Cesta křesťana

Ačkoli se křesťanství může jevit jako v dnešní době již beznadějně zastaralé, ideologické a patriarchální náboženství, nemusí tomu tak být. Jeho potenciál je obsažen v tom, jak jej my sami pojmeme, říká Eva Hájková.

Svět je čím dál tím menší a lidé si v něm vzájemně hledí do oken i do talířů. Každý každého může nějak ovlivňovat či napodobovat ho, a to po všech stránkách, tedy i po stránce duchovní. A tak sotva vyšel ateismus z módy, začali se bývalí křesťané, nebo spíš jejich potomci, poohlížet po cizích duchovních proudech.

Křesťanství se jim totiž jevilo jako beznadějně zastaralé, ideologické, patriarchální, totalitně-univerzalisticko-uzurpátorské a jánevímjaké ještě. Kladly se mu za vinu všechny nectnosti západní civilizace, jež si od šedesátých let 20. století sype popel na hlavu za to, že ovládala svět (zatímco teď prý už se snaží to nedělat).

Upadající křesťanskou víru začal nahrazovat eklekticismus různých náboženských směrů. Tato nezávazná kvazireligiozita, která je vším možným, jen ne uceleným duchovním systémem, se někdy nazývá Nový věk (New Age). Encyklopedie nových náboženství se o Novém věku vyjadřuje slovy: „Ať se o něm řekne cokoliv, může to být pravda.“ A všímá si i jistého konzumního přístupu ke spiritualitě, jímž se vyznačují někteří jeho příznivci. Nechci nikoho urazit. Jistě se najdou i lidé, kteří sami sebe k Novému věku počítají, a přitom jejichž přístup k duchovním věcem vůbec není povrchní.
1To, že se Bůh stal člověkem, bylo ve své době něco naprosto neslýchaného a kacířského. Foto Apostolic Information Service

Dnešní doba, vyznačující se neustálou změnou pravidel a dekonstrukcí naprosto všeho, nepřeje stálosti. Proto přibývá lidí, kteří hledají nějaký pevný bod. Do popředí zájmu duchovně hladovějících obyvatel Západu se dostává nejen spirituální mix, ale i ucelené duchovní systémy –například buddhismus, jemuž se výše jmenované nectnosti křesťanství kupodivu nepřipisují.

Naopak se většinou pokládá za vzor nenásilí, ačkoli ani jeho minulost není zdaleka tak čistá, jak si lidé myslí. I buddhisté páchali špatné skutky, dokonce i ve jménu své víry. Co však na něm asi nejvíc přitahuje dnešní Evropany (a co se jim patrně jeví jako pokrokovější duchovní forma), je absence Boha. Buddhismus vypadá spíš jako filosofie než jako náboženství. Bývalým ateistům, kteří se necítí nijak zavázáni domácí tradici, se náboženství bez Boha jeví jako pro ně stvořené.

Západní člověk čím dál tím častěji touží, aby jeho život měl nějaký hlubší smysl, aby nežil povrchně. Proto hledá vlastní duchovní cestu. Často netuší, že i křesťanství je možné pojmout jako duchovní cestu. Že mu nechybí nic z toho, co nabízí buddhismus, nýbrž naopak, obsahuje něco navíc. Osobní rozměr tajemné hlubiny bytí. Boží přítomnost. Křesťan není na své cestě sám, nestojí opuštěný vůči neosobnímu kosmickému řádu, který ve východních duchovních naukách zaujímá místo Boha a s nímž je zapotřebí být v souladu. Může si ponechat své lidské emoce, které by v buddhismu možná znamenaly přítěž, jíž je zapotřebí se zbavit.

Jeho vnější dobré skutky nejsou jeho zásluhou, nemusí se starat, zda je jeho cesta v souladu s kosmickým řádem, jako se musí starat stoupenci různých východních směrů, ani o svou dobrou pověst, dobré jméno čili o svou slávu, jak to vyžaduje například cesta samuraje, jemuž při hrozbě porušení cti nezbývalo než spáchat rituální sebevraždu, neboť dobré jméno bylo vlastně důležitější než on sám. Kosmický řád nezná slitování.

Kosmický řád převrácený naruby
Něco jiného platilo v křesťanství, ba částečně už ve Starém zákoně, z něhož křesťanství vychází. Lidé uzavírali smlouvu s Bohem a byli odpovědní jemu, nikoliv neosobnímu kosmickému řádu. Žádné porušení řádu nemohlo člověka navždy znemožnit, protože za tím řádem stál Bůh. Nikoliv abstraktní, nade vše povznesený Bůh filosofů, nýbrž tajuplný, avšak milosrdný Bůh Abrahamův. Bůh odpouštějící morální poklesky, pokud se k nim dotyčný přiznal a projevil vůli k nápravě.

Už u Ezechiela čteme: „Kdyby se svévolník odvrátil ode všech svých hříchů, jichž se dopouštěl, a dbal by na všechna má nařízení a jednal podle práva a spravedlnosti, jistě bude žít, nezemře“. Bůh hříšníky nezavrhoval, ale přál si jejich nápravu. Věděl totiž, že lidé, kteří v minulosti mravně selhali, se mohou v budoucnu ukázat lepšími než ti, kteří jednali vždy bezchybně.

Boží milosrdenství a jeho láska k člověku se ještě markantněji projevila v křesťanství.
Ježíš převrací veškerý kosmický řád naruby i s jeho spravedlností. To, že se Bůh stal člověkem, bylo ve své době něco naprosto neslýchaného a kacířského. Bůh se snižuje, přijímá hříšníky (narušitele řádu), dává za ně svůj život, a tím jim umožňuje žít nový život ve své blízkosti. Člověk je důležitější než kosmický řád. Nemusí a nemá páchat sebevraždu, aby očistil své jméno. Může začít znovu a lépe.

Odpuštění přitom vůbec neznamená o nic se nesnažit. Naopak. Boží blízkost pomáhá člověku, aby své nectnosti uviděl a zbavoval se jich, aby se stal dokonalejším, aby dal svému životu nový směr a pevný základ. To je velmi důležité a stále to platí.

Toto nemá být výzva „dejte se k nám, aby nás bylo víc“. O novém „postreligiózním“ pojetí křesťanské víry – nikoliv jako ideologie, s níž lze buď souhlasit, nebo nesouhlasit – nýbrž jako duchovní cesty se nedávno zmínil Tomáš Halík ve svém rozhovoru pro Salon Práva. Halík vybízí k „objevení hlubšího chápání (křesťanské) víry, její spirituální a etické dimenze“.

Cesta křesťana neznamená, že musíme odjet někam daleko, abychom tam vedli duchovní život. Nejde o cestu prostorem odněkud někam, ale o životní cestu, na níž se setkáváme s Bohem jako se svým průvodcem. Můžeme zůstat tam, kde jsme, s lidmi, se kterými žijeme, a přitom můžeme všechno uvidět jinýma očima, což změní celý náš život. A nejen náš.

V křesťanství máme velký duchovní potenciál, i když se nám dnes může jevit jako zastaralé či zdiskreditované. Tohle není výzva k návratu k tradici a k opuštění cizích náboženských směrů, nýbrž výzva k zamyšlení. Pokud se křesťanství jeví jako zdiskreditované, kdo jiný by ho měl očistit a vrátit mu tvář než právě my, potomci křesťanské Evropy?

A co si myslíte vy? Diskuse (102 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Neděle, 6.Ledna 2019, 16:36:28

K tomu je ovšem nutno podotknout, že to "převrácení kosmického řádu naruby" učinil až evangelista Jan, postavený před nutnost křesťanství vymezit proti helénistické gnósis, která byla ve své době křesťanství velice silnou konkurencí.

Celý ten model "Boha otce" a "Boha syna", jímž je Logos - to všechno je originální model helénistické gnóze. Evangelista Jan tento model z gnóze převzal - ale přidal k němu ten skutečně převratný moment, že "Slovo tělem učiněno jest". Něco takového bylo pro gnostiky naprosto nepřijatelné; pro ně byl Syn-Logos naopak Bohem (Nús) vyslán na zem k lidem, aby jim vysvětlil marnost pozemského (tělesného) bytí. V tomto ohledu se toto gnostistické pojetí mimochodem až neuvěřitelně úzce překrývá s pojetím (před)buddhistickým (až na samou existenci Boha).

Takže ten počin Pavla, s jeho reinterpretací gnóze, že Ježíš byl "vtělením Slova", je v tomto smyslu skutečně převratným; ale je nutno ještě jednou připomenout, že k této interpretaci došlo až hodně dlouho po smrti Ježíše, on sám s ní neměl naprosto nic společného.

Václav Pospíšil - Záhoří

Neděle, 6.Ledna 2019, 22:05:9

Pane Poláčku, Vy budete pořád opakovat "prehistorické" nesmysly.
Jiné kapacity než jste Vy mají jiný pohled na Ježíše.
http://klimes.mysteria.cz/clanky/teologie/eucharisticka_rec.htm
http://klimes.mysteria.cz/clanky/teologie/
formotvorne_postavy_jezise.htm
Kopíruju závěr úvahy psychologa Klimeše:

Závěr
Tento článek rozebíral, zda popis evangelií nám umožňuje vytvořit si nějakou koherentní představu o myšlenkových procesech, které vedly Ježíše k tomu, že ustanovil eucharistii jako centrální svátost křesťanství. Myslím, že na tuto otázku, můžeme odpovědět kladně: Eucharistie je centrální svátost křesťanství, protože ze všech svátostí je nejúžeji svázána s identitou samotného Ježíše, který sám sebe považoval za Božího syna a byl přesvědčen, že jeho primárním úkolem je zachránit lidi tím, že je vzkřísí z mrtvých v poslední den, na konci světa. Když si uvědomíme tuto jeho osobitou motivaci, pak bude srozumitelný i smysl eucharistie v kontextu dobových událostí.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Krásný článek, Neděle, 6.Ledna 2019, 22:16:0

děkuji paní Hájkové

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Ježíš, Syn boží, Mesiáš a Syn člověka Pondělí, 7.Ledna 2019, 12:48:59

Pane Pospíšile, já neznám toho Vašeho Klimeše - ale už na zcela první pohled je to fundamentalistický apologet, od kterého není možno v žádném případě očekávat ani jen v základních rysech střízlivý, objektivně kritický pohled na novozákonní problematiku.

Zastavme se tedy blíže u Vámi zmíněné scény. Klimeš tu naprosto zamlčuje, že tato scéna je popisována nejen u Matouše, ale i Marka - a to sice s naprosto jiným vyzněním!!

Za prvé je nutno zmínit, že původní otázka Ježíše zněla: "Za koho mě považují lidé?" - A odpověď jeho učedníků je skutečně zajímavá: "Někteří tě považují na Jana Křtitele (!!), někteří za Eliáše, opět jiní za nějakého dalšího z proroků."

Už tady máme tedy sděleno velmi zajímavé svědectví: ž á d n ý z lidu izraelského tedy Ježíše nepovažoval

- ani za mesiáše
- ani za Syna božího
- dokonce ani za "Syna člověka", v jehož blízkosti se zřejmě viděl on sám.

Byl to pouze a jedině Šimon Petr, který vykřikl: "Ty jsi Mesiáš, syn Živoucího Boha!"

A nyní dochází k tomu nemálo zajímavému rozporu v líčení obou evangelií. Jestliže u Matouše Ježíš Petra za tento výrok pochválí, pak u Marka se naopak Ježíš zcela jednoznačně (opět jednou) přihlašuje k tradici judaistické postavy "Syna člověka". A na Petra, který chce dále setrvávat na svém, se nakonec velmi zle oboří: "Satane, jdi mi z očí!"

A připomínám ještě jednou, že tyto obě postavy (Syn boží a Syn člověka) jsou v judaistické tradici principiálně zcela n e k o m p a t i b i l n í; je tedy možno být j e n o m tím jedním, a n e b o tím druhým. A tím že se Ježíš zcela jednoznačně přikloní k oné postavě (a dějinné roli) Syna člověka, tak tím automaticky o d m í t á roli a úlohu mesiáše.

Ještě k tomu rozporu v obou evangeliích: původnější je samo o sobě samozřejmě evangelium Markovo; od něj tedy můžeme právem očekávat autentičtější podání.

A za druhé: v tom Matoušově evangeliu, kde se Ježíš údajně ztotožňuje s Petrovým výrokem o něm "ty jsi mesiáš, Syn boha!" - tak na toto místo následuje ona pasáž, kde Ježíš údajně Petra ustanovuje svým následovníkem, prvním mužem jeho (Ježíšovy) církve. Jedná se tedy naprosto evidentně o pasáž s apologetickou motivací, která má posílit Petrův nárok na vůdcovství celé křesťanské komunity. Už z tohoto důvodu je tedy záhodno vůči celému tomu textovému úseku u Matouše chovat značnou nedůvěru, ohledně jeho nezaujatosti, a tedy i objektivní pravdivosti.

Toto "ustanovení Petra Kristovým následníkem" v křesťanské církvi je už proto samo o sobě extrémně nevěrohodné, protože Ježíš sám žádnou organizovanou církev vůbec nechystal a nepředpokládal; podle jeho představ ke zlomovému okamžiku v existenci židovského národa mělo dojít jedním jediným aktem nebeské ingerence, v souvislosti s příchodem Syna člověka.

Takže to je tak asi všechno k dané záležitosti; a Vám osobně, pane Pospíšile, by bylo možno závěrem pouze opět doporučit, abyste si zkusil alespoň jednou o Ježíšovi a jeho působení přečíst také něco opravdu seriózního, místo nekritických a myšlenkově bezcenných apologií.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Křesťanství a východní spiritualita Pondělí, 7.Ledna 2019, 13:07:16

A ještě k tomu srovnání mezi křesťanským a asijským pojetím duchovnosti: ano, je tu samozřejmě ten rozdíl v tom, že - na rozdíl od buddhismu a taoismu (ne ovšem hinduismu) je to křesťanské pojetí osobnější, svým propojením lidské duše s (taktéž osobním) Bohem.

Jenže: co je na straně jedné výhoda, to je na straně druhé zase deficit. Ta asijská spiritualita nemá zapotřebí v y m ý š l e t si takové či onaké mystické bytosti, aby teprve s jejich pomocí (a z jejich milosti!) člověk mohl zakusit svou jednotu s tím prapůvodním "kosmickým řádem". Člověk tu může - bude-li dostatečně spirituálně vyspělý - tuto svou jednotu s Bytím a jeho mystériem zakusit přímo, bezprostředně; zatímco v křesťanství pouze zprostředkovaně, přes mystickou figuru Boha či Krista.

A za druhé: oba tyto modely trpí zároveň jedním společným deficitem. V obou případech je tu totiž postulováno nějaké apriorní, všemu nadřazené mystické Bytí; a úloha člověka (a jeho možnosti) nesestává v ničem více a nesahá nikam dále, nežli s tímto Bytím splynout, plně a pasivně se podřídit jeho intencím.

