Myanmarský psí život
Božena VašíčkováZatímco u nás se psi těší privilegovanému postavení a jako členové rodin jsou dobře opečováváni, v jiných, zejména v rozvojových zemích vedou obvykle krušný život. Miliony toulavých psů představují také riziko pro zdraví místních obyvatel.
Jsou jich plné ulice, proplétají se mezi jedoucími auty, prohledávají odpadky, za parného dne polehávají na okrajích silnic. Na procházející lidi se dívají tázavě, s očekáváním, ale sotva člověk udělá prudší pohyb, vystrašeně uskočí. Štěňata se na nejistých nožkách batolí uprostřed křižovatky a auta je objíždějí. Někteří jedinci vypadají zdravě a krmeně, jiní jsou strašlivě vyhublí, s prašivou kůží a poraněními. Mnozí mají chromou packu a skáčou po třech.
To jsou toulaví psi, kterých je údajně v pětimilionovém Rangúnu 100 až 200 tisíc a v celém Myanmaru jejich počet raději nikdo neodhadl, ale musí jít o miliony. Žijí venku, k nikomu nepatří a živí se kdovíčím či téměř ničím.
Rasa se rozpoznat nedá, ale většina z nich je středně velká, s dlouhýma nohama, menší hlavou s protáhlým čumákem, laníma očima a velkýma ušima. Krátká srst má varianty od téměř bílé přes nejobvyklejší světle hnědou až po téměř černou. Podobou nejvíc připomínají egyptského boha Anupa, který byl často znázorňován v podobě psa či šakala. Bohužel se nejedná o bohy, ale tvory, jejichž život má k božskému dál než na Psí hvězdu Sirius.
Nejčastěji se o nich mluví a píše jako o problému. Problém ale představují pro každého jiný. Většina cizinců je šokovaná jejich stavem stejně jako laxností myanmarské společnosti. Také já jsem zvyklá, že v České republice mají domácí mazlíčci víc než privilegované postavení.
K tomu spěli stovky let, kdy si zvykali na lidskou společnost, stali se pomocníky a společníky člověka, ale zaplatili za to tím, že se na něm stali závislými. Proto je pro milovníka psů tak šokující a bolestivé vidět, že jsou najednou od člověka odháněni a nuceni žít životem, kterým už žít neumí.
Místní se brání, že v zemi, kde čtyři z pěti obyvatel žijí pod hranicí chudoby, je život psů málo důležitý. Diskuse se rozpoutají hlavně v momentech, kdy toulavý pes někoho pokouše. Ročně je evidováno kolem 60 tisíc případů, 40 procent z nich jsou děti do patnácti let.
Vzteklina
Zásadním problémem je, že psi nejsou očkováni a hrozí od nich nakažení vzteklinou. Na tu ročně v Myanmaru zemře na tisíc lidí, což je jedno z nejvyšších čísel v rozvojových zemích. Řešení by představovalo plošné proočkování psí populace, jak se o to snaží v sousední Indii, kde žijí desítky milionů toulavých psů. V Myanmaru však chybí peníze a zdá se, že i vůle.
Až před rokem přišla vláda se zjištěním, že v zemi zemře na vzteklinu víc lidí než na malárii. Není divu, když pro potření malárie se tu přece jen něco dělá. Následovalo sebevědomé prohlášení, že během tří let bude očkován milion psů a do roku 2030 vzteklina vymýcena. Zanedlouho však úřady přiznaly, že nemají dostatek peněz, aby plán uskutečnily.
Naštěstí se poté spojila se Světovou zdravotnickou organizací a rakouskou organizací „Čtyři tlapy“, která poskytla kromě peněz také mezinárodně zkušené specialisty a vybavení. V pilotním projektu se čtyřicetičlennému týmu podařilo v loňském roce očkovat 59 tisíc koček a psů na území hlavního města Neipyijto a dalších 516 vesnic. Ukázal tak myanmarské vládě, že proti vzteklině je možné účinně bojovat.
Zároveň se tým Čtyř tlap věnoval osvětě mezi vesničany, jimž bylo nutné vysvětlit význam očkování a jeho souvislost s nebezpečím vztekliny. Jedna členka týmu uvedla, že vesničané například stále podle starých pověr věří, že psi jsou agresivní hlavně tehdy, když je velké teplo.
