Není snadné psát o ženách u moci a jejich stylizaci. Vystavujete se tím výtce, že kritizujete úspěšné ženy jen na základě jejich zevnějšku, že se to v případě mužů v jejich oblekových uniformách přece nikdy nedělá a že nakonec škodíte jen a pouze feministickému pokroku. Na to lze namítnout: I muži bývají charakterizováni na základě své volby oblečení, sebeprezentace a s tím spojené tvorby image. Muži i ženy ve vrcholové politice toho v době Instagramu, Twitteru a Facebooku také vědomě využívají. Nikdy nebylo snadnější „prodat“ sebe i svou image prostřednictvím sociálních médií.

Zajímavé nicméně je, že se při charakterizování mocných žen se stále opakují určitá klišé a archetypy. Počínaje „matkou národa“, jak se v minulosti prezentovaly vládkyně Marie Terezie nebo pruská královna Luisa. Přes „korunní princezny“, tedy nálepku propůjčovanou ženám, jež jsou nástupkyněmi mocných mužů a jež také požívaly jejich podpory — tou byla třeba Angela Merkel ve svých počátcích, nazývaná též „holčičkou“ Helmuta Kohla. A konče „čarodějnicemi“. Takové označení si vyslouží silné, emancipované ženy jako kandidátka na americkou prezidentku Hillary Clinton ve volební kampani roku 2017.

Existuje také typ „krásné levičačky“ — vzpomeňme na Němku Sahru Wagenknecht nebo bývalou předsedkyni rakouských Zelených Evu Glawischnig — ovšem i „Trümmerfrauen“, které po vzoru žen, jež pozvedly z trosek Německo po druhé světové válce, přicházejí na scénu ve chvíli, kdy je třeba uklidit, co před nimi v politice nadrobili muži.

S genderovými charakteristikami se v politice ale hrají i mocenské hry. Příkladem jsou pravicoví populisté. Pravicově populistické a extrémně pravicové politické strany, vnímané jako jednoznačně mužské, autoritářské a útočné, prezentují tradiční ženskost svých členek, která jim má pomoct získat na jemnosti.

Když Marine Le Pen v roce 2011 přebírala Národní frontu, šlo o extrémně pravicovou stranu. Tou je dodnes, ale Le Pen jí propůjčila přátelštější, ženštější tvář. Při této inscenaci ale nehraje roli pouze její zevnějšek. Le Pen se neustále obsahově prezentuje pseudofeministickými výroky. Pozorovatelé tuto strategii označují jako „feminismus vypraný v Perwollu“ — narážkou na oblíbený prací prostředek, který hlásá, že po jeho použití bude vše heboučké. Extrémní pravice přejímá určité feministické elementy, aby působila jemněji, měkčeji, neškodněji.

„Práva žen v této zemi jsou potlačována,“ stěžovala si Le Pen například na svátek práce 1. května. „Je to samozřejmé, přesto se tento fakt dnes zanedbává: ženy a muži jsou si rovni, všude, ve všech oblastech,“ prohlásila na počátku své předvolební kampaně. Právnička Le Pen využívá i svou osobní biografii. Le Pen je matka-samoživitelka tří dětí, prezentuje se jako běžná a rázná žena. Rozkol s otcem, který stranu vybudoval a svými antisemitskými výpady své dceři neustále křížil její avivážové plány, sehrála jako archaický konflikt otce s dcerou.

Le Pen při tom bez skrupulí zneužívá nejslavnější francouzskou bojovnici za ženská práva Simone de Beauvoir. „Myslím na slova Simone de Beauvoir,“ napsala v deníku LʾOpinion. „Nikdy nezapomínejte, že stačí politická, ekonomická nebo náboženská krize a ženská práva budou zpochybněna.‘“ Le Pen dodala: „A já se obávám, že uprchlická krize je začátkem konce ženských práv.“ Záminkou pro tento článek byly útoky na ženy o silvestrovské noci roku 2015 v Kolíně nad Rýnem, po níž se vyklubali feministé i z těch, kteří dříve neměli s ženskými právy nic společného.

S pseudofeministickými hesly proti údajné islamizaci země nepracuje pouze Marine Le Pen a její neteř Marion v čele Národní fronty ve Francii, ale i jiná pravicově populistická hnutí v Evropě a v USA. Například bývalá předsedkyně německé AfD Frauke Petry. Siv Jensen, norská ministryně financí a předsedkyně pravicově populistické Pokrokové strany. Beata Maria Szydło, polská premiérka za stranu PIS. Nebo bývalá miss Belgie Anke Van Dermeersch, která zastupuje v parlamentu extrémně pravicovou Vlaams Belang. Ivanka Trump hraje superženu svému otci Donaldovi, feminismus je pro ni ale spíš módním doplňkem než postojem.

