Tak jako již několikrát po roce 1989 se v posledních dnech ocitly v ohnisku veřejné pozornosti lustrace. Komunistická strana Čech a Moravy navrhla jejich zrušení, lidovci kontrovali tím, že pokud se tak stane, opustí koalici.

Poslanci návrh zamítli hned v prvním čtení. Zákon, který byl schválen v roce 1991, tak platí i nadále. Těžko k aktuální debatě něco dodávat, obzvláště poté, co se aspoň rámcově obeznámíme s její genezí. Téma lustrací provázel politický střet od momentu, kdy si je pravice instrumentálně osvojila jako součást své agendy, se kterou spojuje svou identitu. Již od začátku 90. let byl přitom zákon podroben zásadní kritice.

Lustrace kritizoval například Alexandr Dubček, Jaroslav Šabata či Jiří Dienstbier. Vedení Občanského hnutí, jehož byl Dienstbier předsedou, označilo lustrační zákony za normu, která je v rozporu s Ústavní listinou základních práv a svobod i mezinárodními pakty o lidských právech, neboť „vychází z presumpce viny, z principu kolektivní viny a nepřipouští právo na obhajobu“.

„Zákon, který měl ochránit demokratické instituce před vlivem nositelů násilí v minulosti, se změnil v nástroj pronásledování mnoha nevinných lidí. Uznáním registru svazků jako průkazního materiálu byla StB dána možnost po letech znovu ovlivnit dnešní osudy lidí,“ tvrdilo Občanské hnutí.

Alexandr Dubček se k zákonu vyjádřil takto: „Podle mého názoru i podle míněni kompetentních představitelů právní vědy, přijetí tohoto zákona není v souladu s věrností právním principům. Jsem pro očistu veřejného života, ale náprava nemůže být v rozporu s právem. Nápravou jedné se nemůže vytvořit druhá křivda.“

Podle Dubčeka sametová revoluce lustracemi opustila svou ideu, která ji zrodila. „Nové, křehké, rodící se demokracii jsou zasazovány tvrdé rány,“ poznamenal v roce 1991 Dubček. Podle Jaroslava Šabaty nebyl zákon ničím jiným než pokusem smazat podíl levicového odboje proti komunismu.