Napsal jsem záměrně "víra" a nikoli "Bůh", protože tím rozhodujícím faktorem je právě ta čirá víra, jako stav vlastního vědomí (respektive nevědomí).

Takhle: existuje určitá forma charismatických křesťanských kazatelů (většinou severoamerické provenience), kteří jezdí po světě, vystupují před velkými zástupy, a tvrdí jim že když oni mu dají své peníze, tak on jim je požehná, oni v důsledku toho získají jakýsi "bonus" u Boha, a ten už se postará o to, aby zbohatli. Sám jsem jednou takovéto vystoupení zažil (byť i jen v malém kruhu); a byl to skutečně otřásající zážitek. Snad ani tak ne kvůli tomu prolhanému a podvodnému kazateli; ale především při pohledu na to, jak se prakticky všichni jeho posluchači nechali natolik obalamutit, že tomu podvodníkovi skutečně dávali své vlastní peníze!

Jenže: ono se ukázalo, že to skutečně funguje! Nemohu posoudit jak v onom kruhu kde jsem byl sám přítomen; byl jsem tam po tomto zážitku naposledy. Ale například v Africe byly zkoumány sociální důsledky těchto masových vystoupení; a skutečně se ukázalo, že jejich účastníci dosáhli - ve srovnání s kontrolní skupinou - znatelného přírůstku ve svých příjmech!

Čím vysvětlit tento mirákl? Zasáhl tady opravdu Bůh, aby prostřednictvím "požehnaných peněz" zvýšil materiální blahobyt svých oveček?

Vysvětleni tohoto fenoménu bylo podstatně prozaičtější: svou úlohu tu sehrálo skutečně nevědomí. Ti posluchači onoho charizmatika, tím že pevně uvěřili že jejich konání nyní bude ve znamení boží přízně, najednou začali být ve svém životě a k t i v n ě j š í, už neseděli jenom pasivně doma, nýbrž začali podnikat, založili si malé dílničky či otevřeli malé obchůdky - a to se nakonec ve svém souhrnu projevilo na vzestupu jejich příjmů.

Takže v tomto smyslu skutečně může platit, že jak chudoba, tak bohatství jsou "zakódovány v nevědomí".

Asi by bylo dobře si ujasnit, že nevědomí předpokládá vědomí. Vědomí není nějaká universální kategorie, například klasická řecká filosofie ji nezná.

Ztotožnění psychična s vědomím zřetelně nastává u Descartesa (res extensa proti res cogitans) vzápětí na to již Pascal počítá s psychickými ději, které jsou nevědomé, ale těm vědomým podobné "Srdce má důvody, o kterých rozum neví".Má na to velmi bystré konkrétní příklady.

Pojem vědomí se snad objevuje u Plotina, kdysi dávno jsem se snažil si o tom udělat jasnější představu, ale nevím, zda se mi to podařilo a také jsem to dost zapomněl, Novoplatonismus hrál ve zrodu moderní vědy na přelomu 16. - 17 století velkou roli .

a nahrazovat ho individuální spiritualitou nebo psychologickými triky....
Řekl bych paní Hájková, že nejde o zbavování se křesťanské civilizační epochy, ale o ztrátu víry v boha.
Ano člověk se bez víry neobejde a k důstojnému lidskému údělu patří bezpodmínečná nutnost pokorné víry.
A pro všechny platí - víry v jiný svět, než je ten ve kterém se nacházíme.
Takže ten kdo je neschopen náboženské víry, nesmí boha nahradit jakoukoliv jinou doktrínou a víru v jiný svět hledat sám se svým svědomím.
Pátraní v zákoutích psýchy bývá zdlouhavé a vesměs na úkor péče o vzestup příjmů/bohatství...........bych na okraj dodal, znaje zbožňovatele neoliberálního náboženství.

Kdysi jsem si myslela totéž, co pan Poláček nebo vy, pane Petrásku - křesťanství je zprofanované, má za sebou špatné věci, navíc už tomu nikdo nemůže věřit, a proto je třeba se od něj distancovat a přijít, jak říká s oblibou on, zase "s něčím novým". Teď už si to nemyslím.
Naopak, je třeba vrátit se ke kořenům. Nebo k pramenům, podle toho, jak to pojmenujeme. Kořeny jsou živé, prameny jsou čisté.
Prostě začít znovu od začátku.
Ano, věřím, že není jednoduché víru najít. Proto to taky nikomu nemám za zlé, že nemůže věřit. Ale doporučuji o tom aspoň přemýšlet.
Jde o kořeny naší civilizace.

