Češi a transcendence

Eva Hájková

T. G. Masaryk v jedné ze svých knih vyslovil známou tezi, že česká otázka je otázkou náboženskou. Těm, kteří jsou zvyklí pokládat Čechy za nejateističtější národ, zní tento Masarykův výrok poněkud divně. Dává to smysl?

T. G. Masaryk v jedné ze svých knih vyslovil známou tezi, že česká otázka je otázkou náboženskou. Těm, kteří jsou zvyklí pokládat Čechy za nejateističtější národ, zní tento Masarykův výrok poněkud divně. Dává to smysl?

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Zatímco materialista Karel Marx pojímal novodobé národy jako pospolitosti, které se (pod vedením buržoazie) utvářely scelováním někdejších provincií v národní stát v procesu hospodářské a politické centralizace, Masaryk byl idealista, a tak chápal vznik národa především jako duchovní děj. Původ českého národa viděl v mnohem hlubší minulosti, než v jaké se zformovaly moderní národy.

Český národ se podle něj probudil a zformoval vlivem ideje, která vzešla od Mistra Jana Husa, rozvíjela se během české reformace, jež předcházela té Lutherově, i později, v době národního obrození, které Masaryk rovněž chápal nábožensky. Domníval se, že český národ má v sobě silnou touhu po transcendenci, po přesahu vlastní omezenosti, a že má k náboženství niterný vztah právě vzhledem k tomu, že v minulosti zažil silné otřesy spojené s náboženskou otázkou.

Je obecně známo, že to všechno — Hus a Komenský, husitství a Jednota bratrská, stejně jako národní obrození a Palacký — se díky Masarykovi stalo součástí „národní ideologie“, se kterou polemizoval historik Josef Pekař.

Má transcendence v životě Čechů nějaké místo? Repro DR

K reformaci lze mít v podstatě dvojí vztah. Buď se dá chápat negativně jako rozdělení dosud jednotného křesťanstva, které způsobilo mnoho utrpení. Pozitivní nazírání sice reflektuje utrpení způsobené násilným roztržením, ale všímá si, že právě nepokoj jím podnícený způsobuje duchovní růst. Proto se v době reformace rodí lidská individualita a subjektivita, bez níž není myslitelné probuzení národa. Není bez ní možná ani demokracie.

V období reformace (a v Čechách počínaje Husem) tedy vystoupila poprvé do popředí otázka svědomí jedince, až dosud podřízeného autoritě církve. Svobodný rozvoj individuality pokládal Masaryk za důležitou věc. Byl přesvědčen, že pouze „jednotlivec dovede nejlépe využít svých vlastních sil a sil svého okolí podle vlastního uznání. Rozhoduje-li o člověku člověk jiný a vede-li, je nebezpečí, že se všech sil vedeného náležitě nevyužije“ (Masaryk: Světová revoluce).

Nutnost respektovat svědomí a odpovědnost jednotlivce byla jeho hlavním argumentem proti komunismu. Sám o sobě řekl, že je sice proti komunismu (tedy tomu v ruské verzi), ale „někdy pro socialism“. K socialismu však bylo podle něj zapotřebí národ nejdříve vzdělat a vychovat, aby nebylo nutné zavádět jej násilím: „Cíle socialismu lze dosáhnout také prací náboženskou, mravnostní, národnostní a ne jenom reformami hospodářskými“.

Masaryk nabyl přesvědčení, že právě s Husovou ideou, která otevřela otázku osobního svědomí, český národ stojí a padá, a proto v záležitostech týkajících se národa kladl náboženskou otázku na přední místo. Jeho národní idea však byla v jistém smyslu problematická, neboť nejenže nenašla způsob, jak oslovit početnou německou menšinu, ale neoslovila ani příslušníky jiných národnosti v Československu, a vlastně ani věřící katolíky. Nicméně, mnoho Čechů a Moravanů ji přijímalo.

Na Masarykovu národní ideu navázal v 60. letech Milan Kundera. Známá je jeho myšlenka, že existence českého národa nebyla nikdy samozřejmostí, a že právě nesamozřejmost patří k jejím nejvýraznějším určením. I ta, že nesamozřejmost byla možná způsobena historickými traumaty.

Dva Adamové

Loni jsem se díky Deníku Referendum seznámila s knížkou Josefa D. Solovějčika Osamělý člověk víry a zcela nečekaně jsem v ní odhalila souvislost s českou otázkou.

