Není snadné psát o ženách u moci a jejich stylizaci. Vystavujete se tím výtce, že kritizujete úspěšné ženy jen na základě jejich zevnějšku, že se to v případě mužů v jejich oblekových uniformách přece nikdy nedělá a že nakonec škodíte jen a pouze feministickému pokroku. Na to lze namítnout: I muži bývají charakterizováni na základě své volby oblečení, sebeprezentace a s tím spojené tvorby image. Muži i ženy ve vrcholové politice toho v době Instagramu, Twitteru a Facebooku také vědomě využívají. Nikdy nebylo snadnější „prodat“ sebe i svou image prostřednictvím sociálních médií.

Zajímavé nicméně je, že se při charakterizování mocných žen se stále opakují určitá klišé a archetypy. Počínaje „matkou národa“, jak se v minulosti prezentovaly vládkyně Marie Terezie nebo pruská královna Luisa. Přes „korunní princezny“, tedy nálepku propůjčovanou ženám, jež jsou nástupkyněmi mocných mužů a jež také požívaly jejich podpory — tou byla třeba Angela Merkel ve svých počátcích, nazývaná též „holčičkou“ Helmuta Kohla. A konče „čarodějnicemi“. Takové označení si vyslouží silné, emancipované ženy jako kandidátka na americkou prezidentku Hillary Clinton ve volební kampani roku 2017.

Existuje také typ „krásné levičačky“ — vzpomeňme na Němku Sahru Wagenknecht nebo bývalou předsedkyni rakouských Zelených Evu Glawischnig — ovšem i „Trümmerfrauen“, které po vzoru žen, jež pozvedly z trosek Německo po druhé světové válce, přicházejí na scénu ve chvíli, kdy je třeba uklidit, co před nimi v politice nadrobili muži.

S genderovými charakteristikami se v politice ale hrají i mocenské hry. Příkladem jsou pravicoví populisté. Pravicově populistické a extrémně pravicové politické strany, vnímané jako jednoznačně mužské, autoritářské a útočné, prezentují tradiční ženskost svých členek, která jim má pomoct získat na jemnosti.

Když Marine Le Pen v roce 2011 přebírala Národní frontu, šlo o extrémně pravicovou stranu. Tou je dodnes, ale Le Pen jí propůjčila přátelštější, ženštější tvář. Při této inscenaci ale nehraje roli pouze její zevnějšek. Le Pen se neustále obsahově prezentuje pseudofeministickými výroky. Pozorovatelé tuto strategii označují jako „feminismus vypraný v Perwollu“ — narážkou na oblíbený prací prostředek, který hlásá, že po jeho použití bude vše heboučké. Extrémní pravice přejímá určité feministické elementy, aby působila jemněji, měkčeji, neškodněji.