Evropa nutně potřebuje hlubší integraci a demokratickou obnovu. Jinak ztratí svébytnou roli ve světě a ocitne se jen ve vleku rivality USA a Číny.
Deset let poté, co skupina evropských politických, podnikatelských a intelektuálních elit vyzvala k „nové evropské renesanci“ a nastínila plán pro Evropskou unii v období po brexitu, se Unie znovu nachází na rozcestí.
Otázkou už není, zda se má stát globální mocností — to bezpochyby musí — ale zda toho dokáže dosáhnout demokratickou cestou a dostatečně rychle na to, aby nový světový řád, který se formuje, pomáhala utvářet, místo aby na něj pouze pasivně reagovala.
Taková proměna by byla samozřejmě snazší, kdyby Evropa neměla ve vlastních řadách narušitele společného postupu, jako byl například maďarský premiér Viktor Orbán. Avšak i bez vnitřních sporů o principy kolektivního rozhodování a právní stát bude transformace, kterou Evropa vyžaduje, uskutečnitelná pouze tehdy, pokud se do ní zapojí občané.
Právě proto jsme se ujali role spolupředsedů iniciativy Europa Power Initiative, zahájené loni v listopadu, a vyzýváme k výraznému posílení nadnárodních občanských iniciativ, a to jak na úrovni jednotlivých států, tak na úrovni Evropské unie.
V sázce je budoucnost Evropy. Téměř půl miliardy Evropanů žije ve světě stále výrazněji utvářeném rivalitou mezi Spojenými státy a Čínou. Obě mocnosti uvažují a jednají v civilizačním měřítku a svou moc uplatňují skrze technologickou převahu, finanční sílu, bezpečnostní vliv i ideologii. Evropě naproti tomu hrozí strategická závislost: může zůstat vyhledávaná pro svůj trh, talenty a data, ale bude stále méně schopná jednat jako svébytný politický aktér.
Takový vývoj není nevyhnutelný. Zvrátit tento trend však vyžaduje víc než dílčí politická opatření a kosmetické institucionální změny. Vyžaduje občanskou revoluci.
Abychom si však dobře rozuměli: to, co Evropa potřebuje, není rozvrat, nýbrž vědomá a řízená proměna vycházející zevnitř — posílení demokratické svébytnosti na evropské úrovni, které dokáže sladit instituce, občany i členské státy kolem společného politického projektu. Jinak bude Evropská unie i nadále spíše reagovat na vnější tlaky, než aby je sama spoluutvářela.
Varovné signály jsou nepřehlédnutelné. Zahraniční mocnosti stále častěji využívají ekonomický tlak i politické, technologické a kulturní nástroje k ovlivňování dění v Evropě. Zasahují do demokratických procesů, uplatňují extrateritoriální regulace a usilují o kontrolu nad klíčovou infrastrukturou a daty.
V takové situaci se evropská roztříštěnost stává hrozbou pro její suverenitu. Čím silnější je rivalita velmocí, tím menší prostor má Evropa pro samostatné rozhodování. Pro Evropu však nepředstavuje hrozbu jen geopolitická marginalizace, ale i postupné oslabování jejích základních principů — pluralismu, základních práv a právního státu.
V kritických chvílích Evropané dokázali být jednotní. Učiňme z toho trvalý stav
Naštěstí si Evropané stále jasněji uvědomují, co je v sázce. Veřejné mínění je v posledním desetiletí pozoruhodně jednotné: občané chtějí Evropu schopnou zajistit vlastní bezpečnost, hájit mír a vystupovat jednotně. Chtějí ochranu bez izolace, prosperitu bez závislosti a politické vedení založené na udržitelnosti a demokratických hodnotách. Právě tyto postoje vytvářejí základ pro občanskou proměnu společnosti.
Takové občanské nasazení se již ukázalo v krizových okamžicích. Pomohlo udržet evropskou jednotu po brexitu, umožnilo bezprecedentní společnou reakci na pandemii a stojí za podporou Ukrajiny. Pokaždé, když byla Evropa přinucena jednat, dokázala se semknout způsobem, který by se ještě o několik let či dokonce měsíců předtím zdál politicky nepředstavitelný.
Tyto momenty ukazují, že se postupně formuje evropské politické vědomí přesahující hranice jednotlivých států. Dalším krokem je proměnit tento společný pohled na svět v trvalou a rozhodnou schopnost jednat.
