Divnoženky české levice

Kateřina Kňapová

Dokument Rozhořčené 2012 měl poměrně velký potenciál nahlédnout do „života a díla“ ženských osobností českého aktivismu, ale setrval spíše na pomezí bulváru a genderových stereotypů.

Česká televize v neděli odvysílala dokument s názvem Rozhořčené 2012, který se za předchozí rok a část roku 2011 snažil zachytit životy čtyř českých aktivistek — Ilony Švihlíkové, Terezy Stöckelové, Saši Uhlové a Aleny Jiřičné. Dokument, který měl poměrně velký potenciál nahlédnout do „života a díla“ výrazných ženských osobností českého aktivismu, ale poněkud setrval na pomezí bulváru a genderových stereotypů.

Ženy bez dětí

Autor dokumentu v několika předchozích rozhovorech avizoval, že jej mimo politického angažmá všech čtyř žen bude zajímat i soukromý život — jmenovitě pak rodinné prostředí a partnerství. Z dokumentu samotného mám ale pocit, že partnerství, vztah k mateřství a vůbec vztahy jsou tématem, na kterém autor ustrnul a k politickému nebo třeba odbornému rozměru života protagonistek se jaksi nedostal.

S až bulvárním zápalem tak prostřednictvím kamery sleduje výpověď několikanásobné matky Saši Uhlové (redukované velmi výrazně právě na tu „matku“) a proti tomu výpovědi Terezy Stöckelové a Ilony Švihlíkové, které „mateřské kritérium“ nesplňují. Je poměrně zajímavé, jak právě na tento aspekt dokumentu zareagovali někteří komentátoři či recenzenti. Jiří Peňás ve svém článku Všechny ty báječné ženy nalevo v Orientaci Lidových novin o Tereze Stöckelové doslova píše: „Zdá se, jako by svou „revoluční“ aktivitou (Stöcklová je zakladatelka hnutí ProAlt) zároveň zaplňovala jakési prázdno, které v (post)moderní ženě vyhloubila společnost, která ji posunula od tradičních ženských rolí a umístila do postavení mluvčí těch, kteří jí možná ani dobře nerozumějí.“ (LN, 23.2. 2013) Jako kdyby samotný fakt, že jste „známou“ aktivistkou svědčil o tom, že jako žena selháváte a že potřebujete nějakým způsobem naplnit život, ve kterém by „správně“ měly být děti.

Je nanejvýš ironické, že sama Tereza Stöckelová fakt, že nechtěla a nechce vlastní děti, prezentuje poměrně jasně a rozhodně jako svoji volbu. V takové pozici je velice přesvědčivá a opravdu nepůsobí jako někdo, kdo by bez potomků cítil nějaké vnitřní prázdno, jež chce zaplnit řečněním na demonstracích.

O ještě trochu hůře z dokumentu vychází docentka ekonomie (v dokumentu třeba tento fakt vůbec nezazní) Ilona Švihlíková. Film ji zobrazuje jako poněkud nedospělou „maminčinu holčičku“, která i po třicítce přebývá v bytě svých rodičů v pokojíčku, jehož dekorace trochu připomínají dobu její puberty. Snaha o lepší společnost, komplexní kritiku současného ekonomického uspořádání i další aktivistické snažení tak pro nezaujatého diváka zůstanou s největší pravděpodobností přebity obrazem plakátu Karla Gotta nebo Švihlíkové kocoura.

What‘s left?

Není pochyb o tom, že dokument představuje jen nepatrný, a ještě trochu překroucený, výsek toho, co jeho autor za celou dobu natáčení zachytil. O tom koneckonců píše ve svém sloupku i jedna z protagonistek Saša Uhlová. Je to ale právě tato selektivita, která může spolu s výše zmíněným ustrnutím na určitých tématech a obrazech — TS s činkami, SU s dětmi, IŠ v „mamahotelu“ a věčně se stěhující AJ — do značné míry prokázat nejen aktivistkám samým, ale i jejich snaze o kritiku současné společnosti a politiky medvědí službu.

Už v neděli večer se objevily na sociálních sítích komentáře, které názory a aktivitu Stöckelové nebo Švihlíkové snižují právě kvůli nedostatku určitého typu zkušenosti — ať už je způsoben životem single vědkyně nebo životem u rodičů. Na úkor fascinace (ne)mateřstvím pak v dokumentu chybí jiné zásadní aspekty života protagonistek — zejména Saša Uhlová je rozhodně ženou, která je schopná hovořit i o jiných, velice závažných tématech, než jsou děti. U Terezy Stöckelové a Ilony Švihlíkové je pak až na drobné střípky opomíjen vědecký a badatelský aspekt jejich života a jejich portréty tak místy připomínají spíš rubriku „vztahy“ v Bravíčku.

I když ji neznám, jsem si jistá, že také Alena Jiřičná rozhodně není jen holkou často měnící zaměstnání i bydlení. Je to ale možná právě zakořeněná představa, že primární rolí ženy je role mateřská, a až za ní stojí další aktivity — ať už je to práce nebo třeba politická angažovanost. Pokud žena nesplňuje A, B působí jaksi nepatřičně.

Nezbývá než doufat, že tyto dámy a nejen tyto dámy zůstanou relevantními hlasy v české veřejné debatě, posílání k dětem a plotně navzdory.

    Diskuse
    ŠŠ
    February 28, 2013 v 10.40
    Relevantní hlasy v české veřejné debatě
    - kde všude jsou ke slyšení? Nezdá se mi, že by těch míst bylo mnoho, to lze koneckonců konstatovat i z diskuse ke sloupku Saši Uhlové. Bude po včerejším podniku Pro Alt iniciativy - debatě o roli veřejnoprávních médií ve společnosti případné mapování míst, kde se české veřejné debatě daří, o něco podrobnější?
    OM
    February 28, 2013 v 12.26
    pláčeme na špatném hrobě
    Dokument je prostě jeden střípek z mozaiky života levicových aktivistek. Pro někoho zajímavý, pro někoho třeba rozčilující.

    Především ale uvedení tohoto dokumentu na Čt obnažilo fakt, že veřejnoprávní televize se mapování levicově zaměřených hnutí a aktivit prostě soustavněji nevěnuje, proto tento film na neznalé diváky může působit, jak popisuje autorka článku.

    Ale to není podle mého chyba nebo dokonce zlý úmysl autora, který svůj avízovaný záměr splnil. Je to právě a především chyba nebo dokonce zlý úmysl lidí zodpovědných za obah vysílání veřejnoprávních médií.
    February 28, 2013 v 21.02
    Je to přesně tak paní Kňapová, v tomto jsou naši žurnalisté dokonalé hyeny. Autor se účelově zaměřuje na v jistém smyslu slabší stránky protagonistek a vlastně zneužívá jejich důvěru, když je manipuluje do rolí, kde předpokládá, že se poníží ty jejich vlastnosti, pro které jsou právě výjimečné.

    Přitom se zaměřuje na oblasti, které s tématem dokumentu vůbec nesouvisejí. Místo aby se diváci dozvěděli něco více o důvodech jejich aktivismu, který souvisí právě s jejich hluboce lidským vnímáním a intelektuálním založením, je divák přesvědčován o nedospělosti a snad nenormálním pohledu na svět těchto statečných žen.

    Přitom doufám, že ona vyřčená statečnost nevyznívá jako fráze, protože prosazovat dnes jiný než minstreamový názor a myšlenky, vyžaduje v současné naší společnosti opravdovou statečnost a odvahu. Děkuji dámy, máte moji hlubokou úctu a obdiv.