Autor Joseph Dov. Solovějčik, věřící žid a rabín, se v knížce Osamělý člověk víry zabývá dvojím, zdánlivě odlišným popisem stvoření člověka v 1. a 2. kapitole knihy Genesis. V první z nich je zdůrazněno, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, ve druhé, že ho stvořil z prachu země. Tak trochu to vypadá, jako by Bůh stvořil dva odlišné typy člověka — jednoho hrdého a jednoho pokorného. Solovějčik je pracovně nazývá Adamem I a Adamem II, přičemž popisuje každý typ zvlášť; až ke konci pojednání vyjde najevo, že jde vlastně o dva různé aspekty téhož člověka.

Solovějčikův Adam I je osobností převážně sebestřednou, založenou esteticky, autor ho nazývá též člověkem přirozeným, důstojným, směřujícím k (politické) moci a ovládnutí přírody, člověkem nekonfrontovaným s žádným omezením. Jeho důstojnost spočívá ve schopnosti ovládat své prostředí a mít je pod kontrolou. Vytváří přirozené komunity, neboť je člověkem společenským.

Naproti tomu Adam II, tedy onen „osamělý člověk víry“, je člověk pokorný, existenciálně hloubající, člověk, který byl konfrontován a přemožen Bohem. Vědom si svých omezení získává Adam II namísto přirozené důstojnosti vykoupení. Společenství, které tento člověk vytváří, je společenstvím smlouvy. Má tedy jiný charakter než přirozené společenství Adama I. Platí v něm jiné mezilidské vztahy. V přirozeném společenství nebývá Adam II úspěšný, neboť neumí dobývat a ovládat svět.

Po přečtení jsem o knize dlouho uvažovala. Napadlo mě, že oba lidské typy by mohly souviset také s extroverzí a introverzí. Přemýšlela jsem, že současný svět patří extrovertnímu Adamovi I — člověku, jehož přirozeností je vytvářet občanskou společnost a že značná část mých spoluobčanů k tomuto přirozeně politickému typu člověka, který se nenechá nikým omezovat, zřejmě nepatří. Ani já ne.

Vybavila se mi souvislost s Masarykovou větou: Česká otázka je otázkou náboženskou. Ano, to jde skutečně dohromady. Češi ve své většině nejsou těmi, kdo si dovedou společně utvářet a podmaňovat své okolí. Češi jsou spíš těmi, kteří se svému prostředí přizpůsobují, než by ho přizpůsobovali vlastním potřebám. Český člověk není Adam I, ale Adam II.

Masaryk měl pravdu. Češi mají niterný vztah k transcendenci, jenže ten je v nich bohužel v současné době více či méně potlačen a ne a ne se probudit. Čech je vlastně takový „osamělý člověk víry“, který potřebuje vykoupení, jenomže si to, vzhledem ke všeobecně rozšířenému ateismu, neuvědomuje. Je to „člověk smlouvy“, ale bez smlouvy. Chybí mu Bůh, daleko spíš je ochoten věřit v osud.

Co s tím? Nedoufám v obnovu nějaké formy národní či státní ideologie ani v obnovení tradic. Národ jako takový je možná už opravdu přežitkem minulosti — těžko říct. Nejde mi ani o útěk ze světa. Ale kdyby český člověk znovu nalezl hluboký existenciální vztah k Bohu, kdyby objevil způsob, jak žít a prožívat víru a uvádět ji do praxe, určitě by mu to nesmírně prospělo.

Pomohlo by mu to v rozvoji jeho individuality, tedy duše a ducha, zbavil by se svých dějinných traumat i pocitu malosti a možná by se mu i podařilo docela změnit politické prostředí České republiky. Pro současného Čecha je to však, zdá se, velký problém.

    Diskuse
    VP
    Přikládám reakci jedné se sester našeho společenství:
    Milá sestro Evo,
    děkuji Vám za krásný článek, který nám Václav zprostředkoval.Měla jsem kdysi s mým tatínkem diskuzi o Češích a Němcích (babička byla Němka). Táta vždy trochu stranil Němcům, protože znal složitosti totality za války a smutné osudy divokého odsunu Němců a mluvil někdy o "malosti Čechů" a že si za to, že byli okupováni různými mocnostmi vlastně můžou sami. Samozřejmě jsem se bránila, připomínala jsem mu, že je taky Čech, ale Vaším článkem jsem vlastně dostala odpověď. Ty okupující mocnosti jsou Adam I a my Adam II. A ačkoliv to vypadá, že prohráváme, tak v Božích očích můžeme vyhrát. Srdečně zdravím Helena
    No tak vidíte, paní Hájková, že se dokážete propracovat k pravému - to jest, obě stránky zahrnujícímu - pohledu na věc.