V obou těchto modelech naprosto absentuje to zcela základní poznání, že toto Bytí, tento "kosmický řád" zůstává nakonec pouze m r t v o u zákonitostí vesmírného prostoru, pokud k tomu nepřistoupí s á m č l o v ě k, aby tuto zákonitost naplnil a oživil svým duchem, svou touhou, svým autonomním kreativním činem.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 7.Ledna 2019, 13:10:1

Mýlíte se, pane Poláčku. Šimon Petr skutečně řekl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ale
Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích".
"Jdi mi z cesty, Satane", řekl Ježíš Petrovi také, ale za něco jiného. Když Ježíš učedníkům vyprávěl, že "Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát, Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 7.Ledna 2019, 13:16:45

A na to, že v buddhismu může člověk "jednotu s Bytím a jeho mystériem zakusit přímo, bezprostředně", vám odpovím.
Ano, ale může jít o pouhý pocit. Křesťanství však není o pocitech, ale o tom, jak žít v reálném světě, nikoliv ve světě, který se nám jen zdá.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pondělí, 7.Ledna 2019, 13:41:22

Podle tradice z 2. století je Markovo evangelium jeho zápisem Petrových kázání v Římě. Tím se dá vysvětlit, že se Petr nechlubí jak byl pochválen Ježíšem, jak je to zapsáno v Matoušovi.
Podle staré tradice Matouš psal "hebrejským dialektem". To by nemělo smysl v době, kdy se křesťanská církev rozcházela s židovstvím.
Podle vykladatelů z předminulého a začátku minulého století je Markovo evangelium nejstarší. Mají pro to jediný nesmyslný důvod: Je nejkratší.
A ještě další důkaz Ježíšova Božství z Marka. Mk 3,11-12. A nečistí duchové,kdykoli ho viděli, padali před ním a křičeli: Ty jsi Syn Boží! Ostře je kázal, aby nezjevili, kdo je.
Jen pro zajímavost: časté A na začátku věty u Marka je jasný hebraismus (Ve ..)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Proč označil Ježíš Petra za Satana? Úterý, 8.Ledna 2019, 10:14:17

Ještě jednou: v tom původním (Markově) podání Ježíš ve vší ostrosti o d m í t n e Petrův výkřik, že on - Ježíš - by měl být Mesiášem.

Proč? - Připomeňme si: podle judaistické tradice měl být Mesiáš tím, kdo obnoví legendární Davidovo království. Které tedy obnoví židovskou státnost v celé její slávě, a zároveň v něm bude bezprostředně přítomen Bůh.

Ale rozhodující ten právě ten první moment: Mesiáš byl chápán v prvé řadě jako obnovitel zcela reálné, historické (byť i zároveň legendární) židovské státnosti. A to je přesně ta role, kterou Ježíš naprosto zásadně odmítá ("mé království není z tohoto světa").

Je to samozřejmé: někdo takový jako Ježíš mohl smysl svého působení spatřovat výlučně a pouze v rovině ryze spirituální; ale nikdy a za žádných okolností v rovině světské, potažmo politické. Ježíš se mohl plným právem cítit jako duchovní vůdce; ale nikdy by se nemohl vžít do role nějakého pozemského "krále", který sedí někde na královském trůně a mocensky ovládá své poddané.

A připomeňme si: byl to právě ď á b e l, který na poušti sváděl Ježíše přesně k tomu - aby se stal p o z e m s k ý m vládcem, a aby pro tuto pozemskou slávu a moc vzdal svůj vlastní duchovní cíl.

A právě proto se Ježíš tak zostra obořil na Petra, a právě proto ho nazval "Satanem", když ho tento chtěl obdařit titulem Mesiáše - protože z Ježíšova pohledu ho tím Petr chtěl stejně jako ďábel svést k tomu, aby propadl svodům světské slávy a světské moci.

Ježíš - a i to zcela zjevně vyplývá z dalšího textu - očekával od svých učedníků zcela jinou odpověď, a byl hořce zklamán že se jí nedočkal. On od svých učedníků očekával odpověď: "ty jsi Syn člověka!" Toto byla totiž ta pravá - ryze duchovní - role, s kterou se Ježíš ztotožnil; nikoli role Mesiáše. A právě proto Ježíš pak - poté co narazil na naprosté nepochopení dokonce ze strany svých nejbližších - sám začal hovořit o Synu člověka, a o tom že tento Syn člověka "musí trpět".

Přičemž on tím spojením Syna člověka a utrpení naprosto naboural judaistickou tradici, podle které je naprosto nemyslitelné, aby Syn člověka (tedy bytost svým původem nebeská) mohl podléhat nějakému druhu pozemského, tělesného utrpení.

Jasné a nepochybné je jedno: Ježíš zde jednoznačně a se vší ostrostí o d m í t á plnit roli židovského Mesiáše; tato role mu byla přiřčena až po jeho smrti, jeho následovníky, kteří se na rozdíl od něj nechali právě svést tím vnějším leskem obnoveného Davidova království.

Jiří Karen - zaměstnaný včelař, Opava

Neosobní řád? Úterý, 8.Ledna 2019, 10:53:50

Pokud je Vesmírný řád neosobní, tak si určitě nebude brát "osobně" své "porušování", ne? :) Ostatně to má být řád i chaos zároveň, ne? Nevím, ten Tao-te-ťing jsem četl dávno, ale někde jsem zase četl (myslím, že u Grofa), že lidská aktivní činnost je to, co dává "Kosmické hře" smysl a co ji "hraje". Všechno je Bůh/Absolutní vědomí a toto Vědomí se skrze své inkarnace ve virtuální realitě vnímatelného světa utváří a přetváří. Nezdá se mi, že by všechny ty východní tradice směřovaly jenom do "pasivního rozplynutí", dynamika je tam také.

U křesťanství si nejsem jistý tou dichotomií "Bůh - člověk". Jako by tam někde pořád byla "náruč Smyslu", do které se lze uchýlit, stačí ji najít a vrhnout se :)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Posloupnost evangelií Úterý, 8.Ledna 2019, 11:10:48

Kdo je pravým autorem Markova evangelia, je dodnes sporné. Je fakt že biskup Papias (kolem roku 100) jako jeho autora uvádí Petrova tlumočníka v Římě Jana Marka; ale na straně druhé je celá řada argumentů, která hovoří proti tomuto předpokladu. Faktem je: kdo skutečně byl autorem, s jistotou nevíme.

Co se týče posloupnosti evangelií: Markovo evangelium bývá datováno rokem 70, zatímco Matoušovo mezi roky 80 - 100.

To ovšem - to je nutno přiznat - nemusí bezpodmínečně znamenat, že by Matouš prostě jenom opisoval od Marka, a pouze k tomu přidával další historky a komentáře. Nakonec, žádný z nich není autentickým, originálním svědkem Ježíšova působení; oba (jakožto i další evangelisté) čerpají z celé řady raných křesťanských tradicí a podání, většinou ústních, zčásti dost možná i už písemně fixovaných.

A ani jeden z nich ovšem není ve svém líčení Ježíšových skutků a promluv nijak nezaujatý; každý z autorů provozuje v prvé řadě apologetiku, to jest snaží se Ježíše prezentovat v optice pozdější (povelikonoční) křesťanské víry. V případě že si líčení evangelií ohledně Ježíšových činů navzájem odporují (což je snad dokonce spíše pravidlem nežli výjimkou) - pak je možno jenom v každém jednotlivém případě znovu a znovu podle celé řady vedlejších aspektů posuzovat, kterou z navzájem si odporujících verzí je možno pokládat za pravděpodobnější (pokud vůbec nějakou).

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Kosmický řád a smysl Úterý, 8.Ledna 2019, 11:26:17

S názory Grófa jsem seznámen jenom zcela okrajově; cítím k nim značnou apriorní skepsi. Ale pokud skutečně napsal, že "lidská aktivní činnost je to co dává Kosmické hře smysl" - pak je nutno uznat, že tím skutečně trefil do černého.

Právě tohle je ten aspekt, který je principiálně nepřijatelný jak na křesťanství, tak i na taoismu: naprosté znehodnocení, degradace významu člověka.

To transcendentální bytí (ať už ho nazveme Bůh, Kosmický řád či jakkoli jinak) je tu prezentováno jako něco principiálně naprosto soběstačného, dokonalého, o sobě absolutního a dovršeného, co toho nicotného lidského červa vlastně vůbec nemá zapotřebí pro věčné existování ve své totální dokonalosti.

Právě tohle jedinečným způsobem rozpoznal Hegel: že bez celého toho vezdejšího, materiálního světa (vrcholem jehož vývoje je ovšem sám člověk) to údajné Absolutno zůstává jenom tou čirou (logickou) zákonitostí, ale nikdy se nestane skutečným vědomím, skutečným duchem.

Ale ta "náruč Smyslu" - ano, to je přesně ono, sám jsem to chtěl dnes ještě zmínit, jak křesťanství tak i ty východní spirituality nakonec přes všechny vzájemné rozdíly mají jedno společné, totiž že Nejvyšší smysl je všude jinde jenom ne u samotného člověka, a že tady opravdu někde čeká ta "Velká náruč", do které postačí se jenom uchýlit, spočinout v ní, a člověk sám se už nemusí o nic starat, už nemusí nic hledat. Veškerá životní nejistota rázem mizí, a je možno se oddat věčné blaženosti.

Ano, jej to dozajista velice svůdný obraz, tato představa všeobjímající a veškerý myslitelný smysl bytí poskytující Velké náruče; ale při pohledu na toto svádění by i zde Ježíš Nazaretský dost možná hněvivě vzkřikl: "Satane, jdi mi z očí!..."

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 8.Ledna 2019, 11:52:33

Máte pravdu, pane Poláčku, že Židé očekávali Mesiáše politického. Ježíš však neodmítal (ani v Markově podání), že je Mesiáš, očisťuje jeho náplň spojením s podobou Syna člověka. Chápu, že racionalistické datování evangelií Vám vyhovuje (nemusíte Ježíše přijmout odvoláváním se na to, že to není pravý Ježíš, eventuelně nevíme jaký vůbec je ten pravý atd.), ale je nesmyslné, aby, jak píšete " tato role (Mesiáše) mu byla přiřčena až po jeho smrti, jeho následovníky, kteří se na rozdíl od něj nechali právě svést tím vnějším leskem obnoveného Davidova království." Tedy v době, kdy křesťanství už bylo mezi pohany a Davidovo království, zvlášť po zničení Jeruzaléma, vůbec nepřicházelo v úvahu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Jirkovi Úterý, 8.Ledna 2019, 12:08:55

Ten vesmír lidé před dvěma tisíci lety samozřejmě neviděli našima očima. Neměli ponětí o velkém třesku, galaxiích, černých dírách a jiných fyzikálních teoriích. Vesmírný řád vnímali jako harmonii – slunce vychází, jde k poledni, zapadá, hvězdy opisují své dráhy, řeky sledují svá koryta atd. Všechno má své místo a člověk v tom všem také. Prostě do toho měl nějak logicky zapadat, měl být tam, kde je jeho místo, slušně se chovat a a dělat to, co se od něj očekává. Badiou o tom píše jako o „dobrotivém řeckém kosmu“, který narušila ta Událost s Ježíšem, který v jistém smyslu spravedlnost nahrazuje milostí. Ale třeba i staří Číňané ctili kosmický řád – Nebesa, což byl jakýsi neosobní bůh. Buddhismus uznává karmu, což je součást toho kosmického řádu.

Domnívám se, že existuje určitá podobnost myšlení řeckých, tedy antických pohanských filosofů s tím východním myšlením. Původně jsem chtěla i zmínit některé antické filosofy, ale nechtěla jsem se do toho zbytečně zamotávat, zvlášť v tak krátkém textu. Navíc dnes „letí“ spíš ten buddhismus a ezoterika než třeba Seneka . Já samozřejmě nemohu tvrdit, že znám do hloubky východní myšlení (o taoismu toho vím pramálo). Proto jsem si záměrně vybrala příklad toho samuraje, abych jeho cestu (myslím, že opravdu používají slovo cesta) srovnala s cestou křesťana. Přičemž až do současnosti bylo křesťanství, myslím, zřídkakdy chápáno jako cesta jednotlivce.

Domnívám se, že buddhismus má spíš tendenci nás vést pryč z tohoto světa, který nemá smysl, zatímco křesťanství ne. Ano, Bůh dává člověku a světu smysl. Ale proč si myslíš, že je lepší žít beze smyslu? Pokud někdo nalézá smysl v buddhismu, neberu mu ho. Já si naopak myslím, že lidé, kteří ztratí smysl života, jsou na pokraji sebevraždy. Křesťan chápe život (byť těžký) jako Boží dar, ne jako trest. Svět přece můžeme postupně zlepšovat, aby byl lepším místem k životu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 8.Ledna 2019, 12:43:10

Mimochodem, jestli se jedná o tohoto Grofa, tak s tím nesouhlasím. https://www.krajskelisty.cz/stredocesky-kraj/17970-lsd-zkusil-i-gott-slavny-psychiatr-haji-psychedelika-drogy-ano-ale-pod-dohledem.htm
Marx odmítl křesťanství jako opium lidstva a nová levice nahradí křesťanství drogami?

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Středa, 9.Ledna 2019, 09:36:24

Co se toho Grofa (a drog) týče: právě proto jsem napsal že vůči němu (a nejen proto) pociťuji nedůvěru; ale s tím zmíněným výrokem měl nicméně velkou pravdu. (Pokud ho tedy myslel přesně v tom smyslu, jak byl citován.)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Mesiáš, Syn člověka a Ježíš Středa, 9.Ledna 2019, 09:49:7

No ano, pane Pospíšile, je nutno konstatovat že ohledně toho "Mesiáše" v souvislosti s Ježíšem došlo přinejmenším ke zmatení pojmů.

Jak řečeno ti úplně první křesťané chápali Ježíše především (nebo přinejmenším do značné míry) jako toho obnovitele legendárního Davidova království. No a protože tento Obnovitel nese v judaistické tradici označení "mesiáš", tak oni i Ježíše obdařili tímto titulem. A zřejmě si vůbec nedokázali uvědomit, do jak příkrého rozporu se dostali s tím, co Ježíš sám hlásal, a jak se sám viděl.

Je ovšem nutno uznat, že v dalším rozvoji křesťanství bylo toto nedorozumění korigováno alespoň v tom smyslu, že Ježíšovi sice zůstal ten - o sobě naprosto nepřípadný - mesiášský titul; ale ty atributy kterými byl v křesťanské víře a teologii vybaven, ty se opravdu mnohem více blíží tomu Synu člověka, s kterým se Ježíš sám cítil nějakým způsobem spřízněný, případně přímo totožný.

Vůbec v průběhu - a vývoji - křesťanství v ohledu christologické titulatury došlo k velkým posunům, Ježíšovi byly přisouzeny tituly kterých on sám nikdy pro sebe neužíval (Syn boží, Spasitel, Mesiáš...); zatímco právě ten titul, který on ve spojitosti se sebou užíval, tedy Syn člověka, tak právě tento titul upadl zcela do zapomnění.