Nepřítel perwollových feministek

Logickým nepřítelem feministky vyprané v Perwollu je skutečná, emancipovaná, intelektuální žena jako Hillary Clinton. Ve veřejném mínění během volebního klání o post prezidenta Spojených států, které poháněla pravicová média, dostala cejch prastarého, misogynního archetypu, cejch čarodějnice. Vypočítavé, přehnaně ctižádostivé a ledové intrikářky. Čarodějnice byly vždy silné, inteligentní a nezávislé, až tak, že zároveň naháněly strach. Věřilo se, že mají moc nad muži. Tyto staré charakteristiky se v případě Clinton jen vrací v moderní podobě.

Ctižádostivé ženy vykreslené jako zrádkyně — těch lze v historii nalézt spousty. Americká socioložka Susan Bordo zkoumala život jedné z nejznámějších a nejvíce fascinujících zástupkyň — Anny Boleynové (1501—1536), druhé manželky krále Jindřicha VIII. Aby si ji Jindřich mohl vzít, odvrátil se od římsko-katolické církve a založil novou, anglikánskou. Později Anna upadla v nemilost a přišla o hlavu kvůli údajnému cizoložství a velezradě.

Bordo vidí jasné paralely s Hillary Clinton, jak píše v eseji s názvem „The Destruction of Hillary Clinton“, který rozhodně stojí za přečtení. Nebyla nesprávnou kandidátkou, tu z ní teprve udělali. Udělal ji z ní nejen republikánský tisk, ale i její demokratický konkurent Bernie Sanders, který sice netvrdil, že Hillary je lhářka, ale očernil ji jako kandidátku Wall Street, stěžuje si Susan Bordo.

Ke klíčovým momentům volební kampaně patřil zápal plic, který Hillary Clinton okamžitě veřejně nepřiznala. Sklidila tím výtku, že zase chtěla něco ututlat. „Stačilo ukázat svou lidskou stránku,“ kritizoval ji později filmař a aktivista Michael Moore. A byla tady zase: Hillary Clinton, žena, které je vše lidské cizí.

Trümmerfrau

„Trümmerfrau“ je na tom lépe. Není to zvláštní? Čím jsou problémy země či strany větší, tím spíše se dostane k veslu žena. Britská premiérka Theresa May je toho dobrým příkladem. Zpočátku působila jako ztělesněný selský rozum, jediná dospělá, která smete rozbité nádobí po divoké klučičí party a rozhlíží se, co lze ještě zachránit.

Tihle kluci jsou všichni její spolustraníci. Její předchůdce David Cameron nejdřív spunktoval referendum o brexitu, pak odstoupil. Jeho místa se měl ujmout vítěz hlasování Boris Johnson, byl ale vyšachován svým spolustraníkem Michaelem Govem. Je zajímavé, že ženy této vůdčí generace neprolomily skleněný strop proto, že by zvítězil feminismus, zafungovaly kvóty nebo že by byly prostě pro danou práci lepší volbou. Pravdou je, že z těchto důvodů se probojovaly na druhou či třetí pozici.

Do světla reflektorů se ale dostaly z toho důvodu, že jejich solidní pragmatismus byl v nejistých časech dostatečně silným statementem: Hleďte, zde stojí prakticky uvažující, vše, jen ne excentrická žena, která to zase všechno dá do pořádku! říká.

Pověstné „Trümmerfrauen“ byly ženy, které po druhé světové válce uklízely ve městech bývalé říše trosky, které po sobě zanechaly spojenecké bomby. Absence mužů tohoto označení má jeden prostý důvod. Muži byli na konci války buď na frontě, nebo vykonávali nucené práce v koncentračních táborech. Některé ženy, jež odklízely trosky, tak nečinily dobrovolně. Byly k tomu přinuceny Spojenci, protože sympatizovaly s nacismem.

S „Trümmerfrauen“ se spojuje doba obnovy země a hospodářského zázraku, ve zpětném ohledu glorifikovaná. Jsou uctívány a oslavovány jako hrdinky. Při obnově země bylo společensky žádoucí a také nutné, aby ženy pracovaly. Zakrátko byly zahnány opět zpátky do klasických rolí domácích hospodyněk. Tak to je s „Trümmerfrauen“ i v politice. Jsou osobnostmi přechodné doby. Za nimi už většinou čeká následovník. Samozřejmě muž.

Článek je převzat z portálu německé politické nadace Friedrich-Ebert-Stiftung IPG, zveřejněn byl v rámci spolupráce s její pražskou pobočkou. Z němčiny přeložila Zuzana Schwarzová.