Chci přispět X

O bližních a o vzájemné pomoci

Předválečné družstevnictví představovalo účinný způsob, jak se chudé a „bezmocné“ vrstvy mohly plnohodnotně postavit tehdejším držitelům finanční i politické moci. Má tento způsob spolupráce budoucnost i dnes?

Kdysi mě zaujaly vtipné kresby, symbolicky znázorňující význam spolupráce. Jeden z obrázků představoval velkou dravou rybu útočící na hejno drobných rybiček a druhý malé rybky, které se poté, co překonaly panický strach z napadení, seskupily v útvar, jehož obrysy připomínaly ještě větší rybu, než byla ta, která útočila. Jakýsi superorganismus. Velká ryba se zalekla malých, které se proti ní spojily, a prchala před nimi.

Jak je možné sdružovat se, a tak snáze přežít nebo získat evolučně novou kvalitu života, ukazuje příroda odedávna – možná ne na rybách, ale určitě na jiných živočiších. Nejvýrazněji na včelách a mravencích.

Také člověk znal odedávna heslo „v jednotě je síla“. Problém je v tom, že žádná lidská jednota nikdy nevydržela na věčné časy. Původní společenství se rozpadala, vznikala nová, která se po čase znovu rozpadala.

Sdružování souvisí se slovním základem „druh“ (a s dalšími odvozeninami, jako je družina, družička, družstvo, soudruh...) Slovo „druh“ znamenalo jednoduše „druhého člověka“, tedy vlastně bližního. Druhý a bližní mohou být za jistých okolností synonyma.

Proč je druhý vlastně druhý? Vychází se patrně z toho, že základem je Já. To se většinou klade na první místo: Já jsem vždycky ten první, zatímco můj přítel, můj bližní je logicky až ten druhý. Pro mnoho lidí je to jakési přirozené pořadí důležitosti.

Že to může být i obráceně, zvlášť když jde o člověka, který potřebuje naši pomoc, tomu nás, křesťany, už dva tisíce let učí Ježíš. Tedy tomu, že druhý může být za jistých okolností prvním – být na místě Já. Pro někoho je to možná obtížně pochopitelné. Přirozené pořadí zájmen (1. Já – 2. Ty) je v lidech stále silně zakódováno.

Kdo je můj bližní?
Evangelium svatého Lukáše (přesněji Ježíš v rozhovoru se zákoníkem) řeší otázku: „kdo je můj bližní?“ Otázka byla vznesena v době, kdy Izrael, původní kmenové společenství, uctívající jediného Boha, už nebyl tím, čím kdysi. Bohatí a vznešení si hráli na svém písečku a nestarali se o chudé (ačkoliv to byla jejich povinnost); do toho navíc zasáhla římská okupace, která někdejší jednotu dál rozkládala.

Ježíš tomu nasadil korunu, když rozšířil význam pojmu bližní, až dosud chápaného jako našinec, člen kmene či klanu, popřípadě souvěrec, v podstatě na kohokoliv. Zatímco v době před Ježíšem malá ohraničená komunita formovala jednání svých členů (dokonce jim je předepisovala zákonem), nová, neohraničená komunita měla být naopak utvářena aktivním jednáním jednotlivců, řídících se heslem „miluj bližního svého“.

Do nového společenství mohl být nyní zahrnut prakticky každý, včetně pohanů i lidí s nižším společenským statutem. Člověk měl druhé za své bližní přijímat například tím, že jim pomohl v nouzi, podobně jako milosrdný Samaritán (nověji Samařan). Tento způsob jednání měl šanci úplně změnit svět. Už by se nerozlišovaly kategorie „přítel/nepřítel“, „my/oni“, „uvnitř/venku“, „moje/tvoje“, právě tak, jak si to onehdy přál papež František. Bohužel se tak dosud nestalo.

Sdružování

lidská společenství vznikala, rozpadala se a vznikala nová. Když se o staletí později v Evropě rozpadala středověká stavovská společnost, odešla část chudších venkovanů do měst, aby se tam proměnila ve volnou pracovní sílu, která bude k dispozici nově vznikajícímu a rozvíjejícímu se průmyslu.

07-druzstevnictvi-viper-cosaSdružování do spotřebních spolků vyžadovalo také vzdělávání a osvětu všech zúčastněných. Repro DR

Nový způsob života přinesl nové sociální nerovnosti, navíc spojené s nejistým ekonomickým postavením, které připomínalo velké a malé ryby z obrázku. Velké ryby se nechovaly k těm malým jako bližní. Jak se bránit? Vytvářením organizací – jakýchsi sociálních sítí. Sítě měly zaručit spásu. Ne tu nebeskou, ale pozemskou.

První dělnické spolky se organizovaly už v první polovině devatenáctého století, kdy spolčovací právo ještě zdaleka nebylo všude samozřejmostí. Vznikaly různé typy spolupráce. Jedním z nich byly konzumní spolky a družstva, protože dělníci, jimž byly vypláceny nízké mzdy, byli navíc často okrádáni obchodníky.

Sdružováním se do konzumních (spotřebních) spolků se snažili čelit předražování zboží, popřípadě citelnému snižováním jeho kvality, k čemuž obvykle docházelo, když se chudí neuměli bránit. Což zpočátku skutečně neuměli. Někdy ani nebyli schopni rozeznat jakost potravin, takže chvíli trvalo, než pochopili, že družstevní potraviny jsou kvalitnější než v některých soukromých obchodech. Že například mouka má být přirozeně nažloutlá, nikoliv křídově bílá.