    Teď už by bylo jenom zapotřebí, abyste to co sama píšete vzala doopravdy vážně.

    Tedy abyste si uvědomila, že ten "Adam I" a "Adam II" jsou o p r a v d u dvě stránky jedné a téže mince; a že tedy o b a Adamové jsou zde naprosto legitimně, a že tady oba být musejí.

    A že tedy i ten Adam samostatný, sebestředný, hrdý - že ten tady nejenom je, nýbrž že on tady být musí.

    Vy sice jeho existenci konstatujete - ale vzápětí odbíháte plně zase jenom k tomu Adamovi II, tedy k tomu transcendentálnímu, k tomu plně oddaného Bohu.

    Takže se Vám ta jedna mince zase rozpadá na dvě různé stránky, z nichž Vy chcete vidět jenom tu jednu.
    March 18, 2018 v 15.10
    Já nevidím jen jednu.
    Často je to tak, pane Poláčku, že konkrétní člověk má blíž k tomu nebo k onomu typu. Ale může ve svém životě procházet střídavě oběma fázemi: Solovějčik píše, že i vznešený člověk může náhle pocítit proměňující dotek Boží ruky. Během několika vteřin hrdý a sebestředný člověk zmizí a je nahrazen člověkem smlouvy.
    Na druhé straně je to tak, že Bůh toho člověka smlouvy může poslat i do té přirozené komunity, aby ji pomáhal proměňovat.
    Solovějčik na závěr uvádí jako příklad Elíšu, který prodělal právě takovou náhlou proměnu a Bůh ho poslal k jeho lidu, aby jim nabídl podíl na smluvní události. Stal se prorokem. Elíša se sice nesetkal s pochopením, ale nikdy neztratil naději a nerezignoval. Proč? Solovějčik píše, že "Beznaděj a rezignace je člověku smlouvy, který nalezl vítězství v porážce, naprosto cizí". On totiž získal to, co předtím neměl.
    Myslím si, že právě to by bylo dobré i pro nás Čechy, kteří máme k té vznešenosti většinou daleko - neztrácet naději a nerezignovat. Bůh totiž může uzdravit duši.
    DU
    March 18, 2018 v 21.29
    Skutečně dvě strany jedné mince
    Děkuji, paní Hájková, za zajímavý článek. Připojil bych se k panu Poláčkovi, tvrdit, že Češi jsou Adamové II mi přijde krátkozraké.

    Na druhou stranu mám radost, že tím přirovnáním v článku vlastně souhlasíte s konceptem něčeho jako "duše národa", psychologického celku, který obsahuje své předsudky, přesvědčení, komplexy, tabu, kolektivní stereotypy atd.

