Nevědomí a Bůh

Zatímco někdo si je jist, že se prosadí, někoho jiného může přemoci strach z budoucnosti, protože se cítí slabý. Jako opora mu může sloužit víra v Boha či něco jiného, vždy ale lidé potřebují tvořit obce, kde si pomáhají navzájem.

Křesťanství je monoteistické náboženství. Monoteismus vyznává jediného Boha, Bůh je jeden, protože není jenom můj, jenom tvůj nebo jenom jeho. Bůh je Bohem všech lidí, spojuje. A Bůh je jeden, protože není jiný bůh na moři, jiný na pevnině, není bůh pro to a pro ono, ať už máme na mysli místa, nebo lidská konání. Bůh působí kdekoliv a kdykoliv. Monoteismus však není jeden. Různí monoteisté mohou věřit každý v úplně jiného Boha, což je poměrně známá věc. Dokonce i dva křesťané se mohou v pojetí Boha trochu lišit. Natolik už se rozrůznili.

Ve škole mě učili, že monoteismu předcházel polyteismus. Z hlediska ateismu, tehdy vládnoucího, byl monoteismus celkem logicky vzato historický pokrok – čím méně bohů, tím lépe. Nejlépe vůbec žádný. Až mnohem později jsem se dočetla, že monoteismus prý je starší. Lidé však mají neodolatelný sklon k polyteismu – ten má proto tendenci opakovaně se vracet. Nakonec i v dnešní „civilní“ podobě – stručně vyjádřené známou větou „každý má svou pravdu“. Anebo ještě také ve zvyku uctívat „nižší bohy“, například peníze, moc, slávu.

Křesťané věří, že Bůh je v člověku (a obráceně, člověk je v Bohu). Věřícímu stačí Bohu důvěřovat, svěřit se do jeho moci. Lze k němu vysílat prosby. Ježíš řekl: Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno! Zatímco pohané museli vzýváním a obětováním pamatovat hned na toho, hned na onoho boha. Křesťanství bylo v tomto směru pokrokem.

Křesťanství vyšlo před dvěma tisíciletími z přísně monoteistického judaismu, jehož první přikázání zní „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Je to upomínka na nesvobodné postavení Božího lidu v Egyptě. Hebrejský výraz pro Egypt je stejný jako pro utrpení v protikladu, čili znamená jakýsi život v rozdvojení.

233929144_1_Některé teorie tvrdí, že nevědomí může za nemoci i zdraví. Ilustrace z webu Holistic Healing Program

Je to jistě těžko snesitelné. Každý izraelita měl být Bohu věrný, aby znovu neupadl do rozdvojeného života v otroctví, kdy člověk nekoná, co chce, ale to, co musí. Kdy ani nemůže dát najevo, kým ve skutečnosti je. Je však otroctví osobním problémem otroka? Nebo je to zároveň problém lidské společnosti? Určitě každý odpoví, že jde o společenský problém. Je těžké být svobodný v nesvobodné společnosti. Proto Židé uprchli z egyptského otroctví společně. Aby mohli také společně dosáhnout svobody, když v Egyptě to možné nebylo. A společný Bůh jim k té společné svobodě dopomohl.

Nevědomí
Dvacáté století přináší rychlé šíření ateismu, zejména v Evropě. Čím dál tím víc lidí si začíná myslet, že Bůh (o němž měli zkreslenou představu) je pohádka, protože jeho existenci nešlo vědecky dokázat. Nešlo ji však ani vyvrátit. Místo na Boha se lidé zaměřují na zkoumání psychiky. Začínají zkoumat nevědomí, tedy oblast lidské psychiky ležící mimo sféru vědomí, které nás zbavuje přebytečných informací.

Nedávno jsem se dočetla, že 98 procent mozkové činnosti probíhá na úrovni nevědomí a jen dvě procenta na vědomé úrovni. Nemám o těchto věcech mnoho znalostí, avšak představuji si, že nevědomí je něco, co je nejen v našem mozku, ale i mimo nás; něco, co není závislé jenom na našem těle. Proto to máme my lidé společné. Zůstanu prozatím u pojmenování „vnější nevědomí“.