Bez alespoň minima vzdělání a množství osvěty se to neobešlo. Přinejmenším bylo potřeba naučit se, jak funguje obchod, jak komunikovat s úřady, ovládnout základy účetnictví. Nicméně hnutí se rychle šířilo po celé Evropě. Zakládaly se družstevní velkoobchody, nakupoval se společný majetek – budovy sloužící jako prodejny a také víceúčelové dělnické domy. Některá družstva se řídila takzvanými rochdalskými družstevními principy (podle legendárního družstva v anglickém Rochdalu, které s nimi přišlo jako první).

Vedle hesla „Stejná práva – stejné povinnosti“ šlo o následující zásady:
  • Rovnost členů (co člen, to hlas)
  • Nízké podíly, které mohly být spláceny postupně
  • Nákup i prodej pouze za hotové, nikoli na dluh (dluhy, které následně vedly k exekucím, byly tenkrát morem dělnictva)
  • Důsledné dodržování prodeje za střední tržní ceny (+ dohled na vysokou kvalitu zboží)
  • Čistý zisk se rozděloval na konci roku podle výše uskutečněného nákupu jednotlivých členů, nikoliv podle vloženého podílu.
  • Vytváření rezervního fondu, umožňujícího další rozvoj družstva
  • Soustavná výchovná a vzdělávací činnost mezi členstvem
  • Neutralita v politických otázkách (tedy spolupráce bez rozdílu členství v politických stranách)
První zásada zaručovala, že nikoli kapitál, nýbrž osoba bude rozhodujícím činitelem družstva. Pouze důsledné dodržování této zásady mohlo zabránit postupné přeměně družstev v akciové společnosti, ve kterých nerozhodovali lidé, ale majetkové podíly, což by v této formě ekonomické spolupráce znamenalo konec demokracie. K čemuž skutečně někdy docházelo. Ale je třeba mít na paměti, že družstva a hospodářské spolky nevytvářeli jen dělníci, nýbrž i jiné společenské vrstvy.

Družstevnictví se rychle šířilo a nabývalo rozličných forem – vznikala nejen spotřební, ale i výrobní, stavební, spořící či jiná družstva. Byl to takový specifický druh socialismu, který jednu dobu silně konkuroval pozdějšímu centralistickému socialismu. Šlo sice o uzavřené komunity, ale mohly se navzájem propojovat. Voskovec a Werich předvedli svou vizi družstevnictví ve filmu Hej rup!

Těžko říct, zda má dnes sdružování ještě nějakou budoucnost, nebo v jaké jiné formě by mohlo znovu ožít. Vzájemná lidská pomoc a spolupráce však budoucnost jistě má, ať už bude organizovaná, či neorganizovaná. Možná se nakonec vrátíme k Ježíšově vizi, jak změnit svět. Bližním se stává ten, kdo pomůže druhému v nouzi. Má to ale jeden háček: Já nesmí zůstat na prvním místě.


A co si myslíte vy? Diskuse (24 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Druh a dluh Neděle, 14.Října 2018, 12:06:30

Paní Hájková, při zběžném shlédnutí Vašeho určení významu slovního základu "druh" jsem napřed četl "dluh". Uvědomil jsem si ovšem vzápětí tento (freudovský?) omyl; ale má další myšlenka byla, že zrovna tento nezamýšlený výklad by mohl obsahovat více pravdy, než by se na první pohled mohlo zdát.

Podle názoru liberální demokracie je člověk principiálně jedincem, osobou; autonomní, na všech ostatních nezávislou entitou. Toto individuum může samozřejmě vstupovat do kontaktů, svazů a svazků s jinými individui; ale přes to všechno zůstává principiálně nezávislým, autochtonním. Od nikoho svou existencí neodvisí, nikomu nic není dlužen, a nikdo nic nedluží jemu. (S výjimkou vztahů ryze smluvních, komerčních.)

Je ale možný i náhled opačný. Tedy ten, že žádný člověk neexistuje, vlastně už vůbec nevzniká jenom sám sebou. Nýbrž že i ten napohled tak prostý a holý fakt, že si dnes to individuum k sobě může říci "já", je výsledkem až nekonečně dlouhého procesu, činnosti a práce jiných lidí, nejen v jeho vlastní rodové linii, ale v linii lidského rodu vůbec. Kdy jedině to trvalé úsilí a namáhání lidského rodu vede k tomu, že dnes toto "já" vyslovené člověkem má zcela jinou kvalitu, než když si svou vlastní individuální existenci tím či oním způsobem uvědomí pouhé zvíře.

V tomto smyslu tedy k a ž d ý jednotlivý člověk, každé takovéto "já" žije v dluhu, počíná dluhem - dluhem vůči všem ostatním lidským bytostem, dluhem vůči celému lidskému rodu, jehož on sám je výsledkem, potomkem, a bez kterého by to jeho vlastní "já" nikdy nemohlo dosáhnout autenticky lidské kvality.

A ten jeho dluh spočívá v tom, v r á t i t tomu lidskému rodu všechno to humánní, všechno to kulturně hodnotné a progresivní, co on sám od něj získal.

