Občanský aktivismus a kritický rozum

Eva Hájková

Eva Hájková rekapituluje roky strávené prací v občanské iniciativě, která usilovala o veřejnou kontrolu nad politickým děním a chtěla vést občany ke kritickému myšlení.

Když se před několika lety začaly v ulicích objevovat občanské iniciativy se svými transparenty a petičními stánky, nepřitahovaly jen aktivní občany, lidi rozumné a uvážlivé, připravené vzít veřejné záležitosti aspoň zčásti do svých rukou, jak se očekávalo, ale i lidi velmi svérázné, které by někteří pragmatičtí a skeptičtí politici pravděpodobně shledali „jurodivými“ či obskurními.

Tito lidé měli zvláštní potřebu druhým něco předávat — něco, co se jevilo jako zcela nesouvisející s veřejně politickými občanskými tématy. Řekněme, že většinou to bylo spíš něco alternativně naučného než politického. Objevovali se třeba na mítincích nebo na podobných akcích. Zřejmě je přitahovalo levicové prostředí, protože sami také vnímali, že ve společnosti není cosi v pořádku.

V občanských iniciativách se mluvilo o tom, že bychom se všichni měli mít lépe a nikoliv hůře, že politici jsou tu pro občany a ne naopak. Mluvilo se o emancipaci marginalizovaných skupin, o tom, že společnost se škrtnout nedá. Jak by to nepřitahovalo všechny, kdo se z těch či oněch důvodů necítili ve společnosti dobře, protože od ní očekávali něco jiného, než nabízela, všechny, kdo se ještě nekonformovali se systémem a nezatrpkli vůči možným změnám?

V občanských iniciativách se mluvilo o tom, že bychom se všichni měli mít lépe a nikoliv hůře, že politici jsou tu pro občany a ne naopak.

Zároveň občanské iniciativy přitáhly lidi vzdělané a inteligentní — studenty či mladé absolventy vysokoškolských oborů z oblasti různých společenských věd, kteří konečně dostali možnost v praxi si něco vyzkoušet, realizovat své nápady, něco sepsat a zorganizovat. Všichni považovali sami sebe za kriticky myslící osobnosti. A kritické myšlení bylo a je základem osvícenství.

I my, členové iniciativy ProAlt jsme si tak trochu hráli na osvícence, kteří si kladou za cíl naučit kriticky myslet širokou veřejnost. A především jsme si přáli, aby se lidé naučili demokratickým způsobem bojovat za své zájmy, aby ve veřejných záležitostech konečně vzali iniciativu do svých rukou. Prostě jsme chtěli v našem státě budovat rozumnou občanskou společnost, která bude ostřížím zrakem držet kontrolu nad politickým děním, aby neuhýbalo někam, kam nemá.

Témata, co se předkládala občanům k informování, k posouzení či k podpoře podpisem, byla velmi vážná a všichni je tak také brali. Proto někteří z aktivistů nebyli moc rádi, když se objevil někdo, kdo tuto vážnost narušoval; třeba tím, že chtěl mezi kritické brožurky a iniciativní placky vsunout něco svého — například letáčky z oblasti ezoteriky. Mohlo by to v lidech vyvolat nesprávnou představu o našem poslání. ProAlt měl fungovat výhradně na vědecké bázi. Měli jsme strach, aby si nás lidé nepletli s Holešovskou výzvou, která stavěla na konspiračních teoriích a podivné mystice.

Byl to docela oříšek — jak podobným projevům zabránit, jak včas a zdvořile zasáhnout, ale zároveň nedat najevo odmítavost, nebo dokonce pohrdání. A hlavně — každý aktivní občan (byť trochu podivín) byl přece jen vítán jako účastník našich veřejných akcí. Každá noha byla dobrá.

