Nevědomí a Bůh
Eva HájkováZatímco někdo si je jist, že se prosadí, někoho jiného může přemoci strach z budoucnosti, protože se cítí slabý. Jako opora mu může sloužit víra v Boha či něco jiného, vždy ale lidé potřebují tvořit obce, kde si pomáhají navzájem.
Křesťanství je monoteistické náboženství. Monoteismus vyznává jediného Boha, Bůh je jeden, protože není jenom můj, jenom tvůj nebo jenom jeho. Bůh je Bohem všech lidí, spojuje. A Bůh je jeden, protože není jiný bůh na moři, jiný na pevnině, není bůh pro to a pro ono, ať už máme na mysli místa, nebo lidská konání. Bůh působí kdekoliv a kdykoliv. Monoteismus však není jeden. Různí monoteisté mohou věřit každý v úplně jiného Boha, což je poměrně známá věc. Dokonce i dva křesťané se mohou v pojetí Boha trochu lišit. Natolik už se rozrůznili.
Ve škole mě učili, že monoteismu předcházel polyteismus. Z hlediska ateismu, tehdy vládnoucího, byl monoteismus celkem logicky vzato historický pokrok — čím méně bohů, tím lépe. Nejlépe vůbec žádný. Až mnohem později jsem se dočetla, že monoteismus prý je starší. Lidé však mají neodolatelný sklon k polyteismu — ten má proto tendenci opakovaně se vracet. Nakonec i v dnešní „civilní“ podobě — stručně vyjádřené známou větou „každý má svou pravdu“. Anebo ještě také ve zvyku uctívat „nižší bohy“, například peníze, moc, slávu.
Křesťané věří, že Bůh je v člověku (a obráceně, člověk je v Bohu). Věřícímu stačí Bohu důvěřovat, svěřit se do jeho moci. Lze k němu vysílat prosby. Ježíš řekl: Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno! Zatímco pohané museli vzýváním a obětováním pamatovat hned na toho, hned na onoho boha. Křesťanství bylo v tomto směru pokrokem.
Křesťanství vyšlo před dvěma tisíciletími z přísně monoteistického judaismu, jehož první přikázání zní „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Je to upomínka na nesvobodné postavení Božího lidu v Egyptě. Hebrejský výraz pro Egypt je stejný jako pro utrpení v protikladu, čili znamená jakýsi život v rozdvojení.
Je to jistě těžko snesitelné. Každý izraelita měl být Bohu věrný, aby znovu neupadl do rozdvojeného života v otroctví, kdy člověk nekoná, co chce, ale to, co musí. Kdy ani nemůže dát najevo, kým ve skutečnosti je. Je však otroctví osobním problémem otroka? Nebo je to zároveň problém lidské společnosti? Určitě každý odpoví, že jde o společenský problém. Je těžké být svobodný v nesvobodné společnosti. Proto Židé uprchli z egyptského otroctví společně. Aby mohli také společně dosáhnout svobody, když v Egyptě to možné nebylo. A společný Bůh jim k té společné svobodě dopomohl.
Nevědomí
Dvacáté století přináší rychlé šíření ateismu, zejména v Evropě. Čím dál tím víc lidí si začíná myslet, že Bůh (o němž měli zkreslenou představu) je pohádka, protože jeho existenci nešlo vědecky dokázat. Nešlo ji však ani vyvrátit. Místo na Boha se lidé zaměřují na zkoumání psychiky. Začínají zkoumat nevědomí, tedy oblast lidské psychiky ležící mimo sféru vědomí, které nás zbavuje přebytečných informací.
Nedávno jsem se dočetla, že 98 procent mozkové činnosti probíhá na úrovni nevědomí a jen dvě procenta na vědomé úrovni. Nemám o těchto věcech mnoho znalostí, avšak představuji si, že nevědomí je něco, co je nejen v našem mozku, ale i mimo nás; něco, co není závislé jenom na našem těle. Proto to máme my lidé společné. Zůstanu prozatím u pojmenování „vnější nevědomí“.
