou pro nás skutečnými lidmi, známými z mnoha reálných setkání, poznávanými ze všech stran, o to větší důležitost má to, jak nám jejich podobu přinášejí a zprostředkovávají jiní. Zdravý a zralý vztah, vztah kritický, tak neznamená jen vyrovnat se s historickou osobností jako takovou, ale i s jejími životopisci, legendisty, vykladači, obhájci a protivníky, zkrátka se všemi, kteří její obraz dotvářejí a někdy překreslují a zkreslují.

Proč potřebujeme hrdiny

Skutečné vzory, skuteční hrdinové mají jednu společnou vlastnost. Nelze je nikomu přidělit zvenčí, musí si své místo v životě člověka, v jeho srdci a mysli sami vydobýt. Uměle, zvenčí lze vnutit vnější projevy úcty, ale ne živý, inspirující vztah. U režimem posvěcených hrdinů, jako byl Julius Fučík, bylo tou nejlepší službou skutečné osobě a možnosti najít k ní živý vztah zhroucení oficiálního kultu, jehož životnost byla vymezena režimem, který si jím vypomáhal.

Podobně je tomu i dnes. Dění po smrti Václava Havla před třemi lety ukázalo velice jasně, že mohutná vlna obdivu a veřejně vzdávané úcty vyvolala podobně mohutný odpor, odpor tím silnější, čím exaltovanější byla veřejná oslava zesnulého. Václav Havel není a nebude vzorem, hrdinou pro všechny.

Pro mnohé, snad i pro většinu obyvatel České republiky však může být inspirující, zajímavou a pozitivně, byť kriticky přijímanou postavou. Takový vztah k němu si však musí najít každý sám, často navzdory oficiální, mediální adoraci.

Někteří by byli rádi, kdybychom měli víc hrdinů v tradičním slova smyslu, bojovníků se zbraní v ruce. Spory o třetí, protikomunistický odboj jsou vedeny často právě snahou dát českému národu, který tak často a tak ochotně ohýbal v kritických okamžicích svých dějin páteř, takové hrdiny.

Jenže příklad bratří Mašínů, symbolických postav protikomunistického odboje, ukazuje na obtížnost takového počínání. Pro část veřejnosti jsou a zůstanou pouhými vrahy; pro jinou část pak lidmi, kteří svou touhu po svobodě realizovali krajně problematickým způsobem; jen pro zbývající část hrdiny hodnými následování. 

Tuto různost pohledů nelze překonat, bude tu vždy, a je to dobře. Namísto hrdinů s všeobecně vyznávaným a praktikovaným kultem zůstanou Mašínové „jen“ výraznými a známými postavami, které v lidech něco vzbuzují, byť to „něco“ je často silně negativní. Taková role je v každém případě lepší než jakýkoli uměle budovaný a přiživovaný kult. Tím, co by bylo skutečně zlé, by bylo zapomnění, lhostejnost, situace, kdy památka na tu či onu postavu nevzbuzuje již vůbec nic, ani pozitivní, ani negativní emoce.

Milan Kundera, bratři Mašínové, František Kriegel, Pavel Wonka, Václav Havel. Letmý výčet postav, které se v posledních letech staly předmětem mnohdy vzrušených diskusí. Už samotný fakt, že debaty dokážou vyvolat, nejlépe svědčí o tom, že jejich odkaz, ať již hodnocen jakkoli, je stále přítomný. Všichni tito tak různí hrdinové mají jedno společné: provokují, inspirují, iritují, vybízejí k přemýšlení o širších souvislostech dějin a našeho místa v nich.

V tomto rozporném a nejednoznačném, někdy bolavém a nepříjemném, vždy však živém vztahu je jejich role vzoru, který má své důležité místo v našich životech. Dopřejme jim tuto rozpornost a nejednoznačnost, nepokoušejme se ji uhlazovat, otesávat, přemalovávat na bílo či na černo. Postavám naší minulosti tím nepomůžeme a sami sebe ochudíme.