ProAlt chtěl být vědecký, nenáboženský a neideologický, jenže každý z nás byl aspoň trochu zasažen nějakou vlastní ideologií či vírou. Každý k něčemu tíhl — ať to byl anarchismus, marxismus či trockismus. Každý k něčemu jinému; kdosi dokonce k Armádě spásy. Možná by časem došlo ke sblížení, snad by vzniklo něco nového, kdyby byl ProAlt vydržel delší dobu a práce se mu stále dařila. Jenže on se poměrně brzy unavil a zanikl. Nejenže se nedařilo oslovovat nové členy, ale nepodařilo se udržet v činnosti ani ty původní.

Poločas rozpadu

Tak se ProAlt rozpadl. Rychle vzplál a rychle vyhořel, protože neměl vizi ani ukotvení. Dokonce neměl ani spiritualitu jako třeba hnutí Occupy Wall Street, které ovšem také brzy vyšumělo do ztracena. ProAlt na rozdíl od něj chtěl být čistě vědecký, ale vlastně nebyl založen ani tak na kritické společenské vědě, jako na odporu. A odpor zeslábl a opadl okamžitě, jakmile Nečasova vláda přestala „tlačit na pilu“. Na pouhém odporu se nedá vystavět nic, co by vydrželo delší dobu. Uprchlická krize zastihla ProAlt už ve stadiu rozkladu. Kdyby tomu tak nebylo, možná by — vzhledem k ideové roztříštěnosti členů — ten rozklad iniciativy způsobila právě ona.

Už je to pryč a zřejmě to nemohlo dopadnout jinak, protože čeští občané nepovažují veřejný prostor za svůj a nemají zájem o participaci na veřejných záležitostech. Ale možná byla chyba také na naší straně. Třeba jsme měli málo pochopení pro jejich skutečné potřeby, malou schopnost naslouchat druhým i sobě navzájem, a proto jsme nikoho nezískali. Třeba iniciativa ProAlt přišla příliš brzy. Nebo naopak příliš pozdě?

Účast v ProAltu v každém případě silně poznamenala můj život a trvalo dlouho, než jsem se s jeho rozpadem vyrovnala a nasměrovala se jinam. Teď s odstupem času musím o sobě kriticky konstatovat, že se sama víc podobám těm „ujetým“ mystikům snažícím se někam podstrčit ezoterické letáčky než těm osvíceným hlavám, co chtěly moudře vést lid, který o to nejevil zájem.

Najde se vůbec někdy levice, která by byla schopna zapojit ty nejroztodivnější typy lidí do nějaké pozitivní společné činnosti? Každé levicové občanské hnutí, které v budoucnu vznikne a nebude chtít zůstat jen okrajovou skupinou, narazí dříve či později na podobné problémy, s nimiž se potýkal ProAlt. A všichni aktivisté dříve či později zjistí, že kritický rozum nestačí. Že pro zdar své práce nutně potřebují ještě dvě věci: Vizi a ukotvení.

    Diskuse (36 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    October 7, 2017 v 12.40
    Vizionáři a blázni
    Těžko ještě něco připojit k Vašemu rozvažování o těžké pozici těch, kteří chtějí něco změnit ve světě, který se sám měnit nechce; sama jste už řekla vše podstatné.

    A tak se jenom zastavme trochu blíže u těch vizionářů. A u té otázky, kdo je vlastně "tím pravým" vizionářem, a kdo se jen tak veze, se svými vlastními namnoze dosti abstruzními představami o tom, co je v tomto světě špatné, co je zapotřebí změnit a čeho je nutno dosáhnout.

    Přičemž - z hlediska té "středové", tedy té konvenční, s panujícími pořádky buďto spokojené anebo alespoň smířené části společnosti jsou všichni ti, kdo se tyto poměry snaží nějak radikálně změnit, nějakým způsobem "ujetí". Buďto jsou to v jejích očích buďto přímo extremisté, anebo přinejmenším věční rýpalové, anebo holt blázni. A jak je vidět - někdy je skutečně objektivně značně obtížné dokázat tady jasně odlišit jedno od druhého.

