Legislativní agenda vlády Petra Fialy v oblasti ochrany obětí domácího a sexualizovaného násilí byla značně rozporuplná. Na jedné straně stojí úspěchy v podobě redefinice znásilnění a zákona o domácím násilí, které po letech usilování posunuly Českou republiku blíže k modernímu pojetí spravedlnosti.

Na straně druhé však tyto úspěchy zastínilo značné zklamání v oblasti vzdělávání soudců a soudkyň. Bez odpovídající změny jejich uvažování přitom zůstane ochrana obětí neúplná.

Chce to souhlas

Schválení nové definice znásilnění, která se opírá o princip „ne znamená ne“, je jedním z výrazných posunů v historii českého trestního práva. Celý proces byl výsledkem dlouhodobé a strategické kampaně „Chce to souhlas“, kterou vedly organizace Amnesty International a Konsent.

Jak ve svém komentáři pro Heroine.cz popisuje Irena Hůlová, cesta k tomuto úspěchu začala na podzim roku 2020, kdy tehdejší vláda podlehla tlaku antigenderového hnutí a odmítla projednat Istanbulskou úmluvu, což vedlo k nutnosti hledat nové cesty k ochraně obětí.

Původní český zákon definoval znásilnění na základě překonání fyzického odporu oběti. To bylo nedostatečné, protože až sedmdesát procent obětí zažije takzvané zamrznutí, které nedovolí klást větší fyzický odpor.

Nová legislativa, kterou na jaře roku 2024 schválila Poslanecká sněmovna a Senát a kterou následně podepsal prezident, nově považuje za znásilnění jakýkoliv pohlavní styk, který je spáchaný proti seznatelné vůli oběti, nikoli pouze prostřednictvím násilí nebo zneužití bezbrannosti. Bezbrannost navíc nově obsahuje pojem „silný ochromující stres“, který právě zamrznutí zahrnuje.

Dosažení tohoto cíle nebylo jednoduché. Kampaň musela překonat řadu překážek. Na politické úrovni ministerstvo původně předložilo pouze dvě varianty založené na principu „ne znamená ne“, přestože byla domluva i na předložení varianty „ano znamená ano“.

Následná analýza navíc odhalila, že navrhovaná varianta byla horší než ta stávající. Odborná veřejnost apelovala na politiky, aby návrh přepracovali, a s pomocí právničky Markéty Řádkové a advokáta Daniela Bartoně se nakonec podařilo prosadit finální návrh. Nová definice znásilnění je tak zásluhou obrovského množství lidí a jedná se o systémovou i společenskou změnu.

Nový zákon o domácím násilí

Vedle redefinice znásilnění znamenal další úspěch nový zákon o domácím násilí. Česká republika konečně získala jasnou definici domácího násilí v občanském zákoníku, která zahrnuje nejen fyzické, ale i psychické, sexuální a ekonomické násilí a kontrolující jednání. Zákon, na jehož formulaci se podílel právní tým organizace proFem, začal platit od července a přináší několik klíčových změn.

Zákon přináší rozšířenou ochranu obětí. Oběťmi mohou být partneři, děti i senioři, a to bez ohledu na to, zda spolu kdy žili. Zákon pamatuje také na ochranu obětí po odchodu od násilníka, čímž reaguje na případy stalkingu a obtěžování. Nově může policie vykázat násilníka na dva týdny — dříve to bylo na deset dní — a zároveň mu odebrat zbraň, pokud ji vlastní.

Práva obětí se rozšiřují také na přestupková řízení, kde mají oběti nárok na důvěrníka a citlivější přístup úřadů, stejně jako v trestním řízení. Tyto legislativní změny potvrzují, že když se chce, je možné dosáhnout významného pokroku v ochraně zranitelných osob.

Navzdory pozitivním změnám však zpráva Nejvyššího státního zastupitelství ukazuje, že počet registrovaných případů domácího násilí soustavně roste, zatímco počet trestních stíhání zůstává téměř neměnný. Tento nepoměr, který samo státní zastupitelství označuje za „silně negativní“, zdůrazňuje, že i ty nejlepší zákony potřebují kvalitní a profesionální implementaci.

Bez kvalitního vzdělávání soudců a soudkyň se neobejdeme

Ačkoliv jsou nové zákony obrovským krokem kupředu, jejich efektivita bude do značné míry záviset na tom, jak budou interpretovány a aplikovány v soudní praxi. A právě zde narážíme na problém.

Novela zákona o soudech a soudcích, známá jako „Lex Anička“, měla zajistit povinné a kvalitní vzdělávání soudců, a to nejen v oblasti sexualizovaného a domácího násilí. Bohužel výsledek je bezzubý a nedostatečný.

Zatímco první část zákona přináší pozitivní změny v oblasti především peněžité pomoci obětem a organizacím pomáhajícím obětem, druhou část shledávám nedostatečnou.

Již původní návrh povinné vzdělávání okleštil na vytvoření vzdělávacího plánu, který by soudcům a soudkyním schvalovali předsedající soudu. Tento prvek kontroly, který by zajistil alespoň nějakou relevantnost a kvalitu vzdělávání, byl však pod tlakem ze strany soudců odstraněn.

Z povinného vzdělávání se tak stává pouhý administrativní úkon, který postrádá reálný dopad. A tak soudkyně a soudci, kteří se nechtějí vzdělávat, pouze formálně vyplní plán a založí jej do šuplíku, aniž by se cokoliv reálně změnilo.

Toto neefektivní řešení je přitom v přímém rozporu s názorem veřejnosti. Průzkum společnosti NMS Market Research, který si nechala vypracovat občanská organizace Konsent, ukázal, že 87 procent veřejnosti se domnívá, že soudci by se měli povinně vzdělávat v oblasti domácího a sexuálního násilí.

Navíc se stále objevují případy, kdy soudci prokazují nedostatek empatie a znalostí. Neustále v médiích čteme o případech, kde soudy reprodukují sexistické stereotypy, zlehčují násilí a vůči obětem nepřistupují s náležitou. Totéž dokládá i analýza rozsudků sexuálního a domácího násilí.

Zatímco u jiných orgánů činných v trestním řízení, jako je policie či státní zastupitelství, již povinné vzdělávání existuje a přináší pozitivní výsledky, u soudců se to nedaří.

Určitá zlepšení, realizovaná za vlády Petra Fialy, ukazují, že lze prosadit změny v citlivých oblastech i za působení konzervativní vlády. Jenže většina těchto změn nebyla uskutečněná za aktivní účasti strany Petra Fialy, ale spíše navzdory jí.

Ačkoliv tedy nové zákony znamenají důležitý systémový a společenský posun, bez adekvátní změny myšlení a vzdělávání těch, kteří je mají aplikovat, zůstane spravedlnost pro mnohé oběti nedosažitelná.