Vyrovnat se s konzumem po dobrém. Jde to vůbec?
Marie HeřmanováOkázalý konzum už v dnešní době přestává být vzorem chvályhodného chování. Snažit se vyjít s málem se ale nikomu nechce. A má to vůbec smysl, vystoupit z dlouhé řady horečně nakupujících?
Někdy mám dojem, že s extrémním konzumem je to podobné jako s klimatickou změnou — všichni víme, že je to problém a všichni víme, že si na tom neseme svůj podíl viny. Ale nikdo s tím nic moc nedělá, protože za a) je tady vždycky argument, že k čemu to je, když se omezím já a další miliony lidí budou pořád nakupovat trička ušitá čínskými dětmi jako zběsilé, za b) na vině jsou hlavně přece ti, kdo je vyrábí, tedy oděvní řetězce a já sám nic nezmůžu, a za c) je to fakt nepohodlné a nemáme čas to řešit a prostě se nám nechce se omezovat.
Potřeba konzumace čehokoliv je tak hlubokou součástí našich životů, že je extrémně obtížné si představit každodenní fungování bez ní. Nejde jenom o nákupy oblečení a dalších produktů — konzumujeme úplně všechno, od filmů v kinech po zážitky z cest. Ale tenhle sloupek nemá být o tom, že je to špatně a všichni se okamžitě máme vrátit zpátky na stromy a nosit vlastnoručně vyráběné hábity ze lnu, který jsme si ideálně sami vypěstovali. Konzum může být docela fajn — je mimo jiné známkou toho, že se máme dobře a že máme do jisté míry svobodu.
Pro spoustu lidí mimo náš kulturní okruh je možnost konzumovat (třeba právě módu) známkou toho, že mají konečně na výběr, a vyčítat jim, že tuhle možnost využívají, by znamenalo, lidově řečeno, nevidět si do huby. Vzpomeňme si na 90. léta u nás a na okouzlení supermarkety a oděvními řetězci. Přesto mi ale nedá spát otázka — jak je možné, že spousta inteligentních a uvědomělých lidí, kteří jsou ve všech jiných oblastech schopni domyslet důsledky svých rozhodnutí, z nějakého důvodu stále mhouří oči nad tím, jak škodlivé po všech stránkách je nakupování zbytečných a nekvalitních kousků oblečení v Zaře nebo v Háemku.
Nedávno to hezky popsala Zuzana Fuksová v komentáři pro Radio Wave: „Jediným způsobem, jak uplatnit sebekázeň, by pro mě bylo si cestu uměle znesnadnit, před obchody položit pasti na lišky nebo si nákupy zde zakázat podobně jako konzumaci zvířat, kopání do lidí a plivání na zem.“ Používá také hezké přirovnání k alkoholismu — tam je to totiž podobné, všichni víme, že česká spotřeba alkoholu asi není úplně normální, ale prostě je to pořád společenský přijatelné, a nikdo tak není nucen to řešit.
Konzum už není in
To, že něco takového je dnes společensky nepřijatelným chováním, je nakonec ještě tím relativně nejlepším dokladem toho, že určitý pokrok v kultivaci společenských a mezilidských vztahů přece jenom existuje. Trvalo to hodně dlouho, a bylo k tomu zapotřebí pár těch revolucí, ale výsledek se nakonec přece jenom dostavil.
Je tedy možno doufat i v to, že jednou přijde doba, kdy - přehnaný - konzum bude společensky stejně tak nepřijatelný, jako kdyby dnes někdo prostě začal na ulici kopat do ostatních lidí jenom proto, že ti se mu nelíbí nebo že si potřebuje vybít svůj pocit frustrace?
Jak vyplývá z líčení autorky textu, určité pozitivní momenty a trendy tu přece jenom jsou. A díkybohu za ně. Potud tedy dobře.
Ale - je skutečně možno doufat, že ten destruktivní konzumismus bude možno překonat jenom víceméně civilizačním samovývojem, jako tomu bylo v případě toho "kopání do lidí"?
Bohužel, v daném případě máme ve hře jedno velice závažné "ale". Ten pokrok v respektu vůči druhému člověku totiž měl svůj zcela reálný základ, byl totiž doprovázen (respektive předcházen) tím, pro co má marxistická teorie označení "rozvoj výrobních sil". To znamená: spolu s tímto objektivním rozvojem výrobních sil narůstala objektivní potřeba osobně svobodného pracovníka (namísto dřívějšího nevolníka) - který si pak v důsledku této své svobody materiální dokázal postupem času vybojovat a vyvzdorovat i svou svobodu (a respekt) občanskou a osobní.