    Vezměme si třeba takového Ježíše: kdo to vlastně byli, ti příslušníci jeho - dodnes vůbec nevíme jak vlastně velkého - houfce, kteří s ním putovali krajinou, sdíleli jeho nadšení a jeho vize? V každém případě je možno usuzovat, že ve své většině to nebyli žádní "normální" lidé. Neboť ten "normální" člověk, ten v klidu obdělával své pole, aby uživil svou rodinu - a nepobíhal krajinou s jakýmsi potřeštěným potulným kazatelem hlásajícím příchod jakéhosi fantaskního "Božího království" na zemi.

    Takže, nedělejme si iluze: kdybychom jednou na místo těch holywoodských obrazů spořádaného, upraveného a vždy věrného Ježíšova houfce dostali příležitost spatřit jejich reálnou podobu, asi bychom zde shledali nemálo dosti podivných existencí, které dávno ztratily schopnost žít "normálním" občanským životem, a které se upínaly k té či oné esoterické vizi. A s kterými samotný Ježíš musel vést asi nejeden ostrý střet a spor, aby proti těm jejich skutečně "ujetým" vizím dokázal prosadit tu svou vlastní.

    Jak řečeno, z hlediska té většinové, středové společnosti to byli blázni všichni. Včetně Ježíše. A přece - všechno ukazuje na to, že tento jejich soud byl nejen nespravedlivý, ale i čistě věcně nesprávný.

    Totiž: na jedné straně měl Ježíš se všemi ostatními ze svého doprovodu (tedy i s těmi opravdu "ujetými") jeden charakterový či osobnostní rys bezpochyby společný: životní pocit zásadního odporu vůči právě tomuto "normálnímu", standardnímu, konvenčnímu světu. Je to přirozené; kdo takovýto niterný odpor vůči tomu konvenčnímu světu nepociťuje, ten se nikdy neocitne v pozici zásadní opozice vůči němu. Jinak řečeno: jenom ten kdo se cítí být neschopen žít tím samým - standardním či konvenčním - způsobem života jako okolní svět, jenom ten může vůbec vystoupit s myšlenkou a vizí, tento svět zcela od základu změnit a zlepšit.

    Takže, z tohoto hlediska dozajista Ježíš sám byl velmi nekonvenční, a jak řečeno z hlediska většiny jeho soukmenovců "ujetý".

    Ale - na straně Ježíšově bylo něco, co ho naprosto zásadně odlišovalo od všech těch, kteří byli posedlí svým vizionářstvím, ale nedokázali s ním nic počít. Ježíš měl to, co jste - opravdu neobyčejně trefně - označila jako "ukotvení".

    Je to právě toto "ukotvení", které skutečného vizionáře, v pozitivním slova smyslu, odlišuje od všech těch zmatených duší, které mají nakonec jenom tu svou neschopnost vyžít ve jsoucím světě a svou žhavou touhu nalézt svět jiný. Ty jejich vize jsou jaksi "splašené", jsou vytržené z celé kontextu jsoucího světa. Zatímco ty opravdu velké ideje, ty jsou sice také někde jinde nežli ten svět právě přítomný, ohlašují příchod skutečnosti nové - ale přes to všechno jsou zároveň ukotvené v samotném bytí, v jeho chodu, v jeho současnosti i v jeho minulosti.

