Lidská práva a transformace v historii a v české zahraniční politice

Prosazování lidských práv není totéž co transformační politika, ČR i ČSSR k němu přistupovaly vždycky po svém a Zeman spíš už jen absurdně završuje trend. V rámci debaty Ideály a možnosti české zahraniční politiky tentokrát Tomáš Tožička.

Foto11

Tomáš Tožička

29.11.2014 08:00

Aktualizováno: 18.12.2014 16:00

Související

Na pražském Smetanově nábřeží stojí socha Františka I. Pražští konšelé si ho tam postavili hned dvakrát – v roce 1850 a roce 2003. Učinili tak proto, že chtěli ocenit jeho vítězství nad Napoleonem. Je zajímavé, že v poddané Praze, i v Praze osvobozené, se městští radní rozhodli oslavit císaře, jehož panování je nechvalně známé epochou zvanou Metternichův absolutismus a vytvořením Svaté aliance, která bojovala proti demokracii v celé Evropě. A navíc porazil Napoleona! Tedy sice také císaře, ale rozhodně člověka, díky němuž se myšlenky občanské antifeudální revoluce rozšířily po celém starém kontinentu. Té francouzské revoluce, která se zásadním způsobem zasloužila o vznik lidských práv.

Na jiném nábřeží v jiném městě stojí nádraží a most, který nese jméno malého moravského města, u nějž se odehrála veliká bitva. Vždy, když cestou z nádraží do centra procházím pod tím mostem a dívám se na monumentální basreliéfy kanónů a šavlí, ptám se sám sebe, stejně jako v Praze, zda je opravdu co slavit. Napoleon bitvu u Slavkova geniálně vyhrál proti velké přesile, jeho tažení přispělo k rozšíření a sjednocení práva, přineslo s sebou myšleny volnosti, rovnosti a bratrství. Přispělo snad k urychlení konce roboty a vůbec porážce feudalismu. Ale nejsem si jist, zda všichni ti vojáci bojující na obou stranách konfliktu, jejich příbuzní, sedláci a domkaři z vypálených vesnic tuto svou dějinnou roli patřičně ocenili.

Nicméně Napoleonova krvavá anabáze zůstává klasickým pokusem impéria o transformaci vnějších společností ze zaostalosti k osvícenství. Nikoli prvním, podobné mise, mnohdy končící genocidou známe z koloniální historie. Nadřazenost tohoto přístupu výstižně popsal Rudyard Kipling ve své oslavné básni Břímě bělochů. Otázkou vždy zůstává, zda jde skutečně o transformační misi, nebo jen o umně maskovanou expanzi. A možné je i to, že bez podobných osvícených zásahů, by byl přirozený vývoj příznivější.

Spor, který dnes v České republice vedeme o podobu naší zahraniční politiky, se soustředí na otázku lidských práv a tzv. transformační politiky. Celý je zatížen emocemi a mýty, hodně se na něm podepisuje neznalost tématu. Kdyby nic jiného, patří novému vedení Ministerstva zahraničních věcí ČR veliký dík za to, že se mu podařilo otevřít diskusi o lidských právech, demokratizaci a o naší roli na obou těchto polích.

Náměstku Drulákovi patří dík za to, že potřebnou debatu po dlouhé době otevřel. Foto Jakub Patočka, DR

Je nezbytné vyjasnit si pojmy v této diskusi. V transformační spolupráci jde především o podporu demokracie v zemích, které mají, podle jednoznačně nedefinovaných měřítek, s jejím naplňováním problémy. Spor se často vede o to, co je demokracie a co ne a jakou má mít podobu.

V otázce lidských práv je situace o něco jasnější. Na internacionální úrovni se při jejich prosazování můžeme opřít o mezinárodní smlouvy, kterými se státy zavazují lidská práva dodržovat. Tyto smlouvy jsou v zásadě přijímány na třech stupních. Na úrovni OSN, kontinentálními chartami a na národní úrovni pak ústavním pořádkem. Smlouvy jsou závazné, deklarace mají sloužit jako vodítko.

V této souvislosti nelze nezmínit i mezinárodní programy rozvojové spolupráce, které od poloviny minulého století mají pomoci méně rozvinutým zemím překonat jejich hospodářské a sociální obtíže. Ideovým smyslem je vytvořit základní předpoklady pro takový rozvoj, který by umožnil naplňování lidských práv pro všechny občany, zajistil jim důstojnou existenci a možnost rozhodovat o životech svých, i podílet se na rozhodování o společenství, ve kterém žijí.