Občanská revoluce by znamenala silnější demokratickou legitimitu evropského rozhodování a posílení evropských institucí jako místa, kde se řeší problémy, které jednotlivé státy nedokážou zvládnout samy. Vyžadovala by také vznik skutečně nadnárodní politické debaty, větší vliv občanů na určování evropských priorit a budování sdíleného pocitu odpovědnosti za evropskou budoucnost, který by doplňoval národní identity.
Taková proměna je nejen nezbytná, ale také do značné míry nevyhnutelná. Síly, které ji pohánějí, jsou ve své podstatě strukturální. Klimatická změna, digitalizace, bezpečnostní hrozby i ekonomická propojenost překračují hranice národních států. Mladší generace navíc již dnes žijí, pracují a uvažují napříč Evropou a každodenně zažívají realitu, kterou současná evropská politika dostatečně neodráží.
Zachování současného stavu neznamená neutrální postoj, ale cestu k postupnému úpadku. Bez hlubší integrace a demokratické obnovy bude Evropa stále více podléhat vlivu jiných mocností — závislá buď na americké technologické infrastruktuře, nebo nucená se přizpůsobovat čínskému ekonomickému vlivu.
Občanská revoluce nabízí jinou cestu: Evropu, která se prosadí jako demokratická globální mocnost, jež nebude napodobovat tradiční modely suverenity, ale bude je nově definovat. Evropská unie, schopná spojit ekonomickou otevřenost se sociální soudržností, technologické inovace s etickými zárukami a rozmanitost s politickou jednotou, by představovala jedinečný model pro 21. století.
Nebyla by sevřena mezi Spojenými státy a Čínou, protože by vedle nich stála jako rovnocenná mocnost — spolupracující tam, kde je to možné, odolávající tam, kde je to nutné, a utvářející globální normy v souladu se svými hodnotami.
Není pochyb, že tato vize bude narážet na skepsi. Evropská rozmanitost bývá často vnímána jako překážka jednoty. Přitom právě rozmanitost by mohla být největší evropskou předností. Demokratický systém schopný fungovat napříč jazyky, kulturami a historickými zkušenostmi by ukázal, že pluralita není slabostí, nýbrž základem odolnosti i legitimity.
Skutečné riziko tak spočívá v nečinnosti. Evropa se dostala do bodu, kdy dílčí kroky již nestačí. Výzvy i příležitosti, které před ní stojí, vyžadují krok od koordinace k větší politické autonomii, od technokratického řízení k demokratické odpovědnosti a od váhavosti k rozhodnému jednání.
Úkolem dneška je zajistit, aby tato proměna byla promyšlená, inkluzivní a ambiciózní. Evropa se nesmí pouze přizpůsobovat světu, jaký je. Musí se podílet na tom, jaký bude. To vyžaduje odvahu každého evropského občana.
Zveme všechny, kdo chtějí k této proměně přispět, aby se připojili ke konferenci Europa Power Conference, která se uskuteční 21. až 23. října ve Štrasburku. Tato konference zaměřená na budoucnost sdruží aktéry z Evropy i dalších částí světa z oblasti politiky, podnikání, akademické sféry, vědy, kultury a umění i širší občanské společnosti.
Mezi zakládající spolupředsedy iniciativy Europa Power Initiative patří Mariya Gabrielová (zástupkyně generálního ředitele UNESCO), William Kadouch-Chassaing (spoluvýkonný ředitel Eurazeo), Esther Lynchová (generální tajemnice ETUC), Nicolas Schmit (prezident FEPS) a Jean-François Van Boxmeer (předseda Evropského kulatého stolu průmyslníků).
Z anglického originálu Europe Needs a Civic Revolution publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.
Soudružky a soudruzi,
scházíme se dnes v době, která před nás staví nové a odpovědné úkoly. Naše socialistická společnost dosáhla za uplynulá desetiletí významných úspěchů. Vybudovali jsme mocný průmysl, zajistili práci pro mnoho lidí, rozvinuli školství, zdravotnictví i sociální jistoty, o nichž se pracujícím v kapitalistických zemích může často jen zdát. To vše je výsledkem obětavé práce dělnické třídy, rolnictva a pracující inteligence pod vedením komunistické strany. Současně však musíme otevřeně říci, že život přináší nové požadavky a nové skutečnosti, na které je třeba pružně reagovat. Nelze přehlížet, že v některých oblastech našeho hospodářství přetrvávají nedostatky, že tempo růstu není vždy takové, jaké bychom potřebovali, a že občané oprávněně očekávají vyšší kvalitu výroby, lepší služby i účelnější fungování celého národního hospodářství.
