Několik slov o konzumu

Eva Hájková

Kapitalismus, který způsobil dosud nevídaný nárůst spotřeby, stále bezhlavě roztáčí kola výroby. V jeho konec už nevěříme, a tak jsme se aspoň upnuli na kritiku konzumu, upozorňuje Eva Hájková.

Denně slyšíme nebo čteme, jak někdo žehrá na konzum. Není divu, vždyť se zdá, že náš způsob života přivedl planetu (i nás) do dnešní kritické situace, tedy do stavu, kdy hrozí osudové a nevratné poškození biosféry. Možná k němu už došlo. Ale než člověk začne konzum proklínat, měl by vědět, co vlastně to slovo znamená.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Konzum je česky spotřeba. Na spotřebě samotné — tedy na konzumu samotném — vlastně nic špatného není. I zvířata konzumují potravu. Bez konzumace se nedá žít. Člověk se, pravda, v tom konzumu dostal o dost dál než jiní tvorové. Nezůstal jen u potravy. Ale člověk také produkoval — vytvářel něco nového, co tady ještě nebylo, což by bez celkového zvýšení své spotřeby nedokázal. Dostal se tak do jiného způsobu bytí, méně závislého na přírodě.

V dřívějších dobách nemělo slovo konzum ten hanlivý přídech jako dnes. Svědčí o tom například množství svépomocných konzumních spolků, které se v našich končinách rozšířily v 19. století. Dělnické konzumní spolky sloužily k nákupu potravin z první ruky (tedy za málo peněz) a k jejich následnému prodeji členům spolku bez přirážky (marže), kterou si obchodník při obvyklém způsobu prodeje nechává pro sebe. Chudí ušetřili tím, že spolupracovali. Jejich konzum byl tehdy tak nízký, že by je ani nenapadlo se za něj stydět. Tedy nízký ve srovnání s  vyššími sociálními vrstvami. Ve srovnání s dobou kamennou byl jejich konzum vysoký, ale s dobou kamennou se pochopitelně neporovnávali. Zato rozdíly mezi vlastní spotřebou a spotřebou bohatých vnímali zcela jasně, ať už je chápali jako nespravedlnost, anebo jako danost, s níž je zapotřebí se smířit.

I pojem „nadměrný konzum“ je relativní. Jak ho lze vlastně definovat? Foto archiv DR

Někdy se kritizuje spíš nadměrný konzum, když tedy konzum samotný je životní nutností. Ale výše uvedený příklad s porovnáváním ukazuje, že i pojem „nadměrný konzum“ je relativní. Kdy je konzum nadměrný? Dá se to vyjádřit v přepočtu na ekologické stopy, které po sobě zanechávají jedinci či celé země? A co z toho lze vyvodit? Že se máme omezovat všichni? Že se mají omezovat jen lidé v bohatých zemích? Nebo naopak, že lidé v chudých zemích nemají chtít svůj konzum zvyšovat, abychom se nemuseli omezovat my, kteří už jsme na svůj konzum zvyklí? Má se zabraňovat celkovému konzumu omezením růstu populace? Nebo mají někteří lidé omezením svého konzumu umožnit konzum jiným lidem? Jak je to vlastně eticky správně? Musí si tu otázku vyřešit každý sám pro sebe, nebo se lze na tom domluvit?

Málokdo dnes chce omezování konzumu pojmout třídně. Třída je marxistický termín a marxismus je, zvlášť po krachu východního bloku, mnoha lidmi bez rozmyslu odmítán. Z téhož důvodu někteří lidé neradi mluví o kapitalismu. I toto slovo je onálepkované minulým režimem. Přitom kapitalismus nese na tom neutěšeném stavu, ve kterém se spolu s planetou nacházíme, značný díl viny. Lidé ale raději mluví o konzumu nebo říkají, že na pokraj ekologické katastrofy nás dovedla rozpínavost západní civilizace. Jen ne že nás tam dovedl kapitalismus. Pravda je samozřejmě obojí. To však neznamená, že se máme chtít vrátit před kapitalismus či před civilizaci. Ani jedno, ani druhé nelze.

Marx nikdy netvrdil, že kapitalismus je z principu špatný. Naopak učil, že období kapitalismu nastalo, protože se objevily vhodné podmínky, a že skončí, jakmile se tyto podmínky změní. Dopady nadměrného konzumu na planetu samozřejmě zvažovat nemohl, neboť tato otázka v jeho době ještě nevyvstala. Ani civilizaci nikdy nechtěl nahradit žádným návratem do minulosti. To v žádném případě. Předpokládal, že jednou tady bude civilizace postkapitalistická.

