V článku Cesta křesťana jsem se zmínila o tom, že křesťanství dnes mnoho lidí pokládá za zastaralé náboženství, které nedrží krok s moderní dobou. Vždyť ubíhající čas nás přece nutí vše minulé přehodnocovat! Nic nemůže zůstat takové, jaké to bylo. Někdy se má za to, že jistou modernizační „úpravou“ křesťanství byla už reformace, která přinesla některé změny v křesťanské teorii a praxi.

Reformace odmítla například nezbytnost jediné univerzální nadnárodní církve, která plní roli prostředníka mezi Bohem a věřícím (a mimo niž není spásy), odmítla odpustky, uctívání ostatků svatých, vzývání svatých a Panny Marie, mnišský život, kastovnictví a povinný celibát, a za jedinou cestu ke spáse vyhlásila samu víru. Proto i někteří ateisté chápou protestantismus jako pokrokovější verzi křesťanství oproti „staršímu“, či dokonce „reakčnímu“ katolicismu. Je tomu skutečně tak?

Nedávno se mi dostala do ruky knížka Západ a jeho víra. Tomáš Petráček, katolický kněz, historik a teolog se v publikaci, kterou před dvěma lety vydalo nakladatelství Vyšehrad, zamýšlí nad tím, co vlastně reformace přinesla katolické církvi a křesťanství vůbec. Kniha nese podtitulek: 9,5 teze k dopadům Lutherovy reformace.

Oprávněnost Lutherových pohnutek

Petráček není proti Lutherovi nijak zaujatý, jak by možná někdo od katolíka čekal, ale snaží se ho posuzovat objektivně. Zcela chápe oprávněnost jeho pohnutek, což je vyjádřeno už v názvu jedné z kapitol: Luther — rebel nikoliv bez příčiny. Oceňuje jeho vysokou inteligenci, brilantní projev, hluboké teologické vzdělání a teologické myšlení, jichž dosáhl navzdory tomu, že pocházel z nižších vrstev — což bylo v jeho době značným handicapem.

Oproti tomu papež Lev X., Lutherův současník a protihráč, pocházel z všemocného rodu Medicejských. Papežství mu zřejmě bylo především mocným úřadem a v teologii byl vzdělaný jen povrchně. Už sama tato skutečnost svědčí o hluboké krizi, která v závěru středověku opanovala církevní struktury a kterou nešlo donekonečna přehlížet.