Základ je jasný – práva před systémem
Dne 26. srpna 1789 byla ve Francii vydána Deklarace práv člověka a občana, do jisté míry ovlivněná americkou deklarací nezávislosti – která ovšem sama přejímala myšlenky předrevolučních francouzských osvícenců. V textu mimo jiné stojí:

„V důsledku toho Národní shromáždění uznává a vyhlašuje, za přítomnosti a pod záštitou Nejvyšší Bytosti, tato práva člověka a občana:

Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek.

Účelem každého politického společenství je zachování přirozených a nezadatelných práv člověka. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku.

Princip veškeré svrchovanosti spočívá v podstatě v národě. Žádný sbor, žádný jednotlivec nemůže vykonávat moc, která by z něj nebyla výslovně odvozena.“

Dne 24. července 1793 byla rovněž ve Francii navržena Jakobínská ústava. I podle měřítek dnešní doby se jedná o velmi progresivní a demokratický dokument. Předpokládala všelidová hlasování o změnách ústavy a o zákonech, tedy jako zřejmě první podobný materiál prvky přímé demokracie. Přinesla nově právo na práci, sociální pomoc a vzdělání i všeobecné volební právo pro muže (tedy nepodmíněné finanční kaucí či majetkovými poměry).

Tato ústava nebyla schválena, nicméně jasně ukazuje, že sociální a ekonomická práva byla vnímána jako neoddělitelná součást spravedlivé správy společnosti. Podobný hlas se pak pravidelně ozývá při v povstáních proti feudálnímu útlaku aristokracie a nové buržoazie. V revolucích roku 1848 byla Jakobínská ústava často dávána za vzor ideální konstituce.

V rámci Americké revoluce se stala základním dokumentem Deklarace nezávislosti ze 4. července 1776, která byla z největší míry ovlivněna francouzskými osvícenci. V ní mimojiné čteme:

„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svojí oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo jí změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.“

Ze všech zmiňovaných dokumentů plyne, že autoři vycházeli při formulaci z víry, že existují nějaká práva, která jsou nám dána shůry jakousi vyšší bytostí. Především šlo o svobodu a bezpečí. Je také zřejmé, že se nijak neupírali k jednomu společenskému zřízení a dokonce doporučovali měnit toto zřízení i jeho principy tak, aby vyhovovali zajištění lidských práv, tedy vlastně Boží vůle.

Systém, který má lidská práva prosazovat, má být takový, aby co nejlépe odrážel vůli obyvatel a byl ji schopen co nejlépe reflektovat.

Problém s transformací a kategorizací
Transformační spolupráci považuji za nebezpečný omyl. Má paralela s Napoleonem je myslím zřejmá. Mohl bych uvést i jiné pokusy o tzv. demokratizaci. Intervence v Demokratické republice Kongo, ve Vietnamu, v Guatemale, když mám vybrat je několik málo. Celkově jdou oběti podobných demokratizačních snah do desetimilionů.

Naproti tomu lidská práva jsou dnes platformou, na níž se společně národy snaží hledat minimální standardy pro zajištění lidské důstojnosti pro každého obyvatele. A to napříč různými kulturami i formami společenského uspořádání.

Problém vývozu demokracie a jeho ideologické a hospodářské pozadí ukázal ve svých dílech James Bovard, a to především na příkladu americké Národní nadace pro demokracii.

Součástí emocionální diskuse o lidských právech je také pokus o jejich kategorizaci, a tím i o zdůraznění důležitosti těch či oněch práv na úkor jiných. To je ale pouze politicko-ideologický spor, který má částečně základ v podobné akademické diskusi, která se pokusila dělit lidská práva na pozitivní a negativní, nebo na lidská práva první druhé a třetí generace; v českém prostředí se objevují zcela nové kategorie jako tradiční a ostatní lidská práva.

Kategorizace však nemá žádnou oporu ani historii, ani v lidskoprávních dokumentech. Jediné obecně uznávané dělení je to, které vyjímá tzv. tvrdé jádro lidských práv, jehož by se v žádném případě nemělo týkat žádné omezování – derogace. Klasicky jsou do tvrdého jádra lidských práv řazena právo na život, právo nebýt mučen ani podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení, právo nebýt držen v otroctví ani v nevolnictví, právo na zákaz retroaktivity trestního práva.

