Západ jako úkol a příležitost: Výzvy pro českou zahraniční politiku

Patřit na Západ neznamená jen příslušnost k určitému bloku a hodnotám, ale i předpoklad kritické angažovanosti v situacích, kdy se hodnoty a jednání bloku dostávají do rozporu. V esejistické debatě Ideály a možnosti české zahraniční politiky pokračuje Filip Outrata.

Už čtvrtstoletí je Česká republika součástí Západu, patří do euroatlantického prostoru. Vstup do NATO (1999) a Evropské unie (2004) byl přitom pouze završením směřování daného od listopadu 1989 na základě jednoznačné shody relevantních politických aktérů polistopadové doby i většiny veřejného mínění.

Dnes se paradoxně může zdát, že ačkoli je ČR na rozdíl od doby před pětadvaceti lety v obou hlavních západních strukturách reálně ukotvená, názor veřejnosti je méně jednotný a dochází k jistému zpochybňování naší „západní příslušnosti“. To zase u jiné části české veřejnosti vyvolává silné a emotivní reakce a strach o bezpečnost a demokracii.

Podobně nejednotným, jakoby tápavým dojmem působí i česká zahraniční politika.

Bill Clinton podepisuje NATO Enlargement Pact. Zástupci Polska, Maďarska a České republiky přihlížejí. Foto archiv Pac1944.org

Západ jako mocenský blok, Západ jako komplex hodnot
K pochopení, oč v dnešní debatě jde, může pomoci položit si otázku, co vlastně znamená pojem „Západ“. Dají se rozlišit dvě základní roviny. Na jedné straně jsou to politické a vojenské instituce s jasně vymezeným počtem členů a hranicemi. V tomto smyslu je Česká republika plně součástí Západu. Ani zde však není situace tak jednoduchá, protože obě nejdůležitější západní instituce, NATO a EU, se navzájem bezezbytku nepřekrývají ani co do počtu členů, ani z hlediska názorů a postojů.

Druhá rovina je méně konkrétní a obtížněji uchopitelná, přesto právě o ní se asi nejčastěji diskutuje. Je to určitý komplex idejí, hodnot a společenského uspořádání, obecně chápaných jako určující pro západní svět. Patří mezi ně svoboda jednotlivce, demokracie jako politické uspořádání, právní stát, lidská práva, svoboda projevu a médií, převážně sekulární charakter státu, v různé míře rozvinutý sociální stát.

Mezi mocenskou a hodnotovou rovinou nutně dochází k napětí a obě roviny se nezřídka dostávají až do vzájemného protikladu. Konkrétně řečeno, politický a vojenský blok „Západ“ a jeho jednotliví členové nezastávali a nezastávají vždy v praxi hodnoty považované za západní, a někdy jednají dokonce v rozporu s nimi.

Toto napětí je z principu neřešitelné a neodstranitelné a není vlastní jen západnímu bloku – vzpomeňme jen na protiklad mezi paletou oficiálně deklarovaných socialistických hodnot a mnoha aspekty životní reality v sovětském mocenském prostoru.

Napětí a protiklad mezi realitou mocenské politiky a idejemi a hodnotami, které jí poskytují oprávněnost a jsou také využívány k jejímu ospravedlňování, má ovšem jediné čestné a logické východisko: nesmířit se snadno s tímto rozporem, ale upozorňovat na něj a stavět se do pozice vnitřního kritika vlastního mocenského bloku všude tam, kde se to zdá být opodstatněné. Tato schopnost kritického pohledu na sebe sama a odůvodněné kritiky vlastního systému, spojená se svobodou zůstat stejně kritický i k systémům jiným, je ostatně jednou ze základních západních hodnot.

Můžeme se tedy ptát: Jak je na tom česká společnost a Česká republika jako aktér mezinárodní politiky po této stránce dnes? Je kritickou, jinak řečeno tvůrčí, samostatnou a v této roli pro celek prospěšnou součástí Západu?