    Ať už Adama I a Adama II přirovnáme k extraverzi - introverzi, dominanci - submisi nebo sebeprosazení - závislosti, můžeme také ke cyklotýmii - schizotýmii, spíše to vypovídá o tom, že Češi nemají svého Adama I přijatého, nekomunikují s touto stránkou, nepřijímají ji, stydí se za ni. Totiž že v české mentalitě Adam I je, o tom není pochyb. Kvůli nepřijetí Adama I možná Češi nedokážou přijmout smlouvu jako Adam II, protože prostě neví, kdy a zda nejsou Adamem I. Nejsou si jistí, kdy jsou do sebe uzavření, přemýšliví a transcendující jako Adam II a kdy se chovají podle v sobě potlačeného Adama I.
    March 18, 2018 v 22.9
    Já netvrdím, že tady Adamové I nejsou. Určitě jsou, ale je jich méně než v jiných národech. Nebo, jak říkáte, ten Adam I, hrdý a přirozeně se sdružující, je tady potlačen. A máte pravdu i v tom, že s pokorným Adamem II, člověkem víry, se Češi příliš neztotožňují. Možná by chtěli být Adamem I, jenže to moc neumějí.
    Já si ale myslím, že cesta zpátky k přirozenému Adamovi I možná vede přes Adama II, čili přes vztah s Bohem. Jenomže je těžké to někomu vysvětlit. Ani v mé rodině to vůbec nikdo nechápe.
    VK
    March 18, 2018 v 22.37
    Jenom si říkám, když už konečně věřící pustí snaha obracet ateisty na víru, kteří chudáčci malí tu víru v sobě mají a akorát ji potlačují. Kdy konečně náboženská tolerance dosáhne toho, co má skutečně znamenat, tj. že že nevíra v boha je stejnocenná a stejně automaticky respektováníhodná, jako kterákoli víra.
    March 19, 2018 v 6.26
    Cítíte se mým psaním nějak ohrožen, pane Klusáčku? Ne, já vás určitě za chudáčka nepovažuji. Já přece uznávám, že lidé jsou si rovni. Vím, že ti, kteří říkají, že nevěří, mohou být stejně dobří jako ti, kteří říkají, že věří. A naopak.
    Samozřejmě, nehodlám chodit až k vám domů a o něčem vás tam přesvědčovat. Ale toleranci ve smyslu, že ani nebudu psát, co chci a nač myslím, tu ode mě čekat nemůžete.
    HZ
    March 19, 2018 v 8.1
    Přiznávám,
    že ani po letech, kdy o tom stále čtu a přemýšlím, stále nejsem rozhodnutá, jestli úplně souhlasím s "konceptem něčeho jako duše národa, psychologického celku, který obsahuje své předsudky, přesvědčení, komplexy, tabu, kolektivní stereotypy atd"., jak píše pan Unger. Mám totiž pocit, že takový koncept vede při vší snaze o poctivost k těžko obhajitelným zjednodušením a zkreslením. Například Masaryk byl veden jistě dobrým úmyslem, ale jeho úmysl byl politický, nikoli badatelský, a jako takový byl tendenční a ahistorický.
    Pokud se přes toto své váhání někdy přikloním k tomu, že nějaký národ lze charakterizovat zcela seriózně a že výčet národních vlastností může mít dlouhodobou platnost, pak bych k české charakteristice přiřadila notorický sklon k sebezpytování a vymezování. Tento rys se mi jeví jako nejnápadnější, pokud se odvážím srovnání s jinými lidskými skupinami, označovanými za národ.
    March 19, 2018 v 9.21
    Já také nevím jistě, jestli nějaká duše národa existuje, paní Zemanová. Spíš bych věřila, že existuje duše lidu, jak jsem tuhle zmínila tu Erbenovu kytici. Nebo spíš existovala (v minulém čase), protože už je asi dávno potlačena.
    Masaryk spíš chtěl, aby měl národ (tedy politický národ) nějakého ducha, respektive nějakou ideu, které se bude držet. A bez ní že těžko bude existovat. Já dodám, že zvlášť proto, protože je velmi nesourodý, nehomogenní.
    Ano, Masarykův cíl byl zcela určitě politický, ne vědecký. I když o apolitičnosti vědců tak jako tak pochybuji. Apolitičnost je snad možná jen v přírodních a exaktních vědách.
    Masaryka jsem nikdy neobdivovala, ale teď soudím, že měl v mnohém pravdu.
    To sebevymezování a sebezpytování zřejmě souvisí s tou nesamozřejmostí, o níž psal Kundera.
    PK
    March 19, 2018 v 11.35
    Dvě poznámky
    Jedna věcná: reformace nebyla rozdělením dosud jednotného křesťanstva. Od r. 1050 je křesťanství rozděleno na katolické a pravoslavné, v důsledku známého teologického sporu o slovo "filioque" ve vyznání víry.

    Druhá poznámka je polemická. Především v tom rozdělení na Adama I a Adama II mi není jasné, proč se proti sobě staví "člověk přirozeně se sdružující" u Adama I a "člověk víry" u Adama II.

    Jako opak člověka přirozeně se sdružujícího totiž vidím individualistu, žijícího jen pro sebe. Je-li tedy Adam I člověk přirozeně se sdružující, vytvářející přirozená společenství, je Adam II jako jeho protipól individualista, a tedy i egoista.

    Lidé víry totiž právě vždy vytvářeli přirozená společenství. Mysleme na "putující Boží lid" Staré i Nové smlouvy.

    Jsou tedy Češi individualisti a egoisti? Ano, obávám se, že na tom něco bude.
    + Další komentáře