    Diskuse
    FO
    December 17, 2014 v 11.30
    Vážený pane Kolaříku,
    když jste zmínil "otce vlasti", za sebe bych považoval za dobré zmiňovat třeba jeho vztah k Židům, kdy měl přímý podíl na pogromech dosud nebývalého rozsahu. To je z mého pohledu ne nějaká malá vada, ale vyložený hnus, a přece mi to nebrání vidět Karla IV. jako převážně pozitivní postavu. Mimochodem, s tímto přišli ne čeští, ale němečtí dokumentaristé... typické. Jinak díky za uznání, přeji pěkný předvánoční čas.
    MP
    December 17, 2014 v 16.33
    Ta slova Moniky Pajerové jmi mluví z duše. České století je zlo. Formatem a záměrem -- stylizací, která si nárokuje jakousi podivnou, a z podstaty nemožnou syntézu historické a umělecké pravdy. To otom vznikají neživotní panáci, tak jak v někdejších neměckých, profesorských románech o historii. Abych napsal životného Havla 1989 -- ale právě tak Masaryka 1915/1918 nebo Beneše 1938/1939-- musím prostě nést na trh vlastní živou kůží, buď historického interpretace anebo dramatického umělce, nemohu vystupovat jako samozvolený funkcionář oficiálního vyprávění. Bude pak těch obrazu Havla třeba deset konkurenčních a budou vždy jinak vyhraněné, třeba vyhraněné do té míry, že budou ledaskoho zraňovat a iritovat do krve; mohou naonec pořezat i svého tvůrce. To už se stává; a ti poranění se mohou bránit, vyprávět vlastní verzi.
    Ale prefabrikace hrdinů, rozdávání znamínek plus a mínus, prostě to, co dělalo České století -- to je opravdu zlo. A myslím, že je vůbec zlo uspokojovat jakousi masovou potřebu hrdinů jejich vyráběním. Třebas bychom těm fabrikátům přimalovali pár šmouh, trochu sazí na líce, tu špetku profesorské ješitnosti pro Masaryka, tam trochu milostných avantýr pro Havla, pořád takhle vzniknou jen papíroví nádivové.
    December 18, 2014 v 21.05
    Mýtus o mýtu
    Krátce po Havlově smrti jsem v BL (http://www.blisty.cz/art/61548.html) napsal:

    "Havlovi kritici si osobují zásluhu smělých bořitelů mýtů o Havlovi jako světci, který je nekritizovatelný, nikdy se nemýlil a nikdy nic neudělal špatně, vždy žil v pravdě a lásce. Je opravdu tento mýtus rozšířený a doložitelný? Není to spíše mýtus o mýtu? ptá se Jiří Kubička.


    Nejprve ale příklad mýtu (ve smyslu Rolanda Barthese) : Kdysi dávno jsem v malém Websterově slovníku našel definici slova "Lipany" - "místo bitvy, kde byli v roce 1432 poraženi Češi". Kdo Čechy porazil, tam uvedeno nebylo. Svým způsobem správně: z hlediska mýtu o slavných porážkách není důležité, kdo vyhrál. Mýtus o slavné porážce předznamenávající Bílou horu se ale začne bortit, když se dozvíme více o historickém kontextu: mezi vítěznými Čechy (Němců tam mnoho nebylo) byl budoucí "husitský král" Jiří z Poděbrad, německého císaře Zikmunda již před bitvou jako českého krále uznával poražený Tábor, ale vítězná Praha ne. V mýtu byla událost zbavena své historické konkrétnosti, porážka je abstraktně absolutní porážka, poražení Češi jsou totožní s Čechy doby národního obrození, vítězní Češi patnáctého století mizí. V mýtu je historická událost jen nositelem poselství. Historie má nekonečně možných významů, mýtus pouze jeden.


    A teď k základním mýtu o Havlovi, mýtu o pravdě a lásce. Podobně jako u Lipan byli skutečně nějací Češi poraženi, Václav Havel opravdu na jedné z demonstrací v listopadu 1989 řekl 'Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí'. Byl to slogan pro ten den a hodinu, invokující základní lidské hodnoty; tehdy ho veřejnost přijímala jako výraz své touhy, nikoliv specifické Havlovy politické pozice kontrastující s jinými politickými programy. "Pravda a láska" byla později jako ideologie či politický směr chápána; především ovšem kritiky Václava Havla a oponenty jeho skutečných či domnělých spojenců a souputníků.Pokud se někdo k Havlovi hlásil, používal touto sousloví málo, a pokud ano, pak většinou z trucu. Za to zde máme Doležalova "velkovačnatého hlasatele pravdy a lásky" "pelech pravdy a lásky" Vítězslava Jandáka, bratrstvo pravdy a lásky, pravdoláskovce. Konkrétní Václav Havel zmizel v záplavě rétoriky, kterou nevytvářel on sám, ale jeho kritici, kteří vytvořili dojem, že Havel mluví o pravdě a lásce v každé druhé větě; na okolnosti oné historické chvíle, kdy tato pro něj osudová slova řekl, se zapomnělo.