Je-li nevědomí takové, jak si ho představuji, tedy je-li to něco, co lidi určitým způsobem přesahuje a co je propojuje, potom není jen psychickou, ale i duchovní realitou. Co když nakonec nevědomí není ani tak nevědomé? Může jít o oblast, která je v posledku kontrolována mnohem vyšším vědomím, než je to naše lidské. My křesťané ho dobře známe. Je to Bůh, pramen veškerého života. Nechci tvrdit, že nevědomí a Bůh jsou jedno a totéž, ale jistá souvislost mezi nimi je. Něco takového samozřejmě nelze dokázat, ale nelze to ani vyvrátit.
Ukazuje se, že víra není nesmyslná, přesto dnes křesťanství příliš netáhne. Místo toho se znovu vrací na scénu pohanství (i když v trochu jiné podobě). Protože lidé mají rádi změny a taky rádi chodí svou cestou, rádi se starají o sebe a o své osobní štěstí. Pokládají to za své právo. Křesťanství se často vytýkají nedostatky a chyby způsobené jeho vyznavači v minulosti, včetně současných kněžských afér. A hlavně prý omezuje lidskou svobodu. Je to zvláštní, vždyť Bůh byl v minulosti chápán jako osvoboditel z otroctví.
Vedle toho se objevují různé nauky zabývající se působením na nevědomí (sugesce a autosugesce). Jsou teorie, které tvrdí, že nevědomí může za nemoci i za zdraví, čemuž docela věřím. A tvrdí také, že v osobním nevědomí jsou díky různým civilizačním traumatům zakódovány dokonce takové věci, jako je chudoba. Díky stimulaci osobního nevědomí se lze nejen uzdravit, ale prý i zbohatnout.
Ovlivňování nevědomí má zřejmě nahradit klasickou modlitbu k Bohu. Nelíbí se mi, že to tak trochu vzbuzuje dojem, jako by chudoba byla osobním problémem lidí, co si neumějí poradit s vlastním nevědomím, které je chápáno jako jakýsi služebník vědomí. Na rozdíl od Boha, který nejen plní lidská přání, ale dává mu i povinnost starat se o bližní. Máme se smířit s tím, že sociální rozdíly se budou zvětšovat, protože lidé mají chudobu zakódovanou v mozku? Nebo máme proti tomu něco dělat?
Dovedu si představit, že ve společnosti, kde vládne tvrdé soupeření, kde se každý stará o své zájmy a každý má svou pravdu, jedinec intuitivně odhaduje své šance naplnit vlastní potřeby, zkoumá požadavky společnosti a srovnává je se svými osobními schopnostmi a možnostmi. Ví, co může, a co nemůže nabídnout. Zatímco někdo si je jist, že se prosadí, někoho jiného může přemoci strach z budoucnosti, protože se cítí slabý. Ví, že příliš neuspěje, a jeho okolí ho v tom může ještě utvrzovat.
Když člověku chybí důvěra v život a v lidi (respektive víra v Boha a jeho lásku), může být narušeno jeho psychické i tělesné zdraví. Víra, která člověka vede k navázání spojení s Bohem, mu v tom zcela určitě pomáhá. Zvyšuje jeho životní šance. Ale je těžké uvěřit v Boží lásku, když se člověk nachází v kritické situaci (ať fyzické, duševní či hmotné) a opuštěn. Je těžké uvěřit v Boží lásku, pokud společnost (nebo aspoň společenství) neplní svou úlohu.
Proto je mnohem lepší, když lidé tvoří obce, kde si pomáhají navzájem a vytvářejí tak jeden druhému příznivější prostředí. Protože v takovém prostředí může Bůh daleko lépe ukázat člověku svou lásku než v prostředí, kde se každý stará sám o sebe. Bůh chce být Bohem všech lidí, protože jím je. Proto není dobře zbavovat se křesťanství a nahrazovat ho individuální spiritualitou nebo psychologickými triky.