    Svým způsobem je právě tohle vždy to nejtěžší: najít, vytvořit ideu, která je stejně tak vizionářská, jako realistická. Stejně tak se vznášející ve sférách tušení světa lepšího, jako zakotvená ve zde přítomném bytí.
    Eva Hájková, penzistka
    October 7, 2017 v 16.22
    Díky za reakci, pane Poláčku. My dva máme přes všechny rozdílnosti našich cest něco společného. A sice to, že chceme něco jiného, něco lepšího, než to, co je. Zároveň oba nevíme, co přesně by to mělo být. Proto není jednoduché se o tom vůbec bavit. Vize bývají zpočátku velmi neurčité. Ani nevím, zda vyrůstají spíš z nedostatku či z přebytku něčeho. Ale správně jste upozornil na určitou neschopnost vizionářů žít "normálním" životem – tak, jako žije většina lidí. Nebo je to naopak schopnost vidět, že ten život, kterým většina lidí žije, už dávno není normální (tedy myšleno nějak přirozeně lidský), zatímco mnozí “normální” lidé si nechtějí připustit, že žijí nenormálně?
    Ano, správně poukazujete na to, že vizionář by měl mít hlavu v oblacích a nohy na zemi. Nicméně, to ukotvení by mohlo znamenat ještě něco jiného než toto.
    VP
    Václav Pospíšil, důchodce atd.
    October 7, 2017 v 17.59
    Židovská společnost nebyla rozdělená na ty "normální", co se živili prací svých rukou a blázny. Očekávání Mesiáše bylo normální pro všechny. Proto i potulní kazatelé se svými žáky a příznivci patřili k normální společnosti. Že se z některých vyklubal blázen, to se stává i mezi těmi, kdo se živí prací svých rukou.
    Proto Ježíš a jeho družina patřili k normální společnosti. Splňovali podmínky vyžadované pro rabiho. Být vyučený nějakému řemeslu.Nebýt závislý na druhých. Nebránilo se jim však přijímat dary, aby se nezdržovali prací pro obživu. To, že Ježíše a jeho družinu podporovaly vážené ženy, například Jana manželka Herodova správce Chuzy, svědčí o tom, že Ježíš byl vážený ve společnosti.
    Ježíšovo ukotvení nebylo v jeho vizi, ale v Bohu. To věděl celý národ, že pokud zůstane věrný Bohu, Bůh ho neopustí. Jeho nevěrnost Bohu však Bůh trestá. Proto Ježíš prosazoval pohled na Boha jako na Otce. Přístup důvěrný, dětský, odevzdaný.
    Ježíšova vize vyplývala z jeho zakotvení. Ujeté vize byly těch, kdo spoléhali na ozbrojené povstání proti Římu nebo na Mesiáše, který porazí Řím. Hledíme-li na Ježíšovu vizi, nesmíme se nechat svést pozdější středověkou transformací pojmu záchrany v pojem spásy. Ježíš nás přišel zachránit. Kdyby jeho národ opustil falešné ideje a přijal jeho království, neskončil by porážkou a odsunem do Říma. Pro toto pojetí svědčí Ježíšův pláč nad Jeruzalémem a proroctví zničení Jeruzaléma: Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale nechtěli jste. Hle, váš dům se vám zanechává pustý.
    Eva Hájková, penzistka
    October 7, 2017 v 18.14
    Bůh trestá nevěrnost...
    Něco podobného měl možná na mysli i Michael Hauser, který patrně chápe Babiše a Trumpa jako jakýsi trest (Nemesis, trestající hybris, tedy pýchu a aroganci).
    https://www.lidovky.cz/trump-je-neco-jako-nemesis-babis-je-mala-nemesis-rika-filosof-hauser-1p0-/zpravy-domov.aspx?c=A171007_113645_ln_domov_mber
    VP
    Václav Pospíšil, důchodce atd.
    October 8, 2017 v 4.1
    S pochopením Ježíšova zakotvení a jeho vize souvisí otázka našeho vztahu k témuž. Každý člověk by se měl ptát, v čem je zakotven. Zakotvení křesťanů má být v Bohu skrze Krista. "Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, ten život nemá" (1 Jan 5,12). Nejsme však spíš zakotveni ve svých tradicích než v Ježíšovi?
    Druhá otázka je otázka naší vize. Středem Ježíšova hlásání je Boží království. Co si pod ním představujeme? Neodsouváme je až na život po smrti? Přes to, že Ježíš řekl, že je mezi námi?
    Eva Hájková, penzistka
    October 8, 2017 v 9.7
    Mám takovou zkušenost, že lidé raději čtou a diskutují o tom, co, kdy, kde a jak se stalo třeba v politice, tedy o konkrétních událostech a o věcech, na které už mají předem připravený názor (který většinou neradi mění). Neradi čtou nebo poslouchají něco, co je nejasné, čemu nerozumějí, a proto nevědí, jaký postoj k tomu zaujmout. A přitom právě setkání s něčím, co se jeví jako nepochopitelné nebo nerozumné, může člověka posunout někam dál, za běžný obzor.
    I v Ježíšově době se jeho řeč mnoha lidem jevila jako nepochopitelná. Ani dnes tomu není jinak.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    October 8, 2017 v 13.31
    Z nedostatku či přebytku?
    Asi v tom bude opravdu obojí, paní Hájková.

