V den oslav MDŽ se často mluví o ženských právech. Zdůrazňujeme, že v zaostalé cizině se nedodržují a že žijeme na osvíceném Západě. A přitom, či možná právě proto, se u nás „feminismus“ považuje spíše za sprosté slovo. Obojí je u nás vnímáno jako relikty socialismu. Svátek spojený s karafiáty, emancipace údernic, přežitky starých dob, které v kapitalismu s lidskou tváří dávno k ničemu nepotřebujeme.

Stačí se podívat na snad jediné aktuální téma, které je s feminismem otevřeně spojováno: kvóty. Neziskové organizace v čele s Fórem 50 % a některé progresivnější politické strany se snaží prosadit, aby bylo rovné zastoupení žen a mužů na volených pozicích ve vládě i jinde vynuceno zákonem. Paradoxně to jsou ženy-političky, které se proti tomu bouří nejvíce. „Jako ženu mě kvóty uráží,“ ozývají se hlasy žen — a nahrávají tak svým kolegům mužům. Ti ale ženská témata celkově spíše ignorují.

Nejčastěji slyšíme slova „ženská práva“ v souvislosti s protiislámským hnutím, a těžko lze věřit tomu, že by taková prohlášení byla něco víc než účelovým házením špíny na domnělého nepřítele. Přitom je tu ale řada aktuálních ženských témat, která s feminismem a ženskými právy spojována nejsou. Například dnes tolik populární přirozené porody. Samy jejich stoupenkyně je vnímají jako návrat k ženství, k přirozenosti.

Současně ale jde o jakousi vzpouru rodiček proti takřka průmyslovému rození dětí a všeobjímající moci institucionalizované medicíny. Celá oblast tzv. „reprodukčních práv“ — všeho od početí, přes těhotenství, porod, až po péči a výchovu dětí — u nás funguje prakticky pod taktovkou lékařů. V okolních státech, kde má na společenský život silnější vliv náboženství, musí feministicky zaměřené organizace usilovat např. o snazší přístup k antikoncepci nebo o právo ženy ukončit neplánované těhotenství.

↗

Ulice Prahy byly letos na MDŽ plné žen s květinami a zdá se, že se svátek vrací do povědomí lidí. Foto openclipart.org

U nás jsou tyto věci samozřejmé. Naopak, ještě dnes se hormonální antikoncepce nadužívá a  předepisuje značnému počtu dívek i z důvodů, které s početím vůbec nesouvisí. Genetické testy plodu se u nás provádí zcela běžně a v případě zjištěných „problémů“ lékaři často rodičku k potratu téměř tlačí. Zajistit porod bez automatického umrtvení a císařského řezu je čím dál větší problém.

Vlastně i kontroverzní otázka povinného očkování a tzv. „antivax“ hnutí se dá považovat za ženské téma, protože to jsou v drtivé většině případů právě matky, které dělají rozhodnutí o zdraví svých dětí. Ať už si o odpůrcích (tedy spíše odpůrkyních) očkování myslíme cokoliv, jejich vzestup a viditelnost je v důsledku jednou z největších současných feministických revolt proti systému.

K zamyšlení se tu nabízí, proč tato témata považujeme za specificky ženská, proč se o záležitosti ohledně dětí nestarají také otcové. Chtělo by se říci, že se to mužů netýká. Ale usilujeme-li o rovná práva mužů a žen, měli bychom otcům dát více šancí rozhodovat o osudu jejich dětí, a současně tím matkám ulehčit od tíhy zodpovědnosti. Jenže to, že lví podíl starosti o děti připadá na matky, se u nás považuje za samozřejmost a ne za problém.

Obecně to vypadá, že české ženy jsou vlastně spokojené. Neexistuje tu žádný silný a veřejně viditelný útlak, a společnost se pak paradoxně stává více konzervativní. Myslíme si, že když žádné problémy nejsou vidět, tak ani žádné neexistují. Pak se v některých oblastech zdá, že jsou katoličtí Poláci pokrokovější; je-li na jedné straně extrém, vyvolává na té druhé nutnost vyvážení. Tento mechanismus u nás zcela chybí.

