Když se před několika lety začaly v ulicích objevovat občanské iniciativy se svými transparenty a petičními stánky, nepřitahovaly jen aktivní občany, lidi rozumné a uvážlivé, připravené vzít veřejné záležitosti aspoň zčásti do svých rukou, jak se očekávalo, ale i lidi velmi svérázné, které by někteří pragmatičtí a skeptičtí politici pravděpodobně shledali „jurodivými“ či obskurními.

Tito lidé měli zvláštní potřebu druhým něco předávat — něco, co se jevilo jako zcela nesouvisející s veřejně politickými občanskými tématy. Řekněme, že většinou to bylo spíš něco alternativně naučného než politického. Objevovali se třeba na mítincích nebo na podobných akcích. Zřejmě je přitahovalo levicové prostředí, protože sami také vnímali, že ve společnosti není cosi v pořádku.

V občanských iniciativách se mluvilo o tom, že bychom se všichni měli mít lépe a nikoliv hůře, že politici jsou tu pro občany a ne naopak. Mluvilo se o emancipaci marginalizovaných skupin, o tom, že společnost se škrtnout nedá. Jak by to nepřitahovalo všechny, kdo se z těch či oněch důvodů necítili ve společnosti dobře, protože od ní očekávali něco jiného, než nabízela, všechny, kdo se ještě nekonformovali se systémem a nezatrpkli vůči možným změnám?

↗

V občanských iniciativách se mluvilo o tom, že bychom se všichni měli mít lépe a nikoliv hůře, že politici jsou tu pro občany a ne naopak.

Zároveň občanské iniciativy přitáhly lidi vzdělané a inteligentní — studenty či mladé absolventy vysokoškolských oborů z oblasti různých společenských věd, kteří konečně dostali možnost v praxi si něco vyzkoušet, realizovat své nápady, něco sepsat a zorganizovat. Všichni považovali sami sebe za kriticky myslící osobnosti. A kritické myšlení bylo a je základem osvícenství.

I my, členové iniciativy ProAlt jsme si tak trochu hráli na osvícence, kteří si kladou za cíl naučit kriticky myslet širokou veřejnost. A především jsme si přáli, aby se lidé naučili demokratickým způsobem bojovat za své zájmy, aby ve veřejných záležitostech konečně vzali iniciativu do svých rukou. Prostě jsme chtěli v našem státě budovat rozumnou občanskou společnost, která bude ostřížím zrakem držet kontrolu nad politickým děním, aby neuhýbalo někam, kam nemá.

Témata, co se předkládala občanům k informování, k posouzení či k podpoře podpisem, byla velmi vážná a všichni je tak také brali. Proto někteří z aktivistů nebyli moc rádi, když se objevil někdo, kdo tuto vážnost narušoval; třeba tím, že chtěl mezi kritické brožurky a iniciativní placky vsunout něco svého — například letáčky z oblasti ezoteriky. Mohlo by to v lidech vyvolat nesprávnou představu o našem poslání. ProAlt měl fungovat výhradně na vědecké bázi. Měli jsme strach, aby si nás lidé nepletli s Holešovskou výzvou, která stavěla na konspiračních teoriích a podivné mystice.

Byl to docela oříšek — jak podobným projevům zabránit, jak včas a zdvořile zasáhnout, ale zároveň nedat najevo odmítavost, nebo dokonce pohrdání. A hlavně — každý aktivní občan (byť trochu podivín) byl přece jen vítán jako účastník našich veřejných akcí. Každá noha byla dobrá.

ProAlt chtěl být vědecký, nenáboženský a neideologický, jenže každý z nás byl aspoň trochu zasažen nějakou vlastní ideologií či vírou. Každý k něčemu tíhl — ať to byl anarchismus, marxismus či trockismus. Každý k něčemu jinému; kdosi dokonce k Armádě spásy. Možná by časem došlo ke sblížení, snad by vzniklo něco nového, kdyby byl ProAlt vydržel delší dobu a práce se mu stále dařila. Jenže on se poměrně brzy unavil a zanikl. Nejenže se nedařilo oslovovat nové členy, ale nepodařilo se udržet v činnosti ani ty původní.

Poločas rozpadu

Tak se ProAlt rozpadl. Rychle vzplál a rychle vyhořel, protože neměl vizi ani ukotvení. Dokonce neměl ani spiritualitu jako třeba hnutí Occupy Wall Street, které ovšem také brzy vyšumělo do ztracena. ProAlt na rozdíl od něj chtěl být čistě vědecký, ale vlastně nebyl založen ani tak na kritické společenské vědě, jako na odporu. A odpor zeslábl a opadl okamžitě, jakmile Nečasova vláda přestala „tlačit na pilu“. Na pouhém odporu se nedá vystavět nic, co by vydrželo delší dobu. Uprchlická krize zastihla ProAlt už ve stadiu rozkladu. Kdyby tomu tak nebylo, možná by — vzhledem k ideové roztříštěnosti členů — ten rozklad iniciativy způsobila právě ona.

Už je to pryč a zřejmě to nemohlo dopadnout jinak, protože čeští občané nepovažují veřejný prostor za svůj a nemají zájem o participaci na veřejných záležitostech. Ale možná byla chyba také na naší straně. Třeba jsme měli málo pochopení pro jejich skutečné potřeby, malou schopnost naslouchat druhým i sobě navzájem, a proto jsme nikoho nezískali. Třeba iniciativa ProAlt přišla příliš brzy. Nebo naopak příliš pozdě?

Účast v ProAltu v každém případě silně poznamenala můj život a trvalo dlouho, než jsem se s jeho rozpadem vyrovnala a nasměrovala se jinam. Teď s odstupem času musím o sobě kriticky konstatovat, že se sama víc podobám těm „ujetým“ mystikům snažícím se někam podstrčit ezoterické letáčky než těm osvíceným hlavám, co chtěly moudře vést lid, který o to nejevil zájem.

Najde se vůbec někdy levice, která by byla schopna zapojit ty nejroztodivnější typy lidí do nějaké pozitivní společné činnosti? Každé levicové občanské hnutí, které v budoucnu vznikne a nebude chtít zůstat jen okrajovou skupinou, narazí dříve či později na podobné problémy, s nimiž se potýkal ProAlt. A všichni aktivisté dříve či později zjistí, že kritický rozum nestačí. Že pro zdar své práce nutně potřebují ještě dvě věci: Vizi a ukotvení.