Připomeňme si však, že například kontinentální Africká charta lidských práv nepřipouští žádnou derogaci.

O potřebě univerzálního přístupu k lidským právům se mluví již od vzniku nové rozvojové spolupráce po roce 2000 a znovu pak při diskusi o vzniku transformační spolupráce v roce 2005. Z této diskuse byly vyloučeny občanské skupiny, které v té době na obranu lidských práv v jejich univerzalitě vystupovaly. Nicméně i v materiálech MZV se objevuje potřeba univerzálního přístupu. Nakonec však zvítězilo pojetí, které prosazuje tzv. demokratizaci, aniž by bylo jakkoli specifikováno, o co vlastně jde.

Česká zkušenost a „pomoc“ světu za komunismu
Dvě základní lidskoprávní dohody – Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech – stály po jejich ratifikaci v roce 1976 u zrodu Charty 77. Filosof Ladislav Hejdánek přišel tehdy s ideou, aby se diskuse s československými mocenskými orgány vedla na základě práv daných schválenými mezinárodními smlouvami. Tato strategie byla pak využita mnoho dalšími hnutími po celém světě.

Česká republika má ratifikovánu většinu lidskoprávních dokumentů. Výjimkou je opční protokol k Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech přijatý OSN v roce 2008. Tím jsou lidé u nás zbaveni možnosti vyžadovat práva, která by jim naše země upřela, u mezinárodního výboru. Pokud chceme mluvit o lidských právech v jejich celistvosti a odvolávat se na Chartu 77, pak to není možné bez této ratifikace.

Přístup poválečné ČSR, ČSSR, ČSFR a ČR k pomoci „zemím třetího světa“ se v průběhu let samozřejmě měnil. Vyváželi jsme technologie do rozvojových zemí, školili experty, poskytovali půjčky i finanční dary v řádech až desítek milionů dolarů – například exportním kontraktem v historii Škodovky na výstavbu metalurgického kombinátu v Indii v roce 1961. Vyváželi jsme ovšem také obrovské množství zbraní a školili vojenské specialisty. Tajně, proti rezoluci OSN, jsme vyváželi československá bitevní letadla a další zbraně do Izraele v rámci tajné, ekonomicko-politické operace DI (Důvěrné Izrael).

Zajímavé je, že například vojenská invaze USA do Guatemaly pod krycím názvem PBSUCCESS a následná podpora brutální junty byly propagandou USA vydávány za reakci na československý dovoz dvou tisíc tun zbraní na švédské lodi MS Alfhem do této demokratické země. USA pak omylem bombardovaly napalmem britskou obchodní loď SS Springfjord.

Často jsme také podporovali státy, které se posléze znepřátelily, a bojovali proti sobě. Jako špatný vtip na mě během dvouleté základní vojenské služby působila historická deska na letecké základně v Čáslavi, kde byli nejprve školeni izraelští piloti a posléze egyptští piloti, aby se pak navzájem sestřelovali v československých letadlech.

Československo se snažilo podporovat i vývoz revoluce, známé je především školením vietnamských či kubánských velitelů, nebo členů jihoafrického Kopí národa. Podle dostupných informací nebyly výsledky nijak oslnivé. S nástupem normalizace se podpora odboje omezila na civilní dodávky.

V několika jazycích rozvojového světa se dosud používá namísto výrazu „opakovací puška“ slovo „brno“. Foto archiv Magharebia, flickr.com

Během normalizace politický ideologicky-revoluční étos rozvojové spolupráce částečně mizí a nahrazují ho spíše ekonomické a geopolitické zájmy. „Nezištná“ podpora vlád rozvojových zemí se však většinou děje až pod tlakem Sovětského svazu. Oficiální politikou nadále zůstává podpora osvobozeneckých hnutí, vyjádřena např. udělením Řádu přátelství v roce 1988 vězněnému Nelsonu Mandelovi u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin.

Ovšem kořeny chytrácké ekonomické diplomacie můžeme najít od padesátých let. Příkladem jsou naše dlouhodobé vztahy s Jižní Afrikou, s níž jsme přerušily diplomatické vztahy až po nátlaku KS JAR. Podobné to bylo s rasistickou Rhodésií, od jejíž vlády jsme na jedné straně nakupovali suroviny, na druhé straně jsme dodávali zbraně povstalcům. Tyto praktiky se pak přenesly i do poměrů po roce 1990.