Je-li nevědomí takové, jak si ho představuji, tedy je-li to něco, co lidi určitým způsobem přesahuje a co je propojuje, potom není jen psychickou, ale i duchovní realitou. Co když nakonec nevědomí není ani tak nevědomé? Může jít o oblast, která je v posledku kontrolována mnohem vyšším vědomím, než je to naše lidské. My křesťané ho dobře známe. Je to Bůh, pramen veškerého života. Nechci tvrdit, že nevědomí a Bůh jsou jedno a totéž, ale jistá souvislost mezi nimi je. Něco takového samozřejmě nelze dokázat, ale nelze to ani vyvrátit.

Ukazuje se, že víra není nesmyslná, přesto dnes křesťanství příliš netáhne. Místo toho se znovu vrací na scénu pohanství (i když v trochu jiné podobě). Protože lidé mají rádi změny a taky rádi chodí svou cestou, rádi se starají o sebe a o své osobní štěstí. Pokládají to za své právo. Křesťanství se často vytýkají nedostatky a chyby způsobené jeho vyznavači v minulosti, včetně současných kněžských afér. A hlavně prý omezuje lidskou svobodu. Je to zvláštní, vždyť Bůh byl v minulosti chápán jako osvoboditel z otroctví.

Vedle toho se objevují různé nauky zabývající se působením na nevědomí (sugesce a autosugesce). Jsou teorie, které tvrdí, že nevědomí může za nemoci i za zdraví, čemuž docela věřím. A tvrdí také, že v osobním nevědomí jsou díky různým civilizačním traumatům zakódovány dokonce takové věci, jako je chudoba. Díky stimulaci osobního nevědomí se lze nejen uzdravit, ale prý i zbohatnout.

Ovlivňování nevědomí má zřejmě nahradit klasickou modlitbu k Bohu. Nelíbí se mi, že to tak trochu vzbuzuje dojem, jako by chudoba byla osobním problémem lidí, co si neumějí poradit s vlastním nevědomím, které je chápáno jako jakýsi služebník vědomí. Na rozdíl od Boha, který nejen plní lidská přání, ale dává mu i povinnost starat se o bližní. Máme se smířit s tím, že sociální rozdíly se budou zvětšovat, protože lidé mají chudobu zakódovanou v mozku? Nebo máme proti tomu něco dělat?

Dovedu si představit, že ve společnosti, kde vládne tvrdé soupeření, kde se každý stará o své zájmy a každý má svou pravdu, jedinec intuitivně odhaduje své šance naplnit vlastní potřeby, zkoumá požadavky společnosti a srovnává je se svými osobními schopnostmi a možnostmi. Ví, co může, a co nemůže nabídnout. Zatímco někdo si je jist, že se prosadí, někoho jiného může přemoci strach z budoucnosti, protože se cítí slabý. Ví, že příliš neuspěje, a jeho okolí ho v tom může ještě utvrzovat.

Když člověku chybí důvěra v život a v lidi (respektive víra v Boha a jeho lásku), může být narušeno jeho psychické i tělesné zdraví. Víra, která člověka vede k navázání spojení s Bohem, mu v tom zcela určitě pomáhá. Zvyšuje jeho životní šance. Ale je těžké uvěřit v Boží lásku, když se člověk nachází v kritické situaci (ať fyzické, duševní či hmotné) a opuštěn. Je těžké uvěřit v Boží lásku, pokud společnost (nebo aspoň společenství) neplní svou úlohu.

Proto je mnohem lepší, když lidé tvoří obce, kde si pomáhají navzájem a vytvářejí tak jeden druhému příznivější prostředí. Protože v takovém prostředí může Bůh daleko lépe ukázat člověku svou lásku než v prostředí, kde se každý stará sám o sebe. Bůh chce být Bohem všech lidí, protože jím je. Proto není dobře zbavovat se křesťanství a nahrazovat ho individuální spiritualitou nebo psychologickými triky.

A co si myslíte vy? Diskuse (29 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Bohatství a víra Neděle, 25.Listopadu 2018, 13:34:59

Napsal jsem záměrně "víra" a nikoli "Bůh", protože tím rozhodujícím faktorem je právě ta čirá víra, jako stav vlastního vědomí (respektive nevědomí).

