O bližních a o vzájemné pomoci

Eva Hájková

Předválečné družstevnictví představovalo účinný způsob, jak se chudé a „bezmocné“ vrstvy mohly plnohodnotně postavit tehdejším držitelům finanční i politické moci. Má tento způsob spolupráce budoucnost i dnes?

Kdysi mě zaujaly vtipné kresby, symbolicky znázorňující význam spolupráce. Jeden z obrázků představoval velkou dravou rybu útočící na hejno drobných rybiček a druhý malé rybky, které se poté, co překonaly panický strach z napadení, seskupily v útvar, jehož obrysy připomínaly ještě větší rybu, než byla ta, která útočila. Jakýsi superorganismus. Velká ryba se zalekla malých, které se proti ní spojily, a prchala před nimi.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jak je možné sdružovat se, a tak snáze přežít nebo získat evolučně novou kvalitu života, ukazuje příroda odedávna — možná ne na rybách, ale určitě na jiných živočiších. Nejvýrazněji na včelách a mravencích.

Také člověk znal odedávna heslo „v jednotě je síla“. Problém je v tom, že žádná lidská jednota nikdy nevydržela na věčné časy. Původní společenství se rozpadala, vznikala nová, která se po čase znovu rozpadala.

Sdružování souvisí se slovním základem „druh“ (a s dalšími odvozeninami, jako je družina, družička, družstvo, soudruh...) Slovo „druh“ znamenalo jednoduše „druhého člověka“, tedy vlastně bližního. Druhý a bližní mohou být za jistých okolností synonyma.

Proč je druhý vlastně druhý? Vychází se patrně z toho, že základem je Já. To se většinou klade na první místo: Já jsem vždycky ten první, zatímco můj přítel, můj bližní je logicky až ten druhý. Pro mnoho lidí je to jakési přirozené pořadí důležitosti.

Že to může být i obráceně, zvlášť když jde o člověka, který potřebuje naši pomoc, tomu nás, křesťany, už dva tisíce let učí Ježíš. Tedy tomu, že druhý může být za jistých okolností prvním — být na místě Já. Pro někoho je to možná obtížně pochopitelné. Přirozené pořadí zájmen (1. Já — 2. Ty) je v lidech stále silně zakódováno.

Kdo je můj bližní?

Evangelium svatého Lukáše (přesněji Ježíš v rozhovoru se zákoníkem) řeší otázku: „kdo je můj bližní?“ Otázka byla vznesena v době, kdy Izrael, původní kmenové společenství, uctívající jediného Boha, už nebyl tím, čím kdysi. Bohatí a vznešení si hráli na svém písečku a nestarali se o chudé (ačkoliv to byla jejich povinnost); do toho navíc zasáhla římská okupace, která někdejší jednotu dál rozkládala.

Ježíš tomu nasadil korunu, když rozšířil význam pojmu bližní, až dosud chápaného jako našinec, člen kmene či klanu, popřípadě souvěrec, v podstatě na kohokoliv. Zatímco v době před Ježíšem malá ohraničená komunita formovala jednání svých členů (dokonce jim je předepisovala zákonem), nová, neohraničená komunita měla být naopak utvářena aktivním jednáním jednotlivců, řídících se heslem „miluj bližního svého“.

Do nového společenství mohl být nyní zahrnut prakticky každý, včetně pohanů i lidí s nižším společenským statutem. Člověk měl druhé za své bližní přijímat například tím, že jim pomohl v nouzi, podobně jako milosrdný Samaritán (nověji Samařan). Tento způsob jednání měl šanci úplně změnit svět. Už by se nerozlišovaly kategorie „přítel/nepřítel“, „my/oni“, „uvnitř/venku“, „moje/tvoje“, právě tak, jak si to onehdy přál papež František. Bohužel se tak dosud nestalo.

Sdružování

lidská společenství vznikala, rozpadala se a vznikala nová. Když se o staletí později v Evropě rozpadala středověká stavovská společnost, odešla část chudších venkovanů do měst, aby se tam proměnila ve volnou pracovní sílu, která bude k dispozici nově vznikajícímu a rozvíjejícímu se průmyslu.

