V pondělí 17. září uplynul přesně rok od doby, kdy na výzvu kanadského antikonsumeristického časopisu AdBusters začal protest proti finančním spekulacím pod heslem „Oni jsou 1%, nás je 99%“ poukazující na propastné rozdíly v bohatství a jeho distribuci ve světě. To, co mainstreamová média z počátku ignorovala jako jeden z dalších malých protestů, postupně sílilo. Během září a října se ze stovek staly tisíce a protesty přerostly z New Yorku do další měst v USA, Kanadě, Evropě, Asii, Latinské Americe a Africe. Celým světem se přehnala vlna globálních protestů.

Na výročí vzniku hnutí Occupy se v New Yorku sešlo několik set demonstrantů. Poblíž Zuccotiho parku, který se stal místem okupace veřejného prostoru, se podle svědectví některých účastníků odehrálo to samé, co před rokem. Jako bychom prožívali déjà vu, říkali si. Jedním z nich byl i Chip Gibbons. Ten se pro americký portál Counterpunch vyjádřil, že když pře rokem přicházel na demonstraci, byl trochu zklamán, když první, koho potkal, byla skupina lidí cvičících jógu. To, co ale podle něj následovalo, ho nutí věřit, že byl u přelomové události.

Od té doby postupně vznikala a zanikala okupovaná prostranství po celém světě. Tu s větší, tu s menší mírou násilí byla ale všechna místa nakonec vyklizena. Co jiného se dalo čekat, když struktury, které byly terčem protestů, nepadnou ani pod náporem generálních stávek a mohutných demonstrací? A bylo to k něčemu dobré?

Gibbons nabízí velmi výstižnou odpověď. To, co podle něj Occcupy dokázalo, se skládá ze dvou věcí: zaprvé se po mnoha letech otevřela veřejná debata o tom, zda kapitalismus je jediný z možných systémů. Došlo k obnově radikální imaginace.

Zadruhé dalo Occupy vzniknout novým sítím aktivistů, které se zaměřují na další problémy. Occupy tak bylo určitý „budíčkem“ pro mnoho dosud neaktivních lidí. Co platí pro USA a částečně pro další země, je v ČR, jako obvykle, trochu jinak. České Occupy se těšilo jen slabé pozornosti jak české veřejnosti, tak aktivistů. Navíc problematické angažmá zastánců konspirací z NWOO a další obskurních postav, které nedostávají na ostatních protestech místo pro své exhibice, vtisklo stanu na pražském Klárově a jeho okolí více než problematický nádech.

Pro správné pochopení Occupy je třeba ho vidět v širších souvislostech s hnutími a procesy, které jeho vznik doprovázely. Obligátně je třeba jmenovat hlubokou ekonomickou krizi kapitalismu. Její hloubka se postupně odhaluje a dopady této hloubky teprve pocítíme. Krize je rámec, který je třeba mít stále na paměti už jen proto, že díky ní se otevírají možnosti dosud nedostupné.

Occupy bylo jedním z trojice dalších protestních hnutí. V Evropě to byli španělští Rozhořčení a řečtí demonstranti. Na severu Afriky to bylo tzv. Arabské jaro. Všechna tři protestní hnutí se na sebe navzájem odvolávala a inspirovala se. Viditelnými dnes zůstaly jen protesty v Egyptě a v Řecku, ale nikdo neví, kde a jak vypuknou protesty nanovo a se stejnou razancí jako v některých arabských státech, nebo s vytrvalostí, jakou předvedlo Occupy.