    Mýtus Václava Havla, který se považuje nebo je považován za bezchybného světce pravdy a lásky se prosadil do té míry, že dokonce i lidé, kteří chtějí o Havlovi něco positivního cítí potřebu zbavit se podezření, že jsou jeho nekritičtí vyznavači: "Nesouhlasil jsem s ním ve všem, ale..." Obvykle to o lidech, které máme rádi nebo které dokonce obdivujeme, neříkáme, skrytý předpoklad, že uznání hodnoty člověka znamená jeho zbožštění, není samozřejmý. Řeknu-li o některé kolegyni či kolegovi : "Je to dobrý psycholog a slušný člověk," nedodávám obvykle "ale nesouhlasím s ním úplně ve všem", to je přece jasné.

    S možnou krátkou výjimkou asi půlročního období po listopadu 1989 nebyl Václav Havel nikdy v nebezpečí, že bude strádat nedostatkem kritiky nejen svých jednotlivých názorů a činů, ale celé své osoby. Mýtus o mýtu bezchybného světce pomyslného náboženství lásky a pravdy napomohl tomu, že každý, kdo ho chtěl zpochybnit ať už z důstojných důvodů nebo z krysí perspektivy, měl snadnou práci: mohl ho poměřovat ve světle, v jehož záři by neobstál vůbec nikdo. Havlovi nepřátelé se staví na piedestal hrdinů, kteří se odvažují postavit se moci vševládného tabu; měli by z tohoto piedestalu sestoupit, je výtvorem mýtu.“

    Bitva u Lipan byla samozřejmě až roku 1434, jinak na tom pro dnešní kontext nic měnit nemusím.

    FO
    December 19, 2014 v 9.51
    Vážený pane Kubičko,
    díky za zajímavý text, souhlasím s tím, že kritika může být podobně vyprázdněná jako skutečné nebo údajné mýty, které chce bořit. Také asi máte pravdu v tom, že Václav Havel byl kritizován odněkud vždy.

    Ale s jednou věcí musím polemizovat. Skutečně se podle mě nedá říci, že by Havel slogan o vítězství pravdy a lásky použil jen jednou v neopakovatelném kontextu roku 89 na demonstraci. Například ve filmu Občan Havel máte scénu, kde Havel někdy po r. 1992 dostává v Rumunsku čestný doktorát. V rámci řeči tam ukáže "véčko" a řekne tuto svou větu o tom, že pravda a láska... tak trochu jako by se to od něj očekávalo, bylo to jeho obvyklé "číslo", o které nemůže publikum ochudit.

    Nevím, nakolik toto heslo používali to, kdo se k Havlovi hlásili, asi spíš ne, ale on sám to podle mě používal jako jakousi svou erbovní devizu, podobně jako srdíčko u podpisu.

    Ještě jedou díky za podnětný příspěvek do diskuse, i Vám přeji pěkný čas adventní!
    December 20, 2014 v 9.55
    Děkuji panu Outratovi za vlídně adventní odpověď. Doloženě to tedy Havel řekl jednou doma, jednou v zahraničí. Nepamatuji se, že by to říkal nějak často. Ovšem lidská paměť je ošidná, třeba pan Poláček si pamatuje, že říkal také "Pravda vítezí, ale dá to fušku", ačkoliv to řekl Jan Masaryk.

    Důležité je pro mě spíš to, že to není politický program, ale revoluční slogan.

    Lidé se dělí spíše na ty, kdo ho měli Havla rádi a kdo ne, než na jeho nekritické obhájce a odvážné kritiky.