Zatímco v případě konzumismu se věc jeví zcela naopak: v současné době dominující produkční systém, totiž kapitalismus, je právě na tom konzumismu existenčně závislý. Ten přebujelý konzumismus současného člověka je tedy z jedné části skutečně "přirozený" (to jest, vyplývá z primární snahy zabezpečit a rozmnožit své životní zdroje) - ale na straně druhé je neustále uměle vyvolávaný, a to sice právě tím kapitalismem existenčně závislým na neustálém růstu odbytu jeho produktů.
Byla by tedy reálná naděje, že se ten kapitalismem podmíněný konzumismus jednou přece jenom podaří podkopat zespoda jakousi "plíživou kontrarevolucí" (abychom si vypůjčili jeden oblíbený termín z ideologického arzenálu totalitního režimu) - a to sice tím, že změníme vědomí naprosté většiny konzumentů tím, že tito budou odpírat konzumovat nad svou vlastní reálnou potřebu?
Daleko pravděpodobnější je, že ty zmíněné pozitivní snahy o omezení konzumentského myšlení dospějí časem ke svému limitu. Neboť zasáhnou - a dosáhnou - principiálně jenom určitou část populace, která je svým osobnostním typem odpovídajícím způsobem "naprogramována". Ale ta rozhodující většina zůstane pod vlivem toho dominantního konzumismu, a jeho všudypřítomné propagandy.
A stát - ten si vůbec nemůže dovolit, aby toto antikonzumistické hnutí podporoval.
Neboť: dokážete si jenom představit vrcholné státní představitele, jak apelují na občany svého státu: "Omezte konzum!"?... Vzápětí by okamžitě zazněl poplašný pokřik z produkční sféry, že v tom případě bude nutno omezit výrobu - a to ovšem znamená p r o p o u š t ě t masově zaměstnance! Taková vláda, která by se odhodlala k takovémuto provolání, by se téměř s jistotou nedočkala ani příštích voleb, natož pak aby měla šanci v nich znovu uspět.
Takže - jaké jsou vyhlídky? Krátce řečeno: neradostné. To antikonzumistické hnutí je samozřejmě chvályhodné, je dobré že vůbec něco takového existuje; ale nutně najde své hranice na možnostech a potřebách stávajícího ekonomického a ekonomicko-politického systému.
Takže nedá se nic dělat, ale jestli se má skutečně něco zásadního změnit, bude k tomu přece jenom zapotřebí ještě i nějaká ta revoluce. Tedy zásadní změna toho ekonomicko-společenského systému samotného.
Myslím, že omezit např. spotřebu masa tuňáků je v zásadě možné, nebylo k tomu jen vyvinuto dost úsilí (jaké bylo vynaloženo např. do zastavení zabíjení velryb). Pravdou ovšem je, že není reálné dosahovat většího pokroku, když každý malý úspěch, kdoví čím navíc vykoupený, se probojovává složitě desítky let a může být rychle ztracen.
Jako nejslibnější cestu k překonání konzumerismu, resp. Zastavení jeho dalšího nárůstu, vidím rozšíření snahy pracovat podstatně méně, speciálně pro soukromé zaměstnavatele. V roce 1968 (nebo 1969, nevím) se u nás umístilo přání zkrácení pracovní doby v nějakém průzkumu na 2. místě, hned za úspěšným léčením rakoviny. Nevím, jak by tomu bylo dnes, ale řekl bych, že by nejvíce bodovalo zvýšení příjmů. "Statusové záležitosti" neztratily svou zásadní přitažlivost, takže jde o to, jak prosadit v rozporu se zájmy kapitálu šíření přání mít hodně volného času a málo placené práce, a to i za cenu, že bude méně prostředků - finančních i technických - na "neokázale okázalý" konzum. Nebylo by přitom nutné vzdávat se většiny radostí, spíše by šlo o časovou racionalizaci a ovšem o umění lépe život prožívat.
Zásadní změna v přístupu k životu (při zachování jeho hodnoty a krásy) je ovšem vázána na neméně zásadní sociální proměnu. Společenský vývoj by musel přestat být podmíněn zájmem asociálně a "nadpřírodně" mocných alfa-jedinců. Lidé by se posléze ocitali v novém paradigmatu a jejich přání by ztratila extremitu hodnou tržních cen (třeba obrazů), a dostala by se do souladu s opravdu lidskými touhami a schopností prožitků.
Pokud tou "změnou paradigmatu" máme ovšem na mysli jenom způsob jednání lidí, jejich životních hodnot a norem, pak je ovšem možno dalekosáhle rozmýšlet o tom, jestli takováto změna revoluci předchází a je její podmínkou, anebo je až jejím důsledkem a výsledkem. Dost dobře možné je, že platí obojí.