Legislativní agenda vlády Petra Fialy v oblasti ochrany obětí domácího a sexualizovaného násilí byla značně rozporuplná. Na jedné straně stojí úspěchy v podobě redefinice znásilnění a zákona o domácím násilí, které po letech usilování posunuly Českou republiku blíže k modernímu pojetí spravedlnosti.

Na straně druhé však tyto úspěchy zastínilo značné zklamání v oblasti vzdělávání soudců a soudkyň. Bez odpovídající změny jejich uvažování přitom zůstane ochrana obětí neúplná.

Chce to souhlas

Schválení nové definice znásilnění, která se opírá o princip „ne znamená ne“, je jedním z výrazných posunů v historii českého trestního práva. Celý proces byl výsledkem dlouhodobé a strategické kampaně „Chce to souhlas“, kterou vedly organizace Amnesty International a Konsent.

Jak ve svém komentáři pro Heroine.cz popisuje Irena Hůlová, cesta k tomuto úspěchu začala na podzim roku 2020, kdy tehdejší vláda podlehla tlaku antigenderového hnutí a odmítla projednat Istanbulskou úmluvu, což vedlo k nutnosti hledat nové cesty k ochraně obětí.

Původní český zákon definoval znásilnění na základě překonání fyzického odporu oběti. To bylo nedostatečné, protože až sedmdesát procent obětí zažije takzvané zamrznutí, které nedovolí klást větší fyzický odpor.