    Kdo je na dnešní veřejné scéně následovníkem Havla? Blízko k němu názorově je asi Jiří Pehe, ale ani o něm se nedá říct, že by přebíral všechny jeho názory. Schwarzenberg byl pravda kdysi Havlovým kancléřem, ovšem nedovedu si představit Havla, jak se dává do party s Kalouskem.
    MT
    December 20, 2014 v 12.24

    Já si naprosto dovedu představit Havla jak se dává dohromady s Kalouskem. Nevím, co by na této představě mělo být tak nepředstavitelného.

    Jinak ale musím říci, že Kubička má v tom dělení lidí pravdu - Havla jsem rád neměl ani dříve. Považoval jsem ho za člověka frází, umělých dramatických spektáklů, politické prázdnoty a člověka kýče. Přesto jsem ho také hájil a myslím, že jsem řádově objektivnější než pan Kubička.
    A rád bych zdůraznil, že Havla považuji - navzdory tomu, co jsem napsal - za člověka osobně statečného a jeho dílo za slušný nadprůměr ... jeho hry se mi vesměs líbí ...
    ... a kdo jste pochopili z předchozích řádků můj ambivalentní vztah k Havlovi, tak vás asi neudiví, když řeknu, že konzistentně s mým postojem k Havlovi oceňuji velmi, téměř nejvíc Havlovo "Odcházení" ... to není polomasochismus, to je vnitřní pravdivost člověka, kterého ve sféře politického angažmá považuji za prázdnou figuru ...




    JP
    December 20, 2014 v 13.25
    Pravda vítězí?
    Pane Kubičko, lidská paměť je skutečně ošidná, a ta moje v tomto ohledu není - žel Bohu - naprosto žádnou výjimkou. Nicméně, i tak bych si troufal setrvat u přesvědčení, že onen inkriminovaný výrok ("Pravda vítězí, ale dá to fušku") svého času pronesl t a k é Václav Havel.

    A pokud mě má paměť opravdu velmi neklame, zalil mě přitom tehdy pocit naprosté - dejme tomu - marnosti, z toho, že právě ten veřejný činitel, který byl přinejmenším trpnou stafáží k tomu, že hned po osvobození se ze lži totalitního režimu společnost upadla do lží partikulárních ideologií a partikulárních egoistických zájmů, tak že zrovna někdo takový má ještě tu nestoudnost předstírat, že tato cesta snad vede opravdu ke skutečné pravdě.

    Tedy že tu nebyl vytvořen nový systém, který sám produkuje nepravdu jako na běžícím pásu, nýbrž že jenom postačí dát si trochu té "fušky", a všechno bude v naprostém pořádku.
    MP
    December 20, 2014 v 15.56
    Josefovi Poláčkovi
    Každý režim produkuje lži jako na běžícím pásu. Byl bych téměř v pokušení napsat "Díky Bohu". "Pravda vítězí" je vynikající heslo, protože mluví o aktivní pozemské víře; sluší se číst ve smyslu: Jistě, často to vypadá k neuvěření, ale jednej s důvěrou, že pravda může zvítězit; jinak jsi už prohrál.
    Jde to heslo číst i jinak, ale pak je z něj jen pitomá fráze, Masaryka nevhodná. Možná mě šálí paměť, ale myslím, že i Havel původně řekl: Věřím, že pravda a láska musí zvítězit...
    I ten dodatek" ...nad lží a nenávistí" je dvojznačný. Svádí ke kýčovitovému čtení, anebo se může číst: zvítězí nad aktuální formou lži a nenávisti, otevře nové svobodné možnosti. Ve kterých se budeme potýkat s novými lži a novými nenávisti, dodal bych já.
    Prostě vítězství pravdy a lásky není nastolení režimu pravdy a lásky.
    PM
    December 21, 2014 v 11.25
    Shrnuji podstatné tak jak bych to rád viděl
    Havel byl mužem s talentem umělce, tedy muže který prvotně usiluje o svobodné nezávislé uvažování - o nezávislost na ideologii - na moci.
    A mužem talentu politika, tedy muže který prvotně usiluje o prosazení ideologie a moc seskupení, které zastupuje.
    Oba postoje jsou zároveň legitimní a nesmiřitelné.
    A dopad opomenutí tohoto nesmiřitelného protikladu - jeho nemoudrá ignorace, ba zneužití ve veřejně významné kariéře, musí zákonitě traumatizovat, nechat tápat a i nenávidět.
    A skoro kohokoliv........bych coby potrefený občan dodal.
    JP
    December 21, 2014 v 12.36
    Vítězství pravdy?
    Pane Profante, jistě jste si sám plně vědom toho, že každé heslo - totiž každé krédo, jakmile začne být mechanicky a bezmyšlenkovitě opakováno - má přinejmenším silnou tendenci stát se zcela prázdnou frází, respektive vysloveným kýčem.