Takovéto "já", založené na vědomí vlastní dlužnosti vůči všem ostatním, pak ovšem nevyhnutelně vede k vědomí, k uvědomění si sebe sama v onom postavení jako "druh". Neboť onen dluh není možno splatit v anonymitě, pouze jakýmsi bankovním převodem; k tomu je nutno vstoupit do pospolitosti s těmi ostatními. Do pospolitosti žité, pospolitosti vědomé, pospolitosti vzájemné.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Já a ten druhý Neděle, 14.Října 2018, 12:15:0

Na tu záležitost kolem toho "já" je možno se podívat i trochu jiným způsobem.

Paní Hájková poukazuje na to, že v křesťanství je to srozumění vlastního "já" rozšířeno, že zahrnuje - přinejmenším v určitých souvislostech - i jiné lidi, potenciálně naprosto všechny. Ono ryze individuální "já" tu tedy překračuje své omezené hranice, překonává svou primární sebevztažnost, a uvědomuje si sebe sama jakou neoddělitelnou součást celé lidské komunity.

Ale je možno pokročit ještě o krok dále. Hegel - ten celý svůj filozofický výklad světa postavil na tom, že k a ž d ý subjekt (ne jen ten lidský) není pouze sám sebou, nýbrž je zcela principiálně spjat s "jeho druhým". Ten druhý - ten se jenom na počátku jeví něčím (či někým) zcela cizím; ale při hlubším poznání se překonává tato původní cizota, a získává se vědomí, že ten druhý je principiálně totéž jako já sám. A nakonec - jsme všichni součástí jedné společné skutečnosti, která nás (jakožto jedince) přesahuje, a dodává naší ryze individuální existenci vyšší, nadčasový význam.

Takže to původní dělení na "já" a "ten druhý" se tu ukazuje nakonec jenom jako fiktivní; nakonec jsme všichni součástí společné (duchovní) skutečnosti.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 14.Října 2018, 13:54:8

K tomu, co napsal pan Poláček, totiž že "v křesťanství je to srozumění vlastního "já" rozšířeno", musím dodat, že Boha z toho samozřejmě naprosto nelze vynechat.
Dá se říct, že ani před křesťanstvím nežil člověk jen sám pro sebe, ale žil také pro druhé. Jenže těmi druhými, pro které žil, byli právě jenom ti lidé z jeho společenství. Lidé, s nimiž přicházel denně do styku. Jeho Já se formovalo především na základě vztahu s těmito lidmi.
Později se to změnilo. Okruh bližních se rozšířil. Nicméně milovat úplně všechny lidi a žít pro ně, to bylo už tehdy nepředstavitelné. Proto do těch vzájemných vztahů a do toho formování jedince nutně musel vstoupit Bůh. Křesťan měl žít tak, aby se líbil především Bohu. Který ho samozřejmě pobízel k tomu, aby nežil pro sebe, aby konal dobro pro druhé. Ale ne tak, aby to jeho samotného zničilo.
Bůh se prostě musel stát v těch mezilidských vztazích jakýmsi prostředníkem. U něj člověk najde to, co nenajde ve světě. Především lásku a sílu ke svému konání.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Bližní a vzdálený Neděle, 14.Října 2018, 17:23:9

Do němčiny se bližní překládá podobně jako do češtiny "Nächste",
v angličtině je to "neighbour", soused.

Paní Hájková píše: "Ježíš tomu nasadil korunu, když rozšířil význam pojmu bližní, až dosud chápaného jako našinec, člen kmene či klanu, popřípadě souvěrec, v podstatě na kohokoliv."

Ovšem v Novém zákoně je to kdokoliv, kdo je nablízku, třeba náhodou, jako pro Samaritána zraněný pocestný. Každý, s kým se potkávám má na mou solidaritu nárok. Nevím, do jaké míry se ve starověku kladla otázka solidarity s lidmi, kteří jsou daleko a vím o nich jen z doslechu, asi málo.

V moderním světě se tato otázka klade. Víme o lidech, kteří žijí daleko od nás, jsou třeba obětí válek, sucha, bídy. Ani lidé v jednom státě si nejsou bližními v tom smyslu, že by se setkávali. Ovšem naše životy s těmi jejich souvisí. Čím dál tím víc si uvědomujeme, že naše životy ovlivňují veškerý život na zemi, ne jenom lidí.

Družstevnictví myslím předpokládá dobrovolné společenství lidí, kteří se k vzájemné solidaritě rozhodli a přinejmenší potenciálně jsou v osobním kontaktu. Je to vytváření komunity.

V moderním světě jsou komunity potřebné, ale potřeba je i solidarita s lidmi a jinými tvory, kteří jsou daleko.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 14.Října 2018, 18:04:22

Máte naprostou pravdu, pane Kubičko. V Novém Zákoně je bližní kdokoliv, kdo je nablízku, třeba náhodou, jako pro milosrdného Samaritána zraněný pocestný.
Samaritán prostě každý den nechodil vyhledávat záměrně lidi v nouzi, kterým by mohl pomoci. Nic takového asi neplánoval. Zřejmě si žil svůj běžný život, staral se o své denní záležitosti. Šlo o náhodu, o setkání tváří v tvář, při kterém on se zachoval tak lidsky, jak se z etického hlediska zachovat měl. A Ježíš to ocenil.
Já také nevím, do jaké míry se ve starověku kladla otázka solidarity s lidmi, kteří jsou daleko, a víme o nich jen z doslechu. Řekla bych, že starověký kosmopolitismus s něčím podobným asi počítal (s podobnou solidaritou). Možná však to soucítění se všemi lidmi nebo se všemi živými tvory bylo spíše doménou několika málo filosofů či intelektuálů. A možná bylo daleko víc teoretické nežli každodenně praktické.
Ale souhlasím s tím, že v dnešní době jsou občané planety na sobě natolik závislí, že je zcela namístě i jaksi záměrná, vědomá solidarita s lidmi, které jsme v životě neviděli a nic o nich nevíme, jen to, že potřebují pomoc. Ovšem myslím si, že k této vědomé solidaritě ještě zdaleka všichni lidé nedospěli. A otázkou je, jestli k ní dospějí, když se jim bude za to, že k tomuto vědomí ještě nedospěli, nadávat.
Nicméně je jasné, že lidé, kteří k vědomí celoplanetární solidarity s lidmi v nouzi ještě nedospěli, by asi neměli zaujímat významné posty.
Pokud jde o potřebnost komunity, také souhlasím. Domnívám se, že v dnešní době komunita mnoha lidem schází, ať už si to uvědomují nebo ne.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Starověk, novověk a interpersonální solidarita Pondělí, 15.Října 2018, 15:26:7