Změny po Listopadu
V devadesátých letech jsme od rozvojové spolupráce ustoupili ve všeobecně sdíleném názoru, že jsme sami moc chudí na to, abychom pomáhali jiným. Je ovšem třeba si uvědomit, že i v roce 1989 jsme patřili mezi nejvyspělejší země planety a samozřejmě toto postavení jsme neztratili ani v ekonomickém propadu devadesátých let, i když nás předběhly některé země, jako například Jižní Korea.

Od té doby také patříme mezi nejdotovanější státy planety, a to díky přístupovým fondům EU a následně přerozdělování z rozpočtu EU. V roce 2010 na českého občana připadla dvakrát větší dotace z EU než dotace na jednoho Zambijce v rámci oficiální rozvojové spolupráce (ODA).

Lidská práva se v devadesátých letech stala silnou rétorickou hříčkou především za prezidentství Václava Havla. Černín a Klárov ovšem posupovali stále stejně pragmaticky jako před převratem.

Jediné, zřejmě politické, rozhodnutí narušilo pragmatismus ekonomické diplomacie. Byl to radikální odklon od tradičních obchodních partnerů – zemí bývalého Sovětského svazu, Vietnamu, „frontýrských zemí“ ve střední Americe a na jihu Afriky. Znamenalo to nejen obchodní ztráty, ale především diplomatickou marginalizaci a praktickou degradaci dosud významné české diplomacie na hlasovací zrcadlo USA. Přeorientování na jiné země proběhlo úspěšně jen částečně, a to především díky tomu, že jsme se začlenili do zpracovatelského procesu s vysokou mírou zisků z práce, ale malým podílem kapitálových příjmů.

Zklamání některých partnerů bylo velké. Příkladem může být nakonec takřka utajená návštěva Nelsona Mandely, kterého Václav Havel pozval jako první významnou osobnost již v roce 1990. Mandela přijel na soukromou návštěvu až v roce 1992 a vzbudil na Hradě veliké rozpaky, takže to vypadalo, jako by se jeho návštěvu snažili všemožně ututlat. Mediální pokrytí se limitně blížilo nule. Mandela byl zklamán českým odmítáním tradic podpory národně osvobozeneckých hnutí a nakonec tuto návštěvu ani Václava Havla nezahrnul do svých pamětí.

Konečným rozloučením s lidskoprávní problematikou byla v roce 2001 návštěva prezidenta Havla v Saudské Arábii, v jednom z nejtužších totalitních režimů. Na oficiální cestu s ním letěli zástupci několika firem, včetně zahraničních. Nejvýnosněji dopadla návštěva pro zástupce americké Terex Corportion.

Právě zde je možno spatřovat počátek nového typu české tzv. ekonomické diplomacie. Zatímco normalizační proexportní politika měla za úkol zvýšit příjmy státu, současná tzv. ekonomická diplomacie je zaměřena převážně na podporu soukromých podniků, které jsou ještě k tomu mnohdy v rukou zahraničních vlastníků, nebo mají jinou daňovou rezidenci. U Václava Havla se jednalo ještě o výjimky, u Václava Klause šlo o pravidlo a u Miloše Zemana to nabralo absurdních rozměrů, když s sebou na státní návštěvy vozí zástupce firem sídlících mimo ČR, danících v rájích a ještě létá jejich letadly.

Nový dvojí metr
Rozvojová spolupráce se znova rozjíždí až na přelomu tisíciletí. Mezi první velmi chvályhodné kroky patří unilaterální odpuštění dluhů našim dlužnickým zemím, které se řadily mezi nejchudší státy (LDC). Zlomovým krokem se stala příprava tzv. transformační spolupráce, která vznikla ve spolupráci mezi MZV, Člověka v tísni a za silné podpory NED. Jejím cílem je vývoz demokracie a to především neokonzervativního střihu. Důraz se klade na formální volenou parlamentní demokracii s omezením přímé demokracie a deliberace, právo na vlastnictví, právo na mediální aktivity. Zeměmi, na které se naše politika podle přání USA zaměřila, byly Barma (Myanmarský svaz), Bělorusko a Kuba.

