V den oslav MDŽ se často mluví o ženských právech. Zdůrazňujeme, že v zaostalé cizině se nedodržují a že žijeme na osvíceném Západě. A přitom, či možná právě proto, se u nás „feminismus“ považuje spíše za sprosté slovo. Obojí je u nás vnímáno jako relikty socialismu. Svátek spojený s karafiáty, emancipace údernic, přežitky starých dob, které v kapitalismu s lidskou tváří dávno k ničemu nepotřebujeme.

Stačí se podívat na snad jediné aktuální téma, které je s feminismem otevřeně spojováno: kvóty. Neziskové organizace v čele s Fórem 50 % a některé progresivnější politické strany se snaží prosadit, aby bylo rovné zastoupení žen a mužů na volených pozicích ve vládě i jinde vynuceno zákonem. Paradoxně to jsou ženy-političky, které se proti tomu bouří nejvíce. „Jako ženu mě kvóty uráží,“ ozývají se hlasy žen — a nahrávají tak svým kolegům mužům. Ti ale ženská témata celkově spíše ignorují.

Nejčastěji slyšíme slova „ženská práva“ v souvislosti s protiislámským hnutím, a těžko lze věřit tomu, že by taková prohlášení byla něco víc než účelovým házením špíny na domnělého nepřítele. Přitom je tu ale řada aktuálních ženských témat, která s feminismem a ženskými právy spojována nejsou. Například dnes tolik populární přirozené porody. Samy jejich stoupenkyně je vnímají jako návrat k ženství, k přirozenosti.

Současně ale jde o jakousi vzpouru rodiček proti takřka průmyslovému rození dětí a všeobjímající moci institucionalizované medicíny. Celá oblast tzv. „reprodukčních práv“ — všeho od početí, přes těhotenství, porod, až po péči a výchovu dětí — u nás funguje prakticky pod taktovkou lékařů. V okolních státech, kde má na společenský život silnější vliv náboženství, musí feministicky zaměřené organizace usilovat např. o snazší přístup k antikoncepci nebo o právo ženy ukončit neplánované těhotenství.