A jak by to požehnání peněz mělo působit? Že by jim létala pečená kuřata do pusy?

A jak by to požehnání peněz mělo působit? Že by jim létala pečená kuřata do pusy?

Nebyl bych si tím tak zcela jistý, pane Kubičko. Samozřejmě, antika ještě neoperovala se samotným pojmem "vědomí" (respektive "nevědomí"); ale na straně druhé antika měla pojem "duše", který je naopak v novějších časech přinejmenším odsouván do pozadí jakožto "nevědecký". Ale objektivně to znamenalo víceméně totéž: souhrn psychických a mentálních schopností člověka. Jenomže tehdy se nerozlišovalo mezi tou psychickou a mentální složkou, jednalo se jenom o různé "schopnosti" jedné jediné duše.

Ovšem - ani se nedá tak zcela bezvýhradně tvrdit, že by staří Řekové neměli žádné tušení o existenci nevědomí. V každém případě Platón - prostřednictvím Sokrata - zcela rozhodně tvrdí, že vedle duše aktuálně přítomné, vědomé, má člověk ještě druhou, skrytou část duše: duše "věčná", to jest: duše reinkarnovaná, kterou člověk v sobě má, ale není schopen přímého kontaktu k ní. A tak se na ni během svého života jenom tak neurčitě "rozpomíná".

Zdá se, že tento Platónův model se skutečně velmi blíží tomu, co my dnes pojímáme jako vztah vědomí a nevědomí.

To "požehnání peněz" má působit tak, že tím že dotyčný charismatik (jakožto "prostředník Boha") ty peníze těch lidí požehná, tak oni si tímto způsobem získají boží přízeň. A ta boží přízeň jim pak už sama sebou zajistí ten kýžený blahobyt.

Je to tedy - budiž to řečeno otevřeně - naprosto triviální a nestoudné kupčení s Boží přízní; ale jak řečeno, v reálné praxi to nakonec skutečně funguje.

Což o to, paní Hájková, proti tomu "návratu ke kořenům" by tady nikdo v zásadě nic nenamítal.

Ten zcela zásadní problém je ale v tom, že ten "kořen" lidského bytí a žití je ve skutečnosti velice rozeklaný, o nic méně nežli jazyk hada z ráje.

A to je právě to, na co znovu a znovu upozorňují takoví skeptikové jako já nebo pan Petrasek: že ta lidská nátura je velice rozpolcená, velice ambivalentní, a že se v žádném ohledu nelze spolehnout jenom na to, že bude obnoveno jakési "zdravé jádro" lidské bytosti.

Křesťanství se snaží tento problém této vnitřní rozpolcenosti člověka řešit tím, že všechno to špatné, negativní o d š t ě p í od člověka jakožto "dílo ďáblovo". Tedy jako něco, co k člověku přichází odněkud zvnějšku, co je mu principiálně cizí, a čeho se tedy člověk jednoho krásného dne může plně a bezezbytku zbavit.

Je to sice dosti pregnantní model, jehož přednost bezesporu spočívá v tom, že je zde dán velice intenzivní akcent snažení se o posilování toho momentu, toho - o sobě dílčího - kořene toho dobrého, co je v člověku. Ale nedá se nic dělat - realita je mnohem složitější, ten "ďábel", to není něco co by bylo člověku nějak absolutně vnější či cizí, je to č l o v ě k s á m, který tuto negativní, tuto destruktivní stránku má hluboko v sobě samém, a nikdy nebude možné tuto stránku lidské existence, lidské bytosti plně a bezezbytku odstranit, zrušit.

To jediné o co je možné se snažit je to, tuto o sobě negativní stránku tak dalece jak jen možno ovládnout, integrovat ji do - o sobě pozitivní - celkové architektury lidské duše.

Což o to, pane Poláčku. I apoštol Pavel napsal: "byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval".
Všichni bojujeme s nějakým tím zlem v sobě.
Jde o to, abychom to zlo neposlouchali. Abychom poslouchali výhradně Boha.

K tématu "křesťanství a zbohatnutí" se hodí dnešní kázání papeže Františka:
„Pán praví, že »bohatý jen těžko vejde do nebeského království« (Mt 19,23). Někdo může dát Kristu nálepku »komunista«, dodal papež, ale Pán věděl, co říká. Za bohatstvím je vždycky špatný duch, vládce tohoto světa. Proto také prohlásil: »nelze sloužit dvěma pánům« (Lk 16,13)".