Takhle: existuje určitá forma charismatických křesťanských kazatelů (většinou severoamerické provenience), kteří jezdí po světě, vystupují před velkými zástupy, a tvrdí jim že když oni mu dají své peníze, tak on jim je požehná, oni v důsledku toho získají jakýsi "bonus" u Boha, a ten už se postará o to, aby zbohatli. Sám jsem jednou takovéto vystoupení zažil (byť i jen v malém kruhu); a byl to skutečně otřásající zážitek. Snad ani tak ne kvůli tomu prolhanému a podvodnému kazateli; ale především při pohledu na to, jak se prakticky všichni jeho posluchači nechali natolik obalamutit, že tomu podvodníkovi skutečně dávali své vlastní peníze!
Jenže: ono se ukázalo, že to skutečně funguje! Nemohu posoudit jak v onom kruhu kde jsem byl sám přítomen; byl jsem tam po tomto zážitku naposledy. Ale například v Africe byly zkoumány sociální důsledky těchto masových vystoupení; a skutečně se ukázalo, že jejich účastníci dosáhli - ve srovnání s kontrolní skupinou - znatelného přírůstku ve svých příjmech!
Čím vysvětlit tento mirákl? Zasáhl tady opravdu Bůh, aby prostřednictvím "požehnaných peněz" zvýšil materiální blahobyt svých oveček?
Vysvětleni tohoto fenoménu bylo podstatně prozaičtější: svou úlohu tu sehrálo skutečně nevědomí. Ti posluchači onoho charizmatika, tím že pevně uvěřili že jejich konání nyní bude ve znamení boží přízně, najednou začali být ve svém životě a k t i v n ě j š í, už neseděli jenom pasivně doma, nýbrž začali podnikat, založili si malé dílničky či otevřeli malé obchůdky - a to se nakonec ve svém souhrnu projevilo na vzestupu jejich příjmů.
Takže v tomto smyslu skutečně může platit, že jak chudoba, tak bohatství jsou "zakódovány v nevědomí".
Ztotožnění psychična s vědomím zřetelně nastává u Descartesa (res extensa proti res cogitans) vzápětí na to již Pascal počítá s psychickými ději, které jsou nevědomé, ale těm vědomým podobné "Srdce má důvody, o kterých rozum neví".Má na to velmi bystré konkrétní příklady.
Pojem vědomí se snad objevuje u Plotina, kdysi dávno jsem se snažil si o tom udělat jasnější představu, ale nevím, zda se mi to podařilo a také jsem to dost zapomněl, Novoplatonismus hrál ve zrodu moderní vědy na přelomu 16. - 17 století velkou roli .
Řekl bych paní Hájková, že nejde o zbavování se křesťanské civilizační epochy, ale o ztrátu víry v boha.
Ano člověk se bez víry neobejde a k důstojnému lidskému údělu patří bezpodmínečná nutnost pokorné víry.
A pro všechny platí - víry v jiný svět, než je ten ve kterém se nacházíme.
Takže ten kdo je neschopen náboženské víry, nesmí boha nahradit jakoukoliv jinou doktrínou a víru v jiný svět hledat sám se svým svědomím.
Pátraní v zákoutích psýchy bývá zdlouhavé a vesměs na úkor péče o vzestup příjmů/bohatství...........bych na okraj dodal, znaje zbožňovatele neoliberálního náboženství.
Naopak, je třeba vrátit se ke kořenům. Nebo k pramenům, podle toho, jak to pojmenujeme. Kořeny jsou živé, prameny jsou čisté.
Prostě začít znovu od začátku.
Ano, věřím, že není jednoduché víru najít. Proto to taky nikomu nemám za zlé, že nemůže věřit. Ale doporučuji o tom aspoň přemýšlet.
Jde o kořeny naší civilizace.
Ovšem - ani se nedá tak zcela bezvýhradně tvrdit, že by staří Řekové neměli žádné tušení o existenci nevědomí. V každém případě Platón - prostřednictvím Sokrata - zcela rozhodně tvrdí, že vedle duše aktuálně přítomné, vědomé, má člověk ještě druhou, skrytou část duše: duše "věčná", to jest: duše reinkarnovaná, kterou člověk v sobě má, ale není schopen přímého kontaktu k ní. A tak se na ni během svého života jenom tak neurčitě "rozpomíná".