Sdružování do spotřebních spolků vyžadovalo také vzdělávání a osvětu všech zúčastněných. Repro DR

Nový způsob života přinesl nové sociální nerovnosti, navíc spojené s nejistým ekonomickým postavením, které připomínalo velké a malé ryby z obrázku. Velké ryby se nechovaly k těm malým jako bližní. Jak se bránit? Vytvářením organizací — jakýchsi sociálních sítí. Sítě měly zaručit spásu. Ne tu nebeskou, ale pozemskou.

První dělnické spolky se organizovaly už v první polovině devatenáctého století, kdy spolčovací právo ještě zdaleka nebylo všude samozřejmostí. Vznikaly různé typy spolupráce. Jedním z nich byly konzumní spolky a družstva, protože dělníci, jimž byly vypláceny nízké mzdy, byli navíc často okrádáni obchodníky.

Sdružováním se do konzumních (spotřebních) spolků se snažili čelit předražování zboží, popřípadě citelnému snižováním jeho kvality, k čemuž obvykle docházelo, když se chudí neuměli bránit. Což zpočátku skutečně neuměli. Někdy ani nebyli schopni rozeznat jakost potravin, takže chvíli trvalo, než pochopili, že družstevní potraviny jsou kvalitnější než v některých soukromých obchodech. Že například mouka má být přirozeně nažloutlá, nikoliv křídově bílá.

Bez alespoň minima vzdělání a množství osvěty se to neobešlo. Přinejmenším bylo potřeba naučit se, jak funguje obchod, jak komunikovat s úřady, ovládnout základy účetnictví. Nicméně hnutí se rychle šířilo po celé Evropě. Zakládaly se družstevní velkoobchody, nakupoval se společný majetek — budovy sloužící jako prodejny a také víceúčelové dělnické domy. Některá družstva se řídila takzvanými rochdalskými družstevními principy (podle legendárního družstva v anglickém Rochdalu, které s nimi přišlo jako první).

Vedle hesla „Stejná práva — stejné povinnosti“ šlo o následující zásady:

  • Rovnost členů (co člen, to hlas)
  • Nízké podíly, které mohly být spláceny postupně
  • Nákup i prodej pouze za hotové, nikoli na dluh (dluhy, které následně vedly k exekucím, byly tenkrát morem dělnictva)
  • Důsledné dodržování prodeje za střední tržní ceny (+ dohled na vysokou kvalitu zboží)
  • Čistý zisk se rozděloval na konci roku podle výše uskutečněného nákupu jednotlivých členů, nikoliv podle vloženého podílu.
  • Vytváření rezervního fondu, umožňujícího další rozvoj družstva
  • Soustavná výchovná a vzdělávací činnost mezi členstvem
  • Neutralita v politických otázkách (tedy spolupráce bez rozdílu členství v politických stranách)

Družstevnictví se rychle šířilo a nabývalo rozličných forem — vznikala nejen spotřební, ale i výrobní, stavební, spořící či jiná družstva. Byl to takový specifický druh socialismu, který jednu dobu silně konkuroval pozdějšímu centralistickému socialismu. Šlo sice o uzavřené komunity, ale mohly se navzájem propojovat. Voskovec a Werich předvedli svou vizi družstevnictví ve filmu Hej rup!

Těžko říct, zda má dnes sdružování ještě nějakou budoucnost, nebo v jaké jiné formě by mohlo znovu ožít. Vzájemná lidská pomoc a spolupráce však budoucnost jistě má, ať už bude organizovaná, či neorganizovaná. Možná se nakonec vrátíme k Ježíšově vizi, jak změnit svět. Bližním se stává ten, kdo pomůže druhému v nouzi. Má to ale jeden háček: Já nesmí zůstat na prvním místě.

    Diskuse
    JP
    October 14, 2018 v 12.6
    Druh a dluh
    Paní Hájková, při zběžném shlédnutí Vašeho určení významu slovního základu "druh" jsem napřed četl "dluh". Uvědomil jsem si ovšem vzápětí tento (freudovský?) omyl; ale má další myšlenka byla, že zrovna tento nezamýšlený výklad by mohl obsahovat více pravdy, než by se na první pohled mohlo zdát.