Právě proto hovoříme o nutnosti přestavby, o nutnosti zdokonalování socialismu. Nejde o popření našich ideálů ani o oslabování vedoucí úlohy strany. Naopak — jde o to, abychom plně rozvinuli všechny přednosti socialistického zřízení, odstranili formalismus, byrokratismus a vše, co brání iniciativě pracujících lidí.
Musíme více naslouchat hlasu kolektivů, podporovat tvořivost na pracovištích a důsledně prosazovat odpovědnost každého vedoucího pracovníka za výsledky jeho práce. Socialistická demokracie nesmí být pouhou frází, ale živou součástí každodenního života našich podniků, závodů a institucí.
Nepřátelé socialismu totiž nikdy nerezignovali na své snahy oslabit jednotu socialistických zemí, narušit důvěru pracujících v naši společnou věc a podkopat historické vymoženosti, které byly vykoupeny desetiletími poctivé práce a obětí. Zahnívající imperialismus se dál snaží zakrýt vlastní neschopnost agresivní propagandou, ideologickou diverzí a pokusy pronikat do vědomí našich občanů prostřednictvím západních sdělovacích prostředků a konzumních iluzí. Právě proto musíme ještě rozhodněji upevňovat a rozvíjet socialismus. Přestavba, o níž dnes hovoříme, není ústupkem kapitalismu ani obdivem k prohnilému Západu. Je to naopak důkaz životaschopnosti socialistického systému, který má sílu kriticky hodnotit vlastní nedostatky a odstraňovat překážky, jež brání plnému rozvoji společnosti.
Jestliže tedy chceme obstát v mezinárodní soutěži a dále upevňovat mír a socialismus, musíme zvýšit efektivnost výroby, posílit kázeň, pořádek a pracovní odpovědnost. Každá tuna oceli, každý vyrobený stroj, každý ušetřený kilogram materiálu je příspěvkem k posílení naší socialistické vlasti. Přestavba vyžaduje aktivní přístup všech poctivých občanů. Nestačí čekat na pokyny shora. Každý komunista, každý pracovník musí přemýšlet, jak svou prací přispět ke společnému cíli. Jen tak budeme schopni překonat překážky a otevřít cestu k dalšímu rozvoji socialistické společnosti. Nepotřebujeme kapitalistické recepty, nepotřebujeme diktát trhu a vládu peněz. Potřebujeme více socialistické iniciativy, více kázně, více odpovědnosti vůči společnosti.
Imperialistické kruhy dobře vědí, že hospodářsky silný a politicky pevný socialismus je pro ně největší překážkou. Proto se snaží rozsévat pochybnosti, podporovat pasivitu a podkopávat důvěru lidí ve vlastní stát. Naší odpovědí však musí být jednota strany, dělnické třídy a všech poctivých pracujících.
Budoucnost nepatří vykořisťování člověka člověkem, ale socialismu a míru. Jen společnost založená na společném vlastnictví výrobních prostředků může zajistit skutečně důstojný život pro všechny. Proto musíme přestavbu chápat jako prostředek k dalšímu posílení socialistického zřízení, k upevnění hospodářské síly naší vlasti a k obraně před ideologickým tlakem imperialismu.
S důvěrou v sílu pracujícího lidu, pod vedením komunistické strany, splníme i tyto náročné úkoly.
Ať žije socialismus!
Ať žije internacionalistická solidarita pracujících!
Pane Nusharte, tohle jste odněkud převzal, anebo jste tuto perlu stvořil sám? ;-)
Jinak: tato Vaše replika je zcela výstižná tam, kde vyjadřuje ideologicko-formalistické rysy onoho provolání. Ale na straně druhé míří zcela vedle: jestliže totiž tento Vámi citovaný text vykazuje evidentní snahu pod úlitbou demokracii zachovat starý systém, pak u tohoto provolání je tomu zcela naopak - jeho autoři zjevně chtějí pod záminkou "pouze" prohloubené demokratizace zásadně zvrátit celý stávající řád.
Pane Poláčku, nedá mi to a musím se ujistit (vaše poslední věta o zvratu stávajícího řádu pod záminkou demokratizace je pro mě docela překvapením): Tím „provoláním“ myslíte skutečně tento text o potřebě občanské revoluce? Jakým směrem chtějí podle vás tito tři autoři zvrátit stávající řád?