Zdá se, že tento Platónův model se skutečně velmi blíží tomu, co my dnes pojímáme jako vztah vědomí a nevědomí.
Je to tedy - budiž to řečeno otevřeně - naprosto triviální a nestoudné kupčení s Boží přízní; ale jak řečeno, v reálné praxi to nakonec skutečně funguje.
Ten zcela zásadní problém je ale v tom, že ten "kořen" lidského bytí a žití je ve skutečnosti velice rozeklaný, o nic méně nežli jazyk hada z ráje.
A to je právě to, na co znovu a znovu upozorňují takoví skeptikové jako já nebo pan Petrasek: že ta lidská nátura je velice rozpolcená, velice ambivalentní, a že se v žádném ohledu nelze spolehnout jenom na to, že bude obnoveno jakési "zdravé jádro" lidské bytosti.
Křesťanství se snaží tento problém této vnitřní rozpolcenosti člověka řešit tím, že všechno to špatné, negativní o d š t ě p í od člověka jakožto "dílo ďáblovo". Tedy jako něco, co k člověku přichází odněkud zvnějšku, co je mu principiálně cizí, a čeho se tedy člověk jednoho krásného dne může plně a bezezbytku zbavit.
Je to sice dosti pregnantní model, jehož přednost bezesporu spočívá v tom, že je zde dán velice intenzivní akcent snažení se o posilování toho momentu, toho - o sobě dílčího - kořene toho dobrého, co je v člověku. Ale nedá se nic dělat - realita je mnohem složitější, ten "ďábel", to není něco co by bylo člověku nějak absolutně vnější či cizí, je to č l o v ě k s á m, který tuto negativní, tuto destruktivní stránku má hluboko v sobě samém, a nikdy nebude možné tuto stránku lidské existence, lidské bytosti plně a bezezbytku odstranit, zrušit.
To jediné o co je možné se snažit je to, tuto o sobě negativní stránku tak dalece jak jen možno ovládnout, integrovat ji do - o sobě pozitivní - celkové architektury lidské duše.
Všichni bojujeme s nějakým tím zlem v sobě.
Jde o to, abychom to zlo neposlouchali. Abychom poslouchali výhradně Boha.
„Pán praví, že »bohatý jen těžko vejde do nebeského království« (Mt 19,23). Někdo může dát Kristu nálepku »komunista«, dodal papež, ale Pán věděl, co říká. Za bohatstvím je vždycky špatný duch, vládce tohoto světa. Proto také prohlásil: »nelze sloužit dvěma pánům« (Lk 16,13)".
Ano, zvětšuje se sociální rozdíl mezi bohatým člověkem a jeho okolím, jenže to "zvětšování sociálního rozdílu" neznamená ani tak zvětšující se rozdíl v materiálním bohatství (to samozřejmě také), ale znamená hlavně zvětšující se lidskou vzdálenost, zvětšující se osamocení. Být bohatý je utrpení, které si člověk vědomě nepřipouští, jinak by o další bohatství neusiloval. Nevím, proč by mě místo starosti o své vlastní živobytí mělo trápit to, že je někdo tisíckrát nebo miliónkrát bohatší než já, ... anebo snad ano: místo závisti bych ale měl cítit soucit.
Je více než jisté, že cílem života nemá být materiální blahobyt, pro to tu nejsme. Materiální blahobyt může být mimoděk jakýmsi příznakem dobrého láskyplného vztahu (viz protestantská etika), ale ne jeho cílem.
Přikládání velkého významu oné materiální stránce věci je (podle Maxe Webera) pozůstatkem protestantské etiky a jejího učení o predestinaci člověka.
Hledání ideálního socioekonomického systému je ale spíše přistoupením na taková kritéria a životní cíle, kterými je lidský život hodnocen z hlediska zla, nikoliv z hlediska dobra.
Dnes jsem četla, jak se nějaký americký teolog vyjadřuje, že by mu jiný systém nevadil. Přesněji řečeno, že nepovažuje za potřebné snažit se politickým změnám bránit, protože jeho úkol je jiný. Nicméně, v kázáních se prý nelze nedotýkat politických a sociálních otázek.
https://www.krestandnes.cz/proc-se-john-piper-uz-nevyjadruje-k-politice/
S poznaným duchem, s porozuměním špatnému duchu dál dojdeš. ......bych souhlasil.