Člověk, který je ve srovnání s ostatními materiálně velmi bohatý, je člověk osamocený. Nemá přátele, jeho přáteli jsou buď lidé, kteří touží po jeho bohatství, nebo lidé, kteří jsou na něm závislí. V obou případech půjde jen o předstírání přátelství. Když bohatstvím postižený člověk potká skutečného přítele, nevydrží s ním, protože skutečný přítel mu nebude podřízen a bude otevřeně sdělovat své názory, které bohatý člověk slyšet nechce.

Ano, zvětšuje se sociální rozdíl mezi bohatým člověkem a jeho okolím, jenže to "zvětšování sociálního rozdílu" neznamená ani tak zvětšující se rozdíl v materiálním bohatství (to samozřejmě také), ale znamená hlavně zvětšující se lidskou vzdálenost, zvětšující se osamocení. Být bohatý je utrpení, které si člověk vědomě nepřipouští, jinak by o další bohatství neusiloval. Nevím, proč by mě místo starosti o své vlastní živobytí mělo trápit to, že je někdo tisíckrát nebo miliónkrát bohatší než já, ... anebo snad ano: místo závisti bych ale měl cítit soucit.

Je více než jisté, že cílem života nemá být materiální blahobyt, pro to tu nejsme. Materiální blahobyt může být mimoděk jakýmsi příznakem dobrého láskyplného vztahu (viz protestantská etika), ale ne jeho cílem.

Přikládání velkého významu oné materiální stránce věci je (podle Maxe Webera) pozůstatkem protestantské etiky a jejího učení o predestinaci člověka.

Hledání ideálního socioekonomického systému je ale spíše přistoupením na taková kritéria a životní cíle, kterými je lidský život hodnocen z hlediska zla, nikoliv z hlediska dobra.

Máte pocit, pane Nusharte, že papež František usiluje o změnu systému?
Dnes jsem četla, jak se nějaký americký teolog vyjadřuje, že by mu jiný systém nevadil. Přesněji řečeno, že nepovažuje za potřebné snažit se politickým změnám bránit, protože jeho úkol je jiný. Nicméně, v kázáních se prý nelze nedotýkat politických a sociálních otázek.
https://www.krestandnes.cz/proc-se-john-piper-uz-nevyjadruje-k-politice/

Neposlouchat zlo, ale naslouchat zlu - špatnému duchu, vládci tohoto světa......jak poznamenáváte.
S poznaným duchem, s porozuměním špatnému duchu dál dojdeš. ......bych souhlasil.
Poznat psychiku pana Trumpa či pana Babiše jsou pro nás takřka existenční nutností....bych dodal.

Já přece také usiluji o změnu systému. Ne ale o jeho rozboření.

"Načpak takový velký výbuch? Ještě tím někomu ublížíš. Ale hledej a zkoumej; třeba najdeš... no třeba aby to dělalo jenom puf puf... a pohánělo to nějakou věc, aby se lidem líp pracovalo. Aby to dalo hodně užitku. A aby to taky svítilo a hřálo, víš?"

Například u Aristotela není duše něco, co by se vyznačovalo tím, že je to přístupné introspekci.Poměr vegetativní, animální a rozumové duše k tělu je jako poměr formy k látce. Nerozlišuje se zde pohled zevnitř a pohled zvenčí.Duše je oživující princip, entelechie.

Podle křesťanského náhledu se člověk skládá ne ze dvou, ale ze tří složek.
1. Tělo je to, co je hmotné.
2. Duše - to je myšlení, emoce a vůle.
3. Duch je podstata člověka a také místo kontaktu s Bohem. Naše nejvnitřnější přirozenost.

V každém případě Aristoteles záležitosti duše viděl jinak nežli Platón, Aristoteles byl v zásadě striktní racionalista, zatímco Platón byl mnohem více nakloněn idealisticky-metafyzickým výkladům. Jak už jsem zmínil minule (a měl jsem tím na mysli právě především Aristotela), ta antická duše jako taková je jednotná; její různé části jsou jenom různými projevy téhož. Ale přece jenom - právě u toho Platóna (a zřejmě i Sokrata, jehož ústy Platón vyjadřuje své myšlenky) tady byl vytvořen alespoň v základu ten podvojný model, že je tu naše duše aktuální, přítomná, pod kterou je ale skryta ta duše předchozí, reinkarnovaná. Ovšem je nutno přiznat, že tato podvojnost se spíše nežli samotných psychických procesů týká schopností poznávacích ("rozpomínání se").