Takhle: existuje určitá forma charismatických křesťanských kazatelů (většinou severoamerické provenience), kteří jezdí po světě, vystupují před velkými zástupy, a tvrdí jim že když oni mu dají své peníze, tak on jim je požehná, oni v důsledku toho získají jakýsi "bonus" u Boha, a ten už se postará o to, aby zbohatli. Sám jsem jednou takovéto vystoupení zažil (byť i jen v malém kruhu); a byl to skutečně otřásající zážitek. Snad ani tak ne kvůli tomu prolhanému a podvodnému kazateli; ale především při pohledu na to, jak se prakticky všichni jeho posluchači nechali natolik obalamutit, že tomu podvodníkovi skutečně dávali své vlastní peníze!

Jenže: ono se ukázalo, že to skutečně funguje! Nemohu posoudit jak v onom kruhu kde jsem byl sám přítomen; byl jsem tam po tomto zážitku naposledy. Ale například v Africe byly zkoumány sociální důsledky těchto masových vystoupení; a skutečně se ukázalo, že jejich účastníci dosáhli - ve srovnání s kontrolní skupinou - znatelného přírůstku ve svých příjmech!

Čím vysvětlit tento mirákl? Zasáhl tady opravdu Bůh, aby prostřednictvím "požehnaných peněz" zvýšil materiální blahobyt svých oveček?

Vysvětleni tohoto fenoménu bylo podstatně prozaičtější: svou úlohu tu sehrálo skutečně nevědomí. Ti posluchači onoho charizmatika, tím že pevně uvěřili že jejich konání nyní bude ve znamení boží přízně, najednou začali být ve svém životě a k t i v n ě j š í, už neseděli jenom pasivně doma, nýbrž začali podnikat, založili si malé dílničky či otevřeli malé obchůdky - a to se nakonec ve svém souhrnu projevilo na vzestupu jejich příjmů.

Takže v tomto smyslu skutečně může platit, že jak chudoba, tak bohatství jsou "zakódovány v nevědomí".

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Vědomí a nevědomí Neděle, 25.Listopadu 2018, 15:55:13

Asi by bylo dobře si ujasnit, že nevědomí předpokládá vědomí. Vědomí není nějaká universální kategorie, například klasická řecká filosofie ji nezná.

Ztotožnění psychična s vědomím zřetelně nastává u Descartesa (res extensa proti res cogitans) vzápětí na to již Pascal počítá s psychickými ději, které jsou nevědomé, ale těm vědomým podobné "Srdce má důvody, o kterých rozum neví".Má na to velmi bystré konkrétní příklady.

Pojem vědomí se snad objevuje u Plotina, kdysi dávno jsem se snažil si o tom udělat jasnější představu, ale nevím, zda se mi to podařilo a také jsem to dost zapomněl, Novoplatonismus hrál ve zrodu moderní vědy na přelomu 16. - 17 století velkou roli .

Petrasek Milan - penzista

Proto není dobře zbavovat se křesťanství Neděle, 25.Listopadu 2018, 18:52:50

a nahrazovat ho individuální spiritualitou nebo psychologickými triky....
Řekl bych paní Hájková, že nejde o zbavování se křesťanské civilizační epochy, ale o ztrátu víry v boha.
Ano člověk se bez víry neobejde a k důstojnému lidskému údělu patří bezpodmínečná nutnost pokorné víry.
A pro všechny platí - víry v jiný svět, než je ten ve kterém se nacházíme.
Takže ten kdo je neschopen náboženské víry, nesmí boha nahradit jakoukoliv jinou doktrínou a víru v jiný svět hledat sám se svým svědomím.
Pátraní v zákoutích psýchy bývá zdlouhavé a vesměs na úkor péče o vzestup příjmů/bohatství...........bych na okraj dodal, znaje zbožňovatele neoliberálního náboženství.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 25.Listopadu 2018, 19:41:41