    A dalo by se dokonce s nemalým právem soudit, že ten přebytek vzniká právě z toho nedostatku. Že tedy ty vize světa lepšího (tedy ten "přebytek") vzniká z niterné neschopnosti spokojit se s tím způsobem existence, který se těm "normálním" lidem zdá být zcela dostačujícím.

    Tady se ovšem - to se nedá nic dělat - ukrývá jeden zásadní problém. To je to, co jste sama zmínila: ta neschopnost či neochota žít "normálním" životem jako všichni ostatní - ta může mít velice často čistě (psycho)patologické příčiny.

    Právě na politické levici je to naprosto nijak řídký jev: že její součástí je mnoho takových, kteří si tímto způsobem jenom vybíjejí či kompenzují svou čistě osobní frustraci. Asi v tom smyslu: já nejsem schopen včlenit se do standardního způsobu občanské existence - a p r o t o je tento svět špatný, a já mám plné právo ho rozbít!

    Tohle je - obecně řečeno - anarchisticky destruktivní část levicového hnutí. Dokonce i tato skupina má - nakolik kritizuje stávající systém panujícího kapitalismu a jeho státních a politických struktur - samozřejmě svou část pravdy; ale pro jakýkoli seriózní projekt vybudování nějaké kvalitativně lepší, humánnější společnosti s nimi nelze závažně počítat. Pro ně není žádný typ společenského uspořádání ten skutečně správný; právě protože oni se nedokáží včlenit do ničeho, co je nějakým způsobem uspořádané. Oni se vyžívají ve své póze věčných revolucionářů, a nejsou bytostně schopni účastnit se žádného skutečně pozitivního díla.

    Na straně druhé jak řečeno ten "přebytek", to jest i ta schopnost mít opravdu promyšlenou a seriózní vizi - i to je podmíněno tou prvotní neschopností souznít s tou "normálně" žijící a fungující většinovou společností, spokojit se s jejími znormalizovanými hodnotami a existenčními metami.

    Tady je opravdu někde hraniční pásmo mezi oběma postoji, v jehož rámci se dá jen velice obtížně posoudit, co je patologické, a co je progresivní. Svým způsobem by se možná dalo říci, že ta pozitivní, progresivní vize je založena na zvládnuté, ovládnuté patologii.

    Přičemž k tomu všemu přistupuje právě ještě i ten bod, že - alespoň v určitých fázích dějin - vůbec není jasné, na které straně vlastně vládne větší míra patologie: na straně těch, kteří nejsou schopni být jako ostatní - anebo ale na straně těch "normálních", kteří v důsledku své pasivní přizpůsobivosti vůči právě panujícím poměrům žijí takový způsob života, který je sám o sobě deficitní, pokřivený, nepravý?...

    Takže tu nakonec máme několik různých skupin, které na sebe navzájem hledí úkosem, a každá té druhé respektive těm druhým vytýká omezenost a patologičnost jejich způsobu existence. A není tu žádný soudce - snad s výjimkou samotných dějin - který by to mohl jednoznačně rozsoudit.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    October 8, 2017 v 13.50
    Trump jako Nemesis
    Díky za ten link, paní Hájková: M. Hauser tam naprosto přesně vyjadřuje mé vlastní názory.