Je to - opět - jeden příklad toho, jak ideje, pokud už jednou vstoupily do lidského světa, mají svůj vlastní samopohyb, svůj vlastní vývoj, a nabývají takových podob a forem, nad nimiž by jejich vlastní zakladatelé mnohdy jen nevěřícně potřásali hlavou.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Paralely mezi křesťanstvím a východní spiritualitou Středa, 9.Ledna 2019, 10:40:30

Ano, ty paralely mezi západní (jmenovitě křesťanstvím) a východní spiritualitou jsou mnohdy skutečně až ohromující. Tuto neuvěřitelnou podobnost je možno vysvětlit dvěma způsoby: za prvé, ta oblast evropského Středomoří a oblast Asie nebyly od sebe už tehdy nijak hermeticky oddělené; existoval čilý obchodní styk, a spolu s tím i výměna myšlenek, idejí.

A za druhé: tato podobnost není nakonec nijak příliš překvapující, náboženství je vždy způsob, jak člověk hledá odpověď na základní, palčivé otázky své existence na tomto světě. A protože tyto otázky jsou nakonec všude stejné, pak i odpovědi se ve svém jádru nakonec liší mnohem méně, než jak by se napohled zdálo, z rozdílnosti vnějškových forem toho či onoho způsobu spirituality.

Abychom si plně osvětlili ty společné momenty mezi křesťanstvím a dejme tomu buddhismem, musíme jít ale v obou případech ještě o jeden krok zpátky.

Buddha navázal v prvé řadě na předcházející upanišádovské texty, především na ty Jadžňaválkjovy.

Jadžňaválkja říká: život na této zemi je tak těžký, tak bolestný, tak plný utrpení, že vlastně vůbec nestojí za to, aby byl žit. Skutečného štěstí je možno nalézt pouze u Boha (respektive Božství) Bráhmy. To jediné co tedy člověk může rozumně učinit je to, zbavit se svých vazeb na tento vezdejší svět, a spirituálně se spojit, sjednotit s Bráhmou.

Už tady tedy vidíme zcela zřetelné elementy buddhismu. Buddha ovšem ještě radikalizuje tento náhled; podle něho je iluzí nejen tento vezdejší svět (tj. iluzí ve smyslu, že by mohl přinést člověku skutečné naplnění, skutečné štěstí) - ale podle Buddhy je stejně takovou iluzí i víra v Boha. Tento bráhmanský Bůh, to je daleko spíše jenom nějaká ryze duchovní, neosobní substance, která sama nemůže přinést nijaké naplnění.

Z toho pak vyplývá Buddhovo radikální řešení: odpoutat se od vezdejšího světa naprosto, zpřetrhat s ním veškeré vazby; pouze v této naprosté odloučenosti od tíže světa a života vezdejšího je možno nalézt konečné osvobození, věčné spočinutí v nirváně.

------------------------------------

Tolik tedy buddhismus a jeho kořeny. Křesťanství - jak už jsem uvedl minule, to zase vyrůstá (vedle judaismu) především z helénistické gnóze.

A je to právě tato gnóze, která vykazuje až neuvěřitelnou podobnost s těmi upanišádovskými duchovními texty. I tady platí ten základní moment, totiž že vezdejší svět a život jsou těžké až k neunesení; a že jediné pravé východisko spočívá v duchovním splynutí s Bohem.

Přičemž tento gnostistický Bůh nese jméno "Nús" - což je fakticky pojem z řecké filozofie, a znamená něco takového jako "kosmický duch", respektive "kosmické vědomi".

Tento Bůh Nús je zároveň Bohem-Otcem, který vysílá svého Syna jménem Logos k lidem, aby je poučil o pravém stavu věcí. Tedy aby jim přinesl to pravé poznání (gnósis) o tom, že jedinou pravou cestou člověka je odpoutání se od pozemského života, a splynutí s tímto ryze duchovním, filozofickým Bohem jménem Nús. Tento Syn-Logos tedy s p a s í (!!) lidstvo tím, že mu ukáže pravou cestu k Bohu.

Takže jak řečeno to řecké gnostistické náboženství je vzniklo vlastně zbožštěním původně ryze filozofických pojmů logos a nús. Přičemž "logos" znamená fakticky totéž co nús, znamená stejně tak kosmický řád, kosmickou moudrost. Tyto dva pojmy se od sebe mohou lišit v určitých akcentech; ale stejně tak byly v řecké filozofii používány paralelně vedle sebe, víceméně v tom samém smyslu. Že gnostici z toho jednoho pojmu udělali Boha-Otce a z druhého Boha-Syna, bylo tedy počinem značné svérázným.

V každém případě ale ten Bůh-Syn Logos dospěl ke značně vysokému stupni uctívání, především v oblasti přední Asie - tedy přesně v té oblasti, kde byly usídleny i mnohé prvokřesťanské obce. (A v té samé oblasti se pohyboval Pavel, a zřejmě tak zde i vzniklo přinejmenším jedno z evangelií.) Tady je tedy možno nalézt vysvětlení toho, proč i v křesťanství byl posléze Ježíš spojen s oním "Logem". A že se stal "Spasitelem", který přinesl lidstvu osvobozující boží zvěst.

Takže jak snadno vidíme, ta paralela respektive podobnost mezi helénistickou gnózí a mezi těmi upanišádovskými texty, které předcházely buddhismu, je skoro stoprocentní.

Poněkud rozdílný je ale další vývoj. Jestliže jak řečeno Buddha řešení vidí v naprostém oproštění a vyvázání se ze světa, který je chápán jako bezcenný, pak křesťanství (které z gnóze přebírá celý ten model Otce-Boha a Otce-Syna, i včetně oné funkce Logu, přiřčené Ježíšovi) - tak křesťanství sice také zůstává u přesvědčení, že ten svět vezdejší (lidský) je v porovnání se světem božským jenom druhotný, že nemá (ten lidský svět) žádnou vlastní hodnotu; nicméně křesťanství neutíká před vezdejším světem tak daleko a tak radikálně jako buddhismus. Tím že křesťanství svět prohlašuje za dílo boží a toto dílo (spolu s judaismem) prohlašuje za dílo "dobré", pak sice i zde platí, že skutečného a dokonalého štěstí je možno dosáhnout až u samotného Boha (tedy vlastně až po smrti); ale na straně druhé je možno se k Bohu a jeho dobrému dílu se přimknout, přihlásit už za pozemského života, a tím dosáhnout alespoň určitého stupně smysluplné a šťastné existence.

Na straně druhé ale nelze zapomenout na to, co je v křesťanství i buddhismu společné: totiž že tomu vezdejšímu světu, a tedy i samotnému člověku, není přiznáno ani právo, ani možnost samostatného, svébytného hledání a vytváření smyslu jeho vlastní existence. V buddhismu je tento smysl prakticky naprosto popírán; v křesťanství je přesouván ze země do nebes.

Jiří Karen - zaměstnaný včelař, Opava

Grof a psychadelika Středa, 9.Ledna 2019, 12:19:0

Co se týká Stanislava Grofa a psychologického oboru, který založil (a který je uznávanou větví objevující se například v učebnici Cyrila Hoschla), tam je to poměrně složitější.

Je to složitější i s těmi drogami. Rozhodně nelze psychadelické drogy rozšířující vědomí jako LSD házet do stejného pytle jako třeba heroin nebo alkohol. Psychadelika jsou zcela jiná kategorie, využívaly je přírodní národy, dokonce existují teorie, že zásadně přispěly ke vzniku lidské inteligence, dnes se zkoumá jejicich reálné využití v psychoterapeutické praxi, jsou na to desetiletí výzkumu...to téma je poměrně složité, nechci do toho zabředat.

Pokud by to někoho zajímalo, doporčuji nějakou knihu od Stanislava Grofa, třeba Kosmická hra. Mám dojem, při vši skeptičnosti, že je v ní mnoho opatrné pravdy. Je zde argumentováno vědecky, nicméně také s vědomím nejistoty pojmů a slov v "holotropních spirituálních otázkách".

Nevím, jestli je úplně autorsky v pořádku sem házet přímý odkaz, ale Kosmická hra je k dispozici ke stažení na takovém tom serveru, kam se "ukládá" všechno :)

Psychadelika nejsou opium. Naopak - můžou ukázat duchovní pravdu, člověka pozmění vnitřně...konzervativní předsudky zde nejsou podle mě na místě. Je to daleko daleko složitější...

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Ježíšovi byly přisouzeny tituly kterých on sám nikdy pro sebe neužíval (Syn boží, Spasitel, Mesiáš...)" Středa, 9.Ledna 2019, 12:24:16

Marek 14: Opět se ho velekněz zeptal: „Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného?“62Ježíš řekl: „Já jsem. A uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“63Tu velekněz roztrhl svá roucha...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 10.Ledna 2019, 07:24:25

Pokud je léčba psychedeliky dobrovolná a prováděna jen pod lékařským dohledem, pak jistě nelze nic namítat. Mně vadí spíš ten celkový příklon společnosti (zejména levice) k omamným látkám, propagace měkkých drog a tak. Já si nemyslím, že mají být zakázány. Ale proč jim přikládat takovou důležitost, propagovat je?
Já prostě nevěřím tomu, že je to dobré.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 10.Ledna 2019, 07:25:32

Ještě jsem chtěla dodat, že (osobní) Bůh člověku dává nejen smysl, ale také jistou ochranu, čili spásu, která začíná už na tomto světě.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Čtvrtek, 10.Ledna 2019, 13:22:43

Pane Nusharte, pokud chcete alespoň něco přejmout z toho střízlivého, textově kritického pohledu na evangelia, pak se v prvé řadě jednou provždy rozlučte s představou, že všechno co píšou evangelia je realita.

Pravý stav věcí je spíše zcela opačný: žádný z evangelistů nepsal své dílo s úmyslem podávat nějaké nezaujaté svědectví o Ježíšovi, jeho činech a jeho výrocích; naopak základní snahou každého jednotlivého z autorů evengelií bylo vylíčit Ježíše ve zcela určitých barvách, pod zcela určitým úhlem pohledu. A navíc: všichni čerpali ze zdrojů které byly stokrát ústně podané, tedy stokrát zkomolené. Takže daleko spíše je vždy nutno znovu a znovu prokazovat, že ten konkrétní výrok Ježíšův skutečně může víceméně odrážet realitu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Proč spasení? Čtvrtek, 10.Ledna 2019, 13:40:21

Před čím - a od čeho - vlastně chcete být "spasena", paní Hájková?...

Tohle a právě tohle je pro mě jednou z největších záhad: jak jsou lidé přímo posedlí svou touhou po "spasení".

A zdá se, že je to touha značně univerzální; už jsem jednou uvedl, že například podle jednoho buddhistického podání i sám Buddha (hned po svém zrození!!) prý prohlásil, že přišel na svět proto, aby ho "spasil".

To je samozřejmě naprosto očividný nesmysl; a sám Buddha se ve svých autentických kázáních nikdy do role nějakého "spasitele světa" nestavěl, stejně tak málo jako Ježíš.

Ale ukazuje to na jednu věc: jak lidé skutečně hluboce touží po "spasení". A hlavně po někom, kdo je "spasí". Po nějakém Velkém a Mocném, který svým činem, svou nadpřirozenou mocí zlomí všechno prokletí života vezdejšího (i zásvětného) nad člověkem, a člověk z tohoto aktu vzejde čistý, křišťálově ryzí, nezatížený žádnými problémy, žádnými obtížemi života pozemského.

Snad tedy opravdu za tou snahou po "spasení" stojí tato odvěká lidská touha zbavit se, osvobodit se od vší tíže života pozemského, a vznášet se v rajských výšinách beztížného a bezstarostného bytí...

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Čtvrtek, 10.Ledna 2019, 13:47:3

Historicky pochází ten institut či princip "spasení" v judaisticko-křesťanské tradici především od izraelské národní legendy o "záchraně z egyptského zajetí"; čili sám o sobě dosti profánní motiv.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Čtvrtek, 10.Ledna 2019, 13:55:43

Do stavu vznášení se v rajských výšinách beztížného a bezstarostného bytí se dostanou někteří jedinci postižení Alzheimerovou chorobou. Ne všichni, takže spoléhat na to nelze, ale jistá naděje existuje.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pane Poláčku Čtvrtek, 10.Ledna 2019, 15:23:3

uveďte tedy, prosím, nějaký ověřený zdroj, ze kterého je zřejmé to, co tvrdíte, že totiž Ježíš se sám za Mesiáše nepovažoval.

Ivo Horák - Praha 3

Minimalistický význam slova "spása" Čtvrtek, 10.Ledna 2019, 17:00:35

Raději mám starší biblické překlady, resp. nové mi přijdou příliš profánní. Takový "anděl" zní přece jen působivěji než "posel". Podobně je tomu se slovy "spása" a "uzdravení". Když však někdo před dvěma tisíci let řekl "salve!", myslel tím "buď zdráv!", tedy totéž, co si přejeme my.