Dnes je však jiná doba. Kapitalismus, který způsobil dosud nevídaný nárůst spotřeby, stále bezhlavě roztáčí kola výroby. V jeho konec už nevěříme, a tak jsme se aspoň upnuli na kritiku konzumu. Je to takové hezky nepolitické, a přitom mravně patetické, když bijeme poplach: Je za pět minut dvanáct. Urychleně ten konzum zatrhněme, než bude pozdě! A samozřejmě se lišíme v názoru, KOMU se vlastně má ten konzum zatrhnout, aby planeta méně trpěla. Někteří to berou víc pragmaticky: Je lhostejné, kdo se omezí, důležitá je celková spotřeba. Jiní to berou eticky: Všichni hřešíme, všichni se musíme určitým způsobem omezovat.

Opravdu to má smysl? Bude v pořádku, když si bohatý místo dosavadních čtyř aut pořídí jen tři a chudý bude chodit pěšky, protože všichni jsme vlastně vinni a všichni se musíme uskromnit? A mezitím si vcelku málo všímáme, kolik zboží přijde kvůli logice kapitalismu nazmar, aniž by se vůbec dostalo ke spotřebiteli, tedy aniž by vůbec bylo konzumováno! Kolik jen se zbytečně postaví domů a bytů, které zejí prázdnotou, zatímco někteří lidé bydlí pod mostem, kolik potravin se vyhodí, protože se neprodají, zatímco tolik lidí ve světě trpí hladem.

Opravdu všichni nadměrně konzumujeme? Jsou samozřejmě i lidé, kteří si uvědomují, že problém je v kapitalismu, v jeho neregulované výrobě, nikoli v samotné spotřebě, a proto proti tomu systému neustále burcují. Jenomže, jak vlastně naráz zrušit kapitalismus bez diktatury, která k ničemu dobrému nevede? Nebo jak ho zrušit a nezrušit přitom i civilizaci? To zatím nemá řešení.

Způsob, jakým kapitalismus překonat, asi dost rychle nenajdeme. Navíc vcházíme do velmi problematické doby, kdy lidé hledají všelijaká zkratkovitá řešení. Musíme být tedy připraveni na cokoliv. Uvědomme si znovu, že samotný konzum není vůbec nic špatného. Je to pouhá spotřeba, jejímž pouhým snižováním nemusíme vůbec ničeho dosáhnout. Cílem většiny lidí nikdy nebude askeze, i když pro někoho je to také cesta. Spotřeba však nemůže být cílem. Nikdo by neměl žít jen pro spotřebu. Je možné být relativně bohatý a přitom nežít konzumně (tedy žít pro něco jiného), a zároveň je možné být nemajetný a přitom žít konzumním způsobem — třeba i na dluh.

Jak vlastně žít jinak než konzumně, na to není snadná odpověď. Každý ji musí hledat sám. Konzumní způsob života nelze zakázat. Uspokojujeme-li své potřeby proto, abychom žili, a nežijeme jen pro to, abychom uspokojovali své potřeby, pak jsme možná na dobré cestě. Základem jiného než konzumního způsobu života je mít pro co žít, mít v co věřit, mít v co doufat. Nesmíme zapomínat ani na starost o své bližní. Nikdo neví, zda právě toto přemůže kapitalismus či zda to zachrání planetu, ale aspoň prožijeme skutečný lidský život.

    Diskuse
    JP
    October 16, 2017 v 15.7
    Konzum, duše člověka a kapitalismus
    "Chudý není ten, kdo má málo, ale ten, kdo chce víc." Seneca

    A zůstaňme ještě v antice:

    Podle Aristotela řádný občan má mít postačující hospodářství, aby z toho dobře dokázal uživit sebe, svou rodinu a svou čeleď; ale vše nad to jdoucí, jakákoli marná honba za nadměrným bohatstvím jde na úkor vlastní duše, neboť ji zaslepuje a omezuje v jejích pravých duševních a duchovních potenciálech.

    Takže, pokud by se ta otázka s konzumem předložila Aristotelovi, docela jistě by odpověděl: "Až po jistou míru je konzum v pořádku; ale všechno záleží právě na tom, tuto správnou míru dokázat nalézt, a mít vůli tuto správnou míru zachovávat."

    Z tohoto hlediska by tedy všechno záleželo na vnitřní zralosti každého jednotlivce, zda je ochoten tuto "správnou míru konzumu" zachovávat. A nejít přes ni a nad ni.

    Samozřejmě, tato vnitřní zralost každého jednotlivce je skutečně naprosto základní podmínkou. Protože jestli v této duši zůstane ukořeněno to "já chci víc" - pak prostě nikdy nebude konec. A pak budou lidé vždycky svou duši zaprodávat za - prázdný - konzum.