Tak s tou mezilidskou solidaritou to asi přece jenom bude dost složitá věc. Už proto, že se nám tu zřejmě prolínají různé faktory.

Na jedné straně musíme mít na paměti záležitost čistě technickou: lidé ve starověku prostě neměli televizi. O tom co se dělo mimo bezprostřední dosah jejich obce se dozvídali prakticky jenom z vyprávění. A vyprávěné příběhy mají principiálně jedno specifikum: že nejsou nezaujaté, nejsou hodnotově neutrální, ale ten příběh podávají většinou jako vyhraněný, klasicky jako střet dobra se zlem. Kdy tedy posluchači zcela přirozeně pociťují sympatie pro jednu stranu (respektive soucit s ní), protože u ní nalézají svůj vlastní životní příběh.

Zatímco dnes nám především televize den co den ve vší plasticitě staví před oči lidské osudy a tragédie jako na běžícím pásu. Na jedné straně ten pocit soucitu a solidarity je mnohem bezprostřednější; ale na straně druhé stejně tak platí, že pod tímto přívalem tragických osudů je sotva možné nezískat si vůči všemu tomu utrpení určitý odstup. Až případně vyslovenou lhostejnost.

-------------------------------------

Takže tohle byla čistě technická stránka věci. Ale na straně druhé je tu ta - mnohem důležitější - otázka, kdy a jak se vlastně vyvinul ten pocit vzájemné mezilidské solidarity, a to i mezi lidmi osobně navzájem zcela neznámými.

Protože ve starověku - tam té "anonymní" mezilidské solidarity bylo skutečně velice málo. Připomeňme si: každý cizinec byl v podstatě víceméně bezprávný, nebo jenom značně omezenými právy nadaný subjekt. Dokonce i "cizinec" Aristoteles nebyl v Aténách plnoprávným občanem.

To je dnes skutečně zcela principiálně jiné; alespoň v základní míře "normální" a kultivovaný občan současného světa uznává všechny lidské bytosti za principiálně sobě rovné. A tedy mající nárok na mezilidskou solidaritu.

Co je skutečně zajímavou otázkou, je právě to, k d y došlo k tomu přelomu od toho vnímání starověkého k tomu novověkému.

Zdá se ale, že ten prvotní zvrat nastal právě už v dobách starověku. "Nečiň druhému to, co nechceš aby on činil tobě" - to je ta zcela prvotní, základní formule pozitivního vztahu k druhému člověku, založeného na vzájemném respektu.

A co je na tom opravdu podivuhodné: zdá se, že tento prvotní krok ke všeobecnému humanismu je možno dokonce relativně přesně datovat. Bylo to zřejmě sedmé století před naším letopočtem, kdy se etické výzvy tohoto druhu objevily jak v Řecku, tak v Egyptě, tak ale i v Číně, Indii, Persii... Zdá se, jako by se tehdy svět sám začal probouzet ze své předcivilizační éry, a začal do centra své pozornosti stavět samotného člověka.

Aleš Morbicer - Ostrava

Pondělí, 15.Října 2018, 15:31:32

Ona tahle vzájemnost funguje. Bohužel jen v rámci nějak ohraničené a nevelké skupiny, ve které navíc nesmí být příliš velké majetkové rozdíly.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 15.Října 2018, 16:39:43

Já jenom podotknu k tomu, co napsal pan Poláček (že každý má televizi, kde může sledovat, co se děje na celém světě, včetně osudů lidí). Už jsem jednou napsala, že například já se v současné dívám na televizi zřídkakdy. Většinou, když ji pustí někdo z rodiny. V televizi lze také sledovat jen kanály vybraných pořadů (což není zrovna můj případ), popřípadě ji vůbec nemít (i takových alternativních lidí je dnes dost). Není to už jako kdysi, kdy existoval jeden program, na němž celý národ jedním dechem a jako jeden muž sledoval okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy, což samozřejmě všechny ohromně spojovalo.
Dnes je možné sledovat jen vybrané weby na internetu (a nechat jimi formovat své myšlení v domnění, že jde o ty správné). To taky není můj případ, ale jsou takoví lidé.
Kromě toho tu máme hrané filmy, v nichž se divák setkává s takovou mírou násilí a utrpení (na rozdíl od dřívější doby), že je vůči nim prakticky imunní. Já myslím, že nevědomí zas tak moc nerozlišuje mezi realitou a virtuální realitou.
Mimochodem, já se tomu nikdy nevystavuji - tedy tomu pohledu na násilí v hraných filmech. A ani pohledu na násilí v dokumentech.
Ale věřím, samozřejmě, že násilí existuje. Věřím, že někde jsou nějací uprchlíci, kterým je třeba pomáhat. A proč by ne, když to jsou chudáci a pomáhat chudákům je rozumné? A proč bych vlastně byla proti, vždyť by jim stejné pomáhal stát, pokud bychom je přijali.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Schopnost empatie Úterý, 16.Října 2018, 11:58:20

Já bych ještě navázal na to, co napsal pan Kubička o tom, že "víme" o lidech kteří žijí třeba daleko od nás a jsou obětmi násilí a neštěstí; a že si "uvědomujeme" že naše životy ovlivňují život na celé planetě.