Mám tedy za to, že toužíme-li po spáse (už) na tomto světě, chceme prostě, abychom byli (zachováni) při zdraví a rozumu. Abychom žili dobře, tj. zdravě a rozumně.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 10.Ledna 2019, 18:09:36

Tak já tady budu opět (už po několikáté) citovat ze svého článku Překonávat uzavřenost, který vyšel před časem zde na Referendu:
„Vykoupení, záchrana, spása – to jsou pojmy, které spolu úzce souvisí a jejich obsah lze vykládat různě. Spása původně neznamenala něco, co nastane až po smrti. Staří Hebrejci chápali spásu jako stav, který nám Bůh poskytuje už tady na zemi, žijeme-li s ním ve smíru. Spása v sobě zahrnovala myšlenku Boží osvobozující moci, která láme pouta pozemského útlaku a Božímu lidu dává svobodu. Spása se tedy týkala jak duchovního, tak i tělesného dobra. Měla znamenat vykoupení celého člověka (tedy i těla) a vlastně i celého tvorstva. Spása původně byla z tohoto světa. Spásu své zemi slibovali hebrejští, a pak i helénští králové. Myslelo se tím dlouhé období míru a blahobytu. Zásluhy za takové období spásy se přičítaly Bohu (a také lidem, kteří ho poslouchali). O takovou spásu by ateisté rozhodně měli stát.
Jenže časy se měnily a spása se postupně začala jevit jako něco, co se vymyká běžnému stavu společnosti. Jako by se její těžiště tím více přesouvalo na onen svět, čím bylo jasnější, že období spravedlnosti a pokoje na zemi je nedosažitelné. Nakonec všichni začali toužit jen po spáse v tomto smyslu“.
Je to podle mě naprosto jasné. Čím více se ukazovalo, že „dlouhé období míru a blahobytu, které zahrnuje „duchovní i tělesné dobro“ pro většinu lidí nepřichází, tím více se ta spása přesunovala na posmrtný život. Zcela logicky, protože na zemi to dobro nebylo možno nalézt.
Často ho není možné nalézt ani dnes, i když mír máme, blahobyt vcelku také. Ale to obojí je vlastně dobro tělesné. Ještě nám může scházet to dobro duchovní.
Spása je složitý pojem, který i různí křesťané chápou různě, a tak mnoho křesťanů vám třeba řekne, že jsou spaseni už teď, tady na zemi. Někteří to chápou tak, že jsou spaseni už teď, pokud jsou o své spáse pevné přesvědčení, odevzdali svůj život Bohu a vnitřně jsou proto zcela vyrovnaní. Mělo by to být viditelné i navenek.
Taky bych mohla ocitovat Anselma Grüna – to je takový duchovní popularizátor: "List Židům chápe spásu v Ježíši Kristu tak, že on jako náš předchůdce vstoupil do velesvatyně, do níž měl u Židů přístup pouze velekněz. Velesvatyně však už není vnější kamenný chrám, nýbrž svatostánek v nitru každého člověka. V naději jsme překročili práh svatostánku své duše, v němž existuje prostor svatosti a místo přebývání Boha. Nemají sem přístup mocnosti tohoto světa. Zde jsme chráněni před jeho vnějším terorem. Ve svatém prostoru se dotýkáme svatosti jež v nás přebývá. Dotýkáme se svého zdravého jádra, své skutečné osobnosti nenakažené hříchem. Naděje nás pevně ukotvuje v tomto prostoru."
Ano, řekla bych, že v našem nitru je posvátný prostor, skrze nějž navazujeme spojení s Bohem. Mocnosti tohoto světa (nebo nějací zlí lidé) nás mohou pochopitelně i zabít, ale do toho posvátného prostoru za námi vkročit nemohou. Čerpáme skrz něj sílu a vyrovnanost od Boha. V některých dobách se takto lidé upínali na určité ideje. Říkali si: mohou mě zabít, ale ideu nezabijí. Křesťan se však neupíná k ideji, nýbrž k Bohu.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Žít zdravě a rozumně" Čtvrtek, 10.Ledna 2019, 19:41:54

Řekl bych že dnes to má jiný význam než kdysi. Dnes pod tím spíše chápeme dodržování zdravé životosprávy (například nekouřit), žít rozumně pak znamená racionalizovat svůj život ve jménu co největšího užitku (prospěchu).

Spása je ale "uzdravení" ve smyslu "žít v souladu s dobrem".

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 10.Ledna 2019, 23:24:55

Spasit, stč. spásti vzali první překladatelé Bible Konstantin a Metoděj z pastýřského života. Dnes běžně se chápe jako dostat se po smrti do nebe. Být spasen. Proto raději používám slovo Zachránce a zachránit. Zachránit před sebou samým (jak Vám to přeji, pane Poláčku!). Zachránit ve všech možných způsobech. Zachránit tento svět. I to chce Ježíš. - Můžete říct, že o tom Ježíš nikde nemluví. Nemluví ani v Pavlovských termínech: Jsme jedno Tělo. On je Hlavou jednoho těla. K určitým důsledkům docházíme, když začínáme chápat, proč Ježíš přišel a co chce udělat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Zachránit před sebou samým Pátek, 11.Ledna 2019, 10:41:8

No dobře - já jsem tu věc vlastně nechtěl hnát až takto na hranu, ale když už to bylo vysloveno i ze strany samotných křesťanů, pak tedy snad bude možno se o tom zmínit.

Když jsem totiž - jmenovitě paní Hájkové - položil otázku, před č í m vlastně chce být "spasena", byl jsem přitom veden právě tím pocitem, že konec konců za touto žhavou touhou křesťanů po spáse stojí snaha utéct, uniknout sám před sebou. Před svým vlastním životem. Před - nepochybnou - tíží našeho vezdejšího žití. A především - uniknout před pocitem prázdnoty.

Před pocitem prázdnoty, před pocitem neexistence smyslu vlastní existence, vlastní přítomnosti na tomto světě.

Jistě, tento svět a tento život na nás mohou uvalit velkou tíhu; a především hledat smysl vlastního bytí právě v současném přetechnizovaném a zmechanizovaném, dehumanizovaném světě může být opravdu záležitostí krajně nesnadnou. Z čistě objektivního hlediska je tedy možno pochopit, že velmi mnoho lidí se pokouší tento pocit prázdnoty vlastního žití naplnit obsahy z jiných sfér. Ze sfér, které jsou tradičně označovány jako "duchovní".

Ale i v tomto případě by bylo přinejmenším poctivé říci: ano, j á nenalézám smysl ve vezdejším světě, a proto se ho pokouším nalézt někde jinde, v jiných sférách.

Ale takovéto osobní doznání (či vyznání) je něco naprosto jiného, nežli ukázat prstem na tu či onu historickou postavu a prohlásit: "To ON nás jednou provždy spasil!"

Protože v tom prvním případě to zůstáváme stále my sami, kdo za toto své hledání přebíráme odpovědnost, kdo stále znovu musíme hledat a přezkušovat, co je pravé a co je jenom zdání, zda to co nacházíme má opravdu potenciál vnést do tohoto světa smysl, a co je naopak jenom lacinou útěchou.

Ano, takovouto "záchranu před sebou samým", před pocitem prázdnoty a marnosti své přítomnosti v tomto světě zcela explicitně nabízí buddhismus. A nabízí ji i křesťanství - v tom modelu, ve kterém navazuje a který přebírá od helénistické gnóze.

Ale - takovýto únik a takovouto útěchu nepřinášel samotný Ježíš. Těžiště Ježíšova působení, Ježíšových kázání bylo v tom, že před člověka stavěl ú k o l y, povinnosti; a ne v tom, že by mu nabízel nějakou (lacinou) útěchu či "spásu". Ježíš se vůbec nezaobíral existenciální prázdnotou vezdejšího žití; Ježíš žádal po člověku, aby o n s á m dodal svému vezdejšímu žití smysl, tím že se bude chovat řádně a mravně, v souladu s Boží vůlí. Bůh zde působil - jenom - jako nejvyšší instance pro posouzení (a souzení) toho, co je a co není dobré; ale to vlastní dílo byl povinen vykonat sám člověk.

Jednou jedinou větou řečeno: "spasit" v daném smyslu se musí nakonec člověk sám; nikdo jiný to za něj definitivně neudělá, a udělat nemůže.

A vlastně vůbec nesmí; protože v tom okamžiku kdyby toto dílo vlastního osvobození, vlastního naplnění za člověka začal provádět někdo jiný - v tom samém okamžiku by se z toho stalo něco nepravého.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 11.Ledna 2019, 11:24:48

Utéct, uniknout, to jsou termíny patřící spíš k buddhismu.
Křesťanský termín je svoboda, osvobodit se. Pravda vás osvobodí, řekl Ježíš. Chesterton postřehl, že heretik se pohybuje v kruhu. A neplatí to jenom o hereticích. Každý, ke svému osvobození potřebuje vnější popud, aby vyšel ze svého kruhu. Nic nepravého v tom není. Je to nutnost. A pro tuto nutnost přišel Ježíš.
Bylo by toho víc k rozebrání. Žádná laciná spása; samozřejmě, že to musí udělat člověk, ale v tom okamžiku pozná, že to byl Bůh, kdo to udělal; hledání pravdy je často bolestné a nesnadné; křesťanství a víra k Ježíšovi nezbavuje člověka plnosti života; a to stálé vnucování helénismu do křesťanství je taky takový bludný kruh.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Svatyně v našem nitru Pátek, 11.Ledna 2019, 11:38:13

Paní Hájková, v první části Vašeho vysvětlování smyslu termínu "spása" v křesťanství v zásadě jenom potvrzujete můj sekulární náhled, totiž že se jedná v prvé řadě o záležitost pragmatickou, neřkuli přímo utilitaristickou. Člověk touží po snadném, lehkém, vší tíže zbaveném žití - a v prvé řadě ve svém životě a světě bezprostředním, osobním a pospolitém; a když takovýto "rajský život" se nechce dostavit na tomto světě, pak si ho člověk náhradou hledá ve sférách jiných. Které jsou natolik vzdálené té vnější realitě, že jim nikdy není možno dokázat, že jsou jenom fiktivní.

Ale ta druhá část Vašeho líčení - tam už jsou momenty, které je zapotřebí brát vážně. Tedy kde líčíte tu "vnitřní svatyni" člověka. Ano, i ta má v prvé řadě ochrannou úlohu (jak sama uvádíte, před "terorem" toho vnějšího světa). Ale přece jenom nelze popírat, že je tady - v té "svatyni" - ještě něco více. "Dotýkáme se svého zdravého jádra, své skutečné osobnosti nenakažené hříchem."

Etty Hillesumová, mladá holandská židovská žena, která svou životní pouť skončila v Osvětimi, v jejích plynových komorách - její deníky z posledních let jejího života jsou mnohem méně známy nežli deníky Anny Frankové, ačkoliv líčí vlastně ten samý osud. Zřejmě je to z toho důvodu, že deníky Etty Hillesumové byly vydány až mnohem později, až v osmdesátých letech. Předtím se nenašel žádný vydavatel který by byl ochoten je vytisknout; snad proto, že ona v těchto svých denících až příliš otevřeně líčila své - mnohačetné - lásky.

Přitom ty deníky Etty Hillesumové (vydané jako "Myslící srdce") mají svou jedinečnou významovost v tom, že ona byla vzdělaná, velmi inteligentní žena, která svou osobní situaci, jako příslušnice židovského národa v dosahu smrtící nacistické moci, tuto situaci dokázala reflektovat prostřednictvím velmi pronikavých, hlubokomyslných úvah.

Postupem času se u ní zesiloval její vztah k Bohu - jakémusi ne zcela přesně definovanému bohu židovsko-křesťanskému.

A někde ke konci svých deníkových záznamů - když už se tragický konec rýsoval čím dál tím neodvratněji - si na adresu Boha (či své víry v něj) zapsala dva základní momenty.

"Všechno co učiníš, je dobré".

"Jako 'Boha' označuji to, co je ve mně to zcela nejhlubší."

Co je ve mně to zcela nejhlubší - to by odpovídalo té Vaší "svatyni", paní Hájková; a v tomto smyslu bych skutečně dokázal akceptovat to, co je obecně spojováno se jménem, s představou, s bytostí Boha.

Pokud to vztahování se k Bohu člověku může být nápomocno k tomu, nacházet a pěstovat "to nejhlubší" v sobě - pak proti tomu není možno mít žádných námitek.

Jenže - stále se tady v pozadí vznáší i ten druhý záznam Etty Hillesumové: "Všechno co učiníš je dobré."

Už se nikdy nedozvíme, zda si tato tragickým osudem postihnutá židovská žena tuto svou hlubokou víru v bezpodmínečné dobro Božího konání udržela i tváří v tvář plynovým komorám smrtící nacistické mašinérie; ale lze o tom mít zcela závažné pochybnosti.

To je právě ten druhý, už mnohem méně přijatelný aspekt víry v Boha: únik do fikce. Únik do té víry, že je zde nějaký "dobrotivý Velký Otec", který za nás a pro nás všechno zařídí, všechny nás spasí, který je nám jednou provždy zárukou přítomnosti nezpochybnitelného Dobra v tomto světě.

Ano, je možno pochopit - a zcela bezpodmínečně respektovat - když někdo ve stavu akutního osobního ohrožení hledá poslední stéblo naděje v tomto přimknutí se k nějaké Absolutní, veškerým zlem tohoto světě nedotčené bytosti. Ale nedá se nic dělat: znovu a znovu se ukazuje, že toto upnutí se k této bytosti je pouze únikové, že moc jejího Dobra je pouze fiktivní.

A že my v té míře, v jaké v ni přenášíme naše naděje v naši spásu - že v té samé míře na ni přesouváme naši vlastní odpovědnost za tento svět, za jeho reálné přetvoření ke skutečnému dobru.

Takže: co se té "svatyně v našem nitru" týče - v pořádku; ale pokud za touto svatyní stále stojí víra v to, že nakonec za nás veškeré dílo vykonají jakési všemocné nebeské bytosti - ne, v tomto smyslu nelze tu víru ve "spásu" přijmout.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Bludné kruhy Pátek, 11.Ledna 2019, 11:43:0

Já takové "bludné kruhy" právě naopak znovu a znovu nacházím v křesťanství, pane Pospíšile.

Samozřejmě ne všem, co souvisí s křesťanstvím. Bylo by možno říci: těchto "bludných kruhů" je o to méně, čím více se v křesťanství ještě uchovává zcela původní Ježíš.

Jenže křesťanství samo jako takové se konstituovalo právě až p o Ježíšovi; a vytvořilo si své vlastní články víry, svá vlastní nezpochybnitelná dogmata - a právě to jsou pak ty "bludné kruhy".

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pátek, 11.Ledna 2019, 11:55:5

Pane Nusharte, pochopte konečně jednou: vůbec n e e x i s t u j í jakékoli "ověřené zdroje" o Ježíšovi. Všechno co něm máme uchováno jsou pouze v y p r á v ě n í, podání z druhé, třetí či páté ruky. (Jenom jeho samotná existence může být považována za relativně objektivně ověřenou, od jednoho římského a jednoho židovského historika.)

Není nic - ani jedna jediná věta v evangeliích - kterou by bylo možno vzít jako autentickou zprávu o Ježíšovi, pokud tato věta nedokázala s úspěchem projít kritickou textovou a historickou analýzou.

Už jsem vyložil - a doložil - že v judaistické tradici ta postava Mesiáše principiálně není kompatibilní s postavou Syna člověka.

Je mimo pochybnost, že Ježíš sám se cítil být nějakým způsobem v blízkosti této postavy "Syna člověka". Těch jeho příslušných zmínek a výroků v tomto směru je v evangeliích tolik, že není možné je rozumně zpochybňovat.

Kdyby se tedy Ježíš náhle začal prohlašovat za Mesiáše - pak by tím popíral sám sebe, svou roli jakožto "Syn člověka". Pokud Vy tedy chcete setrvávat na tom, že se za Mesiáše přesto považoval - pak by tedy bylo na Vás, abyste toto své tvrzení nějakým způsobem dokázal. Důkazní tíže leží u Vás, ne u mě.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Poláčkovi Pátek, 11.Ledna 2019, 11:59:29

"Spasit se musí člověk sám, nikdo jiný to za něj udělat nesmí, protože v tom okamžiku, kdy by to za konkrétního člověka začal provádět někdo jiný (jiný člověk, jiná skupina lidí) - v tom samém okamžiku by se z toho stalo něco nepravého."

Ano, to je přesně to, co Vám vytýkám, to je také důvod toho, proč mě nemáte rád: Vy sám, ani nějací jiní (mravně nadprůměrně vyspělí) lidé nikoho druhého - natožpak celý svět - spasit nemohou!