    Na straně druhé, Aristoteles ještě mohl žít v těch relativně blažených časech, kdy základní ekonomickou formou bylo farmářství. Kdy tedy člověk (občan) měl to své hospodářství, které - pokud ho rozumně a správně vedl - stačilo k té vlastní obživě.

    Ale - jak je tomu za podmínek kapitalismu? Který - jakožto produkční forma - může existovat právě vůbec jenom potud, pokud může plodit neustále více a více zisku? A to znamená: pokud neustále více a více roste konzum?...

    Je očividné: tento princip kapitalismu se absolutně nesnáší s tím Aristotelovým požadavkem "správné míry".

    Je to právě tento expanzivní, až přímo agresivní tlak kapitalismu na nekonečný růst konzumu, který o sobě přirozenou pracovní i spotřební činnost člověka vyráží z jejího vyváženého středu, a tlačí ji k extrému. Což pak vede nevyhnutelně k tomu - abychom si vypůjčili slova dalšího klasika - že "doba vymknutá z kloubů šílí".

    Tato hamletovská slova se plně kryjí s tím aristotelovským voláním po "správné míře": o všem platí, že jakmile se to vymkne ze svého zakotvení ve správném středu věcí, jakmile se to začne chovat doslova jako utržené ze řetězu - pak je to vždycky okamžitě špatně.

    Otázka je ovšem, co s tím. Na straně jedné platí stále to, že za tu svou vlastní schopnost a připravenost vést vlastní život v té správné míře a umírněnosti odpovídá každý sám; ale na straně druhé - co s tím kapitalismem? S tím kapitalismem, který tu působí jako zesilovač, multiplikátor konzumismu?

    Tady je opravdu velice obtížné nalézt nějaký funkční model ekonomiky, který by motivoval k výkonu a efektivitě, ale zároveň měl sám v sobě zabudovány brzdy zabraňující mu přehnat se přes tu "správnou míru věcí"...
    October 16, 2017 v 20.14
    Pane Poláčku,
    Já žádný "funkční model", který zachovává tu "správnou míru" nehledám. Nevěřím natolik v lidský rozum, jako v něj věříte vy. Ale věřím , že svět i člověk se vyvíjí, a také lidské potřeby se budou vyvíjet, tedy měnit se, směrem od těch čistě materiálních k potřebám jiného typu, snad i k těm duchovním.
    Prostě mám takovou naději, že jednou, v budoucnu, se svět stane lepším. A ta naděje mi umožňuje nebýt smutná ze současné situace.
    Zajímavé, paní Hájková: zrovna v těchto dnech jsem náhodou narazil na jeden rozhovor s se známým německým teologem Drewermannem (pro svou kritičnost zbaveného oprávnění učit), který řekl víceméně to samé co Vy.

    Jednalo se bezprostředně spíše o ekologii, ale v zásadě o postoj lidí ke světu vůbec. A on na závěr řekl přesně to co Vy: že jedině víra v Boha mu pomáhá udržovat naději.

    Já ovšem nevěřím - ani v Boha, ale v daném smyslu ani v rozum, totiž v rozum lidský. To by bylo opravdu to poslední, na co by bylo možno se spolehnout (bohužel).

    To jediné co mi ještě umožňuje uchovat si nějakou naději do budoucna je to, že ta "správná míra všech věcí" má ontologický základ. To znamená, že je to samotné nejzákladnější uspořádání samotného vesmíru (a tedy i všech jeho součástí, včetně nakonec člověka samotného), které k této "správné míře", k této symetrii směřuje.

    Každé porušení této symetrie, této správné míry se někde projeví - a to negativně. Takže jestli se lidstvo bude chtít zbavit těch negativních důsledků tohoto svého opuštění tohoto správného středu, pak mu nezbyde nic jiného, než se do něj zase vrátit.
    Mimochodem, ten rozhovor s Drewermannem je tady, v češtině:

    http://www.teoforum.sk/print.php?id_blog=275
    October 17, 2017 v 12.51
    Ale to neřekl totéž co já. Já nevěřím v jakýsi kruhový návrat někam, kde už jsme byli, aby se udržela rovnováha, ale v duchovní proměnu stvoření.
    Je mi dost nejasné, kde jste toto hodnocení v tom textu vyčetla, paní Hájková.