Aby se však podařilo dostat populaci toulavých psů pod kontrolu, je nutná jejich sterilizace. Na to však opět chybí peníze. Místo toho úřady v minulosti tradičně řešily problém tím, že psy trávily. Proč zvolily právě tento trýznivý způsob likvidace nevítaných tvorů? Velkou roli hraje fakt, že většina obyvatel Myanmaru jsou buddhisté a jejich náboženství odmítá jakékoliv zabíjení, dokonce vyžaduje laskavé chování ke zvířatům.
Když se psům předhodí otrávené maso, o zabíjení nejde. Psi si ho přece vzali sami, dobrovolně jej sežrali a smrt, jakkoliv krutá, je jen následek jejich chování. Jejich mrtvoly jsou ještě v noci odstraňovány, aby nebyl přece jen někdo pobouřen.
Přesto se v posledních letech začali proti těmto praktikám hlasitěji ozývat aktivisté a v roce 2017 bylo trávení psů údajně zastaveno. Probíhá „jen“ tehdy, když se nashromáždí příliš mnoho stížností z určité městské čtvrti. Pak vyrazí trávicí komanda zase do nočních ulic.
Úřady nyní oznámily, že namísto plošného trávení začnou psy kastrovat a očkovat a otevřou útulek pro 1000 jedinců. Panují však oprávněné obavy, že nepůjde o útulek v našem slova smyslu, ale doživotní vězení pro psy. Při představě zdejšího vězení pro lidi raději nechci myslet na to, jak bude vypadat takové zařízení pro zvířata.
Pes — nejlepší přítel člověka?
Chování místních obyvatel k toulavým psům se pohybuje na škále od nenávisti, krutosti přes lhostejnost až po soucit. Soucit k živým tvorům ale předepisuje buddhistická víra, takže snaha o lepší karmu a vyhlídky do dalších životů často převažuje nad láskou ke zvířatům. Proto mnoho lidí krmí pravidelně ptáky, mezi nimi i holuby a vrány, které jsou skutečnou metlou města, ryby a také psy.
Na svých ranních cestách pěšky hlavně v univerzitním areálu, kde žijí celé psí smečky, vídám lidi, kteří na úhledně položené kusy novin či jiného papíru dávají oddělené porce rýže, někdy i trochu kari. Podobné papíry, nebo dokonce plastové misky je vidět na více místech. Jednou jsem četla článek, který nesl titulek „Jediní psi na světě, kteří se živí rýží“.
Toulaví psi si navíc museli zvyknout na naprosté minimum potravy. Někteří chodci jen zahodí zbytek svého jídla, většinou v polystyrenové misce, a to pak psi dojí. Další prohledávají odpadky, kterých je všude požehnaně. Také stovky malých uličních jídelen určitě nějaké jídlo psům poskytnou, ať už cíleně, nebo ve formě odpadků, protože kolem nich se psů vyskytuje nejvíc.
Někdy je vidět dojemnou scénu, kdy na nízkých stoličkách u malinkých stolků jedí strávníci a u nich sedí pes, s hlavou v téměř ve stejné výšce, a trpělivě čeká, zda se na něj něco dostane. Psi se, zdá se, za každou cenu snaží najít „svého člověka“ nebo patřit k určitému domu, prodejnímu stánku či jenom hlídači budovy a mít alespoň nějakou jistotu.
Další obyvatelé Rangúnu jsou k psům jen lhostejní a spíš se jich bojí. Během ranních procházek je skoro každý vyzbrojen klackem nebo golfovou či baseballovou holí. Psi o procházející lidi po ránu projevují mírný zájem. Očekávají ale hlavně jídlo, spíš než by chtěli někoho zčistajasna napadnout.
Jiné to je ale v noci, kdy za dne pospávající psí smečky začnou bojovat o teritoria a v některých čtvrtích je slyšet nepředstavitelné vytí a štěkot. Nedávno si údajně jeden z obyvatel stěžoval, že mu psi skáčou na auto a okusují stěrače. Pokud stížnosti dosáhnou určité míry, zakročí úřady dané čtvrti výše popsaným způsobem a začnou psy trávit.