Kdysi jsem si myslela totéž, co pan Poláček nebo vy, pane Petrásku - křesťanství je zprofanované, má za sebou špatné věci, navíc už tomu nikdo nemůže věřit, a proto je třeba se od něj distancovat a přijít, jak říká s oblibou on, zase "s něčím novým". Teď už si to nemyslím.
Naopak, je třeba vrátit se ke kořenům. Nebo k pramenům, podle toho, jak to pojmenujeme. Kořeny jsou živé, prameny jsou čisté.
Prostě začít znovu od začátku.
Ano, věřím, že není jednoduché víru najít. Proto to taky nikomu nemám za zlé, že nemůže věřit. Ale doporučuji o tom aspoň přemýšlet.
Jde o kořeny naší civilizace.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pondělí, 26.Listopadu 2018, 11:21:55

A jak by to požehnání peněz mělo působit? Že by jim létala pečená kuřata do pusy?

Václav Pospíšil - Záhoří

Pondělí, 26.Listopadu 2018, 11:21:57

A jak by to požehnání peněz mělo působit? Že by jim létala pečená kuřata do pusy?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Vědomí, nevědomí a antika Pondělí, 26.Listopadu 2018, 11:22:53

Nebyl bych si tím tak zcela jistý, pane Kubičko. Samozřejmě, antika ještě neoperovala se samotným pojmem "vědomí" (respektive "nevědomí"); ale na straně druhé antika měla pojem "duše", který je naopak v novějších časech přinejmenším odsouván do pozadí jakožto "nevědecký". Ale objektivně to znamenalo víceméně totéž: souhrn psychických a mentálních schopností člověka. Jenomže tehdy se nerozlišovalo mezi tou psychickou a mentální složkou, jednalo se jenom o různé "schopnosti" jedné jediné duše.

Ovšem - ani se nedá tak zcela bezvýhradně tvrdit, že by staří Řekové neměli žádné tušení o existenci nevědomí. V každém případě Platón - prostřednictvím Sokrata - zcela rozhodně tvrdí, že vedle duše aktuálně přítomné, vědomé, má člověk ještě druhou, skrytou část duše: duše "věčná", to jest: duše reinkarnovaná, kterou člověk v sobě má, ale není schopen přímého kontaktu k ní. A tak se na ni během svého života jenom tak neurčitě "rozpomíná".

Zdá se, že tento Platónův model se skutečně velmi blíží tomu, co my dnes pojímáme jako vztah vědomí a nevědomí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 26.Listopadu 2018, 11:25:51

To "požehnání peněz" má působit tak, že tím že dotyčný charismatik (jakožto "prostředník Boha") ty peníze těch lidí požehná, tak oni si tímto způsobem získají boží přízeň. A ta boží přízeň jim pak už sama sebou zajistí ten kýžený blahobyt.

Je to tedy - budiž to řečeno otevřeně - naprosto triviální a nestoudné kupčení s Boží přízní; ale jak řečeno, v reálné praxi to nakonec skutečně funguje.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Vrátit se ke kořenům Pondělí, 26.Listopadu 2018, 11:47:36

Což o to, paní Hájková, proti tomu "návratu ke kořenům" by tady nikdo v zásadě nic nenamítal.

Ten zcela zásadní problém je ale v tom, že ten "kořen" lidského bytí a žití je ve skutečnosti velice rozeklaný, o nic méně nežli jazyk hada z ráje.

A to je právě to, na co znovu a znovu upozorňují takoví skeptikové jako já nebo pan Petrasek: že ta lidská nátura je velice rozpolcená, velice ambivalentní, a že se v žádném ohledu nelze spolehnout jenom na to, že bude obnoveno jakési "zdravé jádro" lidské bytosti.

Křesťanství se snaží tento problém této vnitřní rozpolcenosti člověka řešit tím, že všechno to špatné, negativní o d š t ě p í od člověka jakožto "dílo ďáblovo". Tedy jako něco, co k člověku přichází odněkud zvnějšku, co je mu principiálně cizí, a čeho se tedy člověk jednoho krásného dne může plně a bezezbytku zbavit.

Je to sice dosti pregnantní model, jehož přednost bezesporu spočívá v tom, že je zde dán velice intenzivní akcent snažení se o posilování toho momentu, toho - o sobě dílčího - kořene toho dobrého, co je v člověku. Ale nedá se nic dělat - realita je mnohem složitější, ten "ďábel", to není něco co by bylo člověku nějak absolutně vnější či cizí, je to č l o v ě k s á m, který tuto negativní, tuto destruktivní stránku má hluboko v sobě samém, a nikdy nebude možné tuto stránku lidské existence, lidské bytosti plně a bezezbytku odstranit, zrušit.