    Totiž především v tom ohledu, že všechna ta identitární apod. hnutí současnosti, jakkoli jsou napohled zpátečnická a až vysloveně odporná, přes to všechno mají také svou část pravdy. A že tato jejich relativní pravda spočívá právě v tom, že ukazují zásadní deficit současné liberální demokracie, totiž její naprostou vyprázdněnost.

    A Hauser má plnou pravdu i v tom, že vlastním - i když spíše neuvědomělým - cílem těchto identitárních hnutí je obnovit samotný lid. Ten lid - jakožto pozitivně chápanou pospolitost všech lidí dané země - který se za podmínek liberální demokracie rozpadl doslova na prvočinitele, na atomizované jednotlivce pospojované dohromady vlastně už jenom společnou řečí, společnou ekonomikou a společnou fotbalovou ligou.

    Ani Trump ani Babiš ovšem nejsou Nemesis v tom smyslu, že by byli spravedlivou bohyní trestající hybris, pýchu a namyšlenost liberální demokracie; oni sami jsou spíše jenom varovným znamením, že bohyně Nemesis už přichází se svým trestem.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    October 8, 2017 v 14.48
    "Normálnost" v židovské společnosti
    No ano, pane Pospíšile, v oné době bylo v židovské komunitě mnohem běžnějším zjevem, že krajinou chodil ten či onen potulný kazatel, sám nebo s houfcem svých příznivců, a hlásal Slovo boží a mravní obrodu.

    V tomto ohledu tedy Ježíš nebyl žádná mimořádná výjimka. Tou výjimkou byl ale tím, c o hlásal, jak se stavěl k celému tomu dosavadnímu kánonu židovské víry a společenských norem vůbec. Naprosto zřetelný je tento rozdíl patrný na jeho vztahu k Janu Křtiteli: zatímco Jan Křtitel zůstal víceméně jenom u toho "Obraťte se!", tedy u mravního apelu směřujícího k obnovení s t a r é zbožnosti a staré mravnosti, oproti tomu Ježíš říká lidem: "Změňte se!"

    Sice na straně jedné samozřejmě i Ježíš vychází z té staré judaistické tradice božího řádu, božího pořádku a boží mravnosti; ale na straně druhé, tuto tradici vykládá radikálně novým způsobem. Natolik radikálně novým, že jak známo nakonec se z toho vyvinulo zcela nové náboženství.

    A tak je jenom samozřejmé, že z hlediska tehdejší většinové společnosti byl Ježíš i s jeho houfcem skutečně považován nejen za společenství podivínů, nýbrž dokonce i za spolek nebezpečných rozvracečů pořádku, či přímo heretiků. V žádném případě se nedá předpokládat, že by toto společenství "Ježíšovců" mělo v tehdejší židovské společnosti nějakou masovější oporu či rezonanci; a už vůbec ne ve vyšších vrstvách. Jestli snad měl přízeň i některých žen z "vážené společnosti" je za prvé historicky nedokazatelným tvrzením, a za druhé se dá právem předpokládat, že v každém případě to byly jenom zcela ojedinělé výjimky.
    Eva Hájková, penzistka
    October 8, 2017 v 15.2
    Panu Poláčkovi
    Nemesis prý byla bohyní spravedlivé odplaty – ta, jíž nelze uniknout. Lépe řečeno, byla spíš jen jakousi vykonavatelkou spravedlnosti, která byla kdesi v řádu světa už daná. Dnes je spíš symbolem toho, čemu se říká “osudová msta” (to jsem si zrovna teď přečetla ve slovníku Bohové a hrdinové antických bájí). Máte pravdu, že Babiš by musel být zase spíš jen jejím nástrojem, než samotnou Nemesis.
    Stejně je zajímavé, že bývalý jezuita M. Hauser se vyjadřuje v té řecké pohanské symbolice a ne třeba v biblických pojmech. Jiný jezuita (V. Umlauf) napsal před dvěma lety podobné vyjádření (o božím trestu), a sice zde: http://umlaufoviny.com/index.php?a=sloupek/odsouzeni-knihou-soudcu .
    + Další komentáře