Zejména v noci se projevuje lidská krutost, kdy řidiči aut dávají průchod své agresivitě a psům se nikterak nevyhýbají, někteří do nich najíždějí dokonce schválně. Vytí poraněných zvířat je nesnesitelné. Ve dne si takové chování nemohou na očích veřejnosti dovolit, ale v noci i Buddha evidentně spí.
Pokud už si místní, kteří si to mohou dovolit, pořídí domácího mazlíčka, volí „hezčí a reprezentativnější“ rasy, jako jsou zlatí retrívři, němečtí ovčáci, ale také třeba huskyové. Je nasnadě, že kvůli své husté srsti musí v tropech trpět a ani s venčením to není snadné. Po ránu vídám personál bohatých Myanmařanů, jak vede psy na procházku, vyzbrojen holí, aby zabránil případnému střetnutí s toulavými smečkami.
Také cizinci si místní psy adoptují jen zřídka. Někteří pronajímatelé by jim psa nedovolili anebo by jim vznikl problém ve chvíli, kdy budou zemi opouštět. Procedura, jak psa vyvézt, je složitá a najít dalšího opatrovníka bývá oříšek.
Velice temnou kapitolou je „vývoz“ psů do sousední Číny. Jedná se nejen o psy toulavé, ale i kradené. Největší frekvence nastává před měsícem červnem, kdy se v provincii Guangxi koná takzvaný Yulinský festival psího masa. Informace a obrázky týkající se jak transportů psů, ale i jejich usmrcování a prezentace jako potraviny, jež lze najít na internetu, jsou naprosto otřesné.
Psi se šťastným losem
Přes relativní lhostejnost k osudu psů na ulicích existují i výjimky. Jednou z nich je majitelka soukromého psího útulku „Lepší život“, šestatřicetiletá žena, jejíž rodina se živí výrobou doutníků v malé továrně. Chod útulku udržuje ze svého výdělku a podpory dalších osob. Jak sama v nedávném interview uvedla, jejím cílem je poskytnout útočiště zraněným a nemocným psům, kteří se stali oběťmi bezohledných řidičů, lidské krutosti anebo rvaček.
Na evropské poměry je útulek, jenž momentálně obývá 106 psů, zařízení nejspíš jednoduché. Na pozemku v severním Dagonu, okrajové části Rangúnu, stojí mezi palmami zděná budova, o kterou, stejně jako o zvířecí obyvatele, pečují dva mladší muži. Psi, kteří jsou většinou viditelně zmrzačení, se buď pohybují podle svých možností venku, polehávají anebo zůstávají uvnitř, pokud jsou příliš nemocní. Většina z nich si přijde pro pohlazení nebo pamlsek, je vidět, že jsou na návštěvníky zvyklí. Bohužel při další návštěvě vždycky některý z těžce nemocných chybí.
Dalším zařízením je Rangúnský zvířecí útulek, který založila v roce 2012 učitelka na Rangúnské mezinárodní škole, Američanka Terryl Just. Na své webové stránce popisuje: „Všechno začalo, když jsem si oblíbila fenku z ulice, které jsem říkala Lucy. Začala jsem ji krmit, a přestože byla na začátku velmi plachá, po čase ke mně přilnula.
Jednoho dne jsem ji nemohla najít a ke své hrůze zjistila, že byla otrávena spolu s celou svou rodinou. Doslova mi to zlomilo srdce a nikdy tu ztrátu nepřekonám. Já a moji kolegové jsme se rozhodli, že musíme něco udělat.“
Logickým krokem bylo založení útulku, kde je dnes na 500 psů, nemocných, zraněných anebo prostě zachráněných z ulice. Provoz se hradí z privátních darů a měsíčně si vyžádá sumu v přepočtu kolem 150 tisíc korun. Najít sponzory ale není lehké, a tak v současné době útulek bojuje s dluhem zejména u dodavatelů žrádla, který dělá asi 200 tisíc korun.
Terryl se snaží hlavně propagovat adopci „svých“ psů, kteří jsou všichni očkovaní a sterilizovaní a zvyklí žít s lidmi. Přesto říká, že z místních lidí si nikdo nikdy psa domů nevzal, jedná se vždycky o cizince, kteří v zemi žijí, anebo dokonce o turisty, kteří si psa odvezou s sebou domů. Některé země mají velice přísná pravidla, ale třeba USA nebo Kanada při dovozu psů žádné velké obstrukce nedělají.