Ostatní totalitní země zůstaly zcela mimo transformační agendu a oficiální spolupráce s nimi byla kritizována jen několika málo lidskoprávními skupinami. Dále se spolupracuje s autoritářskými i diktátorskými režimy na arabském poloostrově, v severní Africe, v Latinské Americe i v Asii. Celou dobu pokračuje vývoz zbraní a zbraňových systémů.

Příkladem může být dnes zapomenutý pokus vlády vyvézt do Číny radar Věra. Organizacím a občanům protestujícím proti vývozu systému do země, která má těžké problémy s lidskými právy i se zahraniční politikou, se po několik týdnů dostávalo jen úsečných odpovědí: „Čína není na seznamu nebezpečných zemí. Republice nepomůžete tím, že budete bránit ekonomickému rozvoji a výnosnému exportu, který alespoň trochu srovná náš obchodní deficit s Lidovou republikou.“ Vývoz zbraní nakonec nezastavily demonstrace, ale výhrada USA.

Lokační systém VERA-NG, nástupce proslulé Věry. Foto VERA-NG/ERA

K alarmující intervenci proti lidským právům ze strany ČR došlo 1. října 2007, kdy Valné shromáždění OSN přijalo 122 hlasy proti 6 návrh, aby se OSN zabývalo dopady používání střel s ochuzeným uranem. Jedním z oněch šesti hlasů proti byl vedle USA i hlas českého zástupce při OSN. Vzhledem k tomu, že tyto střely byly použity ve válkách v Jugoslávii, Afghánistánu a Iráku, tedy zemích, které byly prioritní pro naši zahraniční rozvojovou spolupráci, je skandální, že naši vládu nezajímalo, zda případné vedlejší efekty radiace nemohou způsobit poškození populace, které se snažíme pomáhat, nebo lidem, kteří tam jezdí pracovat. Proti tomu se opět ohradilo jen pár aktivistů.

Podobně anti-lidskoprávní punc nese hlasování v Radě pro lidská práva z 26. června 2014. To ustanovilo otevřený výbor, který má připravit smlouvu o závazných pravidlech pro firmy k dodržování lidských práv. ČR ve shodě se zeměmi EU a s USA hlasovala proti. Toto hlasování nejde jen proti lidskoprávní agendě, ale i proti transformačním myšlenkám. Otevřený výbor je totiž takový, jehož práce se mohou účastnit i zástupci občanských organizací a hnutí. Dosavadní práce uzavřeného výboru, sestávajícího ze zástupců průmyslu a bank totiž, jaký div, k žádným pravidlům za pětadvacet let nedošla.

Závěrečné shrnutí
Ačkoli jsme ratifikovali nejdůležitější lidskoprávní smlouvy, jen těžko můžeme říci, že se nám daří je plně naplňovat na domácí úrovni. Na mezinárodní úrovni prosazování lidskoprávní agendy prakticky chybí. Místo toho se prosazuje transformační spolupráce, která ovšem nemá žádný jednotící prvek a není jasné, z jakých principů vychází a kam směřuje. Její vágní formulace umožňuje, aby ji kritici obviňovali ze zaujatosti a utilitárního využívání k politickým a ekonomickým zájmům.

Strategie lidskoprávní agendy zatím není v zahraniční politice zahrnuta. Není jasně dáno, jak se mají lidská práva prosazovat na bilaterální ani multilaterální úrovni. Není jasná naše pozice vůči agenciím OSN či institucím evropským a jak a na čem s nimi budeme spolupracovat. Strategie koherence těchto politik chybí zcela.

Dosavadní přístup k lidským právům na MZV i ve vládě působí chaoticky a amatérsky. Hrad s odchodem Václava Havla už nevystupuje ani rétoricky ve prospěch lidských práv a minulý i současný prezident se jim spíše vysmívají.

Rétorika MZV, především prvního náměstka Petra Druláka, směřuje ke standardizaci v rámci EU. Pokud se podaří uskutečnit alespoň částečně, s jasnou návazností na mezinárodní smlouvy a multilaterální instituce, bude to bezpochyby úspěch. Česká republika by tak poprvé mohla získat jasnou lidskoprávní strategii vztaženou k mezinárodní politice, a to na bilaterální i multilaterální úrovni. Občané, tedy i občané politici a státní úředníci, by tak měli k dispozici dokument, na nějž by se mohli odvolávat při své práci i při svém občanském aktivismu.


Publikace tohoto textu byla spolufinancována projektem ‘Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice’ ÚMV.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.