Havel a Dopis osmi: disent selhává v nové roli
Když Československo a další země postsovětského bloku vstupovaly (či se vracely) po roce 1989 do západní euroamerické sféry, bylo s tím u některých západních intelektuálů spojeno očekávání, že svou specifickou zkušenost disentu a odporu k vlastnímu mocenskému systému dokážou noví či staronoví obyvatelé Západu, respektive intelektuální a politické elity těchto zemí uplatnit ku prospěchu všech i ve svém novém politickém a mocenském domově. V tomto smyslu však mohli být ve svých očekáváních zklamáni.

Tony Judt, roku 2010 zesnulý britský historik, který se pro svůj zájem o východoevropský disent naučil česky, v roce 2006 s ohledem na invazi do Iráku zařadil mezi „Bushovy užitečné idioty“ po bok amerických liberálů také vůdčí postavy polského a českého disentu, Adama Michnika a Václava Havla. O několik let později v knižním rozhovoru s americkým historikem Timothym Snyderem označil Judt postoj Václava Havla k irácké invazi za jisté selhání etického univerzalisty tváří v tvář rozporné skutečnosti a praktickým důsledkům jeho vlastních principů.

Zklamání někdejšího sympatizanta s českými a východoevropskými disidenty z postoje ikony tohoto disentu k problematickému počínání představitelů západních zemí v případě invaze do Iráku symbolizuje problém širšího dosahu. Jako by obdivovaní intelektuálové typu Václava Havla nedokázali svou kritickou funkci, kterou tak úspěšně a pro kriticky smýšlející lidi v jakémkoli státním uspořádání od Spojených států po Čínu i velmi inspirativně naplňovali v předchozím režimu, přenést do systému nového.

Jiří Pehe, který měl k Václavu Havlovi v letech jeho prezidentství blízko, dnes tvrdí, že Havel „měl pochyby o oficiálním zdůvodnění invaze i jejím provedení“. Není důvod Pehemu nevěřit; skutečností nicméně zůstává, že Václav Havel jako český prezident těsně před vypršením svého mandátu spolupodepsal dopis skupiny evropských státníků, kteří oficiální zdůvodnění, totiž údajnou přítomnost zbraní hromadného ničení, beze stopy jakéhokoli kritického odstupu přijali.

Ať již považujeme srovnávání tohoto dopisu například se „zvacím dopisem“ tvrdého jádra československých komunistů z roku 1968 za případné, či nikoli, nesporné je, že se ze strany českého prezidenta a dalších evropských představitelů jednalo o omyl (byť možná vedený dobrým úmyslem dosáhnout svržení krvavého diktátora), o politické a intelektuální selhání. To na jedné straně spoluzapříčinilo dnešní tragický vývoj v Iráku a celém regionu, na straně druhé vážně oslabilo důvěryhodnost Západu a západních hodnot v celosvětovém měřítku.

Hodnocení Václava Havla a jeho politického odkazu se stalo závažným tématem české společenské diskuse, a to diskuse dosti vyostřené. Démonizace ani sentimentální adorace („Havel navždy“) ničemu příliš nepomáhají. Pro ty, kteří chtějí být kriticky západní, je přirozeným postojem opřít se o tu část Havlova odkazu (především z jeho disidentského období), která právě tento přístup umožňuje. To ostatně v závěru svého posledního článku na dané téma doporučuje jeden z nejhlasitějších kritiků fenoménu „havlismu“ Václav Bělohradský.

Klasická připomínka Václava Havla zachycená zahraniční turistkou. Foto Megan Ouellettová, flickr.com

Kosovo, Palestina, Ukrajina
Irácká invaze není jediným sporným bodem. Podobný problém rozporu mezi eticky univerzalistickým východiskem a skutečností s jejími mnohostrannými a těžko zjednodušitelnými souvislostmi najdeme i v dalším často zmiňovaném krizovém bodu české zahraniční politiky, v případě války v Kosovu. Termín „humanitární bombardování“, který se v části české veřejnosti neoddělitelně spojil s postavou Václava Havla, je dodnes pro mnohé symbolem znevěrohodnění západních hodnot jako takových. Každé další postupně se objevující informace o zločinech albánské strany během konfliktu – například hrůzná podezření související se stále neobjasněným případem obchodování Kosovské osvobozenecké armády s orgány – se stávají obžalobou západních hodnot, které se staly rukojmím mocenskopolitické hry.