A přitom je tu spoustu míst, kde by bylo zlepšení potřeba. Třeba už zmíněná politika. Necháme nyní stranou otázku kvót, ale těžko můžeme předstírat, že společnost složenou z 51 % z žen spravedlivě reprezentuje Parlament složený z 80 % z mužů. Podobně mezi top manažery a obecně na nadprůměrně placených pozicích převládají muži. Máme si snad myslet, že ženy vydělávat nechtějí? Nebo se k tomu nehodí, či ze své přirozenosti vždy dají přednost rodině před kariérou?

O tom, jestli to jsou skutečné důvody, vlastně nic nevíme. Mezi lidmi jsou ale tyto a další stereotypy hluboko zakořeněné a všeobecně přijímané. To se nakonec jeví jako nejpalčivější problém českého prostředí. Máme sklon popírat problematická místa společenských otázek a skrze řeči o „přirozenosti” znevažovat prosazování práv žen. Navíc to bývají samy ženy, kdo se opatřením a obecně všemu „feministickému“ brání.

Feminismus ožívá

Ve Spojených státech se zatím feminismus stává obchodním artiklem. Boj za ženská práva je komodifikován — co jiného si myslet o tom, že členky Pussy Riot, dříve symboly odporu, nyní vystupují na koncertě Madonny nebo v epizodních rolích v populárním seriálu House of Cards. Celebrity, které se k feminismu nepřihlásí, či se vůči němu dokonce vymezí, jsou veřejností odsouzeny. Oproti této glorifikaci feminismu působí ČR poněkud odtrženě. 

Je to ale nutně špatně? Jak je patrné, objevují se malé bojůvky, které hájí ženská práva. Také na vyšší úrovni dochází k pozvolným změnám. Vláda na konci loňského roku schválila strategii rovnosti mužů a žen do roku 2020 vydanou Radou vlády pro rovné příležitosti. Ta si klade za cíl prosazovat a každoročně monitorovat posuny v rovném zacházení.Jistý odboj se formuje rovněž v akademické sféře. Mediálního úspěchu dosáhla akce „Za Karlovku bez sexismu“, která pronikla i mimo budovy UK. Za zmínku stojí také zformování feministického studentského spolku FEM UK. Ten si klade za cíl rozebírat a řešit témata, která jsou v rámci univerzity zanedbávána, např. otázku studentek-Romek. S tím souvisí pojem intersekcionality, překrývání více znevýhodnění, kterými mohou studenti či studentky v rámci svého studia procházet. V akademickém feminismu je intersekcionalita velkým tématem už od devadesátých let minulého století. V současnosti je nejčastěji probírána v souvislosti s transgender osobami, tradičně s etnicitou a s tzv. teoriemi postižení.To jsou ale témata, která si s feminismem spojí jen málokdo. V zažitých představách zůstávají jen neoholené feministky, které prosazují absurdní zákonná opatření, neutrální příjmení a slova jako „hostka“. Akademická témata zůstávají pro veřejnost skrytá nebo nepochopitelná. Není pak divu, že je akademické sféře často vyčítána odtrženost od reality. A to bohužel platí pro „skutečný“ feminismus obecně. Mediální obraz je formován jen senzacemi, které přitáhnou zvědavé oči a nasbírají kliknutí. Zpráv, které mohou skutečně vzdělat, je jako šafránu.Důležité však je, že se rovnost přece jen začíná řešit a prosazovat. Bez ohledu na konkrétní kroky a opatření to totiž znamená, že se snahy o rovnoprávnost dostávají do povědomí. A skutečný posun nenastane, dokud je nezačneme považovat za samozřejmé a prospěšné.Krátce po dni MDŽ nezbývá než poznamenat, že ulice Prahy byly plné žen s květinami a zdá se, že se svátek vrací do povědomí lidí. Přejme si tedy, aby se nestal podobně komerčním, jako je svátek svatého Valentýna, a aby z žen nečinil objekty, nýbrž subjekty. A jak prohlašují hrdinky ve filmu Hodiny — Já si ty květiny dnes koupím sama.