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pátek, 11.Ledna 2019, 12:07:27

Mimochodem, pane Pospíšile, jedním z těch "bludných kruhů" křesťanství je právě to, že si dodnes nedokáže přiznat ten zcela základní fakt, že celé to schéma "Bůh-Otec a Bůh-Syn" nemá se samotným Ježíšem co dělat, ale že je skutečně až importem z řecké filozofie a řecké teologie.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pátek, 11.Ledna 2019, 12:13:17

Pane Nusharte, já jsem skutečně nepřišel nikoho "spasit", a ani to nemám v úmyslu.

Pokud je něco mou ambicí na tomto světě, pak je to pouze to, tomuto světu (a jeho obyvatelům) ukazovat nepravdu a faleš jejich stávajících názorů, jejich postojů, jejich dogmat, jejich ideologií.

A - budiž - v optimálním případě přes toto demaskování falše směřovat k nalezení pravdy, a tedy i řádného a spravedlivého uspořádání tohoto světa.

-----------------------------

Mimochodem: nakonec o nic jiného neusiloval ani samotný Ježíš. Jak už bylo řečeno: on sám nepřišel nikoho "spasit"; on jenom lidem své doby ukazoval nepravost a nepravdivost jejich způsobu žití a jednání.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Ad důkazní tíže: Pátek, 11.Ledna 2019, 12:23:2

Bezprostředním důvodem Ježíšova ukřižování bylo jeho rouhání.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Pátek, 11.Ledna 2019, 13:15:34

Jestliže se má spasit každý sám, pak je zcela namístě říct i to známé pravicové heslo: ať se každý stará sám o sebe.
Nebo ne?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Poláčkovi Pátek, 11.Ledna 2019, 15:40:1

Pokud je Vaší ambicí ukazovat lidem nepravdu a faleš jejich stávajících názorů, postojů, dogmat a ideologií a přes toto demaskování falše je směřovat k nalezení pravdy - tedy nakonec k řádnému a spravedlivému uspořádání světa, pak si myslím, že takového cíle nelze dosáhnout formulacemi tohoto typu:
"V boji o humanismus neexistuje rovnost, vy se z té komunity sobě rovných vydělujete sám svými názory a je jen na vás, abyste do ní byl opět přijat. Do té doby budete vystaven ostrým útokům."

To je přece klasický příklad mocenského a nikoli názorového ovlivňování. Pokud však chcete - podle vlastních slov - usilovat o stejnou věc, jako samotný Ježíš, pak tady vězte, že on sám mocenského nátlaku nepoužíval a nikoho z "komunity sobě rovných" nevylučoval, dokonce ani Jidáše ne.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Nusharte, Pátek, 11.Ledna 2019, 17:02:3

něco vám poradím.
Vy jste naštvaný, že vás členové klubu "Za boj o humanismus" nevzali mezi sebe, protože se jim nelíbí, co jste o nich vykládal, a neberou vaše řeči jako plnoprávné příspěvky do spolkové diskuse.
Založte vlastní klub, nazvěte ho "Klub sobě rovných" a staňte se předsedou.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Zemanová, Pátek, 11.Ledna 2019, 17:39:53

z citace pana Poláčka nemůžete usuzovat na mé pocity.

Jinak si myslím, že tím tématem k diskusi se stávám spíše já sám, než že bych o někom něco vykládal.

Ale já hlavně členem klubu "Za boj o humanismus" být vůbec nechci, já chci diskutovat s lidmi, kteří mají jiné názory než já, jinak by ta diskuze neměla ani žádný smysl. Žádný vlastní klub tedy zakládat také nechci.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Ale kdybych si z toho multikulturalismu - s dovolením - udělal trochu legraci, paní Zemanová, Pátek, 11.Ledna 2019, 19:10:48

vyhrazuji si tedy právo být v té vaší (hodnotové) partě rovnoprávným zrádcem a vy mě nesmíte diskriminovat:-) (Zákony samozřejmě budu dodržovat jako každý a také jako plnoprávný občan budu tlačit na jejich změnu, aby více vyhovovaly mým kulturním zvyklostem.)

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pátek, 11.Ledna 2019, 19:51:48

Můžete dát do stanov toho vašeho Klubu sobě rovných, že žádný člen nesmí mít stejné názory jako jiný člen. Pak budete mít zaručenou diskusi s lidmi různých názorů bez toho, že by byl některý diskriminován.
Nezní to lákavě?

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 11.Ledna 2019, 21:34:56

Souhlasím s Vámi, pane Poláčku, že se převážné dnešní křesťanství utvářelo samostatně, není totožné s tím, co zamýšlel Ježíš. Jenže Vy tyto změny, toto zjinačení, pod vlivem různých vykladačů, kladete už do evangelií. Nevidím jinou možnost než nemyslet na všechny ty teorie a naprosto bez předsudků si znovu pročíst evangelia.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Zemanové Pátek, 11.Ledna 2019, 22:09:12

A není tedy jednodušší prostě žádný klub nezakládat a s lidmi různých názorů diskutovat rovnou? Jediný problém je, že oni se budou té diskusi s jinak názorově orientovanými lidmi bránit - možná mají nějakou "jinonázorofobii", a proto budou patrně ty lidi s menšinovou názorovou orientací urážet. Takže lepší než zakládat klub bude uspořádat třeba nějaký pochod hrdosti na své menšinové názory.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Nusharte, Sobota, 12.Ledna 2019, 09:37:13

než někoho obviníte, že uráží nositele menšinového názoru, přesvědčte se, jestli náhodou nejde o prosté oponování většinovému názoru.
To, že se člověk na nějakém konkrétním místě ocitne v pozici, že s ním ostatní nesouhlasí /a bere tuto pozici úkorně/, neznamená, že by se ve většině hospod nedočkal potlesku.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 12.Ledna 2019, 13:05:33

Křesťanství a socialismus spolu souvisí víc než si kdo myslí. Proroctví a Ježíš jsou totiž zcela jasně na straně utlačovaných. Četla jsem o tom o tom v knize "Království Boží v dějinách" od Benedicta Viviana. Autor knih píše:
„Proto se v 19. století objevil Friedrich Nietzsche jako zakladatel nové pohanské ideologie, která zadrží postup socialistů. Nietzsche byl génius, byť pomýlený a na sklonku života úplně šílený. A jako génius dokázal nahlédnout hluboko pod povrch problému. Zjistil, že problém spočívá v eschatologii, ve víře v zacílení a ve smysl historického procesu. Dokud budou lidé z nižších vrstev věřit v lepší budoucnost, ať už pochází od Boha, přírodního vývoje, osvíceneckého pokroku nebo společenské revoluce, nespokojí se prostě se svým místem. S jasnou myslí vyťal problém u kořene a zcela ho oprostil od veškeré ideologie. Zavrhl křesťanství jako náboženství otroků, které vyjadřuje jenom předsudky podřadných vrstev. Nietzsche oslavuje bojeschopnost, hrdinskou odvahu a vůli zbavenou morálky, vítá sociální darwinismus „přežití silnějšího“. Vše směřuje k nadčlověku. Křesťanství je třeba nahradit návratem k pohanství, klasickým pohanským mýtem o věčném návratu všech věcí a pesimistickým teutonským pohanstvím soumraku bohů (Wagner). Löwich poznamenal, že klasické pohanství bylo šťastné a bez eschatologie (vždyť si nedokázali představit nic lepšího).
Ale Nietzscheho neopohanský mýtus neměl radostnou tvář, sám ho s hrůzou nazývá „smrt Boha“. My bychom spíš řekli smrt naděje na lepší budoucnost.“

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Ještě dodatek Sobota, 12.Ledna 2019, 13:31:15

Není ani tak důležité, jak to kdo myslel, ale určující je, jak to kdo pochopil, a jak s tím, co pochopil, v praxi naložil.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Sobota, 12.Ledna 2019, 14:10:37

Paní Hájková, formulace "já sám" má dva zcela odlišné významy: jednou ve smyslu "já jako individuum, bez ohledu na všechny ostatní", a za druhé "já to učiním sám, svým v l a s t n í m počinem, v rámci své vlastní odpovědnosti".

"Pravicový" je jenom ten první význam.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Ježíš a vylučování Sobota, 12.Ledna 2019, 14:13:4

Pane Nusharte, Ježíš z n o v u a z n o v u své soukmenovce postihoval hrozbou pekla a "hněvu Otce nebeského". Jinými slovy, ty kteří nebyli ochotni chovat se mravně řádně, ty striktně vylučoval z komunity "božích dětí".

A ta biblická historka se "zradou Jidáše" je od samotného počátku naprosto nesmyslná, to jsem vyložil už několikrát.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Vývoj raného křesťanství Sobota, 12.Ledna 2019, 14:29:55

Ale jistě, pane Pospíšile, že toto "zjinačení" původního Ježíše ve směru k pozdějšímu křesťanství prolíná už evangelii.

Především evangelium Janovo - to není fakticky vůbec ničím jiným než tímto "zjinačením", to je přetvořením Ježíše pod jednoznačným vlivem helénistické gnóze.

Ale už i v synoptických evangeliích k tomu "zjinačení" zcela jednoznačně dochází, už ti zcela prvotní křesťané s tímto novým výkladem Ježíše začali.

Toto předefinování Ježíše (a tedy vývoj raného křesťanství) je možno velmi přibližně rozdělit do tří fází:

V první fázi ta prvokřesťanská komunita která se uchovala po smrti Ježíše, tak ta ho prohlásila za Mesiáše - právě v tom smyslu o kterém tu byla řeč, oni skutečně očekávali že se ve vší slávě zjeví snad už příští ráno, a obnoví legendární říši Davidovu.

Poté co se ukázalo že to s tím příchodem Mesiáše zřejmě nebude tak aktuální, pak ta víra v tento příchod sice nebyla v zásadě vzdána, ale došlo k tomu zcela zásadnímu přelomu, tím že se prohlásilo, že tou "mesiášskou událostí" byla už samotná smrt Ježíše na kříži. A že až sestoupí na zem, tak tím jenom dovrší započaté dílo.

A až teprve ve třetí fázi pak dochází k dalšímu posunu, kdy Ježíšův příběh je pojímán jako od počátku mesiášský, kdy Ježíš se tedy narodil z Ducha svatého, že on sám je vtěleným Logem, že preexistoval u Boha, byl jím poslán na zem, stal se tělem, splnil své vykupitelské poslání, byl vzkříšen, sedí po boží pravici a jednou v slávě přijde k poslednímu soudu a nastolí věk boží slávy.

Právě tato třetí fáze je už silně poznamenána helénistickými, především gnostickými, náboženskými, vykupitelskými představami. Výsledkem této cesty je pak nakonec křesťanské dogma o Ježíšově božské a lidské přirozenosti.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Socialismus, křesťanství a Nietzsche Sobota, 12.Ledna 2019, 14:41:1

Ale jistě, paní Hájková, že socialismus a křesťanství spolu úzce souvisí; aniž by ovšem socialismus bylo možno redukovat na křesťanství, a aniž by křesťanství bylo možno redukovat (pouze) na sociální otázku.

Ale socialismus a křesťanství skutečně mají jeden rys společný: a sice právě tu dějinnou pasivitu, o které zde stále mluvím.

Nejen křesťané totiž nakonec pasivně spoléhají na to, že to rozhodující dílo za ně provede někdo jiný (Bůh, Ježíš...); nýbrž stejně tak i komunisté se nakonec spoléhali jenom na nějaký externí faktor. Totiž na jakýsi garantovaný automatismus dějin. V rámci kteréhožto automatismu jenom postačí povalit přežilý kapitalistický řád, zespolečenštit výrobní prostředky - a ten krásný, harmonický komunismus (toto sekulární "Království boží") nám tu propukne sám od sebe.

Právě toto pasivní spoléhání se člověka na nějaké vnější síly chtěl prorazit Nietzsche, tím že chtěl znovu rozpoutat oheň v samotném člověku. Ano, Nietzsche tento svůj projekt vyhlásil ve velice dramatické, přiostřené formě (která pak byla historicky zneužita nacismem) - ale nedá se nic dělat, ve věci samé měl velký kus pravdy. A na to bychom ani dnes neměli zapomínat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Sobota, 12.Ledna 2019, 14:42:42

Paní Zemanová, Vaše doporučení panu Nushartovi, jak definitivně vyřešit zdejší konfliktní stav, jsou skutečně vynikající. ;-)

"Pan předseda Nushart" - to by přece znělo nemálo hrdě, skoro jako u Gorkého...

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Člověk a Absolutno Sobota, 12.Ledna 2019, 14:49:8

A teď to celé trochu jinak.

Dostal jsem opět jednou přípis od jednoho čtenáře, který mi čas od času posílá velmi inspirativní komentáře k našim teologickým diskusím. Protentokrát mě inspiroval (či donutil?) k sepsání určitých úvah, které sice na straně jedné plně zapadají do našich polemik - ale na straně druhé se právě z těchto polemik (a jejich logiky) vymykají, respektive přímo vysvobozují.

Dospěl jsem tam proto k určitým závěrům, které by se v rámci zdejší kontroverzně vedené diskuse vlastně vůbec nedaly vyslovit. Z toho hlediska jim přikládám přece jenom určitou důležitost.

Pokud by tedy tyto mé úvahy někoho zajímaly, tady je link: https://jopol68.hpage.com/clovek-a-absolutno.html

Vzhledem k tomu že je ten text kopií z mého mailu, vyskytly se určité technické problémy s jeho převedením do konečné podoby. Ale důležitý zde bude asi především samotný obsah, méně už jeho forma.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 12.Ledna 2019, 15:20:58

Teď už nezbývá, pane Poláčku, než nemyslet na všechny ty teorie a naprosto bez předsudků si znovu pročíst evangelia.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Co je vnější? Sobota, 12.Ledna 2019, 20:20:0

Ad "spoléhání člověka na vnější síly":
Vůči člověku jakožto jednotlivci je i lidská síla jiných lidí úplně stejně "vnější" jako nějaká nadpřirozená síla nebo dějinné zákony.
Možná je problém právě v tom. Člověk prostě odhaduje, čeho jsou v dané době schopni druzí lidé.
Vy věříte ve schopnost osamělého jedince změnit svět, pane Poláčku? Jste takový voluntarista?
Kazatel by asi řekl, že je "čas boje i čas pokoje". Nebo něco podobného.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Zemanové a panu Poláčkovi Sobota, 12.Ledna 2019, 21:38:32

Myslím, že nikoho neobviňuji z urážení, jen říkám, zda prostě není jednodušší žádné názorové kluby nezakládat a diskutovat rovnou bez nich. A to, že se tomu lidé brání, je celkem pochopitelné - neradi totiž podstupujeme riziko, že bychom museli měnit svůj náhled na svět. Ten obraz světa, který si utvoříme a kterému pak věříme, může mít možná dvojí funkci: Jednak je odpovědí na naše hledání pravdy, a pak má také tu funkci, že kolem těchto navzájem různých skupinově sdílených obrazů světa vytváříme navzájem různá společenství, která si mezi sebou úplně nerozumí právě z důvodu odlišných představ o realitě světa. Vyměnit svůj obraz světa za jiný tedy vlastně znamená změnit svoji "kmenovou" příslušnost.