Skutečnost, že česká politická reprezentace, dokonce v rámci jednotlivých stran (zejména ČSSD a ODS), byla v názorech na kosovskou krizi a její řešení rozdělena, může být paradoxně dokladem toho, že se postupně učíme být skutečně západní, tzn. vnitřně pluralitní a schopní kritického pohledu, nepřijímající pouze jediné správné hodnocení situace a tedy nenechávající si vnutit nemožnost volby. Skutečně „západní“ je koexistence různých úhlů pohledu na stejnou situaci, což mimo jiné také umožňuje nepodlehnout černobílému dělení na svatoušky a bídáky a zároveň nerezignovat na zaujetí stanoviska a přijetí konkrétních kroků.

Další problematickou stránkou české zahraniční politiky a jejího vztahu k západním hodnotám je dlouhodobý postoj k izraelsko-palestinskému konfliktu. V roce 2012 byla Česká republika jediným evropským státem, který po boku USA, Kanady a několika tichomořských ostrovních států hlasoval proti uznání Palestiny za nečlenský pozorovatelský stát Organizace spojených národů.

V situaci, kdy stále více hlasů mezi samotnými Izraelci upozorňuje na to, že uznání palestinského státu je „jediná nenásilná cesta“ k řešení konfliktu (takto nazval bývalý předseda Knesetu a Světové sionistické organizace Avraham Burg svůj článek pro Lidové noviny z 5. prosince 2014), se český přístup, který vždy bezvýhradně podporoval stanovisko a kroky Izraele, byť ty objektivně směřují proti nenásilnému řešení a tedy i proti zájmům samotných Izraelců, jeví jako velmi málo západní.

Skutečně paradoxním dokreslením českého postoje bylo nedávné společné jednání části české vlády s izraelskými protějšky v Jeruzalémě, které se uskutečnilo jen několik dní před tím, než se izraelská vládnoucí koalice kvůli vnitřním sporům o kontroverzní zákon o židovském charakteru Izraele rozpadla. Země dnes směřuje k předčasným volbám s velmi nejistým výsledkem.

V případě vnitroizraelské debaty není těžké rozlišit, která ze stran je více západní, tedy vyznávající hodnoty lidských práv, demokracie jako rovného přístupu ke všem a svobody pro všechny. Radikálové v izraelské vládě typu Naftaliho Bennetta i premiéra Netanjahua odmítající vznik palestinského státu a prosazující stavbu stále nových osad na Západním břehu, respektive v „Judeji a Samaří“, chápaných těmito radikály jako součást Izraele, tou západnější stranou jistě nejsou. Česká zahraniční politika by si to měla uvědomit a podle toho jednat.

Podobný úkol klade před českou diplomacii a zahraniční politiku současná krize na Ukrajině. Zde být skutečně západní znamená neztratit kritický přístup ani k jedné ze stran konfliktu. Odmítnout jak ruskou anexi Krymu a vojenské zasahování na východě Ukrajiny, tak i nacionalistické a fašizující projevy na ukrajinské politické scéně, které jsou vážným problémem zvláště s výhledem na případný vstup Ukrajiny do Evropské unie. Nebudeme skutečně západní, pokud před těmito skutečnostmi budeme přivírat oči s tím, že jde přece o menší zlo či jakousi omluvitelnou obrannou reakci.

Západ jako úkol a příležitost
Z dosud napsaného vyplývá jeden zásadní důsledek. Samotné členství v západních institucích a příslušnost k euroatlantickému vojenskopolitickému bloku z nás nečiní součást Západu, přinejmenším ne na hlubší rovině idejí, na rovině postojů formovaných hodnotami. Nakolik hluboce bude Česká republika a česká společnost západní, to znamená schopná nadřadit hodnoty nad ryze utilitární mocenský zájem, záleží především na nás samých. Neplatí žádné výmluvy; malost geografická a početní nezakládá právo na malost intelektuální a morální.