Poznat psychiku pana Trumpa či pana Babiše jsou pro nás takřka existenční nutností....bych dodal.
"Načpak takový velký výbuch? Ještě tím někomu ublížíš. Ale hledej a zkoumej; třeba najdeš... no třeba aby to dělalo jenom puf puf... a pohánělo to nějakou věc, aby se lidem líp pracovalo. Aby to dalo hodně užitku. A aby to taky svítilo a hřálo, víš?"
1. Tělo je to, co je hmotné.
2. Duše - to je myšlení, emoce a vůle.
3. Duch je podstata člověka a také místo kontaktu s Bohem. Naše nejvnitřnější přirozenost.
Tedy někdo kdo si sice upřímně přeje zlepšení věcí lidských a vůbec stavu tohoto světa - ale stále ještě dokáže věřit tomu, že postačí jenom kontinuální drobná zlepšení, a nechce si přiznat, že v určitých uzlových bodech vývoje je nutno provést i změny zcela zásadní a radikální.
Otázka tedy je, zda zásadní a radikální změny, které v tomto uzlovém bodě vývoje potom nastaly, přinesly něco lepšího, než by přinesla jenom ta drobná kontinuální zlepšení.
Ano, apoštol Pavel sice přizná, že má ten "osten", toho "posla satanova" ve svém těle - ale stále je to pro něj něco v zásadě zcela cizorodého, člověku nepřirozeného, co do tohoto světa vlastně vůbec nepatří, a čeho je možno se zbavit prostě tím, že to ze sebe vytěsníme.
Jen tak pro zajímavost: svého času se Marx velmi sarkasticky vysmíval Proudhonovi za to, že tento sice uznává že dějinný vývoj (a tedy pokrok) probíhá na základě (dialektického) střetu dvou protikladných principů. Jenže zároveň Proudhon tvrdil, že prý naprosto postačí to špatné, to zlé (čili: důsledky kapitalismu) potlačovat, a že jenom tím bude možné obnovit či vytvořit dobrý a humánní svět v celé jeho kráse. Pro tuto jeho naivitu ho ostře sjel Marx - neboť podle něj skutečného pokroku je možno dosáhnout právě pouze p r o s t ř e d n i c t v í m tohoto střetu, a to sice tím že tento protiklad bude převeden do syntézy vyššího řádu.
Paradoxem dějin ovšem zůstává, že nakonec Marx udělal naprosto přesně to samé, co tak tvrdě vytýkal Proudhonovi: ve svém konceptu komunismu Marx v žádném případě neprovedl skutečnou syntézu zájmu soukromého a veřejného, syntézu vůle individuální a volonté générale; namísto toho chtěl od toho "dobrého komunismu" prostě bezezbytku odstřihnout všechny atributy kapitalismu: soukromé vlastnictví, trh, peníze...
Na tomto příkladu Marxe je vidět, jak velice obtížné je skutečně dokázat pochopit zlo, negaci, jako i n t e g r á l n í a nezrušitelnou součást našeho bytí, a neusnadňovat si práci tím že ho prohlásíme za něco prostě absolutně cizorodého.
Zároveň by se svým způsobem dalo říci, že Proudhon a Marx svou snahou v y t ě s n i t to všechno negativní z vysněného budoucího dokonalého světa předjali jednu centrální tézi budoucí freudovské psychoanalýzy.
Podle mého názoru mohly být oním "satanovým ostnem" i vzpomínky na dřívější život, které Pavlovi zůstaly. Na to, jak vraždil pro víru a všechno ostatní. Bylo mu to sice odpuštěno, ale to neznamená, že to úplně zmizelo.
A pokud jde o to zpracování "satanova ostnu", myslím, že Pavel ho zpracoval dokonale.
Nicméně, Žižek je taky trochu polapený v diskursu. Myslí si, že svět stačí jen nově vyložit?