Požadavek diskutovat bez názorových klubů jako rovný s rovným je tedy požadavkem na zavedení univerzalismu.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Poláčkovi Neděle, 13.Ledna 2019, 08:25:32

"Ježíš z n o v u a z n o v u své soukmenovce postihoval hrozbou pekla a 'hněvu Otce nebeského'. Jinými slovy, ty kteří nebyli ochotni chovat se mravně řádně, ty striktně vylučoval z komunity 'božích dětí'."

--------------------------

Nevím, zda Vám dobře rozumím, pane Poláčku. Vzhledem k znění mojí námitky (Pátek, 11.Ledna 2019, 15:40:1), ve které kladu Vaši ambici do rozporu se způsobem jejího uskutečňování, se tedy domnívám, že na správnosti tohoto (z mého hlediska nesprávného) rozporu i nadále trváte, čímž mne - obrazně řečeno - postihujete stejně jako Ježíš hrozbou pekla, a protože i nadále nejsem ochoten chovat se "mravně a řádně", vylučujete mne z komunity lidí, kteří jsou si navzájem rovni.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 13.Ledna 2019, 10:37:17

Ježíšova věta "Bože odpusť jim, neboť nevědí, co činí" (jakož i jeho odpuštění vrahovi) jsou podle Pana Poláčka do evangelií zřejmě dodatečně vsunuté. Zatímco všechny Ježíšovy věty kárající jsou asi zcela autentické.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Neděle, 13.Ledna 2019, 13:58:45

Pane Pospíšile, tím kdo by si mě znovu přečíst evangelia bez vší předpojatosti - to znamená, bez vší zatíženosti starými dogmaty křesťanského katechismu - tak to jste, řekl bych, v prvé řadě Vy sám.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Bože odpusť jim... Neděle, 13.Ledna 2019, 14:15:57

Paní Hájková, podle všeobecně sdíleného soudu seriózního novozákonního výzkumu jsou v š e c h n y Ježíšovy výroky na kříži až pozdějšího data, to jest jsou mu až následně vloženy do úst v procesu tvoření křesťanských legend.

Za prvé: je opravdu extrémně nepravděpodobné, že by někdo, kdo jsa přibit na kříži prožívá poslední chvíle svých muk, přitom ještě dokázal formulovat nějaké teologické sentence jakéhokoli druhu.

Za druhé: neexistuje ž á d n ý svědek z Ježíšovy komunity, který by byl v blízkosti kříže, a mohl by tedy tyto - údajné - Ježíšovy výroky uslyšet a uchovat.

Za třetí: ohledně údajných "posledních slov Ježíše" si (jako obvykle) všechna evangelia navzájem odporují. Nejsou ani pouhá dvě evangelia, která by spolu navzájem souhlasila.

Za čtvrté: ten výrok "Bože odpusť jim..." je obsažen pouze v evangeliu Lukáše - ale n i k o l i v v jeho n e j s t a r š í c h verzích.

Takže ten výrok "Bože odpusť jim" můžete s klidem zapomenout; se skutečným Ježíšem nemá naprosto nic společného.

---------------------------------------

Co se toho odpouštění hříšníkům týče: o tom už jsme v minulosti vedli diskuse, na straně jedné Ježíš samozřejmě přichází s velmi silným impulsem "odpuštění" - ale na straně druhé je krajně příkrý vůči těm, kteří překračují jeho vlastní mravní zákon.

Velmi zkráceně by bylo možno říci: Ježíš je velice vstřícný vůči k a j í c í m se hříšníkům; ale je naprosto nesmiřitelný vůči z a t v r z e l ý m narušitelům mravního zákona.

---------------------------

Paní Hájková, až jednou nastane chvíle, kdy pan Nushart bude ochoten litovat své zatvrzelosti vůči trpícím tohoto světa (migrantům, sexuálně atakovaným ženám...) - pak i já k němu v tu chvíli dozajista zaujmu smířlivější postoj. Pokud by jeho pokání byl opravdu upřímné. Ale - do té doby nemohu jinak, nežli zůstat nesmiřitelným vůči amorálnímu charakteru mnohých jeho postojů a přesvědčení.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Vyloučení pana Nusharta Neděle, 13.Ledna 2019, 14:21:12

Pane Nusharte, já Vám peklem opravdu nehrozím - už proto, že na jeho existenci nevěřím.

Ale můj osobní názor je ten, že Vy kus toho pekla uchováváte někde hluboko ve svém nitru. A právě to Vás znovu a znovu nutí vyvádět ty Vaše psí kusy.

Vy nemáte odvahu postavit se tváří v tvář těmto svým vnitřním démonům; a tak místo toho raději démonizujete okolní svět, abyste mohl bojovat proti jeho démonům. To je vždy daleko snadnější. A pohodlnější.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Vnější síly Neděle, 13.Ledna 2019, 14:27:43

Převracíte celou záležitost, paní Hájková. Zase přesně v tom smyslu, který jsem Vám už jednou vytkl: význam "já sám z vlastních sil něco učiním" (to jest: nebudu se spoléhat na zázraky a mýtické bytosti) převracíte ve význam "já to provedu úplně sám (jakožto jedinec), bez pomoci všech ostatních.

Samozřejmě že ty "vnější síly", vnější faktory vždycky existují, a je s nimi vždy nutno vždy počítat.

Ale tady jde o to, jestli č l o v ě k jako takový převezme osud světa do svých vlastních rukou, anebo jestli se bude stále pasivně spoléhat na to, že toto dílo za něj vykoná někdo jiný, Bůh či automatismus dějin, či cokoliv jiného.

(Za podmínek liberální demokracie ostatně je projevem té samé pasivity člověka, když on tuto svou primární odpovědnost za stav světa přenese na profesionální politiky. Ti to stejně tak mají udělat "za něj".)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 13.Ledna 2019, 15:11:30

Jenže, pane Poláčku, člověk "jako takový" neexistuje. Existuji jen já, vy, on a další jednotlivci. Lidé prostě nejsou jedné mysli a nebyli ani dřív. Není to způsobeno tím, že je liberální demokracie.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 13.Ledna 2019, 15:34:35

Jak to, že nebyli u kříže svědci z Ježíšovy komunity. Lukáš píše: Všichni jeho přátelé stáli opodál, i ženy, které Ježíše doprovázely z Galileje a všechno to viděly.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 13.Ledna 2019, 19:39:36

Víte, pane Poláčku, já jsem přesvědčena, že Ježíš musel být nejen naprosto dokonalý člověk, ale zároveň Bůh. Jinak by to celé nedávalo smysl.
Oproti nám měl nespornou výhodu, například i v tom, že viděl lidem přímo do duše, aniž by tito něco řekli nebo napsali na internet.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Za podmínek liberální demokracie je projevem pasivity člověka, když on svou odpovědnost za stav světa přenese na profesionální politiky." Neděle, 13.Ledna 2019, 20:09:16

Jste tedy, pane Poláčku, pro přímou demokracii, nebo pro vládu moudrých?

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pondělí, 14.Ledna 2019, 11:41:41

Paní Hájková, "všichni Ježíšovi přátelé" se jak známo po jeho zatčení v panice rozprchli; a dokonce sám Petr ho (údajně třikrát) zapřel.

Že by tito jeho "přátelé" pak přišli k jeho ukřižování, a tím riskovali že taktéž skončí na kříži - to je skutečně extrémně nepravděpodobné.

Ženy - tam je to trochu jiné, díky tomu že ženy tehdy nebyly v politických záležitostech vůbec brány vážně, nebyly vystaveny takovému nebezpečí, a je tedy možné že tam skutečně nějaké byly; ovšem "opodál" (jak uvádí Marek, pozorovaly celou scénu "z dálky"), to jest natolik vzdáleny, že asi sotva mohly slyšet, co by umírající Ježíš snad mohl - nanejvýš - tiše zasténat.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Pondělí, 14.Ledna 2019, 12:21:18

Evangelium sv. Jana říká, že ne opodál, ale přímo u Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. A vedle matky učedník, kterého Ježíš miloval. A Ježíš s nimi mluvil.
I když je pravda, že Jan se nezmiňuje o tom, že mluvil s lotry ani ne o tom, že by Ježíš řekl: Odpusť jim, neboť nevědí, co činí. U Jana umírající Ježíš říká "Dokonáno jest".
Možná Jan zapsal jen to, co se mu zdálo důležité.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Jaký Ježíš dává smysl? Pondělí, 14.Ledna 2019, 12:26:44

V prvé řadě se obávám, paní Hájková, že kdybyste měla příležitost potkat samotného Ježíše, pak právě on by Vám řekl, jak daleko mu chybí do nějaké "dokonalosti".

Problém je ten, že Vy Ježíše vidíte a vnímáte už jenom prostřednictvím těch retušovaných, barvotiskových obrázků křesťanských biblí a jiných náboženských knih. Kde je Ježíš samozřejmě prezentován a vykreslován jako "rytíř bez bázně a hany", jako vtělený Bůh.

Ale pokud se pro změnu podíváme na to, co je možno - při troše pozornosti - vyčíst dokonce i ze samotných evangelií, pak tu máme v každém případě dva momenty, které nutí k zamyšlení:

- za prvé, Ježíš ve své vlastní domovině nikterak neuspěl. To jest: právě ti kteří ho znali nejlépe, kteří ho znali od jeho dětství - ti v něm naprosto nenalezli nějakou dokonalou (či dokonce: božskou!) bytost, nýbrž se mu vysloveně vysmáli.

A za druhé: dokonce ani jeho vlastní rodina ho - ohledně jeho spirituálního působení - vůbec nebrala vážně; a to dokonce tak dalece, že ho v jednu chvíli chtěli prakticky oficiálně nechat prohlásit za blázna!!

A vlastně ještě za třetí: připomeňme si, že Ježíš působil vlastně jenom mezi "proletariátem", mezi těmi, kteří tak či onak byli na okraji společnosti.

To ovšem znamená: jemu se nikdy nepodařilo svým "božským" zjevem ani přesvědčit, ale ani vůbec nějak hlouběji zaujmout příslušníky judaistické "střední vrstvy"!

Zkrátka: nedomnívejme se, že Ježíš byl nějaký už na první pohled charismatický zjev, který by "viděl lidem přímo do duše".

A navíc: evangelická líčení působení Ježíše jsou samozřejmě "přizpůsobena" tak, že ze střetů se svými protivníky Ježíš vždy vyjde jako jednoznačný vítěz. Ale - a i tady se v samotných evangeliích nechají nalézt určité náznaky - ve skutečnosti tomu tak zdaleka nebylo, a i tady musel Ježíš asi znovu a znovu zakoušet, že jeho protivníci v diskusi (tedy skuteční znalci Talmudu) ho vlastně ani vůbec - jakožto laika - příliš neberou vážně.

--------------------------------------------

Ale zpátky k té otázce: jaký Ježíš dává smysl? Dává smysl skutečně pouze a jenom Ježíš zbožštěný, glorifikovaný, zmýtizovaný do onoho barvotiskového obrazu všestranně dokonalého zjevu bez sebemenšího kazu?

Připomeňme si opět jednou: Ježíš sám se ze všeho nejspíše cítil být nějak příbuzný či spjatý s oním záhadným "Synem člověka". Který byl sice na straně jedné nebeské provenience; ale na straně druhé byl p r o l e z l ý n e d u h y a nemocemi všeho druhu, postižený všemi možnými ranami, byl předmětem posměchu ostatních.

Je sotva myslitelné, že by se Ježíš Nazaretský cítil být právě s touto postavou židovské tradice natolik blízce spřízněný, kdyby zde nebyla i nějaká ryze tělesná, osobní příbuznost. Jinak řečeno: už po čistě fyzické stránce Ježíšovi asi velice mnoho chybělo do "dokonalosti".

A jsou skutečně určitá svědectví z dob raného křesťanství, že Ježíš svým vzhledem opravdu nebyl žádný hollywoodský krasavec, jak je soudobou - kýčovitou - filmovou produkcí zpodobňován.

Jenže: p r á v ě v t o m t o spočívá s k u t e č n ý smysl Ježíšovy přítomnosti na tomto světě, jeho počinu: že ačkoli sám postižen neduhy, vysmíván svým okolím - že přes to všechno se jedinečnou s i l o u s v é h o d u c h a dokázal povznést nad všechny tyto nepříznivé okolnosti, a dokázal vytvořit duchovní ideu natolik silnou, že ta dokázala pro příští dvě tisíciletí spirituálně, mravně i sociálně formovat celou západní hemisféru.

Je to právě tento počin Ježíše, které lidem přináší svědectví: k a ž d ý se může povznést nad překážky, které mu klade život; pokud bude jeho duch dost velký, a jeho zápal dost upřímný.

A tento - reálný - příběh Ježíše Nazaretského nakonec přináší mnohem vyšší, mnohem hodnotnější smysl, nežli pečlivě vycizelované, vyumělkované bajky o naprosté, apriori dané "božské dokonalosti".

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pondělí, 14.Ledna 2019, 12:33:15

Ještě jednou, paní Hájková: pokud je řeč o tom, jaké byly reálné okolnosti Ježíšova působení (a Ježíšovy smrti): z a p o m e ň t e jednou provždy "Evangelium svatého Jana".

Už v synoptických evangeliích je celá řada až mnohem později zfabulovaných tvrzení; ale Jan své "kreativní fantazii" už neklade naprosto žádné meze.

Je to svým způsobem pochopitelné: Jan už vůbec naprosto nic nemá společného s původní židokřesťanskou komunitou, nýbrž obrací se výhradně na novokřesťanskou komunitu v římské říši, především na tu helénisticky ovlivněnou. Nemusel tedy brát už žádné ohledy na to, že by mu nějací svědci (respektive jejich následovníci) řekli: "To co píšeš o Ježíšovi je přece nesmysl, takhle to vůbec nebylo!"

Zkrátka: co si Jan píše o výjevu ukřižování (jakožto o působení Ježíše vůbec), to má svůj význam jenom a pouze pro sledování toho, jak se - už po Ježíšově smrti - konstituovalo nové křesťanské náboženství; ale jako objektivní svědectví o Ježíšovi je to prakticky naprosto bezcenné.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 14.Ledna 2019, 12:44:2

Já přece nemluvím o jeho fyzické dokonalosti či o dokonalém zjevu, kterým oslňoval, pane Poláčku. Dokonalost spočívá v něčem jiném. Ježíš nikdy neudělal nic špatného, snažil se pomáhat lidem atd. Prostě byla mu vlastní maximální dobrota a láska k lidem.