No ano, pane Nusharte, tato závěrečná slova z "Krakatitu", to je naprosto typický Čapek.

Tedy někdo kdo si sice upřímně přeje zlepšení věcí lidských a vůbec stavu tohoto světa - ale stále ještě dokáže věřit tomu, že postačí jenom kontinuální drobná zlepšení, a nechce si přiznat, že v určitých uzlových bodech vývoje je nutno provést i změny zcela zásadní a radikální.

Po Čapkově smrti takový uzlový bod vývoje následoval.

Otázka tedy je, zda zásadní a radikální změny, které v tomto uzlovém bodě vývoje potom nastaly, přinesly něco lepšího, než by přinesla jenom ta drobná kontinuální zlepšení.

Ale paní Hájková, to je pořád něco principiálně rozdílného.

Ano, apoštol Pavel sice přizná, že má ten "osten", toho "posla satanova" ve svém těle - ale stále je to pro něj něco v zásadě zcela cizorodého, člověku nepřirozeného, co do tohoto světa vlastně vůbec nepatří, a čeho je možno se zbavit prostě tím, že to ze sebe vytěsníme.

Jen tak pro zajímavost: svého času se Marx velmi sarkasticky vysmíval Proudhonovi za to, že tento sice uznává že dějinný vývoj (a tedy pokrok) probíhá na základě (dialektického) střetu dvou protikladných principů. Jenže zároveň Proudhon tvrdil, že prý naprosto postačí to špatné, to zlé (čili: důsledky kapitalismu) potlačovat, a že jenom tím bude možné obnovit či vytvořit dobrý a humánní svět v celé jeho kráse. Pro tuto jeho naivitu ho ostře sjel Marx - neboť podle něj skutečného pokroku je možno dosáhnout právě pouze p r o s t ř e d n i c t v í m tohoto střetu, a to sice tím že tento protiklad bude převeden do syntézy vyššího řádu.

Paradoxem dějin ovšem zůstává, že nakonec Marx udělal naprosto přesně to samé, co tak tvrdě vytýkal Proudhonovi: ve svém konceptu komunismu Marx v žádném případě neprovedl skutečnou syntézu zájmu soukromého a veřejného, syntézu vůle individuální a volonté générale; namísto toho chtěl od toho "dobrého komunismu" prostě bezezbytku odstřihnout všechny atributy kapitalismu: soukromé vlastnictví, trh, peníze...

Na tomto příkladu Marxe je vidět, jak velice obtížné je skutečně dokázat pochopit zlo, negaci, jako i n t e g r á l n í a nezrušitelnou součást našeho bytí, a neusnadňovat si práci tím že ho prohlásíme za něco prostě absolutně cizorodého.

Zároveň by se svým způsobem dalo říci, že Proudhon a Marx svou snahou v y t ě s n i t to všechno negativní z vysněného budoucího dokonalého světa předjali jednu centrální tézi budoucí freudovské psychoanalýzy.

Jde o to, pane Nusharte, že ta "drobná zlepšení" nikam nevedla. Ten dějinný přetlak byl objektivně už příliš velký; a tak se ta přehrada protrhla.

Ono se nakonec přesně neví, pane Poláčku, co ten osten satanův u Pavla znamenal. Jsou výklady, že šlo o nějakou nemoc, postižení, které mu znepříjemňovaly život. Pavel sám psal, že mockrát prosil Boha, aby ho toho zbavil, ale marně. Bůh mu prý řekl: stačí, když máš mou milost. Evidentně chtěl, aby se s tím Pavel dál potýkal. Možná bylo pro něj a pro to, k čemu byl určen, dobré, že se s tím musel potýkat.
Podle mého názoru mohly být oním "satanovým ostnem" i vzpomínky na dřívější život, které Pavlovi zůstaly. Na to, jak vraždil pro víru a všechno ostatní. Bylo mu to sice odpuštěno, ale to neznamená, že to úplně zmizelo.
A pokud jde o to zpracování "satanova ostnu", myslím, že Pavel ho zpracoval dokonale.

Čeká nás tedy spíše protržení přehrady, nebo ta drobná kontinuální zlepšení?

Žižek by ten přetlak nazval Reálno. To, co je za symbolickým řádem a způsobí svým pnutím jeho popraskání.
Nicméně, Žižek je taky trochu polapený v diskursu. Myslí si, že svět stačí jen nově vyložit?

