Pryč s okupanty!
Jan MájíčekNa Klárově, poblíž Úřadu vlády ČR, se scházejí různí lidé. Působí zde „české“ Occupy, které sice není součástí silnějších sociálních hnutí, ale přesto začíná vzbuzovat nelibost.
Článek se nezabývá vzpomínkou na II. světovou válku, rok 1968 ani válkami v Iráku či Afghánistánu. Téma je naší současnosti mnohem blíže.
Před čtyřmi týdny zahájila skupinka aktivistů na pražském Klárově akci, ke které je inspirovalo hnutí Rozhořčených ze Španělska a ze Spojených států amerických. Svůj cíl nese již ve svém názvu: Occupy! (Okupujme!). Jde o okupaci veřejného prostoru. Toho prostoru, který se podle táborníků změnil jen na výkladní skříň, ze které na nás koukají jen reklamy, mačkáme se v něm v zácpách a v přeplněných dopravních prostředcích. Smyslem „okupačních“ protestů je naplnit veřejný prostor něčím jiným. Chtějí vytvořit místo, kde by lidé mohli veřejně a pospolu volně debatovat o tom, co považují za důležité. Na Klárově vyrostlo od té doby celkem početné stanové městečko.
Ano, ti, kdo jsou proti neoliberalismu či vůbec proti kapitalismu, by měli zcela jasně vědět, proč proti němu jsou. Možná to vědí.
"Být ve stanu v parku bez toho, aniž bych oslovil širší společnost je stejné, jako zavřít se doma v pokoji." Přesně takovou otázku si můžeme položit: proč různá hnutí k sobě nenajdou cestu? Některé skupiny si zřejmě myslí: Vždyť se k nám může připojit úplně každý. A jiné skupiny si myslí totéž. Nevím, zda někdo očekával, že budou hned všichni odpůrci současného marasmu jednotní. Část z nich se patrně nespojí nikdy, někteří možná časem přece nějaké ty mosty najdou. Ono možná nestačí spojovat se "proti něčemu", ale též "za něco".
Aniž bych znala nějaké podrobnosti a chtěla se vyjadřovat konkrétně právě o Occupy Prague, chci podotknout, že ve světě existuje velké množství různých antiglobalizačních či alterglobalizačních hnutí, která vycházejí z odlišných, u nás neobvyklých, filosofických kořenů. Některá se odmítají označovat jako levicová, ač je jiní za levicová pokládají. Možná i v tom je problém. Některá z těchto hnutí mají poměrně dlouhou tradici v jiných částech světa a u nás vznikly jejich odnože vzhledem k odlišnému historickému vývoji teprve po roce 1989. Jejich stoupencům se v českém prostředí nepodařilo nějak významně rozšířit své řady. Prostě nejsou sto oslovit širší veřejnost. Narážejí na nepochopení a nedůvěru, neboť na většinu lidí působí poněkud neobvyklým dojmem.
Jakmile totiž člověk vystoupí z davu "obyčejných" lidí, a připojí se k některé z iniciativ, nebo sám nějakou založí, okamžitě začne budit nedůvěru právě u toho davu lidí, ke kterému předtím sám patřil.
Ale ještě k tomu Klárovu, nevím, jestli si na to ještě dobře vzpomínám, ale myslím, že ve Španělsku se ty protesty staly masovými a rozšířily se dál teprve po zásahu policie, která chtěla demonstranty násilím odstranit."