Když jsme se přestěhovali do Myanmaru a já viděla, co se děje na ulicích, chtěla jsem si jednoho psa také vzít domů. K tomu jsem směrovala i podmínky nájmu domu a s majitelem si předem ujasnila, že k nám časem přibyde čtyřnohý mazlíček. Myslím, že ho ani ve snu nenapadlo, že si přivedu psa z ulice.
O svém záměru, vzít si domů toulavého psa, jsem se čirou náhodou zmínila Australance Diane. Vyprávěla mi, že se také stará o psa, ale nesmí jej mít doma, a tak ho krmí venku a občas tajně bere do bytu. Protože se za půl roku měla vracet do Austrálie, jejíž tvrdé podmínky dovoz psa téměř znemožňují, dělala si starosti, co se s fenkou Lady stane.
A tak jsem si Lady odvezla domů. Co jsem si ovšem neuvědomila, je, jak jiný pes to bude. Byla uzlíčkem nervů, vyděšeným, kde to je, a po čase také tím, že nás opět ztratí.
Zatímco „normální“ pes se třese, jen vidí vodítko, Lady jako by mi pohledem svých obrovských očí vždy říkala: „Já jsem se naprocházela v životě až dost. Ven nechci...“
Je neskutečně klidná, trpělivá, ale touží po projevech náklonnosti a hlazení. Neumí si hrát, a když jsem jí slavnostně hodila tenisový míček, nevěděla, co si s ním počít. Také nesnáší balení kufrů, protože ví, co bude následovat. My ji ale na ulici nepošleme, až se budeme stěhovat, půjde samozřejmě s námi.
Dalo by se říci, že Lady vyhrála hlavní cenu ve Sportce, ale ostatním psům na ulicích se dobře nevede. Půl roku v přívalových deštích nebo naopak za nesnesitelného horka, s nejistotou, jestli seženou něco k jídlu, zanedbaní, nemocní, pohybují se po zemi smečky psů a bezbranných štěňat. Snad i pro ně se v budoucnu najde přijatelné řešení.
Ani ve vyspělé Evropě není situace všech "přátel člověka" růžová". Ani u nás. Je to pár dní, co jsem viděl blízko žižkovského supermarketu psa, evidentně bez pána a shodou okolností trochu podobného zobrazeným barmským, jak vytáhl několik plastových tašek s odpadky z kontejneru a požírá z nich kosti.
Zhruba ve stejné době jsem si také přečetl, že myslivci postřílejí přes 10 tisíc "toulavých" koček ročně (psů "jen" stovky). Samozřejmě, že myslivci nejsou jedinými faktickými nepřáteli nominálně domácích šelem u nás. Také by to vyšlo na článek, čímž ovšem nechci ani v nejmenším říci, že ten z (postaru) Barmy neměl být napsán.
Problém má ovšem, jako skoro vždy, i svou druhou stranu. Zdivočelá domácí zvířata představují jedno z největších nebezpečí pro původní faunu skoro po celém světě. Nejvíce samozřejmě tam, kde až dosud přežily starobylé formy, které se ve své minulosti se zdatnými predátory či konkurenty nikdy nesetkaly. Počet druhů, které se staly jejich oběťmi a vyhynuly buď zcela, nebo téměř, má velmi podstatný podíl na celkových ztrátách biodiverzity v důsledku lidské činnosti.
Autorka se zmiňuje, že psi si stovky let zvykali na soužití s člověkem a ten je teď odhání. Já bych spíš řekla, že si zvykali tisíce let. A nejsem si jistá, zda se v těch dávných dobách měli s člověkem o mnoho lépe než dnes v Myanmaru. Myslím si, že se zpočátku spíš živili jeho odpadky nebo tím, co jim člověk občas hodil. Což lidé dělají i v tom Myanmaru.
Psi, kteří se skutečně dostali z dosahu lidského vlivu, se dokázali vrátit do divoké přírody, jak je vidno z Austrálie (pes dingo). Totéž se stalo u koní mustangové v Americe. Je k tomu jen zapotřebí pořádný kus divoké přírody. Kterého je patrně k dispozici čím dál tím méně.