    Drewermann tu říká naprosto jasně: je zapotřebí vytvořit n o v ý ekonomický sytém (tedy žádný návrat k něčemu dřívějšímu!). Jde jenom o to, aby ty změny které budou prováděny, aby při nich vše zůstávalo ve "vnitřním souladu". Opravdu nevím, co by proti takovému postoji bylo možno rozumně namítat.
    October 18, 2017 v 12.22
    No, když to Drewermann říká naprosto jasně, že je zapotřebí vytvořit nový model, tak ať ho tedy vytvoří. Samozřejmě proti tomu vůbec nic nemám.
    VP
    October 19, 2017 v 3.52
    Je pravda, že se všeobecně spíš uvažuje o tom, jak ze své strany zamezit nezřízenému konzumu. Jsou lidé, kteří si uvědomují svoji zodpovědnost za naši planetu, plýtvání jak surovinami tak výrobky, anebo prostě cítí, jak tato konzumace ničí v člověku jeho duchovní rozměr. Toto úsilí má jistě svůj výchovný význam, zůstává však pouze na úrovni malých skupin bez velkého dopadu na společnost. Měli bychom však uvažovat i o tom, co má dělat stát, jak působit, aby se zmenšovalo plýtvání, jak "vychovávat" své občany, aby nekupovali laciné šunty jak technického tak potravoviného rázu (zakázat je tvrdšími normami?). Stát by mohl vytvářet prostředí nepříznivé pro kapitalistickou hamižnost a tak přispívat k proměně kapitalismu. Jak?
    October 19, 2017 v 4.49
    Stát by měl zakázat... Měl by vytvářet prostředí k proměně kapitalismu... Měl by vychovávat své občany...
    Jak my často spoléháme na stát, jako by to bylo něco, co stojí úplně nad věcí a usiluje jen o spravedlnost. A zároveň to má být něco, co nám má sloužit. Totéž - že jim má stát sloužit - si myslí i naši spoluobčané, kteří mají úplně opačný názor, než my.
    Jenže stát je finančně závislý na příjmech od firem. A ty zřejmě mají zájem vyrábět levné zboží, které nemá dlouhou trvanlivost. Vyrábějí totiž pro trh. Čím bude zboží levnější, tím snaze se prodá. A čím kratší dobu zákazníkovi vydrží, tím dříve si půjde koupit nové. A zase se může vyrábět nanovo.
    IH
    October 19, 2017 v 10.8
    Determinováni konzumismem determinujeme společenský systém
    S nadměrným konzumem je to jako s ohromným nákupním střediskem, kde se počátek onoho konzumování odehrává. Je opravdu veliké, poměříme-li je staršími centry, ale celkem malé, srovnáme-li je s plánovanými. A v tom je právě problém, protože takový růst není dlouhodobě udržitelný a není ani přirozený, ani potřebný. Ba právě naopak.

    Ptejme se, proč lidé konzumují stále více. Zde je několik základních důvodů.

    -Je to příjemné.
    -Lze tak zlepšit svou společenskou pozici.
    -Máme takovou dispozici zabudovanou hluboko v sobě, neboť
    po celou historii našeho druhu platilo, že jsou-li zdroje, je
    třeba je využít, neboť to může rozhodnout o naší schopnosti
    překonat období, kdy bude potřebných zdrojů nedostatek.
    -Dosáhli jsme zpochybnění tradičního pojímání smyslu a cíle života
    a strmě rostoucí spotřeba může představovat kompenzaci
    starých očekávání eschatologického rázu.
    -Konzervativní ideologie v sobě zahrnují velkou toleranci k
    egoismu. Ve středu společenského zájmu leží technologie a
    jejich možnosti.
    -Mnoho lidí se uvázalo zásadně nadřazeným jedincům a
    věnovalo v jejich prospěch velké penzum práce, nasazení a
    schopností. Chtějí za to satisfakci. Pro nedostatek času a
    nadměrnou specializaci jsou (při zvýšeném relativním
    dostatku finančních prostředků) odkázáni v rostoucí míře na
    konzumaci tržních produktů.
    -Lidé jsou vystaveni všudypřítomnému atakování reklamou i
    sekundárním, jí podřízeném toku informací, které v nich
    povzbuzují spotřební orientaci a vyšší nároky.
    -Lidé jsou vnímaví ke změnám ve svém okolí, přejímají vzorce
    obvyklého chování, vytvářejí si návyk, ba závislost. Mají slabou
    vůli, aby odolali svodům, byť je to přivádí do problémů.

    Konzumní orientace ústí logicky v orientaci tržní a ta je mízou kapitalismu. Nejen ovšem mízou, ale také jeho legitimizací. Vposledku žel i diskreditací alternativních modelů a vůbec zájmu o věci veřejné a jejich zodpovědnou správu. Zůstává jen tolerance k politice jako bitce o posty, neboť tu lze vnímat jako z hlediska kapitalismu sice poněkud roztodivnou a opovrhovanou, ale přece jen cestu za Svatým grálem (jenž přece hledáme).

    (Někdy příště snad o možnostech, jak "jednou budem dál".)
    + Další komentáře