To jediné o co je možné se snažit je to, tuto o sobě negativní stránku tak dalece jak jen možno ovládnout, integrovat ji do - o sobě pozitivní - celkové architektury lidské duše.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 26.Listopadu 2018, 13:00:42

Což o to, pane Poláčku. I apoštol Pavel napsal: "byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval".
Všichni bojujeme s nějakým tím zlem v sobě.
Jde o to, abychom to zlo neposlouchali. Abychom poslouchali výhradně Boha.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 26.Listopadu 2018, 19:16:36

K tématu "křesťanství a zbohatnutí" se hodí dnešní kázání papeže Františka:
„Pán praví, že »bohatý jen těžko vejde do nebeského království« (Mt 19,23). Někdo může dát Kristu nálepku »komunista«, dodal papež, ale Pán věděl, co říká. Za bohatstvím je vždycky špatný duch, vládce tohoto světa. Proto také prohlásil: »nelze sloužit dvěma pánům« (Lk 16,13)".

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Zvětšování sociálních rozdílů Pondělí, 26.Listopadu 2018, 21:04:24

Člověk, který je ve srovnání s ostatními materiálně velmi bohatý, je člověk osamocený. Nemá přátele, jeho přáteli jsou buď lidé, kteří touží po jeho bohatství, nebo lidé, kteří jsou na něm závislí. V obou případech půjde jen o předstírání přátelství. Když bohatstvím postižený člověk potká skutečného přítele, nevydrží s ním, protože skutečný přítel mu nebude podřízen a bude otevřeně sdělovat své názory, které bohatý člověk slyšet nechce.

Ano, zvětšuje se sociální rozdíl mezi bohatým člověkem a jeho okolím, jenže to "zvětšování sociálního rozdílu" neznamená ani tak zvětšující se rozdíl v materiálním bohatství (to samozřejmě také), ale znamená hlavně zvětšující se lidskou vzdálenost, zvětšující se osamocení. Být bohatý je utrpení, které si člověk vědomě nepřipouští, jinak by o další bohatství neusiloval. Nevím, proč by mě místo starosti o své vlastní živobytí mělo trápit to, že je někdo tisíckrát nebo miliónkrát bohatší než já, ... anebo snad ano: místo závisti bych ale měl cítit soucit.

Je více než jisté, že cílem života nemá být materiální blahobyt, pro to tu nejsme. Materiální blahobyt může být mimoděk jakýmsi příznakem dobrého láskyplného vztahu (viz protestantská etika), ale ne jeho cílem.

Přikládání velkého významu oné materiální stránce věci je (podle Maxe Webera) pozůstatkem protestantské etiky a jejího učení o predestinaci člověka.

Hledání ideálního socioekonomického systému je ale spíše přistoupením na taková kritéria a životní cíle, kterými je lidský život hodnocen z hlediska zla, nikoliv z hlediska dobra.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 26.Listopadu 2018, 21:32:46

Máte pocit, pane Nusharte, že papež František usiluje o změnu systému?
Dnes jsem četla, jak se nějaký americký teolog vyjadřuje, že by mu jiný systém nevadil. Přesněji řečeno, že nepovažuje za potřebné snažit se politickým změnám bránit, protože jeho úkol je jiný. Nicméně, v kázáních se prý nelze nedotýkat politických a sociálních otázek.
https://www.krestandnes.cz/proc-se-john-piper-uz-nevyjadruje-k-politice/

Petrasek Milan - penzista

Souhlasím paní Hájková Pondělí, 26.Listopadu 2018, 21:45:47

Neposlouchat zlo, ale naslouchat zlu - špatnému duchu, vládci tohoto světa......jak poznamenáváte.
S poznaným duchem, s porozuměním špatnému duchu dál dojdeš. ......bych souhlasil.
Poznat psychiku pana Trumpa či pana Babiše jsou pro nás takřka existenční nutností....bych dodal.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Ano, paní Hájková, papež František usiluje o změnu systému a nevidím na tom nic špatného. Úterý, 27.Listopadu 2018, 00:52:50

Já přece také usiluji o změnu systému. Ne ale o jeho rozboření.