Spíš je pravděpodobné, že divoká zvířata budou čím dál častěji přicházet k příbytkům člověku (jak se nedávno psalo o ledních medvědech) a hledat tam potravu.
Člověk má za zvířata odpovědnost, kterou by si měl uvědomit.
To buddhistické ospravedlnění trávení psů (mohou si vybrat, jestli maso sežerou nebo ne) se mi zdá až nepravděpodobné. Že by takhle skutečně někdo uvažoval?
Viděl jsem kdysi jeden film tuším že z Pákistánu. Odehrálo se tam někdy v šedesátých létech minulého století strašlivé vraždění komunistů. Tento film je příběhem jednoho muže, který se sám toho vraždění osobně zúčastnil, zavraždil tedy velké množství lidí. Teď, o mnoho desetiletí později, onemocní rakovinou. Protože se to odehrává v oblasti kde se věří na zákon karmy, tak on rozmýšlí, co ve svém dosavadním životě spáchal tak zlého, že je teď za to postižen tak těžkou, smrtelnou nemocí.
A v jednu chvíli pronese větu (vlastně dvě, z nichž ta druhá je snad ještě úděsnější než ta první): "Možná že jsem tehdy těch komunistů zabil přece jenom trochu moc. - Ale možná také, že je to trestem za to, že ve svých sadech používám příliš mnoho insekticidů, a že jsem tedy zabil příliš mnoho hmyzu!"
"Zabít hmyz" je tedy pro tohoto buddhistu nakonec principiálně to samé, jako zabít člověka. Kus jako kus. Chybou tedy nebylo vraždit komunisty, ale jenom to množství bylo snad příliš velké. Stejně jako u toho hmyzu.
V případě Myanmaru zrovna to jistě není třeba dále rozvádět.
Ano, něco na tom opravdu bude. Celý ten buddhisticko-karmický koncept je skutečně ve svém jádru velice utilitaristický; neřkuli přímo vypočítavý. Já vykonám/nevykonám tohle a tohle, a to se mi pak zákonitě odrazí na mé dobré či špatné karmě, a to pak pro mě ponese odpovídající důsledky (v mých příštích životech).
Na straně druhé je ovšem nutno se ptát: je to v křesťanství skutečně tak o mnoho jiné? Vždyť i tam přece přinejmenším po celý středověk (až do nástupu protestantismu) platilo nakonec to samé: dobré skutky tě přivedou do nebe, zlé skutky do pekla! A právě jenom a pouze na základě této "mravní kalkulačky" lidé dávali milodary, chodili se modlit do kostela, kupovali si odpustky...
A i ten Lutherův princip "milosti" je daleko spíše jenom jeho osobním úhybem (z hrůzy z pekla) před tímto mechanismem hříchu a zatracení, nežli jeho skutečným řešením.
Samozřejmě, je možno říci, že "Bůh vidí pravé pohnutky lidí"; jenže za prvé jak řečeno ta reálná praxe fungovala dosti jinak, tady se jednalo přečasto z motivů ryzího kalkulu; a na straně druhé je stejně tak i v buddhismu bezpochyby možno říci, že skutečně pozitivní karmický účinek má pouze jednání, které bylo učiněno z čistého srdce, a nikoli jenom z holého kalkulu.
To o co se tu nakonec jedná je to, jak člověk dokáže svou až neuvěřitelnou "kreativitou" ohnout, deformovat, a nakonec v naprostý opak obrátit a převrátit všechno, co by ho vlastně mělo přivádět k dobrému a mravnému životu.
My křesťané věříme, že právě Bůh skrze svědomí pomáhá nahlédnout člověku sama sebe, tedy to, že dělá něco špatného. Otázka je, do jaké míry na svědomí působí okolní svět a do jaké míry Bůh.
Ještě jsem chtěla dodat, že někdy člověk nahlíží, že něco v jeho chování je špatně, ale nemůže s tím přestat, protože se, dejme tomu nemůže ovládnout (to se ovšem netýká zrovna tohoto případu se psy). A tam právě pomáhá ta milost.
Podle této tradice se tělu, jemuž chybí nešama, čili ta božská duše, říká Golem. V knížce, ve které jsem to četla, se k tomu poznamenává: Vlastně tělo moderního člověka, který je zcela ponořen do věcí tohoto světa, pro kterého existuje jen výkonnost, zvyšování výroby a výdělek. Takové tělo je tu samo pro sebe.