Z této formulace doslovně vzato by to mohlo budit dojem, že naše schopnost soucítění s druhými (i neznámými a vzdálenými) lidmi je založena čistě na naší vědomé složce.

Ve skutečnosti ovšem naprosto rozhodující je tady náš niterný p o c i t soucítění s druhým, s jeho utrpením. Čili schopnost empatie.

Přičemž tato schopnost je v celé živočišné říši naprosto vzácná. Dlouho se dokonce věřilo, že tuto schopnost má jedině člověk. A až ve velice nedávné době se pomocí experimentů definitivně uznalo, že nejen člověk, ale - vedle dalších primátů - i psi mají tuto schopnost soucítit například se svým pánem, a dokonce určité elementy empatie vykazují i krysy.

Ale tak či onak: je to zcela evidentně právě tato schopnost empatie, schopnost vzájemného soucítění, která byla podmínkou vzestupu lidstva až k dominantnímu druhu na této planetě. Kdyby každý hleděl jenom na sebe a na svůj osobní prospěch, nikdy by lidstvo nedokázalo vytvářet natolik komplexní struktury sociálního i jiného života, které zakládají tuto jeho výjimečnost.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Společně sdílená televize Úterý, 16.Října 2018, 12:17:55

Ano, paní Hájková, ten rozdíl ve sledování médií dříve a nyní je naprosto zásadní. Jak už jsem několikrát zmínil, já se v současné době pročítám starými výtisky "Rudého práva" z roku 1968. A ze zájmu se dívám i na to, jaký byl tehdy televizní program.

V každém případě: tehdy v Československu byl stále ještě k dispozici jenom jeden jediný televizní program. To mělo dozajista své nevýhody: když byl program špatný, nebyla (kromě rozhlasu) žádná alternativa.

Na straně druhé, zrovna v minulých dnech jsem si právě v této souvislosti uvědomil jednu věc: právě díky tomu, že neexistovala jiná alternativa, pokud běžel v televizi nějaký opravdu k v a l i t n í, kulturně náročný program - pak se na něj podívalo i mnoho takových, kteří by k němu jinak nenašli cestu.

Zatímco dnes - dnes má kulturně a intelektuálně nenáročný divák nekonečně možností konzumovat plytké a bezmyšlenkovité pořady odpovídající plně jeho naturelu, jeho vlastní myšlenkové úrovni. Jenomže - právě touto "svobodou" výběru ztrácí i tu poslední možnost se alespoň tu a tam potkat s něčím, co by ho mohlo intelektuálně a osobnostně pozvednout na vyšší úroveň.

Takže ta moderní mediální "svoboda" ve svém důsledku, namísto aby napomáhala zvyšování kulturní úrovně populace, ve skutečnosti cementuje nenáročnost, kýčovitost a kulturní a myšlenkovou plytkost.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 16.Října 2018, 13:50:42

Něco na tom soucítění možná bude, pane Poláčku. Třeba ta empatie může být i neuvědomělá. Totiž existuje něco jako pocit vnitřního utrpení, k němuž člověk nemá zjevné příčiny (v jeho okolí se nic hrozného neděje), přičemž to utrpení možná může mít původ někde daleko od něj, kde se skutečně něco hrozného děje, aniž on sám by to bezprostředně viděl.
Já jsem si nedávno přečetla jistou kabalistickou moudrost: Všechno, co Bůh stvořil ve světě (popřípadě ve vesmíru), stvořil také v člověku. Často to tak cítím: v duši člověka je světlo i tma, jsou tam úrodné krajiny i pustiny, jsou tam hory i jezera, jsou tam taky trnité houštiny, je tam i Golgota i údolí stínů, kterým je velmi těžké procházet, vedou se tam vnitřní boje...
Někdy to, co je uvnitř, souvisí s tím vnějším, co se děje v naší blízkosti, někdy zdánlivě ne. Zajímalo by mě, jestli se to, když vnitřně překonáme nějaké to své údolí stínů, projeví také ve vnějším světě.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 17.Října 2018, 08:51:54

Teď ještě k tématu článku. Dostala jsem e-mail, který upozorňuje na to, že doba družstevnictví a podobných hnutí už dávno minula. Že v devatenáctém a na počátku dvacátého století byly úplně jiné podmínky než dnes. Kapitalisté neměli takové možnosti, jako mají dnes. Dnes prý je korporátní kapitalismus natolik mocný, že se může celkem snadno postarat o to, aby případnou konkurenci v podobě jakéhokoliv kooperativního socialismu či jiného protikapitalistického hnutí zničil či rozložil.
Navíc družstevní socialismus směřoval jen dovnitř hnutí. (Já to prozradím, napsal mi to pan Vyleťal).