Kritická funkce dovnitř vlastního systému a mocenského bloku, která není destruktivní proto, že si (často lépe než sami držitelé moci) uvědomuje společně sdílené a zakládající hodnoty, není něčím samozřejmým a snadným. Ti, kdo se dnes pokoušejí o kritiku selhávání a jednostranností Západu, a přitom si uvědomují, že jsou právě ve své snaze o kritický přístup zakořeněni jako součást Západu, se mohou v jednotlivých případech mýlit. Pokud však budou schopni své omyly uznat a konfrontovat je s realitou, která vždy překvapuje předem připravené názory, zůstanou vždy západními v tom smyslu, který asi jako jediný stojí za to zastávat.

V zahraniční politice, stejně jako v politice ekonomické, sociální či kulturní, tak zůstává západní orientace České republiky dosud nedořešeným úkolem a zároveň dosud plně neobjevenou příležitostí.


Publikace tohoto textu byla spolufinancována projektem ‘Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice’ ÚMV.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Dobrý počátek kritické diskuse o naší zahraniční politice Sobota, 13.Prosince 2014, 22:44:14

Souhlasím a těším se na pokračování.

Jen bych Havla neztotožňoval s celým disentem, i když byl nesporně jeho nejviditelnějším reprezentantem. V zahraniční politice to platí dvojnásob.

Filip Outrata - Praha

Martinu Šimsovi Neděle, 14.Prosince 2014, 00:23:58

Šlo mi právě o tu roli V.H. jako nejviditelnějšího reprezentanta a symbolu, zejména v zahraničí, samozřejmě není možné ztotožňovat Havla a celý disent.

Filip Outrata - Praha

Vážený pane Kolaříku, Neděle, 14.Prosince 2014, 08:53:10

několik poznámek k Vašemu komentáři.

Na invazi do Iráku vidím jako zásadně špatné tři věci: 1.vyfabulovanou záminku; 2.roli západních firem často spojených s politiky USA (např. Cheneyho Halliburton) v poválečném dění v Iráku, popisuje velmi plasticky Naomi Klein v Šokové doktríně; 3.celkový efekt zásahu v Iráku, který spolu s vyzbrojováním islamistických protiasadovských rebelů v Sýrii způsobil dnešní úspěch Islámského státu.

Podle mě to stačí k jednoznačnému odsouzení invaze. A to přesto, že někteří (ne např. Cheney a Rumsfeld) měli při jejím prosazování dobré úmysly. Ty nevedou vždy na to správné místo.

Že je Obama za něco kritizován, neznamená, že jeho kritici mají pravdu. Dodal bych, že zvláště ne v USA, kde veřejné mínění stále víc formuje např. Fox News.

V. Bělohradského nepřijímám nekriticky. Naopak mi při hodnocení jeho dnešních názorů vůbec nevadí, že před dvaceti lety měl názory takové či onaké.

Luděk Ševčík - OSVČ

Václav Bělohradský se se názorově vyvíjel. Neděle, 14.Prosince 2014, 11:20:57

K lepšímu. Na rozdíl od těch, kteří se nehnou z místa, nebo od těch, kteří jdou k horšímu.
Irácká invaze byla špatným činem také kvůli tomu, že nebyla posvěcena OSN, byla přímo nelegální. Tady někde se neokonzervativci, opilí tím, že padl socialismus, utrhli z řetězu. V tomto období, více než jindy, chyběla protiváha, chyběly hlasy proti nelegálnímu jednání USA.
Vlády východoevropských států se ukázaly příliš lokajské. Ke škodě všech. Přítel není ten, kdo jen leze druhým do zadku.
Směšně jsme také museli vypadat pro tzv.Starou Evropu. Pro penízky jsme k nim běhali ale pak jsme se patolízalsky proti nim postavili, Bushovi po boku.
Tohle konání je tak trochu záhadou. Náš obchod s USA je řádově mnohem menší, než s jinými státy EU, je dokonce o dost nížší, než například s Rakouskem.Tak proč jim pořád tak podlézáme? Budí to dojem, že někomu voní 30 stříbrných.....

Martin Pleva - pedagog, Brno

Krásně a elegantněji řečeno totéž, co jsem se pokoušel Neděle, 14.Prosince 2014, 20:37:49

vysvětlit ve svých příspěvcích k ukrajinské krizi a na co pánové P. Kolařík, Poláček a Unger odmítají bohužel slyšet.

Podepisuji každou větu, i když sám se vyjadřuji zpravidla ještě ostřeji...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.