Počátkem prosince proběhla mnoha médii zpráva, že ústecká zoologická zahrada se chystá utratit mladého žirafáka Enjoye. Reakce veřejnosti byly značně nelibé. Dvouletý sameček by totiž měl být utracen z technických důvodů, na kterých nenese žádnou vinu, je zcela zdráv a má život před sebou.

Se svým rodným stádem Enjoy zůstat nemůže, protože by mohl mít sex se svými příbuznými, a znehodnotit tak genetický potenciál chovných žirafic. V jiných evropských zoologických zahradách pro něj aktuálně nemají místo, a navíc ani nemá dostatečně známý rodokmen, aby se hodil k chovu. Držet jej o samotě by pro stádní zvíře bylo týrání. Dalšími možnostmi jsou kastrace, což je ale u žirafy dost riskantní operace, a samčí antikoncepce. Ta se ale ústecké zoo už před časem neosvědčila — podobně přebytečný žirafák Bastien začal být po antikoncepci agresivní a byl také utracen.

Veřejnost je sice zhrozena, ale zoologické zahrady zvířata zabíjejí docela často — každý rok takto jen v Evropě utratí tři až pět tisíc zdravých jedinců. Ani podle vyjádření Unie českých a slovenských zoo k obdobnému případu usmrcení samečka Maria v Kodani nelze tomuto postupu nic vytknout: „Základním objektem ochranářských aktivit zoologických zahrad není jedinec, ale celé populace zvířat.“

↗

Objektem ochrany není jedinec, ale celé populace zvířat. Koláž Tereza Vandrovcová

Lidé už dnes ale nevnímají zvířata jako pouhé přírodní artefakty, které je žádoucí taxonomicky popsat a zachovat jejich genetický materiál pro další generace,

Nové poznatky o vědomí mimolidských zvířat mění jejich konceptualizaci z robotů naprogramovaných pudovými algoritmy na svébytné jedince s vlastní vůlí, bohatým emocionálním životem a přirozeným právem na život. Ostrá demarkační linie mezi člověkem a ostatními živočichy se pod vahou těchto poznatků rozplývá a s ní mizí i strašák antropomorfismu, který nám dříve bránil zvířatům přiznat vědomí.

Tento stupeň respektu k vlastním zájmům ale přiznáváme jen některým druhům a jen za určitých podmínek. Osudy desítek tisíc nadbytečných samečků tura domácího, exportovaných z mléčných chovů tisíce kilometrů daleko, kde je čeká smrt v útlejším věku, než jakého se dožil Enjoy, zatím veřejnost ze židle zdaleka tolik nezvedají. Proč nám tak leží na srdci život dvouletého žirafáka, a ne osud tisíců ještě mladších býčků? Těm bychom také mohli dát úplně stejně roztomilá jména, protože jsou úplně stejně jedinečnými individualitami.

Problém je v tom, že postižených bytostí je příliš mnoho. Identifikovat se s city a touhami mnoha tvorů naráz je pro nás problém (připomíná to cynický bonmot Kurta Tucholského, že smrt jednoho člověka je katastrofa, kdežto sto tisíc mrtvých statistika). O osudu nadbytečných telat navíc řada lidí vůbec neví a žije v domnění, že krávy „dávají“ mléko nějak samy od sebe. A za třetí do hry vstupuje také kognitivní disonance.

U hospodářských zvířat se totiž dostává do konfliktu náš obecně pozitivní vztah ke zvířatům s kulturními návyky, které jim naopak ve výsledku ubližují. Současná obliba konzumace živočišných výrobků na každodenní bázi totiž znamená pro dotčená zvířata nevhodné životní podmínky, různé mrzačení (odrohování, kastrace bez umrtvení, intenzivní šlechtění na vysokou užitkovost), mnohahodinové transporty a předčasné zabíjení.

Tento rozpor lze řešit v zásadě dvěma způsoby: buď opustíme své kulturní návyky a přestaneme takové zacházení finančně podporovat, což ale není úplně snadné, anebo změníme své vnímání skutečnosti tak, aby se zdálo, že je s našimi hodnotami v souladu. Začneme stávající praxi podvědomě omlouvat různými racionalizacemi, například že hospodářská zvířata jsou hloupější a méně citlivá než jiná (takzvaný masový paradox). Nebo že to zkrátka nejde jinak, protože se domníváme, že pro lidské zdraví je nezbytné pít mateřské mléko jiného druhu. (Přitom perzistence laktázy, která umožňuje mléko konzumovat i po odkojení, je z globálního hlediska minoritní, vyskytuje se asi u třetiny lidské populace, především u euroindického etnika).

S řešením kognitivní disonance nám pomáhá i naše kultura. Už od malička z ní přebíráme kognitivní schémata, která nás učí rozeznávat zvířata jedlá, na která je dobré se neupínat, a ta nejedlá, která můžeme milovat. To, že jsou zvířata takto sociálně konstruována, ovlivňuje způsob, jak o nich přemýšlíme, ale i jak s nimi zacházíme.

Ačkoliv například prase je prokazatelně vědomé, v testech inteligence dosahuje ještě lepších výsledků než pes, emocionálně je se psem přinejmenším srovnatelné, zákony umožňují zacházet s prasaty diametrálně odlišně než se psy — s trochou nadsázky lze hovořit o nebi a pekle.

Zvířatům je ale jedno, jakými schématy je lidé opředou. Celou Evropu prakticky neustále křižují kamiony plné bezejmenných Enjoyů. Pohoršení nad jejich osudem je stejně na místě jako u zbytečně usmrcených žirafáků, pokud nám leží na srdci i osud jednotlivců, a ne jen celých druhů.