Proroctví a věštby bývaly oblíbené už ve starověku a zůstaly víceméně oblíbené dodnes. Poptávka po nich v dějinách klesala nebo stoupala, podle toho, jaké byly právě časy. A ty mohly stejně tak přinášet naději jako stát za zlámanou grešli. V novověku k proroctvím a věštbám přibyly i prognózy, opírající se o vědecké poznatky — o dějinné zákonitosti (Marx) či o analýzu vývojových trendů.

Předpovídání budoucnosti bylo vždycky omezené a ošemetné. Kdykoliv totiž mohou nastat události, které nikdo nepředpokládal. Země se může srazit s cizím tělesem. Mohou vybuchnout ničivé supervulkány pod Yelowstonem. Nebo se stane něco jiného. Budoucnost lidstva je nejistá.

Budoucnost konkrétního člověka je nejistá ještě mnohem více. Kdykoliv nás může přejet auto, můžeme spadnout z výšky, onemocnět nevyléčitelnou chorobou. Jenom věštci si troufají podobné události vyčíst z křišťálové koule, z hvězd či z něčeho podobného.

Zatímco věštba předpokládá existenci jakéhosi neměnného osudu, který lze sice poznat, ale těžko se mu vyhnout, proroctvím obvykle rozumíme něco jiného, zvlášť pokud máme na mysli starověké izraelské proroky. Ti nevěštili osud, ale ukazovali na boží přítomnost v dějinách. Připomínali Izraeli jeho smlouvu s Hospodinem, interpretovali boží vůli. Upozorňovali lidi: budete-li se chovat tak a tak, dopadnete špatně. Byl to jejich úkol.

↗

Proroctví a věštby provázely lidstvo od nepaměti a jsou oblíbená dodnes. Repro DR

Proroku Jonášovi, který měl zvěstovat zkázu pyšnému a hříšnému městu Ninive, se do této povinnosti moc nechtělo, musel k ní být dotlačen božím řízením. Navíc se jeho proroctví nenaplnilo, obyvatelé Ninive se napravili a Hospodin se nad nimi slitoval. Jonáš se pak zlobil, že vlastně pracoval zbytečně. Proroctví v tomto a možná i v jiných případech působilo daleko spíš jako výchovná lekce než jako odhalení neměnné budoucnosti.

Co se týká novodobých vědeckých prognostiků, třeba Karla Marxe nebo našeho současníka Jana Kellera, který před časem předpověděl například Soumrak sociálního státu a mnoho dalších negativních jevů, nedá se říct, že by jejich prognózy měly nějaký výchovný charakter. Marxovi jeho nepřátelé poměrně často vytýkají, že pouze analyzoval a nezabýval se morálkou.

Zatímco Marx byl vyloženým futurologickým optimistou, Keller je naopak spíš skeptik, který vidí budoucnost v temných barvách. Aspoň tak jeho knihy působí. V jedné z nich přirovnává vývoj naší civilizace k pádu člověka z nejvyššího patra mrakodrapu. Když padající míjí dvacáté patro, říká si: ještě pořád se mi nic nestalo. Když míjí desáté, zase si říká: zatím je to dobré, pořád ještě žiji. Nicméně dopad jeho těla na dlažbu se neodvratně blíží.

Když už je řeč o proroctvích, je dobré zmínit jeden známý pojem, a sice takzvané „sebenaplňující se proroctví“, tedy situace, kdy samotné očekávání budoucích událostí vede k chování, jehož výsledkem je, že se předpovězená skutečnost opravdu stane. V tomto smyslu představoval případ starověkého asyrského města Ninive naprostý opak. Očekávání budoucích událostí vedlo u obyvatel Ninive k chování, které způsobilo, že se očekávaná skutečnost nestala! Zapůsobil zde výchovný efekt proroctví.

Koneckonců, podobně mohly teoreticky působit i Kellerovy knihy. Kdo ví, jestli nakonec nebylo jeho původním úmyslem vybudit lidi z letargie, aby začali něco dělat? Keller ovšem nepřináší oněm středním vrstvám, jimž hrozí zánik, rady, jak svou nepříznivou situaci změnit. Pouze analyzuje a lakonicky konstatuje: Střední vrstvy začnou padat dolů jako „písek v přesýpacích hodinách“. Nanejvýš lidem radí, aby se snažili ten svůj pád (ať už ze střechy mrakodrapu, nebo v přesýpacích hodinách) co nejvíce zbrzdit.

Jak ale tu černou budoucnost, která zatím neexistuje, změnit k lepšímu? S apokalyptickými vizemi jako by se roztrhl pytel. Některé lidi tyto představy vedou buď k myšlence, že je zapotřebí si dnešek aspoň pořádně užít, když zítra přijdou špatné časy, nebo naopak že je nutné se na tu černou budoucnost důkladně připravit, to jest udělat si zásoby a všemožně se zajistit a pojistit. Kdekdo totiž věří, že za pár desítek let nebude na důchody. Pokud se taková víra příliš rozšíří, může být, bohužel, sebenaplňujícím se proroctvím.

Starozákonní proroci by nám řekli, že obojí je marnost. Strach z budoucnosti ani nevytěsníme, ani se před budoucností nepojistíme. My dnes ovšem nemůžeme věřit v Boha, neboť Bůh prý dopouští zlo a nespravedlnost. Je zajímavé, že v době proroků tomu bylo spíš naopak. Lidé nepřestávali v Boha věřit, Bůh očekával dobro a spravedlnost od nich a občas je stihl trestem, pokud spravedlnost pošlapávali.

Nikdy nebudeme mít jistotu, že nějaká budoucnost lidstva přijde — už z důvodu, který jsem uvedla na začátku: Kdykoliv mohou nastat nepředvídané události... Naději ale máme. A dokud je naděje, není třeba poddávat se katastrofickým vizím. Kolik konců světa už bylo předpovězeno!

A pokud jde o naši osobní budoucnost? Všichni víme, že náš život je konečný. Proto by mělo být naší snahou nepromarnit jej, nýbrž naopak jej v pozitivním smyslu naplnit. Pokud možno tak, aby se ona představa o černé budoucnosti lidstva s naším přispěním rozplynula.