V bývalém východním evropském bloku tenhle proces dost brzdí jazyková bariéra.
Angličtina se z historických důvodů stala (nejen) evropským společným jazykem. Mladí umí anglicky většinově, ale střední a starší generace je odříznuta v národní bublině, nemůže se zúčastnit diskuse, která je základem všeho...
Pane Nusharte, není na tom nic tak záhadného; vlastně bych myslel že tento systémově převratný (nechceme-li rovnou říci: revoluční) aspekt oné výzvy je víceméně zcela zřejmý.
Vezměme si třeba jenom tento úryvek z textu: "Evropa se dostala do bodu, kdy dílčí kroky již nestačí. Výzvy i příležitosti, které před ní stojí, vyžadují krok od koordinace k větší politické autonomii, od technokratického řízení k demokratické odpovědnosti a od váhavosti k rozhodnému jednání."
Ano, napohled se tyto výzvy mohou jevit pouze jako apely k větší politické aktivitě, k vyšší míře občanské angažovanosti, k většímu prohloubení demokracie. Ve skutečnosti ve svém souhrnu ale tato opatření - pokud by byla realizována - směřují daleko za hranice stávajícího modelu etablované liberální (partajní) demokracie.
Především je zde naprosto jasné distancování se od pouze "dílčích kroků" a od "technokratického řízení". Právě tohle jsou ale - z hlediska radikální levice - naprosto klíčové znaky, a zcela zásadní deficity stávajícího modelu. A stejně tak výzva k "demokratické odpovědnosti" a k "rozhodnému jednání" směřuje jednoznačně k odklonu od celého stávajícího modelu politiky, a k jeho nahrazení modelem jiným. A to sice modelem radikálně demokratickým, což ovšem reálně znamená: radikálně levicovým.
Pro to všechno jsem tedy přesvědčen že uvedená výzva skutečně dalece překračuje rámec stávajícího politického uspořádání, a ve skutečnosti je pouze kamuflovaným pokusem přejít na model zcela zásadně jiný.
Ale proč je, pane Poláčku, přechod na jiný model potřeba kamuflovat (pod záminkou prohloubené demokratizace)? Kamuflovat je přece třeba něco, co by jinak (bez té kamufláže) nebylo akceptováno. K té prohloubené demokratizaci tedy při tom (kamuflovaném) přechodu na jiný model podle vás dojde, nebo nedojde?
Je nutno kamuflovat tu skutečnost, že by se fakticky jednalo o revoluci. A s něčím takovým se dnes už (téměř) nikdo neodváží veřejně vyrukovat. A také nikdo není schopen vypracovat nějaký konzistentní projekt revoluce. Takže se místo toho vztyčí prapory s hesly "více demokracie". Proti tomu nikdo nemůže nic namítat, a také o tom není zapotřebí nijak složitě přemýšlet. Takže samé výhody.
Jestli k něčemu takovému dojde? Docela určitě ne tak jak si to autoři tohoto provolání (a všichni jim podobní) představují. Tedy prostě lineárním zvýšením míry demokracie. Nemůže k tomu dojít právě proto, že by se fakticky jednalo o revoluci. Stávající systém liberální demokracii se sice neustále ohání svou demokratičností, ale ve skutečnosti v něm platí "odsud až posud". V mnoha oblastech má jeho demokracie pouze ryze formální charakter.
Proto této liberální demokracii právem především radikální levice vytýká tento její formalismus, a v určitém smyslu právem žádá demokracii skutečnou. Jenže tato radikální levice si nedokáže uvědomit a přiznat, že nějaká "totální demokracie" podle jejích představ je iluzí nejen v rámci stávající liberální (buržoazní) demokracie, nýbrž že je iluzí vůbec. Člověk je vnitřně příliš rozporuplný, příliš iracionální, příliš egoistickými zájmy hnaný tvor, nežli aby mu bylo možno poskytnout plnou demokracii. To by vedlo k chaosu, k anarchii.
Liberální demokracie tohle dobře ví, a proto přes všechnu svou rétoriku o "vládě lidu" ve skutečnosti lid obecný odděluje od skutečného řízení veřejných záležitostí, jak to jen jde. V tomto smyslu je toto její počínání legitimní; nelegitimní je ale v tom smyslu, že ona stále nalhává "plnou demokracii", ačkoli praktikuje jenom její oktrojovanou verzi.