No, vždyť já na družstevnictví nijak nespoléhám. Historické družstevnictví mi posloužilo jen jako příklad vzájemné pomoci a spolupráce.
K tomu všemu je ironií, že i kapitalisté umějí odsunout své Já stranou. Nikoli ovšem v zájmu svých bližních, nýbrž v zájmu podniku, zisku, v zájmu toho aby se točil koloběh kapitálu. I u nich je Já až na druhém místě – a sice za kapitálem, protože oni s ním to své Já jaksi pevně spojili. Vydělávají stonásobně, tisícnásobně víc než reálně mohou spotřebovat. Z přebytku pak rozdávají chudým, aby vypadali jako lidumilové.

A většina lidí na to skáče, nezamyslí se nad tím, že toto přece není normální, aby někteří vydělávali tolik, zatímco jiní tak málo. Že peníze by vlastně měly být vyjádřením lidské práce. A nejsou. Možná by se to mělo lidem vysvětlovat. Vzít si za svou aspoň jednu z těch rochdalských zásad – a sice tu o důležitosti permanentního vzdělávání členstva. Mělo by se asi lidem neustále vysvětlovat, jak by měla lidská společnost fungovat, aby byla spravedlivější. Jenže chtěli by lidé vůbec něco takového poslouchat? Vždyť kolik existuje úplně obyčejných lidí, kteří toho sami moc nemají, ale přesto jsou naprosto tvrdými pravičáky!

Josef Poláček - Manuální pracovník

Tvrdý pravičák Středa, 17.Října 2018, 10:43:29

Právě v tom to je, paní Hájková. Pravicovost, to znamená principiálně tvrdost. Tvrdost vůči sobě i vůči jiným. Samozřejmě, v konkrétních individuálních případech to tak vždycky nemusí stoprocentně platit; ale jako základní tendence to tak zjevně je.

Pravicovost, to je svým způsobem dominance mužského principu jang. A právě to je vysvětlením toho, proč i mnozí lidé, kteří jsou sociálně znevýhodnění (a tedy by vlastně měli zastávat levicové názory), jsou (tvrdými) pravičáky. To rozdělení na jin a jang je totiž fundamentální, jsou to základní principy veškerého bytí, a toto rozdělení tedy existuje ještě dávno před nějakým kapitalismem.

Na straně druhé, ta sociální determinace působí také. Jsou tu prostě ve hře dva různé faktory, které působí autonomně, a tedy zčásti také proti sobě. A potom přijde na konkrétní okolnosti, který z nich nabude větší síly.

Například za dob skutečného pauperismu, široce rozšířeného nuzáctví dolních společenských vrstev nabyl vrchu ten zcela bezprostřední pocit vlastní existenční nouze. Krátce řečeno: i ten kdo byl svým vlastním osobním zaměřením spíše "jang", zastával levicové pozice, protože ten pocit existenční nouze a sociální nespravedlnosti přebil to jeho osobní nastavení.

Ale v dobách kdy - za podmínek sociálního státu a sociální "záchranné sítě" - ten stav nouze přece jenom není ani pro ty méně majetné obvykle natolik citelný, pak nabývá vrchu tato osobní predispozice, a to vlastí tvrdé - a tedy pravicové - jang nabývá vrchu nad vlastním sociálním postavením.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Peníze jako vyjádření lidské práce Středa, 17.Října 2018, 11:50:34

Paní Hájková, tak tou svou docela jednoduchou větou, že "peníze by přece měly být vyjádřením lidské práce", jste mi dala docela zabrat. Musel jsem se znovu důkladně zamyslet nad tím, c o vlastně dneska peníze znamenají skutečně.

Což o to - v bezprostředně ekonomickém smyslu (nevím jestli v tom byl Freud, ale hned dvakrát za sebou jsem místo "smyslu" vyťukal omylem "NEsmyslu") - tedy v bezprostředně ekonomickém smyslu jsou i dnes peníze vyjádřením hodnoty, a tedy i lidské práce, která za touto hodnotou stojí.

Ale Vy jste to samozřejmě myslela v tom smyslu, jak to vlastně přijde, když si někdo vydělává mnohonásobně více peněz, než jaká může být - a to i při nejvelkorysejší definici - hodnota jeho vlastní práce.

Zkrátka: ten vlastní problém je problém a k u m u l a c e peněz. Jejich nahromadění u jednoho jediného subjektu, u jednoho jediného majitele - aniž tento majitel by si to vlastnictví této hromady peněz sám zasloužil svou vlastní prací.

Bezprostředně vzato - to je přesně to co chtěl řešit Marx. Ten chtěl radikální proměnou vlastnických vztahů zamezit právě tomu, aby se ty hodnoty (jakožto vyjádření lidské práce) akumulovaly v jedněch rukách.

Samo o sobě naprosto přirozená myšlenka; jenže jak známo, ta naprostá nivelizace příjmů v socialismu měla nakonec ještě více devastující důsledky pro obecný blahobyt, nežli to nespravedlivé rozdělování za kapitalismu.

Přičemž: ta akumulace hodnot je ekonomickou nezbytností. To bylo i v socialismu. Dejme tomu taková továrna: to je velká suma práce která v té továrně vězí.

Rozdíl je v tom, že za socialismu ti, co ty továrny řídili, nebyli formálně jejich vlastníky, nýbrž jenom jejich správci.

Což ovšem stejně tak mělo velmi negativní důsledky pro produktivitu. Jak věděl už Aristoteles, soukromý vlastník se o svůj vlastní majetek bude vždy starat nesrovnatelně pečlivěji, angažovaněji nežli principiálně anonymní vlastník kolektivní.