A pane Poláčku, když Jan fabuloval, proč uváděl tolik místopisných podrobností, jako třeba, že Pilát zasedl k soudu na místě zvaném ‚Na dláždění‘, hebrejsky Gabbatha. Nebo že v Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí?

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Přímá demokracie, nebo vláda moudrých? Pondělí, 14.Ledna 2019, 13:05:8

Pane Nusharte, pokud Vám mohu doporučit: zapomeňte jednou provždy j a k o u k o l i dichotomii, co se týče člověka a jeho komunitního uspořádání.

Jakmile se - kdekoli a v čemkoli - přikloníme jenom k jednomu jedinému principu: okamžitě nám něco bude chybět na straně druhé.

Právě tohle se skutečně geniální jasnozřivostí pochopil Aristoteles; a proto ve své "Politice" znovu a znovu krouží právě kolem tohoto jediného centrálního problému, a znovu a znovu ukazuje, že pokud chceme vytvořit společenské uspořádání alespoň v zásadních rysech komplexní a symetricky uspořádané (kde by tedy nebyl potlačován žádný element, a žádná sociální skupina) - pak je naprosto nezbytné zvolit k o m b i n o v a n ý model.

V dobovém kontextu tehdejší politické scény se mu jako základní vykrystalizoval protiklad mezi demokracií na straně jedné, a oligarchií na straně druhé. Za - relativně - optimální tedy nakonec označil kombinovaný model demokracie a oligarchie, s mírnou převahou elementů demokratických.

Pokud by se nám dnes zdálo poněkud obzvláštním (či přímo zcestným), že Aristoteles přiznává relativní legitimitu (respektive vůbec pozitivní smysl) oligarchii, pak je nutno si uvědomit, že v oné době to byla prakticky jenom tato oligarchie, která zároveň ztělesňovala moment k o m p e t e n c e ohledně řízení státních záležitostí.

Ta demokracie - Aristoteles totiž viděl, že ta je nerozlučně spjata s populismem. Kdy se tedy masy nechají nějakým demagogem strhnout, zmanipulovat k prosazování svých vlastních partikulárních zájmů, bez ohledu na potřeby řádně fungujícího státu.

Oproti tomu ta oligarchie má tuto kompetenci (její blahobyt je garantován právě tím řádně fungujícím státem) - ale na straně druhé, oligarchie má samozřejmě vždy tendenci ten stát si podřídit, ve svém vlastním zájmu. (Ne, Aristoteles ještě nepoužil slovního obratu "řídit stát jako firmu"; nicméně aktualita jeho analýz v dnešní době je skutečně až ohromující. Některé věci - a některé lidské typy - skutečně zůstávají i přes tisíciletí naprosto stejné.)

Ovšem - je nutno položit i tu otázku, jestli se máme spokojit jenom s tím ve své podstatě binárním modelem aristotelským; anebo zda do celého modelu nemáme vnést ještě prvek platónský, totiž právě tu "vládu moudrých". Jejichž moudrost by vycházela ze zcela jiných zdrojů nežli jenom ta ryze technická správní a řídící kompetence vrstvy oligarchů.

Ovšem: i pro tuto "vládu moudrých" by na straně druhé nevyhnutelně platil ten základní aristotelský princip "dělby moci". Tedy: že i ti moudří (což si sám Platón ovšem nechtěl dost dobře přiznat) mohou propadnout buďto omylu, anebo ještě hůře, že i oni mohou propadnout těm či oněm ryze egoistickým zájmům.

Takže ten optimální model by musel být skutečně navzájem velice citlivě vyvážený, kde by každá část, každá síla měla svůj vlastní, speciální obor působnosti, kde by tedy mohla uplatnit všechny své přednosti; ale na straně druhé by musela být vyvažována a kontrolována instancemi ostatními.

Svým způsobem to není nic jiného, nežli ten i v současné liberální demokracii zcela standardní systém "vah a protivah"; jenom s tím rozdílem, že v té liberální demokracii naprosto absentuje ten faktor "vlády moudrých". A je suplován "vládou soudců".

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pondělí, 14.Ledna 2019, 13:10:18

Paní Hájková, za prvé ti Ježíšovi příbuzní a sousedé se Ježíšovi docela určitě neposmívali (jenom) kvůli jeho zjevu. Nýbrž především proto, že jim jeho duchovní počínání připadalo naprosto ztřeštěné.

Takže ještě jednou: nemysleme si že by Ježíš byl nějaký charismatik, který by už svým pouhým vystoupením dokázal strhnout zástupy.

----------------------------

Co se toho evangelisty Jana týče: paní Hájková, už jsem dříve panu Pospíšilovi napsal, že (určitá) znalost reálií ještě sama o sobě není naprosto žádným důkazem správnosti dalších tvrzení o (Ježíšově) působení.

Já si mohu například z mapy Číny vyčíst celou řadu reálií; ale to ještě naprosto neznamená, že budu zároveň opravdu přesně vědět, co dělal, jaký byl a jaké myšlenky měl ten či onen císař z dynastie Ming.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 14.Ledna 2019, 13:25:38

Vy, pane Poláčku, pořád má slova převracíte. Dokonalost nespočívá v oslňování druhých. Ani zjevem ani myšlenkami. Napsala jsem, v čem byl Ježíš dokonalý.
A znovu se zeptám. Jak mohl evangelista Jan, píšící podle vás řecky, více než sto let po Ježíšovi znát ty hebrejské názvy, když Jeruzalém byl v jeho době už zničený, přičemž není pravděpodobné, že existovala nějaká jeho mapa?
Podotýkám, že Jeruzalém byl zcela srovnán se zemí a místo něj bylo postaveno nové město s jiným názvem.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Člověk a touha po dokonalosti Úterý, 15.Ledna 2019, 11:40:22

Napřed k tomu evangelistovi Janovi: on podle všeho skutečně pocházel z Palestiny; proto není žádného divu že znal tehdejší reálie. Ale to ještě naprosto neznamená, že to co psal - s odstupem nějakých přinejmenším 70 let - o Ježíšovi, že to skutečně zachycuje realitu.

Já sám pocházím z Prahy, a tak jsem s jejími reáliemi stále ještě docela dobře obeznámen; ale kdybych teď například začal psát nějaké vyprávění o tom, jak v této Praze svého času působil Masaryk, byla by to z mé strany ryzí fabulace. Kteroužto fabulaci bych si ovšem mohl celkem snadno dovolit v takových časech, kdy prakticky neexistovala historiografie, kdy nebyly žádné novinové či jiné zprávy z oné doby; a kdy už by ani nežili žádní svědci z oněch časů. Za těchto okolností bych mohl naprosto korektně napsat: "Masaryk vykonával svůj prezidentský úřad na Pražském hradě," a byl bych i schopen reálie toho Pražského hradu do jisté míry přesně vylíčit; a pak už bych mohl tomu Masarykovi vkládat do úst výroky víceméně zcela volně, podle vlastního uvážení a vlastní chuti. A mohl bych z něj udělat třeba i svatého, kdyby se mi zachtělo.

----------------------------------

A teď k té dokonalosti. To je totiž opravdu docela důležitá záležitost.

Člověk má v někde hluboko v sobě zřejmě skutečně velice intenzivní touhu po dokonalosti. Toužíme po dokonalé lásce, po dokonalém životním partnerovi, po krásných dětech, po dokonalém životním štěstí; a třeba i po dokonalém automobilu nebo televizoru.

Tato touha po dokonalosti - ta bude asi opravdu velice úzce spojena s naší lidskou existencí vůbec, právě ta nás totiž žene k tomu nespokojovat se s polovičatostí, ale usilovat stále o lepší, efektivnější, zkrátka dokonalejší uspořádání našich věcí, našeho světa. Právě díky této touze po dokonalosti se lidstvo rozvíjí stále dále.

Na straně druhé ale - právě tato touha po dokonalosti je pro nás zdrojem trvalé frustrace. Protože na tomto vezdejším světě je nám možno ten pocit dosažené dokonalosti dopřáno zakoušet jenom zcela výjimečně. Naopak - znovu a znovu musíme trpět tím, jak jsou ty naše životy nedokonalé, jak nás zahrnují stále novými těžkostmi, překážkami, bolestmi někdy až nesnesitelnými.

A pak není žádného divu, že člověk si tento trvalý konflikt svého žití snaží zmírnit tím, že si tu touhu po naplnění projektuje do jiných sfér. Když není možno tu dokonalost prožít a zakusit zde na této profánní zemi - pak je možno ji zakusit alespoň "v nebi", v éterických sférách naší fantazie, nedotčených a nedosažitelných všemi bolestmi a špatnostmi světa vezdejšího.

Jak řečeno: ta touha po prožitku dokonalosti je zcela objektivně daná, a tedy legitimní; a protože i ta nemožnost ji realizovat v našem světě vezdejším je objektivně daná, pak je prakticky stejně tak svého druhu zcela objektivně danou "antropologickou konstantou" to, že člověk si tu dokonalost bude vždy znovu a znovu projektovat do těch nebeských výšin.

-------------------------------

Toto je tedy jeden z kořenů naší touhy po dokonalosti, to jest po našem osobním splynutí s tím (božským) světem absolutně dokonalého bytí.

Ale - to by byl jenom víceméně psychologický důvod, byť i objektivně daný. Ale je tu ještě jeden, mnohem širší či hlubší aspekt.

Ta "Dokonalost" - ta tady totiž skutečně existuje. Sama o sobě. Je to to, co filozofové označují pojmem "Bytí". Kdyby totiž tato dokonalost Bytí neexistovala - pak by vůbec nemohl existovat celý náš jsoucí, předmětný svět. Nemohl by se ubránit před náporem destrukce, dezorganizace, nicoty.

To dokonalé, to "čisté", to "absolutní" Bytí - to ovšem není jenom někde mimo tohoto předmětného světa (jak se i dnes mnozí domnívají) - nýbrž ho prolíná, tvoří jeho vlastní existenční základnu. A toto ryzí, dokonalé Bytí prochází ovšem i námi samými, našimi životy, vším čeho se dotýkáme a s čím zacházíme. Právě proto si pro toto "ryzí Bytí" dokážeme vůbec vytvořit cit - protože s ním prakticky denně jsme v kontaktu. I když je napohled neviditelné.

To je tedy druhý, pro tentokrát nikoli subjektivně-objektivní, nýbrž ontologicky objektivní základ toho, proč my si vytváříme naše obrazy, naše představy o transcendentálních, duchovních, a tedy i "božských" formách existence.

Ještě jednou: oba tyto důvody jsou objektivně platné, a proto legitimní.

Ale: znovu a znovu se tu opakuje jedna zcela zásadní chyba: že se celý jsoucí svět doslova r o z t r h n e (v představách lidí) na dvě zcela izolované části: na ten svět dokonalé transcendence na straně jedné, a na principiálně "nedokonalý", zkáze, špatnosti a hříchu propadlý svět vezdejší.

Takovýto model má svou výhodu, že je velice jednoduchý a přehledný: absolutní Dokonalost na straně jedné, lidská zkaženost či přinejmenším nedokonalost na straně druhé.

Jenže: jak už bylo naznačeno výše, takhle postavit neprostupnou "Berlínskou zeď" uvnitř veškerého bytí prostě není možné.

Bytí jako takové je konec konců jedno jediné; a není tomu tak, že zde by existovala jedna sféra, a někde zcela jinde sféra úplně jiná. To jsou představy ještě z úsvitu lidských dějin, kde se sféra nebeská ještě člověku mohla zdát být zcela nedosažitelná.

Ta "Dokonalost" - to je jenom jeden a s p e k t jednoho jediného, jednotného a nerozlučitelného Bytí. To "čisté", ryzí, transcendentální Bytí - to by nebylo nakonec ničím, kdyby neexistovalo to "tělo" světa vezdejšího, i s jeho celou nedokonalostí.

Je skutečně velkou zásluhou Hegela, že to zřejmě jako první dokázal s takovou jednoznačností vyslovit: takovéto "čisté Bytí", zcela odtržené od toho "nedokonalého", profánního světa vezdejšího - to by bylo tak prázdné, že by fakticky bylo totožné s nicotou, s Ničím!

Byla by to pouhá potencialita, pouhý princip dokonalosti; ale nikdy by to nebyl svět sám, a tedy ani Bytí jako takové.

Jednou větou: ta (nebeská, transcendentální) Dokonalost n i k d y reálně neexistuje bez právě té pozemské nedokonalosti. Obojí jsou jenom dva různé aspekty jedné a téže jsoucnosti.

Právě v tom spočívá ta klasická chyba lidské mysli, že nedokáže pochopit, pojmout, "strávit" tuto podvojnost, tuto současnou koexistenci dokonalého a nedokonalého. A proto si lidská smysl znovu a znovu vykresluje ten svět absolutní, ničím nezkalené (božské) Dokonalosti, principiálně odtržené a odloučené od světa pozemské nedokonalosti.

-------------------------

Sečteno a podtrženo: tyto lidské představy o Dokonalosti jsou objektivně podmíněné; ale přesto jim není možno přiznat nárok na pravdivost. Skutečné Bytí je samo sebou; a ne podle toho, co si o něm ve své omylnosti představují lidé.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 15.Ledna 2019, 16:50:49

Tak vidím, pane Poláčku, že si zase nerozumíme. Ale už se s tím asi smířím, jakožto s projevem nedokonalosti světa.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pražský hrad znají, pane Poláčku, i lidé mimopražští. Úterý, 15.Ledna 2019, 21:27:55

Znáte ale třeba názvy ulic pražského Josefova před jeho asanací?

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Středa, 16.Ledna 2019, 09:57:8

Kdy byl Jeruzalém asanován, pane Nusharte?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Středa, 16.Ledna 2019, 10:11:52

Jeruzalém nebyl asanován, ale srovnán se zemí roku 70 n.l. při prvním židovském povstání proti Římanům.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 16.Ledna 2019, 10:20:49

Z Jeruzaléma srovnaného se zemí v roce 70 zbyla jen západní zeď Chrámu – Zeď nářků. Na místě zničeného města bylo vybudováno nové město, zcela v římském stylu, které bylo nazváno Aelia Capitolina.
Pokud Jan používá pomístní hebrejské názvy, musel by si je doslova vycucat z prstu, jestliže evangelium napsal řecky a až dlouho po zničení Jeruzaléma. Proč by to dělal?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 16.Ledna 2019, 18:04:40

Přece jen se ještě vrátím k té Boží dokonalosti. Totiž uvedu, jak si Boha představuje papež František. Má to dost daleko k "ničím nezkalené (božské) Dokonalosti, principiálně odtržené a odloučené od světa pozemské nedokonalosti", jak si ji představuje pan Poláček.
"Ptejme se: je možné, že Ty, Bože, znáš pouze lásku? Ty neznáš nenávist? Ne – odpověděl by Bůh – znám pouze lásku. Kde je v Tobě pomsta, požadavek spravedlnosti, rozhořčení nad uraženou ctí? A Bůh by odpověděl: Já znám jenom lásku".
https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=28831

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Čtvrtek, 17.Ledna 2019, 10:55:15

Pane Nusharte, v mém dětství jsme u mé babičky v Krušných horách chodili k "Supímu hrádku", který už v té době byl skoro jenom ruinou. Ale tento jeho název se v paměti místních stále ještě udržoval - celá staletí poté, co tento hrad byl opuštěn, rozbořen a přestal sloužit svému účelu.

