Něco tady nehraje. Veřejný prostor je zahuštěn apokalyptickými vizemi, kdo všechno, s jakými úmysly v duších a nemocemi v tělech se to na nás z jihovýchodu řítí. Kdo si čte internetové diskuse, musí co nevidět očekávat příchod statisíců, ba miliónů nevítaných návštěvníků do zdejších končin. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pozbyly by smysl debaty nad stavem uprchlických táborů i policejně-armádní manévry. Volky nevolky by ve velkém musely být tištěny česko-arabské slovníky a my bychom si zvykali na nové kulturní a civilizační vlivy.

Samozřejmě tomu tak zatím není a dlouho ještě nebude. Hosté z Blízkého východu, kteří překročí českou hranici, museli ztratit mapu, jinak by se naší zemi vyhnuli obloukem. Než na soucit a pohostinnost zde pravděpodobněji narazí na ozbrojence, kteří neumějí žádný cizí jazyk, úředníky, kteří mají minimální pochopení pro děsivé zážitky, jež k nám uprchlíky ženou, a prezidenta libujícího si v šíření paniky a nenávisti. Nevylučuji, že mezi pracovníky v takzvaných detenčních zařízeních najdeme slušné lidi s dobrou vůlí, nicméně celkově převládá pohled na imigranty skrz prsty — ne jako na ty, co především potřebují naši pomoc, ale jako na ty, co nám přicházejí cosi vzít.

Mám dokonce pocit, že víc než volnomyšlenkářům či bezvěrcům by se mezi Čechy, Moravany a Slezany líbilo islámským konzervativcům, navyklým na zapouzdřenou společnost a obyvatelstvo zahnané do rodinných hradů. Nefrčí tady ani fascinace menšinami, ani bůhvíjaká genderová rovnost. Hlavně žádný multikulturalismus! Do kostelů sice nechodíme (podobně bychom ignorovali i mešity), ale sektářství zvládáme, aniž bychom si to přiznali.

Kdybychom místo strašení putujícími davy připravovali integrační programy pro těch pár nešťastníků, kteří si cíleně vybrali za přechodný domov Českou republiku, šlo by o efektivněji vynaložený čas. Jejich součástí by měly být i informace pro domorodce — třeba o syrské kultuře, historii, tradicích. Konečně by též našly uplatnění desítky studentů arabistiky či afrikanistiky.

Poznání, že obyčejní Syřané (a příslušníci dalších těžce zkoušených národů) mají s obyčejnými Čechy dost společného - také se koneckonců chtějí mít jen o trochu líp, bez válek a násilí -, by jistě nepřišlo hned. Ale časem by nám třeba docvaklo, jak nás společně na vařené nudli tahá globální kapitál nebo imperiální choutky některých velmocí. Přesvědčovat okolí, že většina otřesů planety má sociálně-ekonomický, nikoli nacionální původ, je dnes obtížné i mezi inteligentními lidmi. Teď si střežíme to málo, co máme. Abychom prozřeli a byli schopni racionálního chování, musí se kal usadit. Jsme-li ale svědky dlouhodobých a zásadních procesů, jednou k tomu stejně dojde.

Nezapomínejme však ještě na jeden zásadní důvod, který jednou pohne s celými národy. Jde o oteplování planety a změny klimatu. Sýrie je dnes - mimo jiné - neobyvatelná z důvodu rozbombardování zavlažovacích systémů. Přijde ale čas, kdy se na části planety nebude dát žít kvůli horku a trvalému suchu, zatímco jinde stoupnou oceány a zaplaví obydlené kusy pevniny. Migrovat se bude směrem do středu zelených kontinentů, tedy i k nám. Až to v horizontu několika generací nastane, možná nezbyde kámen na kameni. Co prožíváme teď, je jen pomalé zahřívací kolo.

O klimatické migraci má ve zvyku hovořit i geolog Václav Cílek. Zmínil ji též v sobotním rozhovoru pro Právo. Jen jsem nepochopil, odkud bere jistotu, že se jí můžeme ubránit ploty a zátarasy. Copak neví, že při povodni se voda vylévá z břehů? Aby se zmírnily její následky, dělají se preventivní zásahy do krajiny. Podobně je nutné tvarovat společnost, aby zvládla případnou demografickou povodeň. Schovat se s brokovnicí ve sklepě je nejhorší možný přístup.

Nestrašme se, jak české zlodějny budou vystřídány arabskými zlodějnami, česká korupce arabskou korupcí, české povýšenectví arabským povýšenectvím. Raději pracujme se společnými jmenovateli a připravujme se na nové poměry, kterým v delším časovém horizontu nezabráníme. To není přístup poháněný morálkou, ale pragmatismem — zájmem na co nejhladším chodu státu, krajů, měst a obcí.

Z tohoto úhlu pohledu se pak jako úplný nonsens jeví zpráva o vyšetřování Michala Uhla kriminální policií kvůli přístřeší, které jeho rodina na jednu noc nezištně poskytla skupině spřátelených běženců. Něco mezi Kafkou a Cimrmanem. Samozřejmě to může být jen doklad toho, kolik má hyperaktivní zastupitel z druhé pražské městské části a člen rady Ústavu pro studium totalitních režimů nepřátel, co mu jdou po krku a jsou kdykoli připraveni napsat udání. Ale může se i jednat o obrácení ostnu xenofobní části veřejnosti aspoň proti zastánci uprchlíků — když přímo jich se nám tu jaksi nedostává. Berme to zatím tak, že policie postupuje podle pravidel, prošetřuje a brzy se začne věnovat něčemu užitečnějšímu.

Čemu přesně, to už souvisí s politickým zadáním. Více služeben, více policistů v ulicích! Kde je předvolebním sloganům konec… Naopak najdeme místa, kam již dnes raději nechodí ani uniformovaní jedinci. V zostřujících se poměrech je ovšem nutné zajistit reálné bezpečí, ale i pocit bezpečí jak starousedlíků, tak nově příchozích. Dvojnásob důležité je posvítit si na lichváře, překupníky, údy organizovaného zločinu. Čím je společnost pestřejší, tím důležitější jsou její samoočistné mechanismy a ochrana bezpečnostní, ale i sociální a kulturní.

Dětinská reakce na rizika reálná i smyšlená je zavřít oči, vzít roha do postele hluboko pod peřinu a čekat, až všechno přejde. V naší situaci spíš čekejme, že problémy budou narůstat a vyhnout se jim nepůjde - ani ploty, ani arogancí, ani chrastěním želízky. Ať už migrační vlnu - která se po kapkách hlásí již nyní, ale víc si s ní užijí naši prapravnuci - vnímáme s nadějemi, zvědavostí, nebo s obavami, nesme ji statečně, sebevědomě a bez zbytečné zášti.

A pokud v nás je kus skutečného, ne jen na odiv dávaného vlastenectví, pracujme na uchování naší identity i v dobách, kdy pohodlné přežívání v útulné kotlině bohatého Severu bude procházet zatěžkávací zkouškou.