"Načpak takový velký výbuch? Ještě tím někomu ublížíš. Ale hledej a zkoumej; třeba najdeš... no třeba aby to dělalo jenom puf puf... a pohánělo to nějakou věc, aby se lidem líp pracovalo. Aby to dalo hodně užitku. A aby to taky svítilo a hřálo, víš?"

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Poláčkovi Úterý, 27.Listopadu 2018, 08:44:7

Například u Aristotela není duše něco, co by se vyznačovalo tím, že je to přístupné introspekci.Poměr vegetativní, animální a rozumové duše k tělu je jako poměr formy k látce. Nerozlišuje se zde pohled zevnitř a pohled zvenčí.Duše je oživující princip, entelechie.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 27.Listopadu 2018, 09:45:19

Podle křesťanského náhledu se člověk skládá ne ze dvou, ale ze tří složek.
1. Tělo je to, co je hmotné.
2. Duše - to je myšlení, emoce a vůle.
3. Duch je podstata člověka a také místo kontaktu s Bohem. Naše nejvnitřnější přirozenost.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Introspekce antické duše Úterý, 27.Listopadu 2018, 10:27:42

V každém případě Aristoteles záležitosti duše viděl jinak nežli Platón, Aristoteles byl v zásadě striktní racionalista, zatímco Platón byl mnohem více nakloněn idealisticky-metafyzickým výkladům. Jak už jsem zmínil minule (a měl jsem tím na mysli právě především Aristotela), ta antická duše jako taková je jednotná; její různé části jsou jenom různými projevy téhož. Ale přece jenom - právě u toho Platóna (a zřejmě i Sokrata, jehož ústy Platón vyjadřuje své myšlenky) tady byl vytvořen alespoň v základu ten podvojný model, že je tu naše duše aktuální, přítomná, pod kterou je ale skryta ta duše předchozí, reinkarnovaná. Ovšem je nutno přiznat, že tato podvojnost se spíše nežli samotných psychických procesů týká schopností poznávacích ("rozpomínání se").

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Aby to hřálo... Úterý, 27.Listopadu 2018, 10:30:56

No ano, pane Nusharte, tato závěrečná slova z "Krakatitu", to je naprosto typický Čapek.

Tedy někdo kdo si sice upřímně přeje zlepšení věcí lidských a vůbec stavu tohoto světa - ale stále ještě dokáže věřit tomu, že postačí jenom kontinuální drobná zlepšení, a nechce si přiznat, že v určitých uzlových bodech vývoje je nutno provést i změny zcela zásadní a radikální.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Aby to hřálo... Úterý, 27.Listopadu 2018, 10:40:45

Po Čapkově smrti takový uzlový bod vývoje následoval.

Otázka tedy je, zda zásadní a radikální změny, které v tomto uzlovém bodě vývoje potom nastaly, přinesly něco lepšího, než by přinesla jenom ta drobná kontinuální zlepšení.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Osten satanův v těle našem Úterý, 27.Listopadu 2018, 10:51:20

Ale paní Hájková, to je pořád něco principiálně rozdílného.

Ano, apoštol Pavel sice přizná, že má ten "osten", toho "posla satanova" ve svém těle - ale stále je to pro něj něco v zásadě zcela cizorodého, člověku nepřirozeného, co do tohoto světa vlastně vůbec nepatří, a čeho je možno se zbavit prostě tím, že to ze sebe vytěsníme.

Jen tak pro zajímavost: svého času se Marx velmi sarkasticky vysmíval Proudhonovi za to, že tento sice uznává že dějinný vývoj (a tedy pokrok) probíhá na základě (dialektického) střetu dvou protikladných principů. Jenže zároveň Proudhon tvrdil, že prý naprosto postačí to špatné, to zlé (čili: důsledky kapitalismu) potlačovat, a že jenom tím bude možné obnovit či vytvořit dobrý a humánní svět v celé jeho kráse. Pro tuto jeho naivitu ho ostře sjel Marx - neboť podle něj skutečného pokroku je možno dosáhnout právě pouze p r o s t ř e d n i c t v í m tohoto střetu, a to sice tím že tento protiklad bude převeden do syntézy vyššího řádu.