Je to dokladem toho, jak hluboce dnes pokleslo (respektive se zcela ztratilo) povědomí o dialektickém myšlení, nebo přesněji o samotném dialektickém (podvojně rozporném) charakteru samotného světa.
Jakmile se tady objeví to "anebo", pak je možno bez dalšího říci, že je všechno naprosto špatně. Celek, to jestli celá komplexita (společenského, civilizačního) vývoje a progresu vždy záleží v kombinaci obou těchto faktorů.
Na jedné straně: pokud se někdo (to jest pravidelně: všichni revolucionáři tohoto světa) spoléhá jenom a pouze na to "protržení přehrady", a přitom ignorují či zlehčují význam té přirozené, masarykovské (respektive čapkovské) "drobné práce" - pak oni sice třeba protrhnou tu přehradu, ale protože nemají nic čím by usměrnili, ovládli ty vzbouřené živly, pak je výsledkem pravidelně ničivý příval, který sice smete to staré, přežilé, ale zároveň pod sebou pohřbí i všechno živoucí.
Na straně druhé ale ti, kteří chtějí stále jenom donekonečna provádět drobné změny, drobná dílčí zlepšení - ti si vůbec nedokáží uvědomit, případně odmítají si připustit, že v hloubce společnosti se navršily rozpory natolik silné, že konflikt mezi světem starým a světem novým je už natolik zásadní a nesmiřitelný, že veškeré další křečovité setrvávání jenom na malých dílčích reformách nejenomže ten příval nezastaví, ale právě naopak, nekonečným odkládáním radikální změny se to pnutí stává čím dál tím větší, a ten příval bude o to ničivější.
To je právě to co vyznavači těch "drobných změn" nikdy nepochopí a nikdy si nepřiznají: že jsou to stejným dílem o n i s a m i, kdo svým neustálým odkládáním a zadržováním radikálního řešení nesou svůj podíl viny na divokosti, na ničivosti všech revolučních změn. Kdyby oni sami včas nahlédli nutnost a nevyhnutelnost zásadních společenských proměn, pak by tyto změny mohly probíhat relativně klidně, uspořádaně, za konsensu naprosté většiny společnosti. Ale právě tím že se nutnost těchto radikálních změn popírá až do posledního okamžiku, pak naroste napětí tak, že ten kotel vybuchne naprosto nekontrolovatelně.
Co se toho týká jestli se domnívá že svět stačí "jenom vyložit" - až takto bych to neviděl, i všichni tito autoři kteří vycházejí z psychoanalýzy si samozřejmě přejí, aby se svět změnil i skutečně, že tedy nestačí ho pouze vykládat.
Ale ten zcela zásadní deficit na tom jejich konceptu vězí v tom, že oni ten zdroj možných změn vidí právě a jenom v člověku samotném. Tedy nakonec jenom v pnutí uvnitř jeho vlastního psychického aparátu. Já jsem právě v nějaké jiné diskusi (tuším že v "Sametové magii") napsal o souvislosti pnutí vnitřního (uvnitř člověka, jeho tužeb) - a o objektivním pnutí uvnitř vnější, materiální skutečnosti samotné. Tito psychoanalytici samozřejmě vidí a vědí, že společnost sama je nezdravá; ale nakonec jediný reálný impuls nevidí v objektivních dějinných procesech a pnutích samotných, nýbrž právě jenom v tom niterném (tedy v posledku psychickém) pnutí uvnitř člověka samotného.
Krátce řečeno: oni se sice (zcela legitimně) snaží doplnit Marxe o vnitřní svět člověka; ale zároveň fakticky opustili právě to, co je na Marxovi to nejcennější: totiž tu vlastní sílu materiálního světa, samopohyb vlastních dějin. A tak se nakonec utopili jenom v tom psychologizování, aniž by sami mohli poskytnout reálný impuls pro reálné dějiny. A tak to jejich čekání na tu velkou "Událost" je nakonec jenom věčným - a marným - čekáním na Godota.
Křesťané předávají všechno negativní Ježíšovi. Nebo to před ním "vylévají".