    Je bezpochyby docela možné, že Havel to při prvním vyslovení tohoto kréda "myslel dobře" - ale faktem je, že v daném kontextu tato myšlenka zdegenerovala k politickému i morálnímu kýči. A není mi opravdu známo, že sám Havel by se od tohoto kýče jakýmkoli způsobem distancoval.

    Na tento politický kýč o údajném "vítězství pravdy a lásky" svého času reagoval autor, jehož jméno mi bohužel vypadlo z paměti, v záhlaví jednoho vydání Salonu (in: Právo). Stála zde prostá věta:

    "Lež a nenávist vždycky zvítězí nad pravdou a láskou."

    Tato věta, toto konstatování se nám může hrubě nelíbit, neboť nám rozbíjí naše iluze a naše růžové sny o tom "konečně dobrém" světě, který bychom natolik toužili jednou zažít; ale nikdo asi nemůže popírat, že je to věta velmi realistická, a tedy pravdivá.

    Zatímco ona věta "Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí" je už sama o sobě nepravdivá, a tedy sama dokumentuje svůj vlastní opak.

    ------------------------------------------------------

    Jestli je veškerý "pokrok" lidstva charakterizován tím, že jenom určitá forma lži je nahrazena nějakou novou? - Těžko říci. V určitém smyslu asi ano - každý společenský systém si produkuje nevyhnutelně svou vlastní ideologii - a základní funkcí ideologie je být veřejnou náhražkou pravdy.

    A přece... Do takhle zkusit vytvořit ideologii, jejímž jádrem by bylo právě to, neustále stavět v potaz samu sebe?

    Nevzpomenu si už v pod kterým textem to bylo, ale zrovna nedávno v jedné diskusi padla zmínka o postulátu "nesamozřejmosti", který byl vytvořen v disidentském prostředí (Patočka). Ano, v podstatě se nejedná o nic jiného, nežli právě o tohle. Ideologie falšuje a zatlačuje pravdu právě tím, že určité téze postuluje jako nezpochybnitelné. (V komunismu například to byla téze sociální rovnosti, v demokracii je to téze svobody.) Jakmile se ale cokoli přijme jako jasné a nezpochybnitelné, je to okamžitě konec pravdy. Pravda počíná tam, kde se věci neustále znovu zpochybňují, kde se znovu a znovu vychází z oné "nesamozřejmosti věcí".

    Havlova osobní tragédie (a jeho vlastní nakonec kýčovité působení v politice) pramení právě z toho, že tu svou dřívější kritickou nesamozřejmost z časů disidentských vyměnil za nekritické vnitřní ztotožnění se s články víry nového politického systému.

    Ale tenhle neřešitelný paradox Havlova působení konstatoval vlastně už pan Petrasek.
    MP
    December 22, 2014 v 0.01
    Pane Poláčku
    Obě věty, které jste uvedl, nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé, natož aby jedna z nich byla nepravdivá sama o sobě. Prostě se jim pravdivostní hodnota jakožto větám nedá přiřadit a nelze je testovat ani logicky, ani empiricky. Použití slova "pravdivá" je tady vždy nutně metaforické. A ve Vašem použití, s prominutím, nudné.
    Živý Havel mě mohl iritovat svými výroky -- už tu zazněly ty o lampách a králíkárnách --, mrtvý si zaslouží, abychom tyto časnosti nechali zetlít spolu s ním a mluvili o tom, co vytvořil a co zůstalo živé. Jinak jen vyvoláváme přízrak a ono je jedno, jestli abychom ho uctívali jako idol bez hany nebo jako strašidlo, na které kydáme své frustrace. Přeji Vám hezké svátky a hlavně lepší nový rok -- soudě podle nesmířené zatrpklosti, kterou projevujete, Vám ho bude zapotřebí.
    + Další komentáře