Petra Hůlová se narodila v roce 1979 v Praze. Vystudovala kulturologii a mongolistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pobývala v Mongolsku, kde se také odehrává děj jejího prvního románu, Paměť mojí babičce. Její poslední román s názvem Macocha, vydalo v letošním roce nakladatelství Torst.

Kniha Macocha je oproti těm předešlým velice niterní zpovědí ženské hrdinky. Jaké to bylo pracovat s tak intimním tématem a materiálem? 

Každá knížka je nějakým způsobem těžká a v každé knížce zdolávám nějaké výzvy a těžkosti, které si sama kladu tím textem, jak po formální, tak po obsahové stránce. Co se týče výjimečnosti této knížky, tak nevím, jestli se to dá nazvat niterností, ale určitě tam jsou nějaké autobiografické momenty, které v mých předchozích knížkách nejsou. Počínaje tím, že vypravěčka je spisovatelka, byť červené knihovny. Já to nejsem, ale s postavou jsem vedla velice intenzivní dialog a zrcadlí se tam věci v takovém šklebu, nadsázce a hyperbole, které řeším já.

Vaše romány jsou specifické tím, že hlavní postavou jsou ženy. Kde berete inspiraci pro vytváření nových ženských pohledů?

Inspirací je všechno, přemýšlím o tom, co vidím. Vždycky se snažím přemýšlet trochu jinak, nějak pootáčet realitu sama pro sebe a nezamrznout v jedné poloze. Takže častokrát pracuji také s tím, že sama sebe a předchozí knížky něčím neguji a něčemu se třeba vysmívám, z toho, co bylo předtím. Psaní je také jako dialog s mojí předchozí tvorbou a je to taková cesta, která staví na tom, co bylo a pokračuje někam. Nevím, kudy to vede, to je také vzrušení tvorby. Psaní je pro mě způsob přemýšlení, nejlíp se mi přemýšlí jeho prostřednictvím, inspirace může být cokoliv.

Redaktorka Hostu Eva Klíčová Vás vidí jako „trpělivého puntíčkáře cizelujícího ústrojí svých próz k dokonalému tvaru.“ Jak se cítíte vy, potřebujete mít své knihy dotažené opravdu do detailu? Jste puntičkář?

Za puntičkáře se asi nepokládám, ale pro každého autora je důležité cizelovat text k určitému tvaru, někdo s tím stráví víc času, někdo míň. Někdo je víc intuitivní a dá na první dobrou a někdo na tom intenzivně dře. Já nevím přesně, kde se na této škále nacházím, beru to asi jako určitou pochvalu, které si vážím, která je příjemná.

Jste matkou dvou dětí, je náročné skloubit psaní a výchovu?

Je to náročné, především v tom, že pro děti člověk musí být optimistický, laskavý, hřejivé sluníčko a tvorba je potkávání se s temnými věcmi. Přeskakovat mezi těmito dvěma způsoby bytí a přemýšlení je hodně náročné.

Váš debut Paměť mojí babičce se odehrává v Mongolsku, žila jste také v USA a jiných zemích. Jaký ve Vás tato místa zanechala dojem? 

Pro mě bylo důležité, že jsem strávila nějaký čas v Americe a v New Yorku, dá se říct na pupku světa, kde se dějí ty podstatné věci politické či kulturní. A potom nějaký čas v místě, které je úplně izolované, odřízlé, ztišené a žijící jakoby na jiné planetě. Kontrast těchto dvou míst je jako součást mé životní zkušenosti hodně důležitý.