Všude jsou lidé soucitní, kteří se těch opuštěných, zraněných či nemocí postižených zvířat ujímají. Dokládá to myriáda videí na YouTube, kde jsou zdokumentovány proměny zuboženého prašivého psa, vyhublého na kost, ve šťastného, hravého a vděčného tvora. Ta videa jsou v podstatě z celého světa, asijské země nevyjímaje.
Na straně druhé ale místní kultura, tradice, zvyky tu hrají opravdu obrovskou roli. Četl jsem například, že v Německu bylo ještě tuším v 19. století oblíbenou "zábavou" na vesnických jarmarcích, dát do klece toulavou kočku, polít ji hořlavinou a zapálit. (A je velkou otázkou, jestli v českých krajích tomu bylo nějak jinak.)
V Evropě naštěstí v tomto ohledu došlo opravdu k dramatickému pokroku, především v poslední době. Ale v Asii, tam je ta mentalita do značné míry zřejmě stále ještě jiná, například jedna moje bývalá kolegyně (která tam často jezdila na dovolenou), mi vyprávěla hodně šeredné historky jak tamější lidé - a to zřejmě bez sebemenšího pocitu že by dělali něco špatného! - zacházejí s opicemi, které si drží jako domácí zvířata.
Takže jak řečeno: ta místní tradice a kultura hrají opravdu velmi silnou roli; ale to je zároveň zdroj naděje, když už se ta tradice a kultura v daném ohledu mohla natolik radikálně změnit a zhumanizovat v euroamerické civilizaci, pak jsou dobré vyhlídky k tomu, že se to podaří i jinde.
A to nejen ve vztahu ke zvířatům, dodejme optimisticky.
Snad jenom s tím rozdílem, že on nemluví o "dvou duších", ale o dvou "částech duše"; ale jinak je tu naprostá shoda, i pro Platóna je ta nižší část spojená s tělem, s tělesnými počitky a potřebami, zatímco ta vyšší část, ta je zaměřená vzhůru, k nebeským sférám, a prostřednictvím této části duše má člověk principiální schopnost se k těmto (božským) výšinám pozvednout, a získat tak účast na nesmrtelném bytí, nesmrtelném životě.
A ano - skutečně by bylo možno říci, že současný člověk je v zásadě jenom ten Golém, který plně uzavřen jenom do toho materiálního světa, materiálního pachtění, a už vůbec nemá ani povědomí o tom, že by mohly existovat ještě nějaké sféry vyšší.
Tato vnitřní proměna člověka je skutečně naprosto základní podmínkou mravní proměny celého lidstva, a opravdu cestou k tomu je to vnitřní sebenahlédnutí, ta duševní katarze jedince, který nahlédne, rozpozná co bylo v jeho dosavadním žití špatně, a při vnitřním otřesu z tohoto poznání dokáže nastoupit cestu novou. Se zcela novými, hodnotnějšími životními prioritami a hodnotami.
Nakonec myslím, že na stejném základě pracuje i psychologie (psychoterapie), alespoň její hlavní směr, s touto vnitřní katarzí, kdy dotyčný člověk/pacient v důsledku toho vnitřního otřesu začne hledat nové cesty pro svůj život.
Nejen proto, že vy sama jste se vždycky stavěla dost odmítavě k církevním dogmatům, a vaší konverzí se to myslím moc nezměnilo. Kdyby totiž byla pravda to, co tvrdíte v předchozím příspěvku, tak to by bylo dogma jako hrom.
Ale není. Určitě přinejmenším z hlediska katolické víry je to naopak hereze. Člověk, který (ještě) nepřijal Krista, určitě není z hlediska své duše na stejné úrovni se zvířetem.
Možná je to také příležitost znovu osvětlit důležitost pravověří a dogmatiky, a toho, že církev ve svých věroučných formulacích tak "slovíčkaří", a že je to pro ni velmi důležité.
Samozřejmě, vůbec si nemyslím, že člověk, který není pokřtěn, je na úrovni zvířete. Ani nemohu mluvit za všechny křesťany. Já se vůbec k tomu "my" a pod. uchyluji nerada. Ale na druhé straně, pak zas člověk musí pořád psát já - já si myslím, já se domnívám atd...