To je právě to dilema, ve kterém dnes - po ztroskotání experimentu se socialismem - vězíme: ty drastické rozdíly v příjmech a bohatství jsou mravně (a nakonec i sociálně) neudržitelné; ale zároveň je to ekonomickou nutností. A my doposud nemáme k dispozici naprosto nic, čím bychom toto dilema mohli pozitivně vyřešit.

Abychom se vrátili k té původní otázce, c o vlastně jsou peníze: peníze nejsou jenom a pouze vyjádřením hodnoty, tedy lidské práce; ale peníze jsou zároveň z d r o j e m, pramenem, základnou pro nové investice, pro novou produkci, a tedy pro novou, potenciálně efektivnější práci.

Ten druhý aspekt je přesně to, co Marx opomenul, či spíše vidět nechtěl. Protože ty akumulované peníze - to je právě ta ekonomická nezbytnost, to je ta jejich pozitivní stránka, jakožto zdroj produkce příští. A tedy příštího společenského bohatství.

Ale zpátky k tomu dilematu. Jak řečeno, my nemáme žádný mechanismus, žádnou možnost tu neustále drasticky narůstající akumulaci peněz v rukou několika málo velkokapitalistů zastavit. Právě protože tato akumulace, jakkoli morálně zavrženíhodná, má stále svou pozitivní ekonomickou funkci.

Je prakticky - výhledově - představitelná jediná možnost, jak by se tento stav mohl změnit: v důsledku zcela zásadních, vysloveně katastrofických jak ekonomických, tak i sociálních otřesů, které by lidstvo nechalo definitivně zakusit a poznat, že takto to už dál není možné. Tento otřes by musel být tak hluboký, že by zasáhl hluboko do psychického aparátu lidí, zásadním způsobem změnil jejich motivační hodnoty. Takovýmto otřesem by mohla být akutní celoplanetární ekologická krize, doprovázená vyhynutím velké části lidstva.

Případně - v poněkud mírnější variantě - naprosto dramatická krize ekonomická. Pokud by se jednoznačně prokázalo, že její příčinou byla právě ta akumulace bohatství v nemnohých rukách. To je ale spíše málo pravděpodobná varianta.

Třetí možnost by byla, že by lidstvo dokázalo prohlédnout samo od sebe. To je ale varianta pravděpodobná ze všech nejméně.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Vnitřní a vnější Středa, 17.Října 2018, 12:08:26

Ano, paní Hájková, ta souvislost vnějšího, "velkého" světa a našeho světa vnitřního je daleko větší, než si za normálních okolností dokážeme uvědomovat. V našem běžném životě je okolní svět něčím jenom víceméně vnějškovým, co sice samozřejmě tak nějak vytváří rámcové podmínky pro náš vlastní život, ale co nicméně zůstává právě jenom tím vnějškovým faktorem. A nejsme si schopni uvědomit, že nakonec jak my, tak i tento svět vyrůstáme z jednoho společného zdroje.

Tuto bytostnou souvislost a spjatost vnímají mystikové všeho ražení (tedy i ti kabalisté). Na straně druhé, oni tu spojitost vytvářejí zase příliš lineárně, příliš zjednodušeně, respektive mechanicky. Jako by to "vnější" a to "vnitřní" byly spojeny nějakým přímým drátem. A jako by to, co se děje ve sféře jedné, se okamžitě a bezprostředně odráželo i ve sféře druhé. Takto jednoduché a lineární to ovšem ve skutečnosti není.

Takže k té otázce, jestli když se dosáhne nějaké změny v našem nitru, tak se to odrazí i v tom vnějším světě: ano i ne.

Pokud by se změnilo nitro všech lidí, tak se tím samozřejmě změní i sám svět. Ale když se změní nitro jenom jednoho člověka - pak je možno očekávat že i to se nějak v tom vnějším světě projeví, ale nedá se právem předpokládat že se tím změní ten vnější svět sám. K tomu je opravdu zapotřebí mnohem větší impuls, než jaký - obvykle - může dodat jenom jedno individuální vědomí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 17.Října 2018, 12:27:12

No jo, pane Poláčku. Jedno individuální lidské vědomí je samozřejmě málo. To nic nezmůže.
Ale co takhle třeba Bůh?

Pavel Krupička - Praha 5

Středa, 17.Října 2018, 21:26:23

Bůh není. Je to jen konstrukt, který pomáhá některým lidem upozadit fakt, že tento svět je velice krutý, že život na něm nemá v podstatě žádný smysl a že člověk někdy budou dlouho a třeba sám a možná v bolestech umírat a pak už nic nebude. Vůbec nic.