Paradoxem dějin ovšem zůstává, že nakonec Marx udělal naprosto přesně to samé, co tak tvrdě vytýkal Proudhonovi: ve svém konceptu komunismu Marx v žádném případě neprovedl skutečnou syntézu zájmu soukromého a veřejného, syntézu vůle individuální a volonté générale; namísto toho chtěl od toho "dobrého komunismu" prostě bezezbytku odstřihnout všechny atributy kapitalismu: soukromé vlastnictví, trh, peníze...

Na tomto příkladu Marxe je vidět, jak velice obtížné je skutečně dokázat pochopit zlo, negaci, jako i n t e g r á l n í a nezrušitelnou součást našeho bytí, a neusnadňovat si práci tím že ho prohlásíme za něco prostě absolutně cizorodého.

Zároveň by se svým způsobem dalo říci, že Proudhon a Marx svou snahou v y t ě s n i t to všechno negativní z vysněného budoucího dokonalého světa předjali jednu centrální tézi budoucí freudovské psychoanalýzy.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 27.Listopadu 2018, 10:52:26

Jde o to, pane Nusharte, že ta "drobná zlepšení" nikam nevedla. Ten dějinný přetlak byl objektivně už příliš velký; a tak se ta přehrada protrhla.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 27.Listopadu 2018, 11:04:54

Ono se nakonec přesně neví, pane Poláčku, co ten osten satanův u Pavla znamenal. Jsou výklady, že šlo o nějakou nemoc, postižení, které mu znepříjemňovaly život. Pavel sám psal, že mockrát prosil Boha, aby ho toho zbavil, ale marně. Bůh mu prý řekl: stačí, když máš mou milost. Evidentně chtěl, aby se s tím Pavel dál potýkal. Možná bylo pro něj a pro to, k čemu byl určen, dobré, že se s tím musel potýkat.
Podle mého názoru mohly být oním "satanovým ostnem" i vzpomínky na dřívější život, které Pavlovi zůstaly. Na to, jak vraždil pro víru a všechno ostatní. Bylo mu to sice odpuštěno, ale to neznamená, že to úplně zmizelo.
A pokud jde o to zpracování "satanova ostnu", myslím, že Pavel ho zpracoval dokonale.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Poláčkovi Úterý, 27.Listopadu 2018, 15:24:38

Čeká nás tedy spíše protržení přehrady, nebo ta drobná kontinuální zlepšení?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 28.Listopadu 2018, 05:21:42

Žižek by ten přetlak nazval Reálno. To, co je za symbolickým řádem a způsobí svým pnutím jeho popraskání.
Nicméně, Žižek je taky trochu polapený v diskursu. Myslí si, že svět stačí jen nově vyložit?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 28.Listopadu 2018, 05:43:12

Jinak mě ještě napadá (aby se zabránilo destrukci světa), že by bylo dobré využít ten přetlak jiným způsobem. Například k vytváření paralelního světa. Nového vedle starého (který se bude stejně rozpadat sám). Nový svět by samozřejmě nebyl úplně nový, ale vzal by si z toho starého všechno, co je v něm dobré. Starý svět by se postupně přidával k tomu novému světu (protože by viděl, že je mnohem lepší). A tak by přeměna byla pomalá.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Reforma, nebo revoluce? Středa, 28.Listopadu 2018, 11:26:7

Pane Nusharte, ta alternativa "drobná kontinuální zlepšení, a n e b o protržení přehrady", je sama o sobě naprosto falešná.

Je to dokladem toho, jak hluboce dnes pokleslo (respektive se zcela ztratilo) povědomí o dialektickém myšlení, nebo přesněji o samotném dialektickém (podvojně rozporném) charakteru samotného světa.

Jakmile se tady objeví to "anebo", pak je možno bez dalšího říci, že je všechno naprosto špatně. Celek, to jestli celá komplexita (společenského, civilizačního) vývoje a progresu vždy záleží v kombinaci obou těchto faktorů.