A takových míst, která už dávno neexistují, a přesto jejich jména stále ještě žijí v místní paměti, by v Čechách bylo možno nalézt tisíce.

Ještě jednou: evangelista Jan zřejmě pocházel z Palestiny, takže není žádného divu, že mu místní názvy (a to třeba i lokalit mezitím zbořených) byly důvěrně povědomé. Z této jeho znalosti není možno dělat žádné dále jdoucí závěry.

Stejně jako já z té mé znalosti onoho Supího hrádku nemohu legitimně fabulovat, že tam svého času strašila Bílá paní.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Lásky plný Bůh? Čtvrtek, 17.Ledna 2019, 11:12:4

Tak za prvé: paní Hájková, Vy sama přece vždy trváte na tom, že křesťanský Bůh je totožný s židovským Jahvem.

Jenže: o tomto Jahvem se za žádných okolností nedá prohlásit, že znal "jenom lásku". Jahve byl bůh hněvivý, vznětlivý, žárlivý, brutální a velice pomstychtivý. Který neváhal vyvraždit (to jest: smrtí postihnout) tisíce a desetitisíce Židů, když ti se opovážili mu být "nevěrní", to jest, když uctívali i jiné bohy.

----------------------------------

A za druhé (což ovšem souvisí s výše řečeným): tento novokřesťanský "Bůh plný lásky" - to je právě jenom čirá fikce. Je to jenom přesně ta projekce věřících křesťanů, o které jsem mluvil. Křesťané touží vnitřně po tom dokonale harmonickém, všech strastí a bolestí zbaveném světě - a tak si tuto svou touhu projektují do svého obrazu "láskyplného Boha".

Tento obraz - jak výše uvedeno - se ale během dějin velice měnil, a to dokonce i u samotného Boha křesťanského; neboť prakticky po celé trvání středověku i ten křesťanský Bůh byl - sice už ne tak slepě pomstychtivý jako starý Jahve, ale stále ještě krajně přísný. Ten středověký křesťanský Bůh, to byl v prvé řadě Bůh trestající, Bůh hrozící peklem pro hříšníky. A středověký křesťan, ten skutečně žil celý svůj život v hrůze před tímto nebeským soudem, před uvržením do pekla.

Dalo by se dost možná říci, že to paradoxně bylo až racionalistické osvícenství, které tu víru v reálnou existenci pekla přece jenom dosti oslabilo, a tím umožnilo zbavit křesťanského Boha té jeho trestající přísnosti. A transformovat ho tedy do té současné podoby "milujícího Boha".

V každém případě je jisté: tento veskrze milující, vší strohosti a přísnosti zbavený Bůh - to je v křesťanství skutečně až záležitost poslední doby. V žádném případě není možno tvrdit, že takovým by křesťanský (křesťansko-židovský) Bůh byl vždy.

Je tedy možno zcela jednoznačně vidět: ten obraz Boha se v dějinách velice výrazně měnil; a byli to sami lidé, kdo si tuto svou představu Boha měnili.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 17.Ledna 2019, 12:23:55

Proč by se Boží přístup k lidem nemohl měnit, podle toho, jak se měnili samotní lidé? Které navíc začal proměňovat Kristus?

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 18.Ledna 2019, 06:10:30

"Pane Pospíšile, tím kdo by si mě znovu přečíst evangelia bez vší předpojatosti - to znamená, bez vší zatíženosti starými dogmaty křesťanského katechismu - tak to jste, řekl bych, v prvé řadě Vy sám." - Děkuji Vám, pane Poláčku! Poslechl jsem Vás, a stal se účastníkem dění před 2 000 lety. Pokračuji v četbě evangelií. A co Vy? Kdy se pustíte bez předsudků do četby evangelií?


Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Pátek, 18.Ledna 2019, 06:47:55

Název Supí hrádek se možná udržoval diky tomu, že z něj zbyly aspoň ty ruiny, jak píšete. Lidé okolo nich patrně chodili a zajímali se, co to vlastně je. A dost možná, že se lidé o hrádku i o jeho názvu dovídali ve škole v hodinách dějepisu či vlastivědy.
Ale měl byste si uvědomit, že židovská i židokřesťanská komunita musela opustit Palestinu poté, co byl zničen jeruzalémský chrám v roce 70, a byla rozeseta napříč Středomořím. Nevím, zda si ty pomístní názvy odnášeli v paměti do diaspory jen tak pro nic za nic, aniž si odnášeli evangelium, které podle vás vzniklo až mnohem později. A nové město Aelia Capitolina, to už bylo helénizované. Židům do něj byl odepřen přístup.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pátek, 18.Ledna 2019, 09:46:29

Opravdu nevím, na co narážíte a co tím chcete dokázat, paní Hájková.

Za prvé, to že byl zničen Jeruzalém neznamená že by Palestinu opustili (byli z ní vyhnáni) všichni Židé.

A za druhé: ti kteří ji opustili, ti samozřejmě ve svých vzpomínkách vzali ty místní názvy s sebou. Chrám byl zbořen roku 70; vznik Janova evangelia se datuje obvykle do let 90 - 100 n.l. To znamená: ten časový rozdíl je nějakých dvacet-třicet let. Čili žádný problém pro to, aby si mohl autor Janova evangelia ještě pamatovat místní názvy, které zažil ve svém mládí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pátek, 18.Ledna 2019, 09:48:51

Pane Pospíšile, abyste se skutečně mohl stát "účastníkem dění před 2000 lety" - tak k tomu byste si napřed musel prostudovat skutečně velké množství seriózních historických studií. Opravdu u Vás nemám ten pocit, že byste na své cesty časem byl vybaven takovouto průpravou.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pátek, 18.Ledna 2019, 09:52:32

Paní Hájková, jestliže tedy křesťanský Bůh může libovolně měnit svůj přístup k lidem - pak se ovšem kdykoli zase může stát tím žárlivým, vznětlivým, krvelačným Jahvem.

V žádném případě ale nemůžete tvrdit, že by ten křesťanský Bůh byl prostě a jednou provždy identický s "láskou".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 18.Ledna 2019, 09:56:51

Tak za prvé, Bůh nikdy nebyl krvelačný. Nicméně pomsta byla svého času na zemi zcela legitimním nástrojem. To ano.
A za druhé - Bůh nikdy neruší své sliby.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 18.Ledna 2019, 10:29:56

Takže Vy, pane Poláčku, nechcete si znovu přečíst evangelia bez vší předpojatosti .

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 18.Ledna 2019, 12:26:57

"Opravdu u Vás nemám ten pocit, že byste na své cesty časem byl vybaven takovouto průpravou." -
Pane Poláčku, to bych do vás nikdy neřekla, že zrovna vy tolik dáte na své pocity.

Dm

Dalibor Mašek - Praha 4

Pozorně pročítám tuto debatu, Pátek, 18.Ledna 2019, 20:16:47

a opět se přesvědčuji o tom, že pokusy přesvědčit druhého argumentační obratností, jsou docela plané.

Ale pro Vás, pane Poláčku, pro Vás mám kromobyčejně hluboké pochopení. Připomínáte mi mě do mých sedmadvaceti let. Nesmírně inteligentní, rétoricky schopný, verbálně obratný a nesmírně působivý v konstruktivní představivosti. Přesvědčený, že moje schopnost argumentovat přece musí ty druhé (a „zatemnělé“) přivést k rozumu a přesvědčit.

Nemusí. Protože nemůže. Také jsem totiž tehdy ještě nechápal jednu doopravdy klíčovou skutečnost: Argumentací z materiální dimenze, pomocí tělesného rozumu a hmatatelných důkazů, nepohnete ani o milimetr postoji a pohledy z dimenze duchovní. Platí pouze pro svět fyzický, tedy pro Zemi. Naopak ani důkazy duchovní zhusta nepohnou fyzickou realitou (s výjimkou, kdy tělo akceptuje a následuje bytost duchovní). Protože hrubohmotný materiál je prostě nevidí, nevnímá a tedy neuznává.

Pane Poláčku, s veškerým respektem k Vám a vážností (neboť mi to žádnou radost fakt nepůsobí), Vy tomu vůbec nerozumíte!
Ani nemůžete, neboť třebaže jste se naučil ovládat verbální materii učenců, filozofů a osob náboženství blízkých (sic), cestu k poznání duchovních entit a reálií si dosud stále blokujete Vaší „světskou moudrostí“. Před oči jste si dal Váš logicky vysvětlený a zkonstruovaný obraz fyzického (a psychologicky vnímaného) světa, a protože jste si zrak doslova zatarasil pregnantními formulacemi a „důkazy“ správnosti Vašeho pohledu na věc, nic jiného nevidíte. Vaše schopnost logicky dovozovat by Vám teď měla napovědět, že to mu tak je.

Nechci vést dlouhé a trochu zbytečné řeči, tak závěrem jen větu, kterou dozajista pisatel Janova Evangelia vložil Ježíši do úst až daleko „poté“, a jistě pod dojmem rozkvétajícího křesťanství:

„Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží“.

Přeji Vám (stejně ovšem, jako komukoli jinému), aby se Vám to podařilo, jinak kolem duchovních záležitostí budete stále pouze obcházet, pozorovat je zvenčí a o nich jenom učeně mluvit.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Ještě panu Poláčkovi Sobota, 19.Ledna 2019, 06:34:36

Být něčeho účasten znamená zapojit srdce.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Mašku, Sobota, 19.Ledna 2019, 08:46:38

z mého pohledu jste Vy a pan Poláček dvě rovnocenné strany téže mince, něco jako jin a jang nekonečných debat o Bohu a víře. Nemůžete si porozumět navzájem a nemůžete ani přesvědčit o své pravdě nikoho třetího. Protože člověk buďto víru má anebo nemá. Tím je dána jeho pozice a žádná debata ji nezviklá.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Zemanová, Sobota, 19.Ledna 2019, 09:09:4

v obecné rovině (nikoli jen v debatách o Bohu a víře) já úplně to samé cítím i ve Vašich postojích (viz zakončení naší poslední debaty Vaším prohlášením, že nemám šanci Vás přesvědčit o tom, jak jsem to myslel - abych to tedy ani nezkoušel).

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Nepřekonatelná propast? Sobota, 19.Ledna 2019, 10:40:4

Pane Mašku, tady jste trochu smísil dvě různé záležitosti.

Za prvé: možnost přesvědčit názorového odpůrce zcela obecně. A za druhé: možnost překlenout propast mezi racionalistickým, a mezi neracionálním (metaracionálním, intuitivně-emocionálním) způsobem vnímání světa, respektive skutečnosti.

Ad 1: ono je vždy extrémně obtížné, přesvědčit názorového odpůrce o čemkoli, i když se jedná třeba jenom o fotbal. ;-) Sám jsem už uváděl výsledky moderních psychologických výzkumů, že i když je zastánci nějakého názoru s kterým je on emočně spjatý (například ohledně rizikovosti očkování) - i když se mu nějaký jeho argument zcela jednoznačně vyvrátí, on si hned vzápětí najde (pseudo)argument další, a svou pozici obhajuje pak ještě s neotřesitelnější tvrdošíjností!

Je to opravdu podivný mentálně-charakterový rys toho tvora, který si do svého druhového označení hned dvakrát vložil predikát "moudrý". Spíš by to druhové označení mělo znít "člověk tvrdohlavý", či tak nějak. Někdy to dokonce opravdu už budí takový dojem, že tato planeta vůbec není obydlena lidmi, nýbrž roboty; automaty kteří každý jedou jenom podle předem vloženého programu. A nic - naprosto nic nedokáže tento jejich program změnit.

Ano, je to skutečně velice tristní stav; ale pokud přece jenom ještě chceme setrvávat alespoň na posledních zbytcích té víry, že jsme přece jenom lidé, a že tedy přece jenom máme alespoň určitou schopnost čistě rozumové činnosti - pak ani nikdy nesmíme vzdát ten pokus o dialog. Tedy o tu naději, že toho druhého přece jenom dokážeme alespoň trochu přesvědčit či zviklat silou čistých a nezpochybnitelných argumentů.

--------------------------

Ad 2: pane Mašku, že ta propast mezi racionálním a mimoracionálním způsobem vnímání světa je obrovská, o tom není sebemenších pochyb.

Nicméně platí v zásadě už řečené pod bodem 1: kdybychom měli jednou provždy vzdát naše snahy o překlenutí této propasti, pak bychom tím fakticky vzdali sebe samé, jako člověka.

Protože Bytí jako takové je nakonec jenom jedno; to jenom my, lidé, ve své d o s a v a d n í nevědomosti a omezenosti nejsme schopni toto Bytí pochopit v jeho vlastní jednotě. Jsme to jenom my, lidé na současném stupni svého vývoje, kdo ve své mysli nejsme schopni pojmout tento podvojný charakter Bytí, a tak si to celé znovu a znovu zjednodušujeme jenom na pohled buďto racionalistický, anebo spirituálně iracionalistický.

A kdybychom teď jednou provždy prohlásili: "Tuto propast nikdy není možno překlenout" - pak bychom tím fakticky prohlásili, že člověk jako druh, jako myslící bytost není schopen žádného dalšího rozvoje. Že nikdy nebude schopen překonat tuto svou dosavadní omezenost, tuto svou vnitřní rozpolcenost.

---------------------

A za třetí: pane Mašku, já naprosto m á m vysoké porozumění pro spirituální sféru. Nikdy jsem nebojoval proti spiritualitě jako takové. To jediné proti čemu neustále vedu boj, to jsou překonané, archaické, antiracionální, se zcela základními principy rozumu neslučitelné f o r m y toho či onoho zcela konkrétního kultu.

Tady jak známo se vedou spory především o křesťanství; a křesťanství - to se nedá nic dělat - je vysoce zatíženo právě takovými překonanými, dnes už neudržitelnými iracionálními tvrzeními, historkami, mýty a legendami.

A to je vlastně všechno, pane Mašku. Nejde o to stavět proti sobě racionalismus a spiritualitu; naopak, skutečně důsledný racionalismus je si přinejmenším vědom jak ontologické, tak niterné (emocionálně-psychologické) legitimity spirituality.

Nejde o to popřít, zrušit spiritualitu. Jde naopak o to, očistit ji od těch překonaných, archaických, neudržitelných elementů.

Nebo jinak řečeno: jenom a pouze taková forma spirituality může být považována za legitimní, která dokáže vydržet a ustát srážku s rozumem.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Sobota, 19.Ledna 2019, 10:41:36

Ale jinak Vám, pane Mašku, děkuji za vzácně vstřícný a přátelský pohled na mé snažení zde. ;-)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.