PS: Musím ale přiznat, že např. když byly před rokem volby do sněmovny a TOP09 oscilovala okolo 5%, ta jsem se začal zcela spontánně modlit, aby se do parlamentu dostala. Ne že bych ji měl nějak zvlášť rád, ale kdyby se tam nedostala, tak by náš nespravedlivý volební systém zvýhodnil ANO a hlasy voličů topky přepočítal hlavně na mandáty Andreje Babiše, kterému by pak usnadnily vládnutí. Myslím ale, že bůh s tou mou modlitou neměl nic společného.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 17.Října 2018, 21:43:43

Bůh je, ale jinak, než si myslíte vy, pane Krupičko. Ovšem máte pravdu v tom, že Bůh nás před bolestí, která se vyskytuje na tomto světě, čili před tím, čemu my křesťané říkáme "kříž", neuchrání. A rozumný křesťan ani nic takového nečeká. Vždyť Bůh sám kdysi trpěl na tomto světě jako člověk, když umíral na kříži.
Když člověk přijme ten fakt, že život na tomto světě je někdy krutý, a že i on sám nakonec stejně neunikne smrti, jako jí neunikl žádný člověk před ním, objeví, že život je taky krásný. Jen musí chtít to krásné vidět. a prožívat. Radovat se i z maličkostí.
Mně Bůh neskutečně pomáhá. Chrání mně před depresemi a špatnými náladami, a proto vím, že je.
Posmrtný život neřeším, ale netvrdila bych jako vy, že není. Co můžeme o tom vědět? Ostatně, my nežijeme proto, abychom umřeli. My žijeme proto, aby po nás něco dobrého zůstalo, i kdyby to dobré spočívalo jen v tom, že několika lidem uděláme radost. Myslím, že dobré skutky se neztratí. Proto je zapotřebí žít dobrý život.
O tom, jak "funguje" modlitba, jednou napsal papež František zhruba toto: Modlím se za chudé, aby neměli hlad. Pak vstanu a jdu je nakrmit. Bůh mě za nimi pošle.
A ještě k tomu kříži: Jeden z bývalých papežů řekl takovou moudrou větu: Lásku bez kříže nenajdeš a kříž bez lásky neuneseš.

Pavel Krupička - Praha 5

Čtvrtek, 18.Října 2018, 00:26:5

Je asi pravda, že když člověk v boha věří, tak vlastně je. A to nechci znít povýšeně. Tak trochu bych dokonce chtěl věřit, protože myslím, že upřímní věřící to mají v životě snazší, ale nějak to v sobě nemám. I s tou smrtí a strastmi života asi dokáží mnohé cirkve možná dobře pracovat, konec konců některé to pilují po staletí, takže i tady možná o cosi přicházím, ale nedá si nic dělat.

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 18.Října 2018, 07:00:2

Bůh nechává působit svět takový jaký je. Vždyť mu dal svébytnost, a člověku i svobodu. Přesto vše zůstává v jeho moci, i proto, že jedná skrze člověka, jak vyjádřil papež František: Modlím se za chudé, aby neměli hlad. Pak vstanu a jdu je nakrmit. Bůh mě za nimi pošle.Působí však i skrze naše svědomí, soucit, poznání. K přetváření světa je proto třeba posilovat všechny tyto složky. Nevylučovat nikoho, kdo z jakéhokoliv důvodu o to usiluje.
Teolog Tomáš Akvinský vyjádřil dění ve světě touto filosofickou větou: Bonum ex integra causa, malum ex quodlibet defectu. Zajímavé je to, že ti, co ničí svět jsou nazýváni defektem, ikdyž mohou vypadat jakkoliv kultivovaně. Důležitá je ta pravda, že k vykonání dobra je zapotřebí sloučení, integritu, zničit ji dokáže malý defekt.
Není pravda, že vlastníkem, který bude pečovat o své prostředky musí být jen jedinec. Bývalo (a někdy ještě je) společné vlastnictví rodinné, o které rodina pečovala a rozvíjela je. Stejnou funkci mohou vykonat i samosprávná společenství. Ta mohou být jen tak velká, aby v nich všichni měli přehled o jejich činnosti, a mít tendenci ne soutěžit ale spolupracovat s dalšími podobnými společenstvími. Kdy však vzniknou, a co k tomu dá podnět, nevíme.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 18.Října 2018, 13:02:5

Máte pravdu, pane Krupičko. Církve za staletí nashromáždily velký duchovní potenciál. Čerpat z něj nemusí jen ti organizovaní.
Víte, že existují lidé, kteří sami sebe vnímají jako křesťany, i když mají problém uvěřit? Možná byste mohl být jedním z nich.

Pavel Krupička - Praha 5

Čtvrtek, 18.Října 2018, 13:49:35

Ano, asi jsem křesťan, svým způsobem. Kdyby bylo povinné se nabožensky organizovat, asi bych byl unitář. Ale stejně tak bych mohl být třeba vyznavač diskordianismu. Má to spoustu výhod, v rámci tohoto náboženství může být každý papežem a každý může exkomunikovat, deexkomunikovat, reexkomunikovat a dereexkomunikovat sebe, lidi, zvířata, věci i jiné bytosti, mimo mnoho jiného ovšem :-)

Svět je zkrátka velice složitý a já ho jednak tak trochu mám problém brát úplně vážně a také ho myslím nerad vtěsnávám do nějakých (mimo jiné náboženských) škatulek, ač mě tu např. jeden kolega za takového považuje.

Petrasek Milan - penzista

Víra přenáší hory Pátek, 19.Října 2018, 09:22:29

a letos nám víra v organizaci zvanou technická civilizace přinesla také nekonečné léto.
Zatím stále pokračuje díky důvěře v neomezený konzum čehokoliv a tím dostatku plynů kdekoliv ...... bych dodal.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 20.Října 2018, 06:20:59

K tomu, aby se člověk stal židem podle vyznání víry, stačí prý přihlásit se k tomuto náboženství a více či méně plnit příkazy náboženství.
Křesťanství vyžaduje přesvědčení. Přesvědčení se získává přesvědčením se. Člověk musí žádat, hledat, tlouct. Bůh se nenechá zahanbit. Odpovídá žádajícímu, hledajícímu, tlukoucímu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.