Na jedné straně: pokud se někdo (to jest pravidelně: všichni revolucionáři tohoto světa) spoléhá jenom a pouze na to "protržení přehrady", a přitom ignorují či zlehčují význam té přirozené, masarykovské (respektive čapkovské) "drobné práce" - pak oni sice třeba protrhnou tu přehradu, ale protože nemají nic čím by usměrnili, ovládli ty vzbouřené živly, pak je výsledkem pravidelně ničivý příval, který sice smete to staré, přežilé, ale zároveň pod sebou pohřbí i všechno živoucí.

Na straně druhé ale ti, kteří chtějí stále jenom donekonečna provádět drobné změny, drobná dílčí zlepšení - ti si vůbec nedokáží uvědomit, případně odmítají si připustit, že v hloubce společnosti se navršily rozpory natolik silné, že konflikt mezi světem starým a světem novým je už natolik zásadní a nesmiřitelný, že veškeré další křečovité setrvávání jenom na malých dílčích reformách nejenomže ten příval nezastaví, ale právě naopak, nekonečným odkládáním radikální změny se to pnutí stává čím dál tím větší, a ten příval bude o to ničivější.

To je právě to co vyznavači těch "drobných změn" nikdy nepochopí a nikdy si nepřiznají: že jsou to stejným dílem o n i s a m i, kdo svým neustálým odkládáním a zadržováním radikálního řešení nesou svůj podíl viny na divokosti, na ničivosti všech revolučních změn. Kdyby oni sami včas nahlédli nutnost a nevyhnutelnost zásadních společenských proměn, pak by tyto změny mohly probíhat relativně klidně, uspořádaně, za konsensu naprosté většiny společnosti. Ale právě tím že se nutnost těchto radikálních změn popírá až do posledního okamžiku, pak naroste napětí tak, že ten kotel vybuchne naprosto nekontrolovatelně.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Žižek a jeho Reálno Středa, 28.Listopadu 2018, 11:45:28

Ano, paní Hájková, Žižek (a spol.) by to opravdu chápal nějakým takovým způsobem.

Co se toho týká jestli se domnívá že svět stačí "jenom vyložit" - až takto bych to neviděl, i všichni tito autoři kteří vycházejí z psychoanalýzy si samozřejmě přejí, aby se svět změnil i skutečně, že tedy nestačí ho pouze vykládat.

Ale ten zcela zásadní deficit na tom jejich konceptu vězí v tom, že oni ten zdroj možných změn vidí právě a jenom v člověku samotném. Tedy nakonec jenom v pnutí uvnitř jeho vlastního psychického aparátu. Já jsem právě v nějaké jiné diskusi (tuším že v "Sametové magii") napsal o souvislosti pnutí vnitřního (uvnitř člověka, jeho tužeb) - a o objektivním pnutí uvnitř vnější, materiální skutečnosti samotné. Tito psychoanalytici samozřejmě vidí a vědí, že společnost sama je nezdravá; ale nakonec jediný reálný impuls nevidí v objektivních dějinných procesech a pnutích samotných, nýbrž právě jenom v tom niterném (tedy v posledku psychickém) pnutí uvnitř člověka samotného.

Krátce řečeno: oni se sice (zcela legitimně) snaží doplnit Marxe o vnitřní svět člověka; ale zároveň fakticky opustili právě to, co je na Marxovi to nejcennější: totiž tu vlastní sílu materiálního světa, samopohyb vlastních dějin. A tak se nakonec utopili jenom v tom psychologizování, aniž by sami mohli poskytnout reálný impuls pro reálné dějiny. A tak to jejich čekání na tu velkou "Událost" je nakonec jenom věčným - a marným - čekáním na Godota.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 28.Listopadu 2018, 18:47:28

Souhlasím, že trávit život čekáním je marnost. Člověk musí především žít a pracovat. A to destruktivní pnutí Reálna, které se tlačí ven taky přes něho, musí prostě nechat tak nějak odcházet, aby se ty trhliny nakonec neobjevily ani ne tak v symbolickém řádu (je vůbec ještě nějaký?), ale přímo v něm samotném.
Křesťané předávají všechno negativní Ježíšovi. Nebo to před ním "vylévají".

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.