Afghánské ministerstvo školství nedávno zveřejnilo studii, ve které uvádí, že přibližně tři miliony dětí nemají základní vzdělání. Od odchodu Tálibánu v roce 2001 se v Afghánistánu za pomoci mezinárodních organizací vystavělo mnoho škol a vzdělávacích institucí. Přesto je míra negramotnosti v celém Afghánistánu stále velmi vysoká. Zhruba šedesát procent obyvatel neumí číst a psát. Za dob Tálibánu bylo však toto číslo mnohem větší, podle neoficiálních statistik bylo v Afghánistánu negramotných osmdesát pět procent lidí.

Nejčastějším důvodem, proč dnes děti nenavštěvují školu, je ale chudoba. Zhruba dva miliony dětí ve věku šest až sedmnáct let jsou nucené denně tvrdě pracovat. Aby živily rodinu, pracují na polích, prodávají na ulici, uklízejí, nebo dokonce pracují ve skladech.

Děti živí rodinu

Teprv devítiletý Amir Arselan pracuje pod mostem nedaleko centra Kábulu. Před sebou má malou krabici, na ní položenou černou a hnědou barvu na boty, kartáč a starý špinavý hadr. Čistí lidem boty. Přestože je poledne, leží na starých novinách, na obličeji má položenou knihu a spí. Učil se a usnul. Jeho otec zemřel, doma má malé sourozence. Jeho matka uklízí, to ale nestačí ani na nájem. Amir musel velmi rychle dospět, aby jeho rodina mohla přežít.

Leží na novinách unavený a vyčerpaný. Nevadí mu hlasitý ruch ulice. „Učím se v noci, dnes jsem ale musel pracovat,“ říká tichým hlasem. Amir se svou rodinou bydlí v pronájmu. V Kábulu jsou nájmy velmi vysoké a práce skoro žádná. Jsou dny, kdy nevydělá skoro žádné peníze. Často se vrací domů hladový a unavený, nemá sílu napsat domácí úkoly.

Nasímovi je osm. I on musí pracovat. Sedí proti horké peci. Plameny šlehají vysoko, tváře má červené a horké, na čele mu vyrážejí kapky potu. Jeho malé ruce jsou špinavé od hlíny. Spolu s dědečkem vyrábí cihly. Nasím chodí do školy odpoledne. „Dnes jsem ale velmi unavený, do školy se mi vůbec nechce.“ Jeho dědeček je starý a nezvládá dlouho pracovat, babička je nemocná a potřebuje léky. Oba rodiče ztratil během války. Přestože bydlí na vesnicí, nájmy jsou vysoké a často jim nezbývá ani na základní životní potřeby jako jídlo. Na vesnicích jsou podmínky často mnohem horší. Chlapci jsou od útlého věku nuceni pracovat, kdekoliv. Nezaměstnanost je vysoká a často jim zbývají ty nejtěžší práce.

Afghánský zákoník práce dětskou práci zakazuje, vláda má však krátké ruce. Nemůže rodiny podpořit finančně, není schopna vytvořit dost pracovních míst. Začarovaný kruh, který je velmi těžké rozseknout.

Zamán je učitel. Pracuje na chlapecké základní škole na okraji Kábulu. Ve třídě má zhruba dvacet žáků, ale třídu denně navštěvuje pouze polovina z nich. Zamán situaci svých žáků zná a chápe, proto je ochotný za nimi jezdit domů. „Je to jedina cesta, jak jim pomoci,“ vysvětluje mladý kantor. Tyto rodiny pořebují finanční pomoc, aby jejich děti mohly studovat. Často jde o rodiny neúplné, kde je jeden z rodičů, většinou otec, po smrti a starost o rodinu je na synovi.

Děti přicházejí pozdě do školy, chybí jim domácí úkoly, nebo nechodí vůbec. Celou noc totiž pracují a jsou vyčerpané. Ve škole nedávají pozor, jsou ospalé. Za své sociální postavení se stydí a srovnávají se se spolužáky. Mnoho z nich pak nemá na těch pár hodin ve škole ani sílu.

Chudoba, neustále trvající válečný konflikt, nezaměstnanost, korupce, nízká úroveň gramotnosti a nedostatečné prosazování pracovního práva, to jsou důvody, proč tento nehumánní jev v zemi stále přetrvává. Děti, které jsou nuceny dřít pro kousek chleba, jsou dnes jedny z nejpočetnějších obětí dlouholeté války. Pokud se vláda nevzchopí a nevytvoří programy pro zlepšení jejich situace, budoucnost dětí, a tím i budoucnost Afghánistánu nebude ani nadále příliš optimistická.