Česká televize v neděli odvysílala dokument s názvem Rozhořčené 2012, který se za předchozí rok a část roku 2011 snažil zachytit životy čtyř českých aktivistek — Ilony Švihlíkové, Terezy Stöckelové, Saši Uhlové a Aleny Jiřičné. Dokument, který měl poměrně velký potenciál nahlédnout do „života a díla“ výrazných ženských osobností českého aktivismu, ale poněkud setrval na pomezí bulváru a genderových stereotypů.

Ženy bez dětí

Autor dokumentu v několika předchozích rozhovorech avizoval, že jej mimo politického angažmá všech čtyř žen bude zajímat i soukromý život — jmenovitě pak rodinné prostředí a partnerství. Z dokumentu samotného mám ale pocit, že partnerství, vztah k mateřství a vůbec vztahy jsou tématem, na kterém autor ustrnul a k politickému nebo třeba odbornému rozměru života protagonistek se jaksi nedostal.

S až bulvárním zápalem tak prostřednictvím kamery sleduje výpověď několikanásobné matky Saši Uhlové (redukované velmi výrazně právě na tu „matku“) a proti tomu výpovědi Terezy Stöckelové a Ilony Švihlíkové, které „mateřské kritérium“ nesplňují. Je poměrně zajímavé, jak právě na tento aspekt dokumentu zareagovali někteří komentátoři či recenzenti. Jiří Peňás ve svém článku Všechny ty báječné ženy nalevo v Orientaci Lidových novin o Tereze Stöckelové doslova píše: „Zdá se, jako by svou „revoluční“ aktivitou (Stöcklová je zakladatelka hnutí ProAlt) zároveň zaplňovala jakési prázdno, které v (post)moderní ženě vyhloubila společnost, která ji posunula od tradičních ženských rolí a umístila do postavení mluvčí těch, kteří jí možná ani dobře nerozumějí.“ (LN, 23.2. 2013) Jako kdyby samotný fakt, že jste „známou“ aktivistkou svědčil o tom, že jako žena selháváte a že potřebujete nějakým způsobem naplnit život, ve kterém by „správně“ měly být děti.

Je nanejvýš ironické, že sama Tereza Stöckelová fakt, že nechtěla a nechce vlastní děti, prezentuje poměrně jasně a rozhodně jako svoji volbu. V takové pozici je velice přesvědčivá a opravdu nepůsobí jako někdo, kdo by bez potomků cítil nějaké vnitřní prázdno, jež chce zaplnit řečněním na demonstracích.

O ještě trochu hůře z dokumentu vychází docentka ekonomie (v dokumentu třeba tento fakt vůbec nezazní) Ilona Švihlíková. Film ji zobrazuje jako poněkud nedospělou „maminčinu holčičku“, která i po třicítce přebývá v bytě svých rodičů v pokojíčku, jehož dekorace trochu připomínají dobu její puberty. Snaha o lepší společnost, komplexní kritiku současného ekonomického uspořádání i další aktivistické snažení tak pro nezaujatého diváka zůstanou s největší pravděpodobností přebity obrazem plakátu Karla Gotta nebo Švihlíkové kocoura.

What‘s left?

Není pochyb o tom, že dokument představuje jen nepatrný, a ještě trochu překroucený, výsek toho, co jeho autor za celou dobu natáčení zachytil. O tom koneckonců píše ve svém sloupku i jedna z protagonistek Saša Uhlová. Je to ale právě tato selektivita, která může spolu s výše zmíněným ustrnutím na určitých tématech a obrazech — TS s činkami, SU s dětmi, IŠ v „mamahotelu“ a věčně se stěhující AJ — do značné míry prokázat nejen aktivistkám samým, ale i jejich snaze o kritiku současné společnosti a politiky medvědí službu.

Už v neděli večer se objevily na sociálních sítích komentáře, které názory a aktivitu Stöckelové nebo Švihlíkové snižují právě kvůli nedostatku určitého typu zkušenosti — ať už je způsoben životem single vědkyně nebo životem u rodičů. Na úkor fascinace (ne)mateřstvím pak v dokumentu chybí jiné zásadní aspekty života protagonistek — zejména Saša Uhlová je rozhodně ženou, která je schopná hovořit i o jiných, velice závažných tématech, než jsou děti. U Terezy Stöckelové a Ilony Švihlíkové je pak až na drobné střípky opomíjen vědecký a badatelský aspekt jejich života a jejich portréty tak místy připomínají spíš rubriku „vztahy“ v Bravíčku.

I když ji neznám, jsem si jistá, že také Alena Jiřičná rozhodně není jen holkou často měnící zaměstnání i bydlení. Je to ale možná právě zakořeněná představa, že primární rolí ženy je role mateřská, a až za ní stojí další aktivity — ať už je to práce nebo třeba politická angažovanost. Pokud žena nesplňuje A, B působí jaksi nepatřičně.

Nezbývá než doufat, že tyto dámy a nejen tyto dámy zůstanou relevantními hlasy v české veřejné debatě, posílání k dětem a plotně navzdory.