Proti dogmatům už teď nic nenamítám, jenom snad proti jejich bezmyšlenkovitému opakování. Člověk by jim měl porozumět. Jenomže to je někdy těžké.
Komár, který saje krev, vypustí přitom do ranky (také i v důsledku svého stresu - bojí se, že ho rozmáznete) své sliny, které působí analgeticky, ředí krev, způsobují pozdější svědivou reakci a také mohou obsahovat choroboplodné zárodky. Když ale budete komára během sání opatrně lechtat mezi křidélky a ubezpečíte ho tak o své lásce a o tom, že ho i s jeho občas trochu nepříjemnými zvyklostmi plně akceptujete a že mu od vás skutečně žádné nebezpečí nehrozí, komár nebude stresovaný, nebude slinit, vás to pak nebude svědit a dokonce se tím mírně sníží i pravděpodobnost, že se nakazíte třeba malárií.
Stejně jako s hmyzem, je možno soucítit i s bakteriemi, například se streptokokem ve vašem krku během horečky, což vás zase odradí od zbytečného užívání antibiotik. Výsledek bude opět oboustranně přínosný - jak pro bakterie, tak i pro lidstvo (nebude se tak rychle rozšiřovat množství neúčinných druhů antibiotik).
Pokud jde o psy, člověk je běžně schopen soucitu s jedním nebo se dvěma zuboženými zvířaty, možná se třemi, pěti... a někteří výjimeční jedinci třeba i s devadesáti. Od určitého počtu ale většina lidí začne používat mravní kalkulačku, což znamená, že nahrazuje osobní vztah lásky a solidarity vytvořením bezcitného (utilitaristického) systému a přenáší tak mravní odpovědnost ze sebe na systém ("když se kácí les, musí lítat třísky"), ale zároveň chce často (ne vždy) vytvořit nového nereálného člověka, který by se stal mravně bezporuchovou součástkou nového mravně dokonalého systému.
Myslím, že sterilizace psů místo jejich trávení by byla za této situace nanejvýš vhodná. Ale zřejmě je to i otázka peněz. Veterináři nemohou pracovat zadarmo.
Kdo někdy doma choval například bílého laboratorního potkana, jistě potvrdí, že je to zvíře nejméně stejně tak inteligentní jako pes a podobně přítulné. Upřednostňujeme-li však jako domácího mazlíčka potkana s bílou srstí před potkanem se srstí tmavší, jde jen o zakořeněný zvyk a není pro to žádný racionální důvod. Myslím si, že pokud bychom dostatečně dlouho a dostatečně intenzivně prezentovali krysy a potkany v pozitivním světle, lidé si nakonec svého Hodana, Huberta a laboratorního Edu (viz seriál Krysáci - děj se odehrává na smetišti poblíž Vizovic) oblíbí úplně stejně, jako si oblíbili svého psa. Pak nebude samozřejmě nic divného ani na tom, když v tisku bude činnost "trávicích komand" (dnes deratizátorů) prezentována jako nemorální a lidé budou požadovat zřizování útulků pro potkany a krysy a místo jejich trávení bude prosazována sterilizace a očkování.
Dnes to zní samozřejmě absurdně a i ten můj předchozí příspěvek o lásce ke hmyzu a k bakteriím byla nadsázka, a to přesto, že třeba k mravencům - pokud nevlezou doma do cukru - mám vcelku kladný vztah.
Jde myslím o to, že to co považujeme takzvaně za "normální" (a z našeho hlediska tedy univerzálně platné) je podmíněno kulturně a je možné to měnit buď cíleně, nebo se to samo mění přirozeným kulturním vývojem. Některé tyto změny, ať už jsou cílené, přirozené, nebo vzniklé kombinací obojího, mají značnou sílu působit společenskou nestabilitu a konfrontace staré a nově vznikající kulturní normy může působit buď bláznivě (milovat bakterie), nebo hrozivě (hrozivě na mě působí třeba názory filozofa Petera Singera).
Myslím, že lidé většinou cítí odpovědnost za ty zbědované tvory z výše zmíněného důvodu.
O přizpůsobivosti potkanů nic nevím. Ráda se nechám poučit, jestli se tato zvířata, narozená v klecích, dokážou obejít bez lidí, když jsou z klecí vypuštěna.