Jinak mě ještě napadá (aby se zabránilo destrukci světa), že by bylo dobré využít ten přetlak jiným způsobem. Například k vytváření paralelního světa. Nového vedle starého (který se bude stejně rozpadat sám). Nový svět by samozřejmě nebyl úplně nový, ale vzal by si z toho starého všechno, co je v něm dobré. Starý svět by se postupně přidával k tomu novému světu (protože by viděl, že je mnohem lepší). A tak by přeměna byla pomalá.

Pane Nusharte, ta alternativa "drobná kontinuální zlepšení, a n e b o protržení přehrady", je sama o sobě naprosto falešná.

Je to dokladem toho, jak hluboce dnes pokleslo (respektive se zcela ztratilo) povědomí o dialektickém myšlení, nebo přesněji o samotném dialektickém (podvojně rozporném) charakteru samotného světa.

Jakmile se tady objeví to "anebo", pak je možno bez dalšího říci, že je všechno naprosto špatně. Celek, to jestli celá komplexita (společenského, civilizačního) vývoje a progresu vždy záleží v kombinaci obou těchto faktorů.

Na jedné straně: pokud se někdo (to jest pravidelně: všichni revolucionáři tohoto světa) spoléhá jenom a pouze na to "protržení přehrady", a přitom ignorují či zlehčují význam té přirozené, masarykovské (respektive čapkovské) "drobné práce" - pak oni sice třeba protrhnou tu přehradu, ale protože nemají nic čím by usměrnili, ovládli ty vzbouřené živly, pak je výsledkem pravidelně ničivý příval, který sice smete to staré, přežilé, ale zároveň pod sebou pohřbí i všechno živoucí.

Na straně druhé ale ti, kteří chtějí stále jenom donekonečna provádět drobné změny, drobná dílčí zlepšení - ti si vůbec nedokáží uvědomit, případně odmítají si připustit, že v hloubce společnosti se navršily rozpory natolik silné, že konflikt mezi světem starým a světem novým je už natolik zásadní a nesmiřitelný, že veškeré další křečovité setrvávání jenom na malých dílčích reformách nejenomže ten příval nezastaví, ale právě naopak, nekonečným odkládáním radikální změny se to pnutí stává čím dál tím větší, a ten příval bude o to ničivější.

To je právě to co vyznavači těch "drobných změn" nikdy nepochopí a nikdy si nepřiznají: že jsou to stejným dílem o n i s a m i, kdo svým neustálým odkládáním a zadržováním radikálního řešení nesou svůj podíl viny na divokosti, na ničivosti všech revolučních změn. Kdyby oni sami včas nahlédli nutnost a nevyhnutelnost zásadních společenských proměn, pak by tyto změny mohly probíhat relativně klidně, uspořádaně, za konsensu naprosté většiny společnosti. Ale právě tím že se nutnost těchto radikálních změn popírá až do posledního okamžiku, pak naroste napětí tak, že ten kotel vybuchne naprosto nekontrolovatelně.

Ano, paní Hájková, Žižek (a spol.) by to opravdu chápal nějakým takovým způsobem.

Co se toho týká jestli se domnívá že svět stačí "jenom vyložit" - až takto bych to neviděl, i všichni tito autoři kteří vycházejí z psychoanalýzy si samozřejmě přejí, aby se svět změnil i skutečně, že tedy nestačí ho pouze vykládat.

Ale ten zcela zásadní deficit na tom jejich konceptu vězí v tom, že oni ten zdroj možných změn vidí právě a jenom v člověku samotném. Tedy nakonec jenom v pnutí uvnitř jeho vlastního psychického aparátu. Já jsem právě v nějaké jiné diskusi (tuším že v "Sametové magii") napsal o souvislosti pnutí vnitřního (uvnitř člověka, jeho tužeb) - a o objektivním pnutí uvnitř vnější, materiální skutečnosti samotné. Tito psychoanalytici samozřejmě vidí a vědí, že společnost sama je nezdravá; ale nakonec jediný reálný impuls nevidí v objektivních dějinných procesech a pnutích samotných, nýbrž právě jenom v tom niterném (tedy v posledku psychickém) pnutí uvnitř člověka samotného.

Krátce řečeno: oni se sice (zcela legitimně) snaží doplnit Marxe o vnitřní svět člověka; ale zároveň fakticky opustili právě to, co je na Marxovi to nejcennější: totiž tu vlastní sílu materiálního světa, samopohyb vlastních dějin. A tak se nakonec utopili jenom v tom psychologizování, aniž by sami mohli poskytnout reálný impuls pro reálné dějiny. A tak to jejich čekání na tu velkou "Událost" je nakonec jenom věčným - a marným - čekáním na Godota.