    Podle názoru liberální demokracie je člověk principiálně jedincem, osobou; autonomní, na všech ostatních nezávislou entitou. Toto individuum může samozřejmě vstupovat do kontaktů, svazů a svazků s jinými individui; ale přes to všechno zůstává principiálně nezávislým, autochtonním. Od nikoho svou existencí neodvisí, nikomu nic není dlužen, a nikdo nic nedluží jemu. (S výjimkou vztahů ryze smluvních, komerčních.)

    Je ale možný i náhled opačný. Tedy ten, že žádný člověk neexistuje, vlastně už vůbec nevzniká jenom sám sebou. Nýbrž že i ten napohled tak prostý a holý fakt, že si dnes to individuum k sobě může říci "já", je výsledkem až nekonečně dlouhého procesu, činnosti a práce jiných lidí, nejen v jeho vlastní rodové linii, ale v linii lidského rodu vůbec. Kdy jedině to trvalé úsilí a namáhání lidského rodu vede k tomu, že dnes toto "já" vyslovené člověkem má zcela jinou kvalitu, než když si svou vlastní individuální existenci tím či oním způsobem uvědomí pouhé zvíře.

    V tomto smyslu tedy k a ž d ý jednotlivý člověk, každé takovéto "já" žije v dluhu, počíná dluhem - dluhem vůči všem ostatním lidským bytostem, dluhem vůči celému lidskému rodu, jehož on sám je výsledkem, potomkem, a bez kterého by to jeho vlastní "já" nikdy nemohlo dosáhnout autenticky lidské kvality.

    A ten jeho dluh spočívá v tom, v r á t i t tomu lidskému rodu všechno to humánní, všechno to kulturně hodnotné a progresivní, co on sám od něj získal.

    Takovéto "já", založené na vědomí vlastní dlužnosti vůči všem ostatním, pak ovšem nevyhnutelně vede k vědomí, k uvědomění si sebe sama v onom postavení jako "druh". Neboť onen dluh není možno splatit v anonymitě, pouze jakýmsi bankovním převodem; k tomu je nutno vstoupit do pospolitosti s těmi ostatními. Do pospolitosti žité, pospolitosti vědomé, pospolitosti vzájemné.
    JP
    October 14, 2018 v 12.15
    Já a ten druhý
    Na tu záležitost kolem toho "já" je možno se podívat i trochu jiným způsobem.

    Paní Hájková poukazuje na to, že v křesťanství je to srozumění vlastního "já" rozšířeno, že zahrnuje - přinejmenším v určitých souvislostech - i jiné lidi, potenciálně naprosto všechny. Ono ryze individuální "já" tu tedy překračuje své omezené hranice, překonává svou primární sebevztažnost, a uvědomuje si sebe sama jakou neoddělitelnou součást celé lidské komunity.

    Ale je možno pokročit ještě o krok dále. Hegel - ten celý svůj filozofický výklad světa postavil na tom, že k a ž d ý subjekt (ne jen ten lidský) není pouze sám sebou, nýbrž je zcela principiálně spjat s "jeho druhým". Ten druhý - ten se jenom na počátku jeví něčím (či někým) zcela cizím; ale při hlubším poznání se překonává tato původní cizota, a získává se vědomí, že ten druhý je principiálně totéž jako já sám. A nakonec - jsme všichni součástí jedné společné skutečnosti, která nás (jakožto jedince) přesahuje, a dodává naší ryze individuální existenci vyšší, nadčasový význam.

    Takže to původní dělení na "já" a "ten druhý" se tu ukazuje nakonec jenom jako fiktivní; nakonec jsme všichni součástí společné (duchovní) skutečnosti.
    October 14, 2018 v 13.54
    K tomu, co napsal pan Poláček, totiž že "v křesťanství je to srozumění vlastního "já" rozšířeno", musím dodat, že Boha z toho samozřejmě naprosto nelze vynechat.
    Dá se říct, že ani před křesťanstvím nežil člověk jen sám pro sebe, ale žil také pro druhé. Jenže těmi druhými, pro které žil, byli právě jenom ti lidé z jeho společenství. Lidé, s nimiž přicházel denně do styku. Jeho Já se formovalo především na základě vztahu s těmito lidmi.
    Později se to změnilo. Okruh bližních se rozšířil. Nicméně milovat úplně všechny lidi a žít pro ně, to bylo už tehdy nepředstavitelné. Proto do těch vzájemných vztahů a do toho formování jedince nutně musel vstoupit Bůh. Křesťan měl žít tak, aby se líbil především Bohu. Který ho samozřejmě pobízel k tomu, aby nežil pro sebe, aby konal dobro pro druhé. Ale ne tak, aby to jeho samotného zničilo.
    Bůh se prostě musel stát v těch mezilidských vztazích jakýmsi prostředníkem. U něj člověk najde to, co nenajde ve světě. Především lásku a sílu ke svému konání.
    October 14, 2018 v 17.23
    Bližní a vzdálený
    Do němčiny se bližní překládá podobně jako do češtiny "Nächste",
    v angličtině je to "neighbour", soused.

    Paní Hájková píše: "Ježíš tomu nasadil korunu, když rozšířil význam pojmu bližní, až dosud chápaného jako našinec, člen kmene či klanu, popřípadě souvěrec, v podstatě na kohokoliv."

    Ovšem v Novém zákoně je to kdokoliv, kdo je nablízku, třeba náhodou, jako pro Samaritána zraněný pocestný. Každý, s kým se potkávám má na mou solidaritu nárok. Nevím, do jaké míry se ve starověku kladla otázka solidarity s lidmi, kteří jsou daleko a vím o nich jen z doslechu, asi málo.

    V moderním světě se tato otázka klade. Víme o lidech, kteří žijí daleko od nás, jsou třeba obětí válek, sucha, bídy. Ani lidé v jednom státě si nejsou bližními v tom smyslu, že by se setkávali. Ovšem naše životy s těmi jejich souvisí. Čím dál tím víc si uvědomujeme, že naše životy ovlivňují veškerý život na zemi, ne jenom lidí.

    Družstevnictví myslím předpokládá dobrovolné společenství lidí, kteří se k vzájemné solidaritě rozhodli a přinejmenší potenciálně jsou v osobním kontaktu. Je to vytváření komunity.

    V moderním světě jsou komunity potřebné, ale potřeba je i solidarita s lidmi a jinými tvory, kteří jsou daleko.
    October 14, 2018 v 18.4
    Máte naprostou pravdu, pane Kubičko. V Novém Zákoně je bližní kdokoliv, kdo je nablízku, třeba náhodou, jako pro milosrdného Samaritána zraněný pocestný.
    Samaritán prostě každý den nechodil vyhledávat záměrně lidi v nouzi, kterým by mohl pomoci. Nic takového asi neplánoval. Zřejmě si žil svůj běžný život, staral se o své denní záležitosti. Šlo o náhodu, o setkání tváří v tvář, při kterém on se zachoval tak lidsky, jak se z etického hlediska zachovat měl. A Ježíš to ocenil.
    Já také nevím, do jaké míry se ve starověku kladla otázka solidarity s lidmi, kteří jsou daleko, a víme o nich jen z doslechu. Řekla bych, že starověký kosmopolitismus s něčím podobným asi počítal (s podobnou solidaritou). Možná však to soucítění se všemi lidmi nebo se všemi živými tvory bylo spíše doménou několika málo filosofů či intelektuálů. A možná bylo daleko víc teoretické nežli každodenně praktické.
    Ale souhlasím s tím, že v dnešní době jsou občané planety na sobě natolik závislí, že je zcela namístě i jaksi záměrná, vědomá solidarita s lidmi, které jsme v životě neviděli a nic o nich nevíme, jen to, že potřebují pomoc. Ovšem myslím si, že k této vědomé solidaritě ještě zdaleka všichni lidé nedospěli. A otázkou je, jestli k ní dospějí, když se jim bude za to, že k tomuto vědomí ještě nedospěli, nadávat.
    Nicméně je jasné, že lidé, kteří k vědomí celoplanetární solidarity s lidmi v nouzi ještě nedospěli, by asi neměli zaujímat významné posty.
    Pokud jde o potřebnost komunity, také souhlasím. Domnívám se, že v dnešní době komunita mnoha lidem schází, ať už si to uvědomují nebo ne.
    JP
    October 15, 2018 v 15.26
    Starověk, novověk a interpersonální solidarita
    Tak s tou mezilidskou solidaritou to asi přece jenom bude dost složitá věc. Už proto, že se nám tu zřejmě prolínají různé faktory.

    Na jedné straně musíme mít na paměti záležitost čistě technickou: lidé ve starověku prostě neměli televizi. O tom co se dělo mimo bezprostřední dosah jejich obce se dozvídali prakticky jenom z vyprávění. A vyprávěné příběhy mají principiálně jedno specifikum: že nejsou nezaujaté, nejsou hodnotově neutrální, ale ten příběh podávají většinou jako vyhraněný, klasicky jako střet dobra se zlem. Kdy tedy posluchači zcela přirozeně pociťují sympatie pro jednu stranu (respektive soucit s ní), protože u ní nalézají svůj vlastní životní příběh.

    Zatímco dnes nám především televize den co den ve vší plasticitě staví před oči lidské osudy a tragédie jako na běžícím pásu. Na jedné straně ten pocit soucitu a solidarity je mnohem bezprostřednější; ale na straně druhé stejně tak platí, že pod tímto přívalem tragických osudů je sotva možné nezískat si vůči všemu tomu utrpení určitý odstup. Až případně vyslovenou lhostejnost.

    -------------------------------------

    Takže tohle byla čistě technická stránka věci. Ale na straně druhé je tu ta - mnohem důležitější - otázka, kdy a jak se vlastně vyvinul ten pocit vzájemné mezilidské solidarity, a to i mezi lidmi osobně navzájem zcela neznámými.

    Protože ve starověku - tam té "anonymní" mezilidské solidarity bylo skutečně velice málo. Připomeňme si: každý cizinec byl v podstatě víceméně bezprávný, nebo jenom značně omezenými právy nadaný subjekt. Dokonce i "cizinec" Aristoteles nebyl v Aténách plnoprávným občanem.

    To je dnes skutečně zcela principiálně jiné; alespoň v základní míře "normální" a kultivovaný občan současného světa uznává všechny lidské bytosti za principiálně sobě rovné. A tedy mající nárok na mezilidskou solidaritu.

    Co je skutečně zajímavou otázkou, je právě to, k d y došlo k tomu přelomu od toho vnímání starověkého k tomu novověkému.

    Zdá se ale, že ten prvotní zvrat nastal právě už v dobách starověku. "Nečiň druhému to, co nechceš aby on činil tobě" - to je ta zcela prvotní, základní formule pozitivního vztahu k druhému člověku, založeného na vzájemném respektu.

    A co je na tom opravdu podivuhodné: zdá se, že tento prvotní krok ke všeobecnému humanismu je možno dokonce relativně přesně datovat. Bylo to zřejmě sedmé století před naším letopočtem, kdy se etické výzvy tohoto druhu objevily jak v Řecku, tak v Egyptě, tak ale i v Číně, Indii, Persii... Zdá se, jako by se tehdy svět sám začal probouzet ze své předcivilizační éry, a začal do centra své pozornosti stavět samotného člověka.
    Ona tahle vzájemnost funguje. Bohužel jen v rámci nějak ohraničené a nevelké skupiny, ve které navíc nesmí být příliš velké majetkové rozdíly.
    October 15, 2018 v 16.39
    Já jenom podotknu k tomu, co napsal pan Poláček (že každý má televizi, kde může sledovat, co se děje na celém světě, včetně osudů lidí). Už jsem jednou napsala, že například já se v současné dívám na televizi zřídkakdy. Většinou, když ji pustí někdo z rodiny. V televizi lze také sledovat jen kanály vybraných pořadů (což není zrovna můj případ), popřípadě ji vůbec nemít (i takových alternativních lidí je dnes dost). Není to už jako kdysi, kdy existoval jeden program, na němž celý národ jedním dechem a jako jeden muž sledoval okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy, což samozřejmě všechny ohromně spojovalo.
    Dnes je možné sledovat jen vybrané weby na internetu (a nechat jimi formovat své myšlení v domnění, že jde o ty správné). To taky není můj případ, ale jsou takoví lidé.
    Kromě toho tu máme hrané filmy, v nichž se divák setkává s takovou mírou násilí a utrpení (na rozdíl od dřívější doby), že je vůči nim prakticky imunní. Já myslím, že nevědomí zas tak moc nerozlišuje mezi realitou a virtuální realitou.
    Mimochodem, já se tomu nikdy nevystavuji - tedy tomu pohledu na násilí v hraných filmech. A ani pohledu na násilí v dokumentech.
    Ale věřím, samozřejmě, že násilí existuje. Věřím, že někde jsou nějací uprchlíci, kterým je třeba pomáhat. A proč by ne, když to jsou chudáci a pomáhat chudákům je rozumné? A proč bych vlastně byla proti, vždyť by jim stejné pomáhal stát, pokud bychom je přijali.
    JP
    October 16, 2018 v 11.58
    Schopnost empatie
    Já bych ještě navázal na to, co napsal pan Kubička o tom, že "víme" o lidech kteří žijí třeba daleko od nás a jsou obětmi násilí a neštěstí; a že si "uvědomujeme" že naše životy ovlivňují život na celé planetě.

    Z této formulace doslovně vzato by to mohlo budit dojem, že naše schopnost soucítění s druhými (i neznámými a vzdálenými) lidmi je založena čistě na naší vědomé složce.

    Ve skutečnosti ovšem naprosto rozhodující je tady náš niterný p o c i t soucítění s druhým, s jeho utrpením. Čili schopnost empatie.

    Přičemž tato schopnost je v celé živočišné říši naprosto vzácná. Dlouho se dokonce věřilo, že tuto schopnost má jedině člověk. A až ve velice nedávné době se pomocí experimentů definitivně uznalo, že nejen člověk, ale - vedle dalších primátů - i psi mají tuto schopnost soucítit například se svým pánem, a dokonce určité elementy empatie vykazují i krysy.

    Ale tak či onak: je to zcela evidentně právě tato schopnost empatie, schopnost vzájemného soucítění, která byla podmínkou vzestupu lidstva až k dominantnímu druhu na této planetě. Kdyby každý hleděl jenom na sebe a na svůj osobní prospěch, nikdy by lidstvo nedokázalo vytvářet natolik komplexní struktury sociálního i jiného života, které zakládají tuto jeho výjimečnost.
    JP
    October 16, 2018 v 12.17
    Společně sdílená televize
    Ano, paní Hájková, ten rozdíl ve sledování médií dříve a nyní je naprosto zásadní. Jak už jsem několikrát zmínil, já se v současné době pročítám starými výtisky "Rudého práva" z roku 1968. A ze zájmu se dívám i na to, jaký byl tehdy televizní program.

    V každém případě: tehdy v Československu byl stále ještě k dispozici jenom jeden jediný televizní program. To mělo dozajista své nevýhody: když byl program špatný, nebyla (kromě rozhlasu) žádná alternativa.

    Na straně druhé, zrovna v minulých dnech jsem si právě v této souvislosti uvědomil jednu věc: právě díky tomu, že neexistovala jiná alternativa, pokud běžel v televizi nějaký opravdu k v a l i t n í, kulturně náročný program - pak se na něj podívalo i mnoho takových, kteří by k němu jinak nenašli cestu.

    Zatímco dnes - dnes má kulturně a intelektuálně nenáročný divák nekonečně možností konzumovat plytké a bezmyšlenkovité pořady odpovídající plně jeho naturelu, jeho vlastní myšlenkové úrovni. Jenomže - právě touto "svobodou" výběru ztrácí i tu poslední možnost se alespoň tu a tam potkat s něčím, co by ho mohlo intelektuálně a osobnostně pozvednout na vyšší úroveň.

    Takže ta moderní mediální "svoboda" ve svém důsledku, namísto aby napomáhala zvyšování kulturní úrovně populace, ve skutečnosti cementuje nenáročnost, kýčovitost a kulturní